Morio Green II. - Ztracen na Agamaru

Tohle je povídka navazující na Morio Green - Vzpomínky na život v Chrámu, samozřejmě, že jsem tam zapomněla napsat "Pokračování přístě", takže se omlouvám. Doufám, že se vám i tato bude líbit a opět prosím o hvězdičky a komentáře. Moc si jich cením, děkuji.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Cítil jsem, jak se na mě všichni upnuli pohled a rozhlédl jsem se po místnosti. Mistři na mě hleděli s mírným opovržením a odporem. Cožpak jsem se jim tak odcizil? Cožpak jsem se o tolik změnil? Opět jsem zaměřil svůj zrak na mistra Zyma a zhluboka jsem se nadechl. Cítil jsem se, jak by mě jejich pohledy spalovaly zaživa. Pohlédl jsem na mistryni Satele, která se na mě vřele usmála. To mi dodalo odvahu, znovu jsem se nadechl a začal vyprávět.

Stalo se to asi před čtyřmi roky. Rada nás tehdy pověřila úkolem, abychom se porozhlédli po bájné planetě Zonama Sekot, tzv. žijící planetě. Měli jsme zjistit, jestli je opravdu živá. Cesta měla být velmi dlouhá, takže jsme si s bratrem zabalili Pazzak. Ke hře jsme přizvali i mistra a pár členů posádky naší lodi. Do našeho cíle jsme však již nedorazili. Ani ne v polovině cesty přestal fungovat hyperprostorový pohon a nás to vyhodilo přímo poblíž planety Agamar. Piloti se rozhodli nouzově přistát na planetě, ale během sestupu selhaly i podsvětelné motory. Náš pád se tedy stal nekontrolovatelným. Loď pohltily plameny a části trupu se odlamovaly rychleji než, kdybychom byli pod palbou. Řítili jsme se vstříc jisté zkáze.

Rozhlédl jsem se, všichni měli v očích strach. Toto je poslední, co v životě vidím, řekl jsem si. Strach, panika - tato dvě slova přesně vystihovala tento okamžik. Pohlédl jsem na svého mistra a naše pohledy se setkaly. Nevypadal nijak vystrašeně, nejspíš se již se smrtí smířil. Zato v očích mého bratra se zračila čirá hrůza. Strach ze smrti. Vzpomněl jsem si na slova Jediů: „Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení.“ Zdá se však, že náš život bude brzy u konce, takže si snad můžeme dovolit bát se. A také, že jsem se bál. Vyhlédl jsem oknem z lodi a s nadějí jsem zjistil, že nejspíš dopadneme do mělké vody u pobřeží. Beze slova jsme všichni čekali, jak to dopadne. Když příď lodi narazila o hladinu, všechny nás to vymrštilo vpřed…

Když jsem se probral, celé tělo mě bolelo a třásl jsem se zimou. Ležel jsem ve studené vodě a všude byla krev. Příď lodi již byla zatopená a do lodi teklo stále více vody. K čertu, zaklel jsem sám pro sebe a opatrně jsem zvedl hlavu. V zatopené kabině byli stále připoutaní ke svým křeslům oba piloti a tělo mého mistra plavalo u mých nohou. Vzepřel jsem se na loktech a pomalu jsem se posadil. Až nyní jsem pohledem našel Tadashiho zavaleného pod troskami. „Tadashi!“ vykřikl jsem zoufale a i přes veškerou bolest jsem se k němu doplazil. Úzkostlivě jsem začal odhazovat sutiny, když se za mnou ozvalo zakašlání. Ohlédl jsem se a spatřil jsem rodianského člena posádky, který s námi mastil Pazzak. Pohlédl jsem zpět na bratra a poté opět na rodiana. „Jak na tom jste?“ zeptal jsem se. Odkašlal si a odpověděl: „Nic moc, ale žiju.“ Stočil jsem svou pozornost zpět ke svému sourozenci a jal jsem se odhrabávání suti.

Po odházení suti jsem s překvapením zjistil, že bratr stále dýchá. Mírně jsem jím zatřásl a s nadějí v hlase jsem ho oslovil: „Tadashi? Slyšíš mě, Tadashi?“ Bratr zasténal a pomalu otevřel oči. Byla v nich vidět bolest. Dýchal zrychleně a velmi mělce. „Jak ti je? Jak ti je, Tadashi?“ zeptal jsem se ho. Zakašlal a promluvil: „Nic moc,“ opět zakašlal a podal mi svůj světelný meč „na, vezmi… si ho… mně už k ničemu… nebude,“ dořekl a ruka podávající zbraň Jediů bezvládně klesla do kaluže krve. Meč se odkutálel k mým kolenům, sebral jsem ho a přitiskl k srdci: „Sbohem, bratře,“ z mých očí začaly prýštit slzy.

Rodian vše sledoval zpovzdálí, poté vstal, přišel ke mně zezadu a položil mi ruku na rameno: „To bude dobré, chlapče.“ Měl jsem sto chutí říci, že nebude, ale nač mu kazit iluze? Proto jsem se jen ohlédl přes rameno a kývl. Vstal jsem a chytil jsem se za bolavý hrudník. Zavěsil jsem bratrův meč za opasek a opět jsem se otočil k druhému přeživšímu a řekl jsem mu: „Musíme je pohřbít.“ Rodian pouze přikývl, ukázal na bratra a zeptal se: „Byli jste dvojčata, že?“ pouze jsem přikývl a zase se mě zmocnil žal. Když pochopil, že nic neřeknu, s nadějí se zeptal: „Ty jsi Jedi, že? Jedie určitě budou hledat, najdou nás.“ Nezúčastněně jsem na něj pohlédl: „Otázka zní, kdy? A teď mi pomoz, musíme se dostat z lodi a poté pohřbít mrtvé.“

Poté, co jsme všechny vynesli z lodi na souš, jsem se posadil na kámen a složil jsem hlavu do dlaní. Rodian se jemně dotkl mého ramena, aby upoutal mou pozornost a potom řekl: „Mimochodem, jmenuji se Honor. A jak ty?“ Zvedl jsem hlavu a zahleděl jsem se mu do obličeje: „Jsem Morio, ale přátelé mi říkají Maro.“ Otřel jsem si z tváří slzy a rozhodně jsem řekl: „Pojďte, musíme mrtvé náležitě pohřbít, potřebujeme dřevo na hranici.“ S těmito slovy jsem se zvedl a zamířil jsem k lesu. Honor se ohlédl na mrtvé zakryté látkou, kterou jsme našli v lodi, a vyrazil za mnou.

Sbírání dřeva bylo se zlomenými žebry velmi namáhavé, ale nakonec jsme našli dostatek suchých větví na pořádnou hranici. Těla jsme jedno po druhém opatrně uložili na jejich poslední lóže a rozloučili jsme se s nimi. Poté se Honor jal rozdělávání ohně. Nejprve se snažil zapálit dřevo pomocí starých metod, asi až po půl hodině mu došlo, že tři světelné meče visící na mém opasku, by suchý materiál snadno zapálily. Zatvářil se kysele a nakvašeně se zeptal: „Proč si mi to nemohl usnadnit?!“ Nedokázal jsem to vysvětlit, měl jsem radost z toho, že se tak moří s prací, zatímco já celou dobu věděl hned o třech věcech, které by onu práci udělaly za něj. Pouze jsem pokrčil rameny, aktivoval svůj meč a zažehl oheň. Nahodil jsem samolibý úsměv, pohlédl jsem na chudáka rodiana a odvětil jsem: „Když já zapomněl.“ Honor se zatvářil ještě naštvaněji a raději se rychle otočil, aby mi nevrazil do mé již tak pohmožděné tváře.

Co se to se mnou děje? Mám potěšení z toho, když ostatní trpí! Co si jen počnu, nejsem správný Jedi. Nejsem, nikdy jsem nebyl a nikdy ani nebudu! Najednou se po mé levici ozval hlas: „Maro, Morio,“ ohlédl jsem se a spatřil jsem bratra. „Tadashi!“ vykřikl jsem nadšeně, v tom jsem si uvědomil, že jeho tělo právě lehlo popelem. „Ty jsi duch?“ zeptal jsem se bázlivě. Průhledný Tadashi přikývl a zeptal se: „Proč se vyhýbáš použití mého a mistrova meče?“ hlasitě jsem polkl a v krku se mi utvořil knedlík. Několikrát jsem otevřel pusu naprázdno, než jsem se konečně odhodlal k odpovědi: „Protože… pokaždé, když se jich dotknu… se bojím, že spatřím vaši smrt, vaši poslední vteřinu.“ Duch mého bratra se zarazil a pokýval hlavou. „Přišel jsem se s tebou jen rozloučit a poděkovat ti, za všechny skvělé věci, které jsme spolu prožili a za všechny lumpárny, co jsme společně natropili. A chtěl bych se ti ještě omluvit za vše zlé, co jsem ti kdy udělal a co jsem se chystal udělat.“ Mrtvý Tadashi se smutně pousmál, když viděl, že se mi z očí derou slzy. Otřel jsem si rukávem oči a řekl jsem: „Není zač, také ti děkuji,“ řekl jsem a opět jsem měl mokré tváře „taky se ti chci za vše omluvit. Sbohem, bratříčku…“

Po mých slovech se Tadashi rozplynul a já zůstal sám s Honorem. Začalo se stmívat a tak jsme ulehli ke spánku. Tedy Honor ulehl ke spánku a já jsem se šel projít na kopec. Zde jsem se usadil a pohlédl jsem na noční nebe. Hvězdy zářily a já přemýšlel, okolo které z nich obíhá Coruscant, můj domov. Vlastně už tak moc ne, jediný člen rodiny, kterého jsem znal, zemřel tady, na Agamaru. Na téhle prokleté planetě! „Nesnáším tohle místo!“ vykřikl jsem dostatečně hlasitě na to, aby to slyšeli všichni v okruhu několika set metrů.

Pokračování příště