Ewan McGregor jako hlavní hrdina chystaného seriálu o Kenobim.
Zatím se jedná pouze o spekulaci, ale příští týden se koná D23 EXPO. Zde má mít svůj výstup i panel k připravované streamovací službě Disney+. A jak už to u takových akcí bývá, začnou se drát na světlo informace a lákadla dříve, než mohou být představeny oficiálně. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order má první gameplay video.
Měli jsme příležitost vidět Star Wars Jedi: Fallen Order v pohybu. Dnes večer v průběhu E3 2019 nastoupili herní vývojáři a přední tváře Respawnu s představením prvního gameplaye spolu s ujištěním oficiálního data vydání. více »
Máme oficiální data nových Star Wars filmů!!!
Na Twitteru zveřejnili přibližné termíny vydání filmů od dnešního dne až do roku 2025. Nebudeme tedy muset čekat jako mnozí fanoušci deset nejistých let, jako dělí Star Wars VII: Síla se probouzí (2015) od Pomsty Sithů (2005). více »
Zemřel Peter Mayhew, legendární Chewbacca
Smutnou skutečností se stalo, že náš svět opustil herec Peter Mayhew, který si zahrál legendárního a všemi oblíbeného co-pilota Chewbaccu. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order a VR Vader: Immortal
Dnešní informace se týká připravované hry od studia Respawn Entertainment, která nese název Jedi: Fallen Order. více »

Morio Green III. - Rozuzlení

Reklama
Autor: Pětka
Přidáno:31. Srpen 2013 - 20:30
Přihlásit se k odběru

Takže jako vždy, prosím... Líbilo by se mi obdržet komenty nebo aspoň hvězdičky, děkuji :)


~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


V tu chvíli se objevily mraky a začalo pršet, jako by mi planeta chtěla ukázat, že mi může ztrpčit život ještě víc. Se skloněnou hlavou jsem se vrátil dolů k lesu a ukryl jsem se pod větvemi stromů. Proč zrovna já? Nedokázal jsem pochopit, jak to, že jsem přežil jen s několika zlomenými žebry. Možná to tak chtěl osud, ale co mě tolik odlišilo od ostatních, že si vybral zrovna mě. Nedokázal jsem to pochopit a ostatně to nechápu dodnes.


Tu bezesnou noc jsem strávil schoulený u kmenu stromu a plně ponořený v Síle. Pátral jsem po jakékoli známce toho, že nás už hledají, že se brzy vrátíme domů. K ránu, když se začalo rozednívat a sluneční paprsky mě šimraly na nose, jsem se konečně odhodlal uchopit do ruky bratrův meč. Jak jsem se ho dotkl, zjevily se mi poslední okamžiky jeho života. Připadal jsem si, jako by do mě uhodil blesk. Seděl jsem opřený o strom a vzlykal jsem. Byť to byla jen vteřina, v mém srdci způsobila nenapravitelnou změnu. Mé vzlykání probudilo spícího Rodiana, který se šel podívat co se děje.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě.
Neschopen slova jsem pokýval hlavou a rukávem jsem si osušil tváře od slz. To Honora zřejmě uspokojilo, neboť se poté vzdálil a nechal mě samotného.


Pohlédl jsem na zbraň, která se odkutálela asi metr ode mě. Věděl jsem, že podruhé už neuvidím stejný okamžik, takže jsem si meč beze strachu přivolal Silou. Odepnul jsem z opasku svůj světelný meč, takže jsem měl jeden v každé ruce. Dva totožné jílce. Dvě různé barvy čepelí. Dva různí majitelé. Vlastně už jen jeden - já. Aktivoval jsem oba meče, abych si připomněl, jak krásné bylo vidět je poprvé vzplanout. Jeden žlutý, jako sluneční svit, a druhý bílý, jako sníh. Dokonalá kombinace.


Poté jsem si vzpomněl na třetí meč, zavěšený na mém opasku – meč našeho mistra. Chtěl jsem to už mít za sebou, tak jsem zavřel oči, jen letmo jsem se zbraně dotkl a nechal jsem proběhnout hrůzný přelud. Následně jsem chvíli seděl opřený o strom, zhluboka jsem dýchal a snažil jsem se zapomenout. Naneštěstí opět přišel Honor.
„Měli bychom postavit přístřeší, chlapče,“ řekl vlídně.
Rozdělili jsme si tedy práci, šli jsme sehnat materiál, postavili jsme skromný přístřešek a sehnali jsme i něco k snědku. Zdálo se, že vše probíhá bez problémů, ve skutečnosti však ani jeden z nás nebyl spokojený s výkonem toho druhého, což já na rozdíl od Rodiana věděl.


Dny ubíhaly a postupně mi začaly splývat. Opravit přístřešek, přesunout ohniště, sehnat dřevo, spravit střechu… S každým dnem jsem přestával doufat, že záchrana přijde. Honor byl čím dál nesnesitelnější a protivnější. Rozhodl jsem se tedy odejít. Lepší být sám než s někým, kdo je jen přítěží. Šel jsem velmi dlouho. Až po několika dnech jsem konečně narazil na místo, kde by se mi líbilo. Začal jsem si tedy stavět vlastní obydlí. Byť nebylo nic moc, stačilo mi. Chránilo mě a stalo se mým domovem. Samota se na mně brzy začala podepisovat. Během meditací ke mně promlouval hlas. Nevím, jestli patřil mně nebo Tadashimu, ale byl zlý, temný a tajemný. Temnota ve mně díky němu rostla a sžírala mě zaživa.


Přestal jsem vyprávět a rozhlédl jsem se po místnosti. Mistři a mistryně, jako kdyby nechápali, čím jsem si musel projít. Pouze si mě přeměřovali a pokládali mi zbytečné otázky. Podstatné je přece, že mě tam nechali! Dlouhé čtyři roky! Nedokázal jsem dál snášet jejich pochybné pohledy. Nervózně jsem se ošil a pohlédl jsem na dveře vedoucí pryč.
„Cítím v tobě pochybnosti. O čem pochybuješ?“ zeptal se mistr Zym a ve svém křesle se mírně předklonil.
Neklidně jsem se rozhlédl, otevřel jsem ústa a potichu jsem řekl: „O sobě…“
Mistryně Shan mě však přerušila: „Hlasitěji, prosím,“ po chvilce upřesnila, „abychom tě všichni slyšeli,“ poté se vlídně usmála.
Svraštil jsem obočí a začal jsem znovu, tentokrát hlasitěji: „O sobě, o vás, o všem… Já nevím, nevím, o čem pochybuji!“
„O nás?“ jeden z mistrů, jehož jméno jsem neznal, se zamračil, „Proč pochybuješ o nás, mladý Greene?“


Hlasitě jsem polkl, chvíli jsem mlčel. Ta chvíle mi přepadala jako věčnost. Pohledy všech mistrů byly soustředěny jen na mně. Cítil jsem, jak očekávají odpověď. Díky Síle jsem slyšel jejich dech a tlukot jejich srdcí. Přemýšlel jsem co odpovědět. To rozhodnutí mě tížilo, jako kámen. Pravdu, nebo lež? Temnota ve mně zvítězila. „Nechali jste mě čtyři roky na Agamaru! Nehledali jste mě!!!“ křičel jsem zoufale a se slzami v očích, „Nechali jste mě tam!!! Čtyři roky! Čtyři roky jsem musel žít v lesích! Sám!!!“ Všichni se zdáli být zaražení. Někteří mistři si vyměnili zmatené pohledy, poté mistr Zym promluvil: „Bojím se, že jsi byl příliš dlouho mimo Řád, mladý Greene. Mám za to, že už nemůžeš být padawanem,“ Kel Dor zvážil svá další slova a pokračoval, „Je v tobě příliš mnoho temnoty, chlapče. Je mi líto.“ S těmito slovy se dveře za mnou otevřely a moji průvodci mě odvedli z místnosti Nejvyšší Rady, poté mě i oni opustili.


Vyšel jsem ven z Chrámu na jednu z přistávacích plošin. Poslední sluneční paprsky osvětlovaly pouze nepatrně. Siluety budov na obzoru se zdály temné a tajemné. Plošina se zdála jako ideální místo pro přemýšlení, posadil jsem se tedy a dumal jsem. Jak mi to jen Jediové mohli udělat? Nechat mě jen tak, bez peněz, bez domova, bez možnosti se vrátit. Proč mi to jen udělali?! Utápěl jsem se v hněvu. Náhle mě někdo chytil za rameno. S trhnutím jsem se otočil, za mnou stál vysoký člověk v plášti a s obličejem skrytým ve stínu kapuce.


Hlubokým hlasem řekl: „Jsi Morio Green?“
Byla ve mně malá dušička, ale přikývl jsem.
„Pojď se mnou,“ řekl cizinec a zamířil k dvojmístnému speederu.
Neměl jsem kam jít, takže jsem uposlechl. Zavezl mě na jinou přistávací plošinu, zde svůj dopravní prostředek nechal a dál jsme letěli vzdušným taxi. Poté jsme však opustili i ono taxi a přesedli jsme do modrého otlučeného vznášedla. Celou cestu neřekl tajemný muž jediné slovo. Ze speederu jsme vystoupili ve spodních patrech Coruscantu.
Zde neznámý konečně promluvil: „Promiň ty tajnosti, ale… na Coruscantu nejsem vítán. Dovol, abych se ti představil. Jsem Darth Baras. Nabízím ti, aby ses přidal. Jedie čeká zhouba! My jsme budoucnost!“
„Co budu muset udělat?“ zeptal jsem se odevzdaně.
Sith pokrčí rameny: „Stačí oddanost a odhodlání,“ Darth Baras si sundal kapuci, čímž odhalil svou postarší vrásčitou tvář, „přidej se k nám a staneš se mocnějším, než se ti kdy snilo!“
Po krátkém váhání jsem souhlasil.


***


Nyní já, Darth Xain, ležím smrtelně zraněný na podlaze zničeného Chrámu Jedi. Všude okolo se míhají modré, zelené a rudé čepele. Probíhá zde nelítostný souboj mezi dobrem a zlem. V břiše mi zeje očouzená díra od světelného meče. Nade mnou se sklání silueta mladé ženy. Jedika se sklání a snímá mi z tváře zlato-bílou masku. Odhalila tak můj nyní zjizvený obličej. Jizvy způsobené během dvouletého sithského výcviku. Po tváři mi stéká slza. Žena rozladěně vydechuje. „Vždyť je to ještě dítě,“ říká lítostivě.


Zrak se mi zamlžuje. Už vidím jen temné stíny a jasné pruhy světla. Sleduji tu nádheru, vracím se zpět v čase a hledám okamžiky, které určily můj osud. Vzpomínám na můj pomalý pád k temné straně.
„Ničeho nelituju,“ říkám sotva slyšitelně a s klidnou myslí splývám se Sílou…

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
0 hlasů
9 hvězd
3 hlasy
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
1 hlas
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů