Ewan McGregor jako hlavní hrdina chystaného seriálu o Kenobim.
Zatím se jedná pouze o spekulaci, ale příští týden se koná D23 EXPO. Zde má mít svůj výstup i panel k připravované streamovací službě Disney+. A jak už to u takových akcí bývá, začnou se drát na světlo informace a lákadla dříve, než mohou být představeny oficiálně. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order má první gameplay video.
Měli jsme příležitost vidět Star Wars Jedi: Fallen Order v pohybu. Dnes večer v průběhu E3 2019 nastoupili herní vývojáři a přední tváře Respawnu s představením prvního gameplaye spolu s ujištěním oficiálního data vydání. více »
Máme oficiální data nových Star Wars filmů!!!
Na Twitteru zveřejnili přibližné termíny vydání filmů od dnešního dne až do roku 2025. Nebudeme tedy muset čekat jako mnozí fanoušci deset nejistých let, jako dělí Star Wars VII: Síla se probouzí (2015) od Pomsty Sithů (2005). více »
Zemřel Peter Mayhew, legendární Chewbacca
Smutnou skutečností se stalo, že náš svět opustil herec Peter Mayhew, který si zahrál legendárního a všemi oblíbeného co-pilota Chewbaccu. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order a VR Vader: Immortal
Dnešní informace se týká připravované hry od studia Respawn Entertainment, která nese název Jedi: Fallen Order. více »

Morio Green - Vzpomínky na život v Chrámu

Reklama
Autor: Pětka
Přidáno:17. Srpen 2013 - 16:40
Přihlásit se k odběru

Zdravím, tak jsem po velmi dlouhé době opět sáhla po wordu a něco napsala. Doufám, že se bude líbit. Prosím o hodnocení a komentáře. Díky moc. ;)

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Když jsem se po tak dlouhé době opět ocitl na přistávací plošině Chrámu Jedi, cítil jsem smíšené emoce. Jako bych se vrátil domů, ale zároveň jako by to už domov nebyl. Domovem se mi staly lesy na Agamaru. Během doby strávené daleko od všech přítel jsem byl nucen přežívat ze dne na den a používat všechny své dovednosti a znalosti. Nyní jsem se vrátil, ale již sám. Zhluboka jsem se nadechl, vystoupil jsem z lodi a rozhlédl jsem se okolo. Vše se zdálo modernější a novější. Všude poletovali uklízecí droidi, do kterých každou chvíli vráželi padawani spěchající na hodinu. To je jedna z věcí, které se nezměnily, tyto drobné nehody mě stále nutily, abych se pousmál, a nejednou jsem téměř vyprskl smíchy, když mladý padawan vrazil do jednoho z členů Řádu a oba se svalili na vyleštěnou podlahu. Už dávno jsem pochopil, že jsem jiný než oni, ať už za to může Tadashi – mé dvojče- nebo tetování tvaru čtverců anebo má schopnost číst vzpomínky z neživých předmětů, byť je tato vlastnost pro Kiffary typická, některé humanoidy stále udivuje.

Jak jsme s mými průvodci vstoupili do nitra chrámu, začaly se mi vybavovat události ze života v Chrámu. Třeba jak jsme s mým bratrem museli vydrhnout podlahu ve všech chodbách, protože nás slyšeli, jak debatujeme o mistru Zymovi jako o sithovi. Nebo drhnutí všech zdí, které jsme posprejovali barvou na vznášedla. Procházeli jsme nekonečnou spletí chodeb a já se rozpomínal, která kam vede. Tudy bychom šli do kantýny, tudy do holoprojekčního sálu nebo snad do tělocvičny? Byť jsem se snažil zorientovat sebevíc, chodeb bylo příliš mnoho a čtyři roky jsou dlouhá doba.

Brzy mi došlo, že míříme k Nejvyšší radě a ihned jsem si vzpomněl, jak nás Rada viděla poprvé. Nebylo příliš běžné, aby byla do Chrámu přivedena dvojčata, takže byli naprosto fascinováni. Oba jsme byli naprosto stejní. Tytéž temně hnědé vlasy a jantarové oči, totožná bílá tetování na tvářích a ramenech. Museli tušit, že si mezi sebou vytvoříme citové pouto, ale přesto se rozhodli nás vycvičit. Výcvik byl tvrdý a zdlouhavý, ale jednoho slunečného dne konečně přinesl zasloužené ovoce. Bylo nám řečeno, abychom se ve dvě hodiny dostavili na přistávací plošinu na severní straně Chrámu.

Pamatuji si to jako dneska. Slunce se odráželo od naleštěného trupu lodi, v jejímž stínu postávala skupinka několika younglingů z našeho ročníku. Mezi nimi stála zabracká padawanka Yoi T’dars. Když jsme přiběhli, zkoumavě si nás prohlédla: „Vy budete dozajista Morio a Tadashi. Máte zpoždění, chlapci,“ řekla tónem, jakým se mluví na malé děti a obrátila se zpět k ostatním: „Takže, když už jsme všichni, můžeme začít. Byli jste vybráni, abyste se zúčastnili Sběru.“ Ve skupince to zašumělo vzrušením a drobná lidská dívka s pronikavýma očima se zeptala: „Co je to Sběr, padawanko T’dars?“ Yoi se usmála, jako by právě na tuhle otázku čekala a začala vysvětlovat: „Dnes poletíme na vzdálenou planetu Ilum. Tato planeta je pro Jedie posvátným místem, ví někdo proč?“ Ticho. „Protože,“ pokračovala padawanka „na Ilumu si každý budoucí padawan najde vlastní krystal do svého světelného meče.“ Všichni, naprosto nadšení z toho, co se právě dozvěděli, naskákali do lodi, než bys řekl Ilum a začali přemýšlet, jak bude jejich meč vypadat a jakou barvu bude mít jejich čepel.

Let trval dostatečně dlouho, aby všichni popsali svůj vysněný meč do nejmenších detailů a podrobností. Když jsme přistáli, bylo nám řečeno, abychom se pořádně oblékli. Samozřejmě, že jsem to zanedbal, takže jakmile se dveře rozevřely, do tváří mě udeřil ledový vítr. Ledové vločky se mi bolestivě zařezávaly do obličeje. Jakmile jsem hrdinně jako první vyšel z lodi, prudký poryv větru se mnou mrskl do závěje a všichni se začali smát. Když jsem se ze závěje vyhrabal, byl jsem celý bílý od sněhu a byla mi strašná zima. Celá skupinka se pomalu vydala směrem na východ. Byť nebylo vidět na krok, brzy jsme došli k vysoko se tyčící skále z ledu. Padawanka se zastavila a řekla: „Napřáhněte ruce a soustřeďte se, jen tak můžeme dovnitř.“ Byť nikdo nechápal proč, všichni poslechli, natáhli ruce a soustředili se. Skála se začala otevírat. Byl to úchvatný pohled. Obrovské kusy ledu se řítily z výšky a rozevíraly tak průchod do velkého sálu.

Když jsme vstoupili dovnitř, uprostřed vysokého sálu s půdorysem kruhu stál velmistr Zym. Na rozdíl od nás neměl žádný kožich, ale přesto vypadal méně zmrzlý než my. Přejel nás pohledem a přivítal nás na Ilumu. Řekl nám, že nyní půjdeme do jeskynního komplexu a budeme hledat svůj krystal. Pouze my prý poznáme, který je náš. Poté použil Sílu a rozpohyboval obrovský kus ledu zavěšený na stropě. Když se ledu dotkly paprsky slunce, byly odraženy na malý kus ledu a ten je nasměroval přímo na obrovský zamrzlý průchod. K překvapení všech ledová stěna roztála a odhalila vstup do jeskynního komplexu.

Jeskynní systém byl tak rozsáhlý, že když jsme vstoupili, pocítil jsem náhlou prázdnotu. Všechny chodby se zdály být stejné a najít správnou cestu. Byť jsme vstoupili jako hlouček, už na prvním rozcestí jsme se rozdělili. Mě to táhlo do levé a bratra do prostřední chodby. Se mnou šla ona drobná lidská dívka s pronikavýma očima. Brzy jsme se však rozdělili i my dva, když ona odbočila do uzoučké postraní uličky. Nezbývalo, než pokračovat sám. Mnohokrát jsem odbočoval, měl jsem pocit, že se snad nikdy nevymotám ven, ale něco mě táhlo stále dál a dál, až jsem došel do úzké a nízké uličky, na jejímž konci cosi zářilo. I přes svůj strach z malých prostorů jsem se prodral ke světélku a usoudil jsem, že je to můj krystal. Byl však zarostlý v ledu. Nejdřív jsem se snažil led rozbít, ale krystal jako by se bránil. Nedovolil mi led roztříštit. Zkusil jsem pomocí Síly led roztříštit vibracemi, ale to také nešlo. Přemýšlel jsem, co mám dělat a vzpomněl jsem si, že mistr Zym říkal něco o překonávání sebe sama. Ale co tím myslel, jsem nevěděl, než mi došlo, jak nerad medituji. Zklidnil jsem svou mysl a soustředil se. Náhle jsem slyšel téci vodu. Otevřel jsem oči a spatřil, že led okolo krystalu taje. Dál jsem se koncentroval, až se nakonec krystal vynořil z ledu a přistál mi v ruce. To nebylo fér, že jsem musel svůj strach překonávat dvakrát. Rychle jsem se chodbičkou protáhl zpět, vstal jsem a rozběhl jsem se do sálu, kde čekal mistr Zym. Síla mě vedla, takže jsem našel správnou cestu.

Když jsem dorazil do velké síně, všichni až na mého bratra tam už byli. Zapátral jsem v Síle a vycítil jeho strach. Otočil jsem se a rychle jsem vběhl zpět do jeskyně. Poté prostřední chodbou, doprava, doleva, zase doleva a ještě doprava. Zpozoroval jsem svého bratra, jak balancuje na můstku z ledu nad hlubokou propastí, krystal měl už v ruce. Stál jsem a téměř jsem ani nedýchal. Věděl jsem, že se bratr bojí výšek, ale jak to věděl ten krystal, to nepochopím. Došel jsem k můstku a natáhl ruce před sebe. Tadashi došel ke mně, chytil se mě za ruce a nechal se vtáhnout na pevnou zem. Poté jsme bok po boku běželi k východu. Už abychom byli z té jeskyně pryč.

Po návratu nám mistr několikrát zdůraznil, že strach či odpor je třeba překonávat. Při slově odpor vždy pohlédl na mě, jako bych snad mohl za to, že je meditace nuda. Po přednášce mistra Zyma nás odvedli zpět do lodi a zde nám nějaký droid s naprosto nevyslovitelným jménem pomohl vybrat součástky pro naše meče. Když nás dva uviděl, řekl, že když už stejně vypadáme a máme stejné oblečení, že bychom mohli mít i stejné meče. Začal se přehrabovat v nepřeberném množství šuplíků plných součástek a nakonec nám po deseti minutách hledání podal každému součástky. Jílec byl ze dřeva stromu Brylark a byl elegantně zahnutý. Světelný meč jsme museli sestavit pomocí Síly. Bylo nutné, abychom postupovali přesně podle návodu, jinak by meč nefungoval nebo bychom se mohli při jeho spuštění zranit nebo dokonce zabít. Na vše dohlížel onen droid. Když jsem svůj meč konečně dokončil, můj bratr ho již měl hotový a čekal, abychom je mohli aktivovat společně. Stoupli jsme si naproti sobě a současně jsme stiskli aktivační tlačítko. Objevily se dva proudy energie. Můj zářil jasně žlutou barvou, jako sluneční paprsky. Bratrův byl sněžně bílý.

Přestal jsem vzpomínat na minulost a podíval jsem se na dva totožné meče zavěšené na opasku. Ach Tadashi, jak mi chybíš. Přišli jsme k turbovýtahu vedoucího k Nejvyšší Radě. Vstoupili jsme dovnitř a turbovýtah nás vyvezl nahoru. Dveře se rozevřely a já zjistil, že tato předsíň se vůbec nezměnila. Moji průvodci šli rovnou ke dveřím vedoucím do místnosti Rady. Já zůstal kousek za nimi a sledoval jsem, jak se dveře pomalu otevřely. Naskytl se mi pohled na všechny členy Rady sedící ve svých křeslech a na Coruscant. Jeden z mých průvodců mi pokynul, abych šel dovnitř, tak jsem také učinil. Dveře se za mnou zavřely a mistryně Satele Shan mě přivítala: „Vítej zpět v Chrámu, mladý Greene.“ Zdvořile jsem se poklonil a mistr Zym se zeptal: „Co se stalo, pokládali jsme tě za mrtvého?“

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
1 hlas
9 hvězd
3 hlasy
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
1 hlas