Stíny minulosti, část osmá

Obyvatel srubu na Triviuse nechápavě hleděl....

„Kdo... kdo jste?" zeptal se roztřeseným hlasem. Oslovení "mistře" v něm rozdmýchalo pochybnosti.

„Já, starče, jsem tvá minulost," odpověděl narušitel a ušklíbl se. K úsměvu to mělo však opravdu daleko. Bylo to spíš, jako by vlk cenil zuby.

Starý muž mu pohlédl do očí. Do těch hlubokých, hnědých očí plných zášti a nenávisti. Ty samé oči, se kterými se naposledy setkal už tak dávno.

„Ne!" vyhrkl a neměl daleko k srdeční příhodě.

„Já vlastně zapoměl," pokračoval mladší z nich navýsost pohrdavým tónem „tys doufal, že mě zaživa pohřbí ty šutráky."

„Triviusi, takhle to ale vůbec-" „DRŽ HUBU!" rázně přerušil žák svého mistra. Stařec sebou leknutím škubnul.

Trivius si odplivl. „Nechal jsi mě v tý jeskyni. Zbaběle jsi utekl... A víš co na tom všem bylo nejhorší? Že já ti věřil. Věřil jsem ti, mistře! Když jsi mě před lety našel jako sirotka na Tatooinu, měl jsem pocit, že konečně mám někoho, komu na mně záleží! Myslel jsem, že jsme jako otec a syn, že jeden druhýho nenecháme ve štychu... Ale asi jsem se spletl."

S posledními slovy zajel rukou kamsi do hlubin svého pláště. Když se jeho paže znovu objevila v záři zapadajícího slunce, jež obklopovaly červánky, třímala světelný meč.

„Padawane, poslouchej mě," snažil se mu domluvit jeho starý mentor.

„Právo mi tak říkat jsi ztratil, když jsi ode mě utekl z tý jeskyně!" ohradila se rázně příčina veškerého rozruchu.

S Triviusem cloumal vztek. Už neměl náladu na další vytáčky a řeči. Chtěl jednat.

Pravá ruka držící světelný meč se ostřelhbitě vymrštila vzhůru a dlouhým, leč ryhlým pohybem klesala dolů. Přímo na starcův krk.

Trivius neočekávajíc žádný významný odpor nepřenesl do úderu váhu celého těla, nýbrž pouze sílu ramene a paže. O to větší bylo jeho překvapení, když jeho meč narazil na zářivě modrou čepel meče jiného. Fialová čepel se zaklesla do modré a obě zasyčely.

„Nechtěl jsem tě tam nechat. Šel jsem pro pomoc!" využil volné chvilky stařec. „Trvalo mi zhruba dvanáct hodin, než jsem se dostal do nejbližšího města. Tam jsem našel mistra Geordena, vzali jsme si půl tuctu chlapů z městské stráže a šli jsme ti na pomoc. Když jsme se příští den vrátili, nebyl jsi tam. Hledali jsme tě, ale ty jsi prostě zmizel!"

Z jeho hlasu byla cítit lítost. Tak dlouho toužil najít svého padawana. Neuplynul den, kdyby na něj nemyslel. V duchu se proklínal, že nehledali víc, ačkoli podvědomí mu říkalo, že víc udělat nešlo. Když se teď, po tolika letech konečně setkali, šli si po krku.

Triviusovi na maličký okamžik po očích přeběhl nepatrný náznak soucitné lítosti. Než si ho však stařec stihl všimnout, nebo Trivius sám uvědomit, zmizel. Nahradila ho jen krvežíznivá touha po pomstě a posedlost vyhlídkou moci.

„Měl bych ti vlastně poděkovat," začal opět Trivius. „Díky tobě jsem pochopil, jací Jediové doopravdy jsou. Pochopil jsem. Hrají si na bohy a spasitele." Poslední slova téměř vyplivl. „Ale nejsou nic víc, než přístavní krysy! Jejich zničením prokážu Galaxii velkou službu."

Jeho bývalý mistr na chvíli stál s nevěřícným pohledem v očích. „Posloucháš se vůbec?" vypálil na mladšího z nich. „Copak jsem tě nic nenaučil?"

„Vaše učení jsem zavrhl a rozhodl se ho pohřbít ve stejný moment, co jste se vy rozhodl zavrhnout a pohřbít mě!" vypálil Trivius.

Zaútočil zleva spodním obloukem. Rána byla vykryta.

Střeh. Rovněž vykryt.

Starší sok projevoval i přes svůj pokročilý věk poměrně velkou obratnost. Kdyby chtěl, mohl se Triviusovi nějakou chvíli ubránit... I přesto pozdně odpolední vzduch proťala tato slova: „Nebudu s tebou bojovat."

Starý mistr dovolil čepeli svého meče vrátit se zpátky do jílce. Ruce nechal volně viset podél těla. Dlouze se zadíval svému znovu nalezenému svěřenci do očí. S lítostí a skrytou touhou po odpuštětní.

„Tys byl vždycky hlupák," pohrdavě ohrnul nos Trivius. Jedním plynulým sekem mu rozpáral břicho.

Stařec padl na kolena a na chvíli přemýšlel, proč vidí Triviuse jako přes závoj rudé mlhy. Oči vyvalené, ústa pootevřená. Obličej křečovitě napjatý tak, až mu zmizely některé vrásky. Na pokraji fyzických i psychických sil natáhl vzduch do plic a s posledním výdechem zazněla i poslední slova: „Je... je mi to líto, Triviusi... Mám tě... rád..."

Rudá přešla v černou. Život mu pomalu protékal mezi prsty. Mrtvé tělo se bezvládně svalilo na zem.

Možná se chtěl pojistit, možná jen ponížit svého mrtvého učitele. Další, poslední sek provedl Trivius s úmyslem oddělit hlavu od těla.

Těsně než se zbraň setkala se svým cílem, hmota se stala energií. Světelný meč hladce prořízl plášť a tuniku a zajel do země. Mistr splynul se Sílou.

„Budiž ti země lehká," pronesl Trivius tónem, z něhož přímo sršela jízlivost. Odplivl si -tento den již podruhé- do místa, kde ještě před chvílí ležela čerstvá mrtvola jemu kdysi nejbližšího.

Ještě zbývá spousta práce.

Sebral starcův světelný meč a zavěsil si ho za opasek vedle toho svého. Otočil se na podpatku a rázoval pryč. Bez ohlédnutí, bez posledního rozloučení. Otočil se zády ke srubu a čelem k zapadajícímu slunci. Jeho postava utvořila dlouhý stín. Trivius nezastínil jen mistrovy šaty a krví nasáklou zem.

Konečně se odprostil od všeho, co kdysi byl. Zastínil svoji minulost.