Stíny minulosti, část devátá

Vysoká postava v plášti vystoupala po točitých schodech a stanula před dřevěnými dveřmi....

Zaklepala.

Odpovědí bylo dveřmi ztlumené „Vstupte.".

Klika cvakla, železné panty se o sebe se zavrzáním otřely. Návštěvník vkročil do místnosti.

Kancelář byla prostorná, dobře provzdušněná místost velká zhruba šest čtverečních metrů. Po pravé ruce byly na zdi rozvěšené různé ručně malované portréty vesmírných lodí. Po levé bylo možno spatřit jednu skříň a malé dveře, jež vedly do postranní místnosti, která byla určena výhradně pro meditaci majitele této pracovny. Stěna naproti dveřím byla celá prosklená. Metr před ní si místo zabral těžký dubový stůl.

„Mistře Skywalkere," pozdravil příchozí.

„Dobré ráno, Weome, posaď se." Sedící ukázal rukou na kožené křeslo naproti sobě. „Dáš si čaj?" nabídl s kývnutím směrem ke dvěma porcelánovým hrnkům, z nichž jeden byl z poloviny naplňen vroucím nápojem.

„Ne, děkuji," znělo zdvořilé odmítnutí doplněné mírným zavrtěním hlavy.

Weomovi bylo dvacet pět. Nedávno byl jmenován mistrem a přidělen na Ryloth.

Jako každý mistr, jež byl vyslán do nějakého hlavního města, měl za úkol monitorovat dění v příslušné oblasti a v případě nepokojů informovat Nejvyšší Radu. Když k něčemu takovému došlo, většinou se tak dělo prostřednictvím holoprojektoru.

Skutečnost, že dorazil osobně až sem na Yavin 4, Luka lehce znepokojila. Nedal na sobě ale nic znát a jen se zeptal: „Co neseš za zprávy?"

Weom položil na stůl kapesní holoprojektor. Zapl ho a před oběma se ve vzduchu promítl obrázek dvou těl. Mrtvých těl.

„Podle dokladů, co měli ti dva u sebe, to byli bratři Zimmermanovi," začal mladší z nich. „Na Rylothu známá dvojice pytláků. Ten se zlomeným nosem před lety seděl za vraždu."

„To je důvod, proč jsi přijel?" povytáhl Luke obočí.

„Ne tak docela," počal se Weom ujímat vysvětlování. „Oběma někdo zlomil vaz."

„Pořád nechápu," opáčil Skywalker s jistou netrpělivostí v hlase.

Weom se nadechl a pak pokračoval: „Udělal to Jedi."

Velmistr se v křesle napřímil a projela jím vlna rozrušení. „Jedi... A víš to jistě?"

„Je to nejpravděpodobnější varianta." S těmito slovy přepl na holoprojektoru na další obrázek. Byli to stále ti dva, jenže tentokrát bez vrchního kusu oděvu. Oba měli na hrudi krví jakýsi nápis. Z holoprojektoru však nešel přečíst.

„Co je tam napsáno?" Lukův hlas se chvěl rozčílením.

Weom chvíli pátral v mysli. „Každý měl na sobě krví napsáno "Jediové zdraví své bratry"."

„Nemusel to být Jedi, nebo Jediové. Někdo se může snažit nás pošpinit," pokoušel se oponovat Skywalker. Zahnízdilo se v něm však semínko pochybností.

„Neměli žádná vnější poranění, krom toho jednoho zlomeného nosu a ten druhý měl ještě rozřízlé levé zápěstí. Jak jsem řekl: byly jim zlomeny vazy. Sílou. Žádné otlačeniny, ani otisky prstů v okolí krku," vysvětloval Weom. „Ale i kdyby to Jedi nebyl, musí se to prošetřit," dodal.

Luke přikývl. „Mělo. Hned stáhni všechny Jedie z Rylothu a přiveď je k výslechu. Je líto, ale ty se ho budeš muset zúčastnit taky," přikázal velmistr.

Weom si chvíli prohlížel jeden z obrazů, jež zdobily místnost a třídil si myšlenky ve snaze rychle najít viníka a jeho motivy. „Co když šlo vrahovi o tohle? Myslím to, dostat všechny Jedie z Rylothu," řekl, víceméně pro sebe.

„Seženu za ně záskok, neboj. Dobrá připomínka," přitakal ke skleněné stěně blíže sedící.

Weom kývl. Když už se rozhodl vstát a opustit měkké, kožené křeslo, Luke ještě dodal: „Ať se o tom veřejnost nedozví. Mohlo by to podkopat důvěru v Řád."

„Ta těla byla nalezena na náměstí. Ten, kdo to udělal, rozhodně chtěl, aby byla nalezena. Vsadím boty, že už o tom ví celý Kala'uum," rozhodil Weom omluvně rukama.

Luke se zamračil. „V tom případě Síla s námi."

Bylo něco málo po půlnoci, když na jednu z přistávacích plošin v malém coruscantském doku dosedl starý Nubian typu H.

Strážný na obchůzce si ho chvíli podezřívavě prohlížel. Následně si to rázně namířil k neznámé lodi.

Chladící ventily vyprskly oblaka páry a na zem se sesula plošina pro pasažéry. Z osvětlených útrob lodě po ní sestupovala temná postava zahalená v plášti a s kapucí staženou do čela.

Strážný k ní přispěchal. V levé ruce baterku, v pravé teleskopický obušek. Blaster mu visel u pasu.

„Kdo jste?" oslovil ho tvrdě. „Ukažte mi doklady a povolení k přistání."

„Doklady... Ano, ano. Jen malý okamžik," odpověděl pilot Nubianu. Hlas měl zastřený. Zajel rukou do tuniky se slovy „Mám je tu."

Nešťastník na hlídce viděl už jen zářivou fialovou šmouhu mířící na jeho hlavu. Část lebky od úst nahoru odlétla neznámo kam.

Neznámý se sehnul k mrtvole, roztrhl jí uniformu.

Z pouzdra za opaskem vytáhl krátkou dýku. Rozřízl strážnému zápěstí.

Čerstvá krev zalila chladný permabeton. Vrah v ní smočil ukazovák a začal psát.