Padawanka IX

Sabryn prošla vstupní síní a když vyšla z Chrámu, na chvíli se zastavila oslepená sluncem. Bylo něco málo po jedné hodině odpoledne a v tuhle denní dobu sluneční paprsky dopadaly na průčelí hlavní budovy téměř přímo. Když se v jasném světle konečně rozkoukala, zabočila do leva a vydala se ulicí známou cestou k baru, kde se měla setkat s Joricem, který se dnes ráno vrátil z Rylothu a měl mít u sebe Talkinovu odpověď na její dopis. Zamračila se. Snad se zase neopozdí jako posledně, kdy lítala do baru jednou denně celý týden, jen aby se nakonec dozvěděla, že se mu údajně naskytnula na nedaleké planetě jedna z dalších „neopakovatelných příležitostí“, z čehož se později vyklubalo pašování zakázaných výbušnin z Tatooine. Div že ho ještě nezabásli, zabručela si Sabryn sama pro sebe a sešla po jednom z mnoha schodišť do nižších pater. Ale Joricova ilegální činnost byla teď to poslední, co jí dělalo starosti. Už proto, že se Separatisté roztahují po Galaxii víc a víc a tím pádem je každá nedostatečně bráněná a vyzbrojená loď v nebezpečí. A nejen ze strany Separatistů. Vesmírní piráti po nich zdařile sklízejí vše, co zbyde a Republika jejich činnost už zdaleka nemá tak pod kontrolou jako před válkou. Což znamená další hrozbu pro tu Joricovu létající haldu šrotu, pomyslela si trochu zamračeně. Jeho loď – Písečná střela, jak ji sám vznešeně nazýval, už rozhodně nepatřila k nejnovějším, a i když byla bytelná, na palubě měla jenom pár laserových kanonů, několik zastaralých protonových torpéd a to bylo asi tak všechno. Samozřejmě si na cesty do nebezpečnějších sektorů najímal nájemné lovce na ochranu, ale ti by tak jako tak spíš práskli do bot, kdyby opravdu přišlo na věc.

Když vešla do hospody, Joric seděl kupodivu sám u baru a popíjel jakousi neidentifikovatelnou kapalinu jedovatě zelené barvy.
„Nazdárek Joricu, jaká byla cesta? Žádnej problém?“ pozdravila a posadila se na barovou stoličku vedle něj. Modrý twi’lek vedle ní vypadal trochu zaraženě a místo odpovědi mlčel.
„No?“ pobídla ho netrpělivě. „Kdy ses vrátil?“
„Před třema dnama,“ odpověděl jí zasmušile. Sabryn překvapeně svraštila čelo. Tři dny? Vždyť se měl vrátit dneska ráno?
„Co se stalo?!“ vyhrkla s narůstajícím neblahým tušením. Joric místo odpovědi sáhnul do kapsy a položil na desku baru obálku s dopisem. Sabryn po ní hmátla a nejdříve ji chtěla otevřít, ale pak si všimla, že to není Talkinova odpověď. Byl to její dopis, neotevřený a nepřečtený.
„Proč jsi …“
„Nedostal jsem se tam,“ přerušil ji. „Kolem Rylothu je blokáda separatistickejch lodí a nikdo se nedostane dovnitř ani ven. Sotva jsme se přiblížili, hned se před námi objevila hlídka. Tak tak jsme stačili skočit zpátky do hyperprostoru.“
Sabryn konsternovaně hleděla na zasmušilého twi’leka, který právě na ex vyprázdnil sklenici a mávnutím si objednal další. Blokáda Rylothu? To snad … to nemůže být pravda! pomyslela si vyděšeně. Pomalu jí začínaly docházet další souvislosti. Určitě se nemohlo jednat jen o vzdušnou blokádu, to by ke kontrole planety nestačilo. Na Rylothu musela proběhnout i pozemní invaze. A pokud proběhla …
„Co všechno o tom víš?“ vyhrkla a snažila se trochu zklidnit.
„Moc ne. Každopádně veškerý obchodní stezky jsou uzavřený, stejně tak jakákoliv doprava z planety a na planetu. Leda by někdo byl dost šílenej na to, aby si cestu ven zkusil prostřílet. Nebo možná někdo s dostatečně malou a rychlou lodí. Ale i tak by to musel bejt šílenec.“
Sabryn seskočila z barové stoličky. Potřebovala o celé té věci víc informací a z Jorica je evidentně nedostane.
„Musím jít. Zůstaň tady, ještě se vrátím,“ upozornila ho a vydala se k Chrámu.

Po cestě se jí hlavou honily dost černé myšlenky. Blokáda. Do hajzlu, zaklela v duchu. Ryloth nebyla první planeta, kterou obsadili Separatisti a navíc nebyla zas až tak daleko od Geonosis, takže s touhle možností asi mohla počítat, ale nepočítala. Jak to, že mi to nikdo neřekl? pomyslela si rozzlobeně. Možná proto, že ses na to nikoho neptala, napověděl jí ironicky jakýsi hlásek v její hlavě. Sklapni! doporučila svému podvědomí a zamračeně vešla do vstupní síně Chrámu, kde se na chvíli zastavila, aby si utřídila myšlenky a rozhodla se co dál. Nejlepší by asi bylo zeptat se Keenena, který měl dobrý přehled, co se týkalo vojenských záležitostí, ale nakonec se rozhodla, že nejdříve zajde za Zanem. Už proto, že Zanovi nepříjemné otázky typu „ Co že se tak zajímá o planetu na druhém konci známého vesmíru?“ se daly odpálkovat do autu rozhodně snáze než ty od jejího mistra. A samozřejmě taky z části proto, že netušila kde se zrovna Keenen nachází, zatímco Zana právě uviděla vcházet rychlým krokem do jedné postranní chodby.
„Hej, počkej!“ zakřičela a rozběhla se za ním, přičemž cestou vrazila do několika nešikovně stojících Jediů. Jejich pohoršených výrazů si nevšímala a vlétla do chodby, ve které předtím viděla mizet Zana. Dohnala ho rychle, protože se kousek za ohybem chodby zastavil a dal se do řeči s kolem procházející Lanou.
„Nazdar Lano, nazdar Zane, potřebuju s tebou mluvit, hned, nutně a o samotě!“ vychrlila ze sebe překotně. Potom ho popadla za límec o několik metrů dál od Lany, která s nespokojeným výrazem odkráčela chodbou.
Zan se rezignovaně nechal odtáhnout, protože věděl, že odpor by neměl smysl.
„Tak co je zas?“ povzdechl si a opřel se o stěnu.
„Přiznej se, co víš o blokádě Rylothu?“ zeptala se a nesmlouvavě na něj namířila ukazováček.
„Nic moc,“ pokrčil rameny. „Proč to chceš vědět?“
Sabryn mávnula rukou a pokusila se nasadit o něco nezaujatější výraz.
„Jen tak. Tak co o tom víš?“
„No, moc ne, ale něco jsem zaslechl. Jednak je tam vzdušná blokáda, docela silná, ale taky tam myslím došlo i k pozemní invazi.“
Zamračila se. Dávalo to smysl, samozřejmě. K čemu by byla vzdušná blokáda, kdyby neobsadili i planetu?
„A co na to Republika?“
„Co já vím?“ opáčil. „Nejsem vševědoucí.“
„To od tebe slyším prvně,“ zamumlala ironicky. „Neviděl jsi mistra?“
„Kterýho?“
„Mýho, samozřejmě. Tak viděl jsi ho?“
„Jo. Byl s Mihranem v jedné z těch menších konferenčních místností ve třetím patře, nalevo od hlavního schodiště.“
„Fajn. Tak zatím,“ otočila se a vydala se ke schodišti, ale Zan ji ještě zastavil.
„Hlavně nezapomeň, že nám za půl hodiny začíná lekce šermu s mistrem Yodou . Taky bys pro změnu mohla přijít včas.“
„No jo, vždyť jo,“ odbyla ho už za chůze přes rameno a po pár metrech mu zmizela za rohem.

Sabryn vešla do jedné z místností, o které mluvil Zan a uviděla svého mistra stát kupodivu samotného u stolu, na kterém ležel holoprojektor. Projekce na něm zřejmě představovala trojrozměrný model města, který obklopovala krajina nějaké dost skalnaté planety. Keenen se nad ní zamračeně hrbil a Sabrynin příchod vůbec nezaznamenal, dokud si hlasitě neodkašlala.
„Ahoj Sabryn, dobře že jsi tady, zrovna jsem s tebou chtěl mluvit,“ pozdravil ji na půl úst a dál pozorně zkoumal projekci.
„To já s vámi taky mistře,“ odvětila a přistoupila blíž ke stolu. Keenen se natáhnul k holoprojektoru a s povzdechem projekci vypnul. Potom si přitáhnul opodál stojící židli ke stolu a pokynul jí, aby ho napodobila.
„Tak. Co jsi potřebovala?“
„Já jsem se chtěla zeptat na blokádu Rylothu. Víte o tom něco?“ vylétlo z ní trochu prudčeji, než měla původně v úmyslu. Keenen svraštil čelo.
„Blokáda Rylothu? Ano, slyšel, ale proč to chceš vědět?“ zeptal se trochu překvapeně a pozorně se na svou padawanku zadíval.
„No,“ nepatrně zaváhala, „doslechla jsem se o tom od Zana, ale nevěděl nic dalšího, tak jsem se chtěla zeptat vás.“
„To jsem si všiml. Ale proč?“ zopakoval důrazně svou původní otázku. Sabryn se na své židli zavrtěla. Keenenovi důvěřovala, opravdu hodně mu důvěřovala, ale o Talkinovi mu prostě říct nemohla. Nebo spíš nechtěla. Na malou chvilku jí hlavou proběhlo, jestli by nebylo jednodušší mu to říct, ale pak tu myšlenku zaplašila. Zatím ne. Pořád tu existovala byť jen nepatrná možnost, že by se to nějakou oklikou přes Keenena dozvěděl někdo jiný. Třeba někdo z Rady. A taky by to jen vyvolalo další otázky. Místo toho bleskurychle sesumírovala přijatelnou výmluvu.
„Zajímá mě to. Teda ta planeta, Ryloth. Vždyť jsem se tam koneckonců narodila a … byla jsem tam na první misi! Takže mě to zajímalo,“ odpověděla, snažíc se o lhostejnější tón. Její mistr se pořád tvářil trochu zvláštně, jakoby něco tušil, ale nic neřekl. Místo toho jí stručně popsal situaci na Ryloth.
„Dobrá. Když chceš. Na orbitě planety je poměrně silná separatistická flotila, takže veškeré dodávky zboží na Ryloth byly zastaveny. Neznám úplně přesně situaci, ale nejspíš hrozí hladomor. Podle všeho došlo i k totální pozemní invazi, včetně obsazení Lessu a zajmutí většiny twi’leků. Kromě těch, co se stačili schovat, samozřejmě. Tamější vojenská základna byla zničena, ale Separatisti ještě nemají planetu plně pod kontrolou, takže se Republika chystá v nejbližších dnech pokusit o její osvobození.“

Sabryn stálo opravdu velké úsilí nenechat svoje emoce vytrysknout na povrch. Do hajzlu, pomyslela si zoufale. Totální pozemní invaze. Zajmutí většiny twi’leků. Hladomor. Tohle bylo ještě horší, než si původně myslela. Talkin může být klidně zajatý, nebo i hůř.
Na druhou stranu … Tenoa ležela celkem stranou. Nejbližší větší město byl Sahmer, ale ten taky rozhodně nepatřil k nejdůležitějším na planetě, takže primárním cílem určitě nebyl. A zpráva o invazi se musela rozšířit rychle, tomu se zabránit nedalo. Tím pádem existovala reálná možnost, že Talkin stihl utéct. Nebo se schovat. Nebo … cokoliv.
„Takže … Republika vyšle na Ryloth armádu? S jediským velením, předpokládám?“
„Ano.“
„A kdo tam poletí?“ vyhrkla. Musela něco udělat, ale dokud trčela v Chrámě, byla naprosto bezmocná. Ale kdyby se dostala na Ryloth … Jenže Keenenova odpověď její sotva vznikající plán zadusila ještě v zárodku.
„Vím jen o mistru Winduovi, jinak o nikom. Proč tě to pořád tak zajímá?“ zeptal se a nepřestával hypnotizovat Sabryn pohledem. Teď už bylo jasné, že se dál ptát nemůže. Keenen měl totiž velmi vyvinutý šestý smysl, alespoň co se týkalo rozpoznávání polopravd nebo lží, a kdyby ještě chvíli pokračovala, stoprocentně by pojal podezření. Tedy pokud ho už nepojal dávno. To byla taky možnost.
„Já jen … ale to je jedno. Říkal jste, že jste se mnou chtěl před tím mluvit?“ změnila rychle téma a pokusila se nasadit výraz alespoň minimální zvědavosti, jenže s dost bídným účinkem.
„Jistě, to chtěl. Dobře, předpokládejme, že jsi v zeměpise dávala pozor, takže asi víš, kde se zhruba nachází Destrillion?“
„Jo,“ zamumlala bezvýrazně. Musela se dost přemáhat, aby na něj nezaječela, že na opačném konci vesmíru, než je Ryloth. Ale takovými hloupostmi teď nemohla ztrácet čas. Potřebovala plán … Zamyslela se. Potřebovala se dostat na Ryloth, to bylo jasné. Ale jak? Pokud by byla zařazena do mise na Ryloth, pravděpodobně by se tam dostala. Pokud by ovšem Republika nedostala nakládačku.
Přes blokádu by se taky dalo probít s dostatečně silnou flotilou, jistě, jenže tou ona taky nedisponovala. Snad jedině … To je ono! Náhle jí v mysli vytanula Joricova slova tak jasně, jako by ho slyšela sotva před minutou. Už věděla co dělat. A byl to plán tak šílený a zároveň prostý, že by dokonce mohl vyjít. Rychle začala přemýšlet o důležitých faktech, když si uvědomila, že na ni Keenen mluví.
„ … a proto tam musíme letět v … Sabryn, posloucháš mě vůbec? Nebo mě zase ignoruješ?“ zamračil se na ni Keenen.
„Ale jo, jistě že soustředím,“ ohradila se proti jeho nařčení a nasadila co nejpřesvědčivější výraz člověka, který byl neprávem obviněn.
„A co jsem tedy říkal?“
Ne dost přesvědčivý. Musela na chvíli zaplašit myšlenky na svůj nadcházející úmysl, protože se jí zjevně snažil sdělit něco důležitého. A tak na znamení porážky jen pokrčila rameny.
„Já nevím,“ přiznala se neochotně. „Zamyslela jsem se, no.“
Keenen si hlasitě povzdechl a natáhnul se přes stůl k holoprojektoru. Zapnul ho a zároveň pohybem druhé ruky původní obraz mnohonásobně oddálil, takže teď bylo vidět celou planetu. Při pohledu z vesmíru byla dost jednotvárná, skoro se zdálo, že celý její povrch pokrývá jen špinavý prach.
„Hm. A co je to za planetu?“ zeptala se ve snaze projevit o misi alespoň minimální název.
„Tys mě neposlouchala vůbec, viď?“
„Ale jo. Trochu jo. Jen jsem neslyšela ten konec,“ odpověděla na svou obranu a rozhodila nevinně rukama. Takhle se nikam nedostanu, pomyslela si netrpělivě a rozhodla se vymluvit, aby co nejdřív mohla uvést svůj plán do pohybu. Jakoby náhodou jí pohled sklouznul na hodiny na zdi.
„No nazdar, kolik je hodin? Do háje, půl druhé! Omlouvám se, ale strašně spěchám na hodinu, můžeme to dořešit později?“ vyhrkla a vyskočila ze židle.
„Co ten spěch? Měl jsem dojem, že ‚Svět se nezboří, když člověk přijde o pár minut později‘,“ parafrázoval ji Keenen.
„No jo, ale tentokrát máme mistra Yodu a upřímně, ten nesnáší, když mu někdo courá do hodiny pozdě.“
„Dobrá,“ propustil ji mávnutím ruky. „Tak běž. Ale po hodině přijď zase sem, jasné?“
„Jistě,“ odpověděla a rychlým krokem vyšla z místnosti. Než se za ní zaklaply dveře, cítila na svých zádech Keenenův upřený pohled. Ale tím se teď nemohla zabývat, protože ji čekal první a pravděpodobně nejdůležitější bod jejího plánu. A to přesvědčit Jorica, aby s tím souhlasil. Ale on s tím souhlasit bude, uklidňovala se Sabryn. Musí.

„Ne! Ne, ne, ne, takovou blbost neudělám. Nejsem sebevrah a tenhle plán je jak sebevražednej, tak blbej,“ odmítl Joric rezolutně její žádost.
„Ale no tááák, vždyť sis to ani nedoposlechl do konce!“ protestovala proti jeho předčasným závěrům. Její plán byl trochu sebevražedný, to musela uznat. Jenže ona prostě musela něco udělat. Šlo v podstatě o tohle : Joric by ji přepravil na lodi do blízkosti planety, dost daleko na to, aby je separatistické skenery nezachytily. Pak by už dál pokračovala sama ve stíhačce, která by byla dost malá na to, aby ji senzory nezachytily, ale zároveň dost rychlá, aby případným pronásledovatelům stihla uletět. V jednoduchosti je síla. Jenže Joric byl úplně jiného názoru.
„Ne. Nerozumíš slovu ne? Tak já ti to vysvětlím. Ne, neodvezu tě k Rylothu, ne, nedám ti stíhačku a konečně ne, rozhodně tě nenechám proletět blokádou, sakra!“
„Ale vždyť já po tobě nechci stíhačku. Tu bych si snad zvládla splašit sama. A taky nechci, abys mě vezl až k Rylothu. Stačí k nějaké blízké planetě, třeba Gaulus?“ navrhla mu a v duchu si přidala na svůj seznam jako další položku ‚Splašit hyperprostorové kruhy‘, popřípadě ‚Ukrást stíhačku se zabudovaným hyperpohonem‘. Tahle část plánu byla trochu problematická. Vlastně to nebude krádež v pravém slova smyslu, přesvědčovala sama sebe. Vždyť to potom vrátím.
„Tak za prvé, na Gaulusu seženeš jen málo věcí a věř mi, pořádná stíhačka mezi nima není a za druhé – já tě prostě nemůžu poslat skrz blokádu jako cvičnej terč pro ty zatracený droidy. Co bych asi potom řekl Talkinovi? Nazdar kámo, fajn že jsi přežil, jo a jen tak mimochodem Sabryn rozstříleli na cucky Separatisti. Ale jinak je všechno v pohodě!“
„Pokud mu nepomůžu, tak je docela dobře možný, že mu potom neřekneš vůbec nic, víš? A navíc, mě by nerozstřílely na cucky! Umím lítat dost dobře, víš kolik hodin jsem strávila na letovým simulátoru?“
„A kolikrát jsi letěla doopravdy, no?“ zeptal se skepticky. Sabryn netrpělivě zamávala rukou, jakoby odháněla obtížnou mouchu. Opravdovou stíhačkou letěla jen asi pětkrát, ale letové simulace byly dost autentické na to, aby získala potřebný cvik.
„To je jedno, párkrát, ale o to teď nejde. Podívej, já se tam musím dostat, musím mu pomoct, někam ho schovat, cokoliv, hlavně nesedět na zadku v Chrámě, když …“ zlomil se jí hlas, i když se snažila nedávat najevo, jak moc je z toho všeho rozhozená. Joric mezitím seděl mlčky naproti ní a zdálo se, že mu mozek jede na plné obrátky a sváří se v něm naráz dva protichůdné názory. Po chvíli nepříjemného ticha si nakonec odkašlal a povzdechl si.
„Sabryn?“ zeptal se jí neochotně, jakoby ještě nebyl úplně přesvědčený, zda dělá správnou věc.
„Jo?“
„Na Gaulusu … tam se fakt nedá sehnat pořádná stíhačka. Mohli bychom to zkusit na Tatooine a … od tam je to po Corellianský stezce kousek k Rylothu,“ vypravil ze sebe nakonec.
„Takže…?“ nechala nevyřčenou otázku vyznít do ztracena. Joric si znovu těžce povzdechl.
„Takže kdy chceš letět?“

Sabryn postávala před písčitě zabarvenou vesmírnou lodí v jednom z mnoha přístavních doků. Joric se jí hned po krátké hádce o čas odletu (ve které vyhrála Sabryn) vyptal na celou spoustu podrobností (přičemž na spoustu z nich neznala odpověď ani ona) a potom oba vyšli z hospody, každý na jinou stranu. Zatímco Joric zamířil přímo do doků, ona si ještě zašla na skok do Chrámu, protože si s sebou chtěla vzít pár věcí, které se jí mohly hodit, hlavně blaster, nějaké kredity a normální oblečení, které by nepřipomínalo jediský tradiční úbor.. A taky zaúkolovala Zana, aby pokud potká Keenena mu sdělil, že po hodině nemohla a že za ním zajde po večeři. Bude naštvaný, jistě, ale až zjistí, že ve skutečnosti nepřijde vůbec, už to bude stejně jedno.
Protože, jak předtím Joric řekl „Ta banda neřádů, co si říká posádka je horší než hejno užvaněných bab“, měli s nimi letět jen jediný další twi’lek v posádce - Nu’ro a jeden trandoshan, nájemný lovec jménem Morren. Na řízení Střely tři osoby bohatě stačily. Sabryn se opírala o zábradlí kolem okraje plošiny a pozorovala Jorica, který se právě o něčem dost hlasitě dohadoval se správcem doků. Oba dva střídavě rozhazovali naštvaně rukama a probodávali toho druhého pohledem, až mu nakonec Joric ukázal dost sprosté gesto, obrátil se k němu zády a zcela ignorujíc správcův pohoršený výraz kráčel rychlými kroky k lodi. Sabryn k němu obezřetně přistoupila.
„O čempak jste mluvili?“ zeptala se ho zvědavě.
„Mluvili? My jsme nemluvili. To jsem mu jen diskrétně naznačil, kam si může strčit ten svůj blbej poplatek za předčasný opuštění doku,“ odvětil podmračeně Joric. Zamračený byl v podstatě od chvíle, co opustili hospodu. Vlastně, pokud se jeho výraz od té doby nějak změnil, tak se jen možná mračil ještě o něco víc. Když společně došli k lodi, vykoukl z ní Nu’ro a zašklebil se.
„Loď je připravená, ale upřímně, pokud té kocábce nedopřeješ kompletní servis, už moc dlouho se pohromadě neudrží,“ prohlásil a na protest zatřepal svými lekku. Joric nad tím mávnul rukou.
„Hele, ta loď drží vcelku už pár let, takže nevidím důvod, proč by s tím teď měla přestat. Tak zalez,“ doporučil mu a prošel kolem něj do lodi.
„Až se ti rozpadne uprostřed hyperprostoru, tak neříkej, že jsem tě nevaroval,“ upozornil ho Nu’ro a nespokojeně zmizel v útrobách lodi. Sabryn došla až ke vstupním dveřím, kde se na chvíli zastavila. Poslední půl hodinu si v hlavě přehrávala všechny možné scénáře budoucnosti. A upřímně řečeno většina z nich moc příznivá nebyla. Pohled jí sklouzl dolů, kde byla na podlaze vyrytá čára v místech, kam měli po uzavření vchodu zapadnout druhé, těsnící dveře. Teď, když měla udělat ten poslední rozhodující krok, najednou trochu znejistěla. Všechno, co provedla do téhle chvíle, se totiž stále drželo pod jakousi pomyslnou mezí. Mezí, kterou se právě chystala překročit. Těžko říct co se stane, až ji překročí? Jak to všechno vysvětlí, až se vrátí zpět? Nevěděla. Chvíli ještě váhala, s nohou napůl pokrčenou a nachystanou ke kroku, ale pak to udělala. Jedním rychlým krokem překonala symbolickou hranici, dřív než by si to stačila rozmyslet. Ale pak se ozval hlas, který ji okamžitě strhnul zase zpátky. Hlas, který tady dole naprosto nečekala.
„Sabryn, to ses vážně dočista zbláznila?“

Prudce se otočila a spatřila u vchodu na plošinu stát vysokou postavu v hnědém plášti. Samozřejmě že věděla, kdo to je ještě před tím, než si osoba shodila kapuci z hlavy. Její mistr nešťastně potřásl hlavou a udělal několik kroků směrem k lodi.
Sabryn skoro bezděčně ustoupila dál od něj do lodi a otevřela ústa, aby řekla něco na svou obranu. Jenže ono nebylo co. Neměla ani ponětí, co by měla Keenenovi říct, jak by mu to celé vysvětlila a ospravedlnila se. Chvíli stáli mlčky naproti sobě. Sabryn měla pocit, jakoby nepříjemné ticho každou vteřinou narůstalo.
Mlčení kupodivu neprolomil ani jeden z nich, ale Nu’ro, který vykoukl z útrob Střely.
„Hele, tak letíš nebo ne? Protože jestli se ten motor bude přehřívat ještě chvíli zbytečně, s největší pravděpodobní se … Ou!“ zarazil se při pohledu na vysokého zabraka před Sabryn. Rychlým pohledem přejel jeho tradiční jediský oděv, světelný meč u pasu a Sabrynin zkroušený pohled a rozhodl se vyklidit pole. Když zapadl zpět do lodi, Keenen smutně potřásl hlavou a vyčítavě se na Sabryn podíval. Ta nervózně přešlápla a neochotně otevřela pusu.
„Mistře, já…“
„Ano? Co mi chceš říct? Poslouchám, jen mě prosím tě ušetři výmluv a lží, dobře?“ přerušil její váhavou odpověď a založil si ruce na prsou. Netvářil se vyloženě naštvaně, spíš zklamaně.
Mlčela. Hlavou jí od chvíle, co se její mistr objevil, prolétly desítky výmluv, jenže jedna byla pitomější než druhá.
„Letíš na Ryloth, že ano? Že se vůbec ptám, chtěla jsi zachránit svého otce, viď?“ povzdechl si. Sabryn překvapeně vzhlédla.
„Jak …“
„Jak vím o tvém otci? Prosím tě Sabryn, vždyť mám volný přístup k tvým materiálům a potom co ses tak na jednou zajímala o Ryloth a vzápětí se nedostavila na hodinu, nebylo tak těžké si to domyslet,“ přerušil ji. Jak mě to mohlo u všech bohů nenapadnout? pomyslela si v údivu nad vlastní pitomostí. Veškeré údaje a podrobnosti o všech členech Řádu, ať už malých, padawanech nebo hotových Jediích, byly zanesené na osobních informačních kartách, které byly uložené v jenom z oddělení knihovny s omezeným přístupem a ke které měl přístup jen malý okruh lidí. Co se týkalo karet padawanů, měli k nim samozřejmě kromě nich neomezený přístup ještě jejich mistři. Sabryn tu svou viděla jen párkrát, jednou dokonce Zanovu, ale i tak si pamatovala jeden z rozdílů mezi jejich kartami. Zatímco Zan, kterého odebrali ve dvou letech, měl kolonku ‚Rodinné vztahy‘ proškrtnutou, ona tam měla napsáno ‚Možný mírný až středně silný vliv předchozí výchovy‘. Tohle jí tam přibylo pravděpodobně potom, co jí při standartní vstupní prohlídce, kterou absolvovala při příchodu do Chrámu, došla trpělivost s postarší ženou, která za zástěnou promítala barevné fleky a ptala se, co jí připomínají. Nervy (už tak dost pocuchané náhlým odtržením od Talkina a dlouhou cestou vesmírem) jí ruply při dvanáctém obrázku a při fleku číslo třináct ženě sdělila, že to bude pravděpodobně Gutkurr, stojící v tratolišti krve a požírající ubohou oběť rozsápanou na kusy. Pak dodala, že by to ale na druhou stranu mohl být klidně jenom obyčejný intergalaktický flek. Žena bez jediného slova, možná trochu konsternovaně hologram vypnula a udělala si na papír krátkou poznámku, která se pak promítla i do Sabryniny karty.

„Ale stejně by mě zajímalo, jaký jsi měla plán? Dobře, dostala by ses k Ryloth, ale co pak?“
Ze zamyšlení ji rychle vyrušil Keenenův hlas, ve kterém byla dobře patrná jemná stopa ironie. Nic neříkajícně trhla rameny. Všechno bylo stejně v háji, na Ryloth se už nedostane, takže mu to prostě vyklopila.
„Já … jsem si chtěla splašit stíhačku,“ zamumlala smutně. Měla pocit, jako by jí na hrudi ležel balvan.
„Stíhačku?“
„Stíhačku. Nejspíš na Tatooine. Ale nechtěla jsem ji ukrást, to ne, já bych ji pak vrátila zase zpátky, vážně!“ ospravedlňovala se. Keenen jen mávnul rukou, aby pokračovala.
„No … a pak jsem chtěla zkusit proletět blokádou,“ vypravila ze sebe. Teď, když to vyslovila nahlas před Keenenem, to znělo ještě hloupěji než před tím. Její mistr nevěřícně zakroutil hlavou.
„Proletět blokádou? Tys tam chtěla jen tak přijít a proletět blokádou, to byl tvůj plán?!
U všech … Sabryn, já vím, že jsi impulzivní, ale a většina tvých předchozích ztřeštěností byla alespoň promyšlená. Nebo měly přinejmenším minimální šanci na úspěch! Vždyť, vždyť … jak sis mohla myslet, že by ses samotná dostala skrz blokádu? A i kdybys to zvládla, co bys dělala pak, no? Naložila bys otce do stíhačky, odvezla ho na Coruscant a schovala si ho pod postel v Chrámu? Uvědomuješ si vůbec, že za tohle tě mohli vyrazit z Chrámu?!“
Keenenův hlas se v průběhu jeho řeči tak vystupňoval, že ke konci už na ni spíš křičel. Sabryn okamžitě automaticky přešla do ofenzívy, ani ne tak kvůli jakékoliv šanci na úspěch, jako spíš kvůli zažitému zvyku nenechat na sebe nikdy a od nikoho řvát.
„Vy to nechápete, mistře! Já tam prostě musím, vždyť je to můj otec!“ vyhrkla a spíše už jen ze setrvačnosti dodala: „A ať se jde celá Rada vycpat i se svým slavným Kodexem!“ Keenen na to neřekl nic, uchýlil se opět k mlčení, což bylo nejspíš ještě účinnější než prosby nebo výhružky. Už se netvářil tak vyčítavě, spíš … smutně. Když po chvilce promluvil, bylo to o poznání mírnějším hlasem.
„Podívej, já ti rozumím. Rozumím ti víc, než si myslíš. Já si také pamatuju na svoje rodiče, takže vím jaké to je, když tě od nich odloučí později a ty si na ně dobře pamatuješ. Ale pochop, ta pravidla vznikla z dobrého důvodu, protože díky přílišným citovým vazbám jsi mnohem snáze napadnutelná. A tvoje rodina taky. Já vím, možná ti to zní bezcitně, ale já tě tam prostě nemůžu pustit. Kdyby jen proto, že je to naprostá sebevražda.“
Sabryn se neklidně ošila. Všechno to z úst jejího mistra znělo tak logicky. Věděla jak moc je její plán ve skutečnosti pitomý a nedomyšlený a věděla to do samého začátku, ale prostě si to nepřipouštěla. Bylo skoro lepší, když na ni křičel, protože tomu se vzdorovalo mnohem lépe než logickým důvodům a porozumění. U srdce ji bolestně píchlo, když se pomalu ale jistě vzdávala naděje na cestu na Ryloth. Ale musela tomu věnovat ještě poslední pokus.
„Mistře, já vím, že to byla strašná blbost, ale nechte mě teda letět alespoň s oficiální misí, prosím!“ bezmála žadonila.
„To nejde Sabryn. Byl jsem přidělený na misi na Destrillion, o které bys věděla, kdybys předtím poslouchala, a potřebuju tě s sebou. A navíc, o tom kdo poletí na Ryloth já nerozhoduju, je mi to líto,“ odpověděl a smetl tak ze stolu její poslední naději na jakoukoliv pomoc Talkinovi. Nakonec se o sebe přece jenom bude muset postarat sám, pomyslela si sklesle. Ještě stále trochu neochotně sestoupila na přistávací plošinu ke Keenenovi.
„Takže …“
„Ano?“
„Kdy letíme na Destrillion?“

Zničená a unavená Sabryn vystoupila z malé vesmírné lodi, která ji a jejího mistra právě přepravila na přistávací plošině u Chrámu.
Mise byla nakonec větším oříškem, než se zprvu zdálo. V podstatě se to zdálo být jednoduché - na Dubrillionu se měli dostavit na jakousi schůzku se separatistickým senátorem, který chtěl zažádat Republiku o azyl a na výměnu měl mít důležité informace o budoucích vojenských operacích Separatistů. Problém spočíval jedině v tom, že Dubrillion ležel dost hluboko v Separatisty ovládaném vesmíru, takže museli nejdříve letět na sousední Destrillion, který byl mnohem méně hlídaný a od tam se tajně přepravit v jednom z nákladních transportů na jeho sesterskou planetu. Pak už by zbývalo jen zajít na čaj se senátorem, proklepnout ho a mohli by domů. Jenže to by se to nesmělo tak strašně zkomplikovat. V podstatě to začalo nevinně – Sabryn zkrátka vypadl těsně po přistání na Dubrillionu ze skrýše světelný meč. Netušila, jak se to stalo, snad se povolilo poutko, nebo možná prostě jen nedávala dostatečný pozor, prostě vypadl. To by nebylo tak hrozné, pokud by se to ovšem nestalo přímo před vojenskou hlídkou u pasové kontroly. A kdyby si jí nevšiml velící důstojník. A kdyby si spadlý meč nenápadně nepřitáhla Silou, v domnění, že ji nikdo nevidí. Tehdy to začalo jít celé do kopru.
I s polovinou vojáků Dubrillionu v patách se jim nakonec přes všechno podařilo dostat až k tomu zatracenému senátorovi, který jim ochotně řekl všechno, co věděl. Tedy zhruba nic. Výsledek mise : několik jmen senátorů, kteří sympatizují se Separatisty a pár názvů planet, na které se pravděpodobně v několika dnech (nebo týdnech, to nedokázal specifikovat) zaměří separatistické jednotky. Možná. Sice sliboval, že toho ví ještě pětkrát tolik, jenomže (jak už před tím sdělila Keenenovi) tak jako tak pětinásobnej prd je pořád prd. Přesto se její mistr rozhodl vláčet toho meziplanetárního idiota na Coruscant, čímž se jejich cesta domů ještě protáhla.
Byla dost naštvaná. Pro nic za nic se trmácet takhle daleko za pitomým senátorem, který ví o jakýchkoliv vojenských plánech míň než nic. Dost se jí ulevilo, když toho neřáda vyklopili s eskortou u Senátu a on jim přestal otravovat vzduch v lodi.
Keenen ještě cosi vyřizoval kapitánem lodi, ale jí se už nechtělo jen tak tam trčet, a tak se vydala směrem k Chrámu. Nejprve hodlala zjistit všechno co se dalo o situaci na Ryloth a pak co nejrychleji zapadnout do postele. Když se blížila k hlavnímu vchodu, uviděla kousek od něj ke svému překvapení stát Jorica. Docela zřetelně cítila, jak jí žaludek udělal kotrmelec. Určitě nese zprávy, jenomže jaké?
„Joricu, co tady u všech bohů děláš?“ houkla na něj.
„No co bys tak řekla?“ odvětil jí twi’lek a založil si ruce na prsou. Sabryn ho napodobila a výmluvně naklonila hlavu na stranu.
„Tak co se děje?“ zeptala se netrpělivě.
Joric místo odpovědi sáhnul do kapsy a podal jí malou placatou věc.
„Co to …“
„Blokáda byla prolomena,“ přerušil její otázku a vesele se na ni zazubil.

„Prolomena?“ zopakovala po něm překvapeně. Musela si ta tři slova ještě párkrát v duchu zopakovat, aby je zcela pochopila. Vzápětí ji zavalilo tolik emocí, že nevěděla co s nimi. Pro začátek prudce objala Jorica a vzápětí ho takřka ohlušila přívalem otázek.
„Prolomena?! Jak? Kým? Kdy? A co je s Ryloth? Není moc zničená? Co obyvatelstvo? Co Tenoa? A co Talkin?!“ chrlila na něj dotazy kulometnou rychlostí a zároveň se odpovědi snažila vyčíst z jeho výrazu. Tvářil se sice celkem klidně, takže Talkin byl nejspíš naživu, ale potřebovala to slyšet nahlas. Joric se na ni znovu široce usmál a docela trefně z jejích otázek vypíchnul tu nejpodstatnější:
„Ano Sabryn, je v pořádku, živý a zdravý.“
Tíživý balvan na prsou a nepříjemný chlad v těle. Obou těchto pocitů si naplno všimla, až když zmizely a zanechaly za sebou jen nepříjemnou vzpomínku.
„A vesnice?“ zeptala se ještě.
„S tou je to krapet horší, to připouštím, zasáhlo ji pár zbloudilých bomb, ale začali ji opravovat a brzo bude zase tak jako dřív. Jo, a tohle,“ ukázal na věcičku v jejích rukách, kterou mezitím stačila úplně vytěsnit, „je vzkaz od Talkina."
Sabryn si zploštělý hranatý disk lépe prohlédla. Když si uvědomila, co to je, překvapeně vydechla.
„Doufám, že to máš kde přehrát?“
„Jo,“ přikývla a s úsměvem si disk zastrčila do kapsy. „Jo, mám.“

Sabryn netrpělivě poposedávala u jednoho ze zastrčenějších stolů v knihovně a nepřátelským zrakem propalovala kohokoliv, kdo se přiblížil k jejímu stolu.
„Člověk jednou potřebuje trochu soukromí a oni mu sem pořád lezou,“ huhlala si nespokojeně a netrpělivě poklepávala prsty do stolu. Jeden malý devaronian, který šel kolem, si nejspíš myslel, že její huhlání je určené jemu a tak se na chvíli zastavil a tázavě naklonil hlavu ke straně.
„Síla s tebou!“ zavrčela na něj tak výhružně, že ubohý prcek vytřeštil oči a honem si pospíšil k východu z knihovny. Naštěstí byl už jedním z posledních v knihovně, a tak Sabryn netrpělivě zalovila v kapse a vytáhla předmět, který jí předtím Joric dal. Byla to holonahrávka, sice starší model, ale v Chrámu se dalo přehrát v podstatě všechno. Chvíli si s ní pohrávala, dokud z části knihovny, ve které seděla, neodešel poslední narušitel a pak ji nedočkavě zastrčila do postaršího holoprojektoru na stole. Nebyl nijak velký a původně ho měla v plánu odnést na nějaké soukromější místo, jenomže byl přišroubovaný k desce, pravděpodobně kvůli nespočtu nekalých živlů potulujících se po chodbách Chrámu, jedné z nejlépe střežených budov na Coruscantu. Že k tomu krámu rovnou nepostaví stráž, pomyslela si sarkasticky a nespokojeně do pomalu se načítajícího přístroje praštila pěstí. Kupodivu, fungovalo to, protože se nad hučícím projektorem objevil poněkud roztřesený obraz předkloněného Talkina. Usmála se a zmáčkla tlačítko pro přehrávání. Obraz sebou několikrát škubnul, ale pak se už víceméně plynule rozjel. Talkinův obraz se nespokojeně nahýbal nad něčím mimo její zorné pole.
„Už to jede Joricu?“ otočil se na někoho mimo obraz.
„Jo jede. A pohni si, ta páska je docela krátká!“ ozval se Joricův hlas, i když jeho majitele nebylo na projekci vidět.
„Tak jo,“ odkašlal si Talkin. „Nazdárek Sab! Jak jde život? Tady to docela jde, jedna střela mi trochu štrejchla střechu, ale nic vážnýho. Zato místní škola to docela odnesla, kdybys viděla tu haldu trosek, měla bys radost! Mae dala všem prázdniny, ale dvakrát nadšená z toho nebyla, znáš ji,“ zašklebil se.
„Všichni z vesnice jsou v pořádku, stačili jsme se schovat do těch jeskynních komplexů poblíž Tenoy, takže jsme se té bandě plechovek, co kolem prosupěla s haldou pojízdnýho šrotu jenom vysmáli. Na druhou stranu, Republiková armáda si to načasovala celkem slušně, protože tady už všem začínaly docházet zásoby a trpělivost. Zásobování se zase rozjelo, takže nedostatek tady taky není, nemusíš se bát. Doufám, že se máš moc dobře a … co jsem to ještě chtěl?“ obrátil se zase stejným směrem jako prve.
„Vynadat. A pořádně,“ poznamenal věcně Joricův hlas.
„No jo vidíš, máš pravdu. Sabryn,“ otočil se zase zpět a zamračil se na ni, „ přísahám, že jestli se ještě jednou pokusíš úplně sama proletět blokádou, tak tě ohnu přes koleno, padawanka-nepadawanka, rozumíš? Vždyť taková blbost by nenapadla ani Jorica, a to je co říct.“
„Hej!“
„Podívej, prostě to už příště nedělej, dobře? Nepochybuju, že jsi úžasná pilotka, ale kdyby se ti něco stalo, tak …“ odmlčel se na chvíli. Musela se nad tím pousmát. Tohle to mu nikdy moc nešlo.
„ … tak fakt nevím, co bych dělal. No, Joric na mně zuřivě mává, že mi dochází paměť nahrávky, takže budu muset končit. Měj se tam hezky a dávej na sebe bacha. Mám tě rád,“ rozloučil se a vzápětí jeho obraz strnul s lehkým úsměvem na tváři. Sabryn se šťastně natáhla pro disketu, která se automaticky vysunula z otvoru.
„Já tebe taky,“ pronesla do ticha a vypnula přístroj.