Padawanka X

„Já prostě nemůžu uvěřit tomu, že tam zase lezeme,“ zabručela Sabryn nespokojeně a už snad posté si na pohovce, na které seděla společně se svým mistrem, neklidně poposedla.
Oba se nacházeli na hlavním můstku jediského křižníku Victory, který mířil na planetu Dubrillion. Kolem nich se to jen hemžilo klonovými vojáky, kteří stáli nebo seděli u ovládacích pultů (přičemž nejmíň u poloviny z nich si Sabryn nebyla úplně jistá, k čemu přesně slouží) a udržovali loď letící hyperprostorem v chodu.
Keenen po její poznámce ani nevzhlédl od textu na datapadu, který pozorně pročítal.
„Taky jsem si tu planetu neoblíbil, ale rozkazy jsou rozkazy.“
„Jo, jo, jasně. Ale stejně mi to přijde jako blbost, vzhledem k tomu jak to tam vypadalo minule,“ poznamenala v narážce na jejich poslední návštěvu více než dobře bráněné nepřátelské planety. Keenen konečně odtrhnul oči od datapadu a povzdechnul si, protože i když od oné nepříliš úspěšné mise na Dubrillion uběhl už skoro rok, stejně si na to při sebemenší zámince stěžovala.
„Dovol, abych ti připomněl, že se nacházíme v malinko odlišnější situaci než tehdy. Mimo jiné s sebou máme křižník plný klonů, pokud sis nevšimla,“ poznamenal trochu ironicky a mávnutím rukou obsáhl celou místnost a vojáky v ní.
„Já vím, já vím,“ bránila se Sabryn s očima zvednutýma v sloup. Ve skutečnosti byl totiž křižník Victory vlastně jen posilou pro Republikovou flotilu, která už na místě působila. „Ale to rozhodně neznamená, že se tam těším.“
„Nestěžuj si pořád. Vždyť jsi chtěla nějakou akci, nebo snad ne?“
„Já si nestěžuju. Já jen vyslovuju svůj názor, to je rozdíl,“ bránila se. Na to už jí její mistr ani neodpověděl a tak se vrátila ke své předchozí činnosti – znuděnému pozorování ruchu okolo. Tohle bylo na misích to nejhorší. To cestování. Jeden by řekl, že lodě hyperprostorem poletí rychle, ale ony se mezitím plouží jako šneci, pomyslela si se zamračením. A další zajímavá věc – ta zpropadená loď byla sice tak velká, že když chtěl člověk přejít z jednoho jejího konce na druhý, musel se cestou ptát několikrát na cestu, ale stejně se v ní nedalo nic pořádného dělat. Tak akorát se nudit. Nebo meditovat. Nebo obojí zároveň, což nebylo zas až tak těžké.
„Jestli se nudíš, tak si přečti hlášení,“ doporučil jí Keenen, jakoby jí četl myšlenky a ochotně jí podával datapad.
„To jsem už četla.“
„Přečti si ho znova.“
„Četla jsem ho třikrát!“
„Opakování, matka moudrosti, to nevíš?“
„Pff,“ odfrkla si poraženě a pokusila se najít si na poměrně tvrdé pohovce pohodlnější polohu. Ano, to byla další věc, kterou se dal zabít čas při cestování. Jenomže ona četla asi tak pětkrát rychleji než její mistr, takže hlášení přečetla většinou ještě dříve, než vůbec odstartovali.
„Nebo se taky můžeš dívat z okna,“ navrhl jí s až příliš vážnou tváří a máchnul rukou směrem k obrovskému čelnímu sklu, které zabíralo skoro celou stěnu. Sabryn mu věnovala ten nejsžíravější pohled, jakého byla schopna a už už otevírala pusu, aby se s ním podělila o domněnku, že krácení volného času pozorováním míhajících se čar za okny povznáší nudu na úplně novou úroveň, když se nad nimi náhle ozvalo zdvořilé zakašlání. Byl to velitel Flash. Tvářil se jako vždycky nesmírně vážně a stál v dokonalém pozoru. I přes jeho oficiálnost ho měla Sabryn docela ráda. Už s ním absolvovala několik misí a věděla, že patří k jedněm z nejlepších vojáků vůbec. Nyní zasalutoval Keenenovi a lehce kývnul hlavou směrem k ní.
„Za necelých deset minut vystoupíme z hyperprostoru, pane. Admirál Jafab vás žádá, abyste se k němu neprodleně připojili na velitelském stanovišti.“
Keenen vstal a oplatil Flashovi pozdrav.
„Dobrá, hned tam budeme. Sabryn, pospěš si,“ popoháněl ji, protože vstávala na jeho vkus až moc pomalu. Pro jednou mu na to nic neodpověděla a dokonce ani neobrátila oči v sloup, protože byla ráda, že je cesta už skoro u konce. Tohle bylo typické. Nejdříve se několik hodin nic neděje, a pak najednou přijdou chvíle horečné aktivity, kdy musí být všechno hned, nebo ještě lépe o pět minut dříve.
Sotva však vstala, kousek nad její hlavou se na zdi rozječela siréna, až nadskočila. Vzápětí nastala téměř hmatatelná změna ovzduší. Vojáci kolem se začali hemžit v předem dokonale nacvičeném vzorci, který by ale nezkušenému oku mohl připadat jako chaos. Sabryn rychle přelétla místnost pohledem a pak se otočila zpátky k Flashovi.
„Co se děje?“ zeptala se ho trochu zmateně. Dokud byli v hyperprostoru, technicky vzato by se na ně útočilo dost špatně. Tak co se potom dělo?
„Nastaly menší komplikace, takže musíme přejít do bojové pohotovosti. Víc vám k tomu řekne admirál, tak prosím pojďte,“ pobídl je už trochu netrpělivým hlasem, a tak se všichni tři vydali rychlým krokem k velitelskému stanovišti, které se nacházelo téměř na druhé straně rozlehlé místnosti můstku. Tam na ně už čekal admirál. Byl to poměrně malý štíhlý muž tmavší pleti, jemuž ale nedostatečná výška ani za mák neubírala na autoritě. Stál u jednoho řídícího pultu s velkou obrazovkou, na které právě rozčileně mluvil jakýsi voják.
„… což jsme vůbec nečekali, takže teď máme docela problém. Zaútočili naráz jak na pozemní, tak na vzdušné frontě, a tak vůbec nezvládáme poskytovat pozemním jednotkám jakékoliv účinné krytí. Nahoře se docela držíme, ale tam dole budou potřebovat posily a to co nejrychleji!“ vysvětloval zrovna admirálovi, když přišli. Jafab je okamžitě zaregistroval a omluvil se vojákovi na obrazovce, která vzápětí zhasla.
„Tak, to bychom měli. Máme malý problém,“ otočil se vzápětí na právě příchozí.
„Separatisti zaútočili o hodně dříve, než jsme čekali, takže se plány změnily.“
„Stručně řečeno, kdyby byly ty pokyny, který jsme předtím dostali, na papíře, teď by byly na podpal, co?“ nemohla si odpustit Sabryn, zcela ignorujíc Keenenův nesouhlasný pohled.
„Tak nějak velitelko,“ přisvědčil se zcela vážným výrazem Jafab. Sabryn tak trochu litovala toho, kdo to píše, protože se opravdu málokdy stávalo, že by se původních plánů skutečnědrželo.
„Takže co se teda děje?“
„Jak jistě víte, původně bylo v plánu dvě hodiny po příletu zahájit útok na hlavní město. Bohužel nás Separatisté předběhli, takže teď musíme co nejrychleji přistát na povrchu a podpořit pozemní jednotky. Vzhledem k tomu, že na orbitě zuří bitva, musíme s podporou eskadry stíhaček co nejdříve proklestit cestu výsadkovým lodím. Proto jsem vyhlásil Stav kompletní bojové pohotovosti a …“
„Pane!“ přerušil ho náhle voják po jeho pravé ruce. „Dvě minuty do opuštění hyperprostoru!“
„Dobrá, dobrá. Vyšlete zprávu Zelené eskadře, ať se připraví. A všechny zbraně do pohotovosti.“
„Ano pane.“
„Pravděpodobně s lodí nebudeme moct přistát, takže s ní po výsadku odletíme podržet vzdušné síly,“ upozornil ještě Jafab Keenena a pak už odspěchal zpět do velitelského křesla, odkud bude mít zdaleka nejlepší přehled o bitvě.
„Tak, to by bylo. To hlášení je na odpis. Tolik k přísloví „Opakování, matka moudrosti“. A co budeme dělat teď?“ zeptala se trochu uštěpačně Sabryn po admirálově odchodu. Keenen pokrčil rameny.
„Být tebou bych se připoutal. Protože mám takové tušení, že za chvíli to bude pěkně házet.“

Ve skutečnosti cesta na planetu nebyla tak dramatická, jak očekávali. Bitva se totiž přesunula o hodný kus od ní a těch pár stíhacích droidů, kteří se na ně pověsili, celkem hravě zlikvidovala Zelená eskadra. Vstoupili do atmosféry planety a po několika minutách se dostali dostatečně nízko, aby mohli vypustit výsadkové lodě. Cestou přelétali nad bitevním polem, na kterém už naplno zuřil souboj mezi válečnými stroji, klonovými vojáky a nesčetnými řadami bitevních droidů. I když měli seshora pláň, na níž se konala bitva jako na dlani, přesto bylo v tuhle chvíli dost obtížné určit která strana má na vrch. Droidi byli jako vždy v přesile (Sabryn nepamatovala jedinou situaci, kdy by měly početní výhodu na své straně klony), jenomže to zatím nemuselo nic znamenat. Armáda Republiky byla beze sporu mnohem lépe organizovaná než ta separatistická a droidi byli na bojišti v porovnání vlastně dost ubozí, ale přesto si někdy přála, aby byli alespoň pro jednou v přesile oni. Jak postupně klesali níž a níž, daly se už rozpoznat větší detaily bitvy. Mimo jiné to, že si Separatisté vybrali výjimečně dobrou krajinu pro bitvu, protože rozlehlou, terénními nerovnostmi takřka nezvlněnou pláň ani na jedné straně nic neohraničovalo, což jim dávalo možnost využít své početní převahy a udeřit na klonové vojsko v plné síle. Až v dálce se za jednotlivými liniemi separatistického vojska tyčilo hlavní město, které mělo být cílem dnešního útoku. Zatímco Sabryn uvažovala nad právě probíhající bitvou, loď už klesla až téměř k povrchu a nyní letěla těsně při zemi mezi zadními liniemi vojska k snad jedinému znatelnému vyvýšení na jinak ploché pláni, na kterém se nacházel velitelský stan. Jejich loď přistála poblíž něho ve velkém oblaku prachu, následovaná zbytkem lodí. Keenen okamžitě po dosednutí na povrch vyskočil a zamířil přímo k hlavnímu stanu.
„Pospěš si Sabryn, ta bitva na nás nebude čekat celý den, tak pojď!“ popoháněl ji a dál rychlými kroky zkracoval vzdálenost ke stanu.
„Vždyť už jdu!“ houkla na něj a hbitě seskočila z rampy, na které předtím letěli spolu s vojáky, následovaná Flashem.
„Jakoby se ten stan mohl sebrat a utéct,“ bručela si víceméně pro sebe, ale Flash to stejně zaslechl a věnoval jí trochu vyčítavý pohled.
„Podle mých zpráv trvá bitva už skoro tři hodiny. Ty posily dorazily jen tak tak, vojáci budou určitě dost vyčerpaní,“ prohlásil významně a zrychlil, aby jejího mistra dohnal, takže jí nezbývalo nic jiného než pořádně natáhnout krok. Cestou si všimla generátoru štítu, který měl chránit zadní řady vojska před případným vzdušným útokem. Teď však neběžel, protože ho těsně před jejich příletem vypnuli, aby mohli lodě proletět skrz. Keenena dostihla až těsně před vchodem do improvizovaného přístřešku, který měl podobu velkého stanu beze stěn.
„To to trvalo. Běž dovnitř, už na nás čekají,“ mávnul rukou směrem dovnitř stanu. „Oni“, což byli 2 klonoví velitelé a jeden starší velitel, byli ve skutečnosti zcela zaujati hologramem krajiny s rozmístěním vojáků, který pozorně studovali a dvou Jediů u vchodu si nejprve ani nevšimli. Když však vstoupili dovnitř, všichni tři okamžitě vzhlédli od modelu a zasalutovali jim.
„Vítejte. Generál Sharakk a velitelka Nalla, předpokládám?“ pozdravil je nejbližší klon. Keenen přikývnul a oba mu pozdrav oplatili.
„Já jsem velitel Jay. Ani nevíte, jak jsme rádi, že posily konečně dorazily. Už to tady začínalo být dost horké.“
„To chápu. Jak zatím bitva probíhala?“ začal se Keenen ihned vyptávat a pozorně prohlížel model rozmístění vojsk. Jay mu okamžitě začal dopodrobna líčit kroky, které doposud podnikli, ale Sabryn sotva po pěti minutách přestala dávat pozor. Namísto toho popošla k okraji stanu, odkud měla docela dobrý výhled na bojiště, na kterém se momentálně obě útočící strany přeskupovaly před dalším útokem. Jak Republika, tak Separatisté se očividně rozhodli použít těžší techniku, protože pozice kolem Sabryn opouštěly skoro všechny tanky, které měli dosud v záloze a podobné tomu bylo i na druhé straně. Když se ohlédla přes rameno, viděla, že už přilétají poslední lodě nesoucí zásoby a bylo slyšet vykřikované rozkazy k jejich vyložení. Bylo jen otázkou čas, než znovu nahodí generátor štítu.
Zároveň však zaslechla ještě něco – podivné vysoké pískání téměř na hranici slyšitelnosti. Původně si myslela, že jí jen píská v uchu, jenže zvuk postupně sílil a sílil a protože Keenen byl zcela zabrán do debaty u modelu, rozhodla se, že se zeptá Flashe, který stál na druhé straně stanu, jestli to neslyší taky. Zachytila jeho pohled a udělala několik rychlých kroků k němu, když se to náhle všechno zvrtlo. Pískání z vteřiny na vteřinu přestalo a … svět vybuchl.

Sabryn náraz tlakové vlny odhodil několik metrů dozadu, kde narazila zády do stanové tyče a zhroutila se na zem. Svět se ponořil do naprostého ticha, které však bylo v naprostém nesouladu s horečnatou aktivitou nezraněných vojáků, kteří se začali sbíhat a cosi na sebe křičeli, i když ona neslyšela ani hlásku. Hleděla přímo k nebi, které vykukovalo prohořelými dírami stanové celty, na které i nyní hořely plameny. Pokusila se obrátit na bok, aby se přesvědčila o rozsahu výbuchu a škodách, které musel způsobit, ale i ten malý pohyb byl téměř nad její síly. Nakonec se jí však povedlo alespoň otočit hlavu směrem do stanu. Jen malý kousek od ní, skoro na dosah ruky ležel Flash. Nejdříve si myslela, že je jen omráčený, ale pak si všimla temně rudé kaluže krve, která se rychle šířila od jeho hlavy. Byl mrtvý. Kousek od jeho ramenou uviděla ležet zakrvácený kus kovu, který mu pravděpodobně rozrazil lebku. Sabryn vyděšeně vynaložila co největší úsilí na to, aby se přetočila a našla Keenena , v panické hrůze, že spatří podobný výjev. Ležel jen pár metrů od ní, ale naštěstí nevypadal, že by byl vážně zraněn.
Sabryn se sice nemohla moc hýbat, ale hlava naštěstí poranění ušla, protože mysl měla stejně jasnou jako obvykle. S bodnutím u srdce se vyhnula pohledu na Flashovo tělo a pokusila se najít zdroj výbuchu.
Útok nemohl být namířen na hlavní stan, uvažovala. Protože to by byli všichni mrtví. Tak na co tedy? V okolí byl jen jeden cíl, dost důležitý pro vyhození do vzduchu. Generátor štítu. Pomalu se jí začínal navracet cit do rukou a tak se jí povedlo na nich nadzdvihnout a podívat se ve směru výbuchu, i když už předem tušila, co tam uvidí. Na místě generátoru byly jen trosky. A kolem … těla. Rozmetaná všude po zemi, silou výbuchu odhozená až do vzdálenosti několika metrů od míst, kde původně vojáci stáli a oblečená do brnění, která je však od výbuchu nedokázala ochránit.
Sabryn se podařilo zachytit se nohy od stolu a s pomocí opory se vytáhla do sedu. Nyní dohlédla až k prvním liniím vojska, které však i přes zmatek v týle nadále pokračovaly v útoku. U jiné armády by nejspíš nastal bezprostředně po útoku chaos, ale klony dál pochodovaly vpřed, jakoby rozruch ve svých zadních řadách ani nezpozorovali. V hlavě se jí při pohledu na identickou bílou masu pochodující vpřed v dokonalém souladu náhle začal vynořovat hluboký hlas z několik roků staré vzpomínky, kterou ze své paměti již takřka vytěsnila :

Až uplyne devět set, sedm desítek a osm let od konce Temného věku, tehdy vypukne boj. Boj který nemá vítěze. Boj, ve kterém nepůjde rozeznat dobro od zla …

Celé nebe se z ničeho nic zaplnilo stíhačkami, které začaly ostřelovat týl armády republiky. Drtivá většina tanků byla v předních liniích a tak nepřátelská palba decimovala čerstvé posily, bez generátoru štítu v podstatě bez ochrany.

…boj z vůle jediného člověka. Tisíce a tisíce mužů bez tváře pochoduje na smrt proti strojům z oceli …

Tanky se stáhly z přední linie zpět a pomáhaly odrazit vzdušný útok, ale nechaly tak vojáky ve předu na pospas Separatistické těžké technice. Droidi ostřelovali klony a začínalo se jim dařit postupovat. Za sebou nechávali rozesetá těla v bílých brněních, poházených po bojišti bez ladu a skladu.

… vojáci, pro něž nemá kdo plakat, muži bez života, kteří nemají na výběr. Vojáci tak oddaní, že dokáží zradit…

Bitevní linie se už o hodný kus přiblížila k jejich pozici. Do velitelského stanu vtrhnul léčitelský tým, který začal okamžitě poskytovat pomoc všem zraněným. Jeden zdravotník se jí zřejmě na cosi ptal, ale ona mu nerozuměla. Chvíli po nich se objevila jednotka klonů. Její navracející se sluch zachytil cosi o evakuaci. Ale pak náhle došlo ke zvratu.

… a pak vše náhle skončí, tak jako všechno začalo. Z vůle Zla.

Stíhačky, které doposud bez přestávky ostřelovaly klonovou armádu, se najednou bez jakékoliv zjevné příčiny stáhly. Zároveň se v atmosféře objevila eskadra republikových stíhaček, která poskytnula vzdušnou podporu už pomalu podléhajícímu vojsku. Klonům se podařilo zastavit ústup a prozatím držely pozice.
Sabryn náhle pocítila obrovskou únavu, kterou si předtím ani neuvědomovala. Jako by na ni všechno najednou dolehlo s trojnásobnou silou. Nepřála si nic jiného než spát. Pomalu se propadala do bezvědomí a její poslední vzpomínkou bylo, že ji kdosi zvedá a vynáší ven ze stanu.