Fyren Nales - V neviditelné síti

Dveře do místnosti se prudce otevřely a následně jimi doslova vletěl člověk a rozplácl se o podlahu jak široký, tak dlouhý. Ještě vleže za sebou kopnutím zabouchl a už začal vstávat a za tichého nesrozumitelného klení se oprašovat. Až když se zdálo, že je se svým vzhledem patřičně spokojen, rozhlédl se po okolí. Nacházel se v nějakém starém krámu na planetě Denon. Všechno okolo bylo zaprášeno, podél stěn byly do regálů naskládány spousty krabic s neznámým obsahem a za pultem stáli dva mladí muži, kteří byli zjevně šokováni neobvyklým příchodem záhadného člověka a nespokojeně si ho prohlíželi. Příchozí byl menší shrbené postavy, oblečen v hodnotném šatu obvyklém u boháčů. Pozornost musel hned upoutat turban na jeho hlavě, dále hustý černý knír a v neposlední řadě i neobvykle výrazné a nízko položené obočí.
Trapné ticho v místnosti zřejmě znervózňovalo všechny tři přítomné, a tak se mužík zahanbený svým nevhodným příchodem odhodlal promluvit. Nejspíš nebyl příliš zvyklý časté komunikaci, neboť z něj vylezl jen lámaný Basic s příšernou gramatikou:
„Já se omlouvat! Já utíkat hlídka a potřebovat schovat. Já muset zmizet z planeta!“
„Když musíš zmizet, tak zmiz! Nemáme zájem o pobudy, tím spíš ne o zločince, co musí utíkat před hlídkou!“ obořil se na něj menší z prodavačů s ryšavými vlasy.
„Ó já nebýt pobuda!“ vytáhl měšec plný kreditů. „Zločinec taky nebýt! Oni hledat já bez důvod! Já nic neprovést. Já jen nemít povolení na obchod a oni to zjistit. Já utéct, oni však honit! Už měsíc já nemít klid – oni všude. Před chvíle já vidět hlídka. Oni nevidět já, já však schovat tady a potřebovat neukázat!“
„O čem to ten cvok mluví?“ obrátil se zrzek na svého vyššího černovlasého kamaráda.
„Jestli mu dobře rozumím, je to obchodník, co prodával na černém trhu a byl přistižen. Teď u nás hledá skrýš, protože je venku hlídka. Je to tak cizinče?“
„Áno, áno, já ob-chod-ník!“
„A obchody ti zřejmě jdou dost dobře.“ Poukázal na šaty a měšec.
„Jistě, já dobrá obchodník!“
„Jak to, že ses tedy ještě nenaučil jazyk? Vždyť ti skoro není rozumět! Při obchodování přece musíš hodně smlouvat. Máš vůbec s sebou nějaké zboží?“
„Já nebýt obchodník dlouho, já se nestihnout naučit všechno. Já však mít mnoho co prodat. Vy mít zájem o šperky, co dělat ženy krásné? Nebo smrtičky, dělat dobrý pocit ve vy. Nebo snad zbraně…“
„Stačí, ty troubo!“ zadržel ho malý zaměstnanec. „Vypadáme snad jako chlapi, u kterejch bys moh udělat kšeft? Máme tady všechno, co potřebujem, takže mazej zpátky na ulici!“
„Ó, já nemoct ven! Tam být hlídka, já potřebovat pryč! Já být velice vděčný, jestli vy mít volná loď…“
„Opovaž se přiblížit k naší lodi, ty zmetku!“
„Samozřejmě já zaplatit! Když vy nechtít šperky a zbraně, já moct vyměnit vaše stará výbava za moderní. Třeba tato rezavá komunikátor…“ nabízel se neodbytně obchodník za šouravé chůze k prodavačům a drze se začal prohrabávat předměty ležícími na pultu.
To však už bylo na netrpělivého zrzka moc, a tak napřáhl pravici a vrazil neomalenci takovou ránu, až se svalil zpátky na zem. Ten zřejmě nebyl připraven na větší fyzickou námahu, takže mu tentokrát vstávání dalo mnohem větší práci než posledně. Párkrát při tom klopýtl, několikrát se převalil, až se nakonec po noze stolu úspěšně vyškrábal nahoru. Před oba muže smutně položil komunikátor, který, jak se ukázalo, celou dobu držel v ruce, a smířeně se kulhavou chůzí ubíral ke dveřím. Zabouchl je za sebou a prodavačům zmizel z očí. Ti zůstali nějakou dobu tiše stát, dokud si malý zrzek nepřistrčil židli, nesedl si a nezačal znovu mluvit, tentokrát jen sám pro sebe:
„To je ale lůza, tihleti šejdíři! Já bych je všechny pochytal a zavřel, až zčernaj! Dobře, že si je chlupatý tak hlídaj. Brzo bude vod nich pokoj!“
„To tvá práce se od té jejich příliš neliší, nezdá se ti?“ upozornil ho jeho společník.
„Zaprvý je to naše práce, Derrey. A zadruhý ti do toho nic není! Buď rád, žes něco takovýho vůbec sehnal. Máš z toho prachy a dobrou pověst. Taky jsi teď moh sedět někde na ulici a zaclánět našim!“
„Svou pověst bych za dobrou určitě neoznačil. Ještě před týdnem jsem sice neměl co jíst, ale cítil jsem se jako spořádaný člověk, zato teď… Tebe nikdy nenapadlo s tím skoncovat už jen proto, že lidem škodíš?“
„Já lidem neškodím! Je mi fuk, co dělaj ti nahoře, já jenom hlídám výbušniny na skladě. A i kdybych s tím praštil, měl bych jenom průšvihy. Dyť víš, co šéf umí a jak nesnáší sraby, co se jsou schopný na vostatní vykašlat a prostě vodejít. Navíc si představ, co by vo tobě takovej maník moh vykecat kdovíkde! Letěl bys do želez natotata!“
Derrey se trochu zachvěl, pak však namítl: „Co by kdo mohl o kom vědět? Sám přece znáš jenom pár jmen z továrny a pak pilota!“
„Koho znáš, toho práskneš a chlupatý ti za to zaplatěj pěknej balík peněz. Proto se je potřeba vo zrádce vždycky postarat. To já bych hned vodbouch každýho, na koho by šéf nemoh… kdyby někdo takovej vůbec byl!“ hlasitě se rozesmál.
Rozhostilo se opět na nějakou dobu ticho. Derrey zjevně přemýšlel o své situaci a bylo na něm vidět, že začíná být plný strachu. Kariéru v oblasti zločinu přijal jen z nouze a tím víc ho mrzelo, když se teď dověděl, jak obtížné je s ní zase skončit. Teprve po chvíli zdvihl oči a spatřil něco, co ho vyděsilo ještě mnohem víc.
„Nevím, co je na této planetě v normě. Stává se často, že to tu Republika hlídá tak jako právě teď?“
A opravdu – celá ulice se teď hemžila klonovanými vojáky v typických bílých uniformách. Chodili volným, rozpuštěným krokem všemi možnými směry. Chodili v jednotlivcích i v menších skupinách. Chodili po obou chodnících, někteří dokonce vlezli na silnici do v této chvíli nepříliš rušného provozu. Pár klonů procházejících před výlohou se drze dívalo dovnitř beze snahy zakrýt svůj záměr. Působili jako skupina, která něco hledá a to naprosto neuspořádaným způsobem.
„Normální to není,“ opáčil zrzek. „Ale todle nevypadá jako náš problém! Tidle týpci určitě nejdou po nás!“
„Možná, že ne. Problémy nám však způsobit mohou. Přece vidíš, že něco venku hledají. A když to nenajdou venku, začnou hledat i uvnitř, tedy i u nás.“
„Jsou i horší věci než pár chlupatejch v domě! Přijdou, nic nenajdou, tak se zas hezky ztratí. Náš gang už byl v mnohem větší kaši, než je tadle! Šak to jednou určitě poznáš!“ zlomyslně se usmíval.
„A co když při prohlídce najdou to, co tady hlídáme? Nejsem sice právník, ale myslím, že jenom tak skrývat doma několik tun výbušniny není v pořádku! Pokud na nás přijdou, oba nás zatknou a nejspíš několik let strávíme ve vězení! Navíc po nás potom ještě půjde šéf s celým gangem, protože kvůli nám přijde o všechen materiál, co už dlouho složitě sháněl, a ještě bude muset přerušit pár nejbližších akcí, neboť jen máloco jde udělat bez výbušnin! Měli bychom aspoň podat hlášení, abychom pak mohli z případného neúspěchu obvinit Jevella!“
Zrzek se na něj celou dobu díval pohledem, v němž se zračilo pobavení zároveň s pohrdáním nad Derreyho strachem, pak si ale přitáhl komunikační přístroj, který ještě před chvílí držel vtíravý obchodník, a stiskl na něm několik tlačítek, načež se objevil hologram obtloustlého Rodiana, zjevně sedícího ve vesmírné lodi. Zřejmě čekal na oslovení, a tak malý muž promluvil první:
„3816!“
„421!“ odpověděl Rodian. „Tady Ard Jevell, pilot.“
„Tady Lemb Auterd a Rowenn Derrey, skladníci. Hlásím, že tu je neobvyklá situace.“
„Nějaké potíže?“
„Vůbec ne! Jenom se venku vyrojili ti bílí vod Republiky a Derrey si hned nadělal do kalhot, že jdou po nás! Máme provýst bezpečnostní opatření?“
„Ohrožují nějak bezpečnost skladu?“
„Ani trochu! Akorát choděj sem tam jako pomatení… a vlastně se už i pomalu vytrácej!“ dodal, když spatřil ulici, kde už zbyla sotva polovina klonů, co tam bylo předtím.
„Potom to není důvod k výjimečnému hlášení. Lembe, pohlídej si toho Derreyho, ať ti tam nezkolabuje!“ zasmál se pilot a hologram zmizel.
Derrey se zatvářil uraženě a zamračeně usedl na židli v koutě. Lemb Auterd se také posadil a dal se do prohlížení něčeho na malém holografickém zařízení. Oba se opět několik minut drželi v tiché poloze. Z ulic už dávno zmizeli všichni klonoví vojáci a zavládlo na ní opět ticho a klid typického Denonského předměstí, vyrušovaného jen občasnými hádkami a rvačkami náctiletých přistěhovalců, na něž byli už všichni za léta soužití dávno zvyklí.
Mírumilovnou atmosféru protnulo rázné zabouchání na dveře. Oba přítomní sebou trhli a mlčky se podívali ke vchodu, jímž právě bez čekání na odpověď vešel do místnosti člověk ve zbroji klonovaných vojáků.
„Omlouvám se, že tak nezdvořile ruším,“ promluvil příchozí. „Máme rozkaz pečlivě prohledat zdejší oblast. Podle našich informací se ve vašem okolí skrývá nebezpečný zločinec. Nespatřili jste zde náhodou tohoto muže?“ vytáhl holoprojektor, na němž se vzápětí objevila mužská hlava.
„To je přece ten obchodník, co nás před chvílí obtěžoval!“ ožil Derrey. „Říkal, že po něm jde policie, ale nebezpečný se mi být nezdál. Spíš jakoby měl dokonce nějaké zdravotní potíže. Vždyť se sotva držel na nohou!“
„V tom máte pravdu, pane, on žádný silák není. Zabít by vás však dokázal více než snadno… pokud by si vás tedy nechtěl koupit. Kdyby se nebál, že na sebe zbytečně upozorní, mohl by vás vyřídit tak rychle, že by slušní, mírumilovní lidé, jako jste vy, neměli šanci se mu ubránit. Tím spíše vidíte, jak důležité je ho zneškodnit. Nezmiňoval se náhodou, co má v plánu?“
„To sice ne, ale nebylo těžké si to domyslet. Podle jeho slov věděl, že ho sledujete, ale zároveň nevypadal, jako by měl prostředky k rychlému úniku odtud. Od chvíle, kdy odešel, do chvíle, kdy jste ho začali hledat, nemohlo uběhnout víc než pět minut. On šel nejspíš pěšky svým neohrabaným krokem a navíc se musel cestou skrývat všem hlídkám, takže se podle mého názoru nemohl dostat dál než do vedlejší ulice. Jestli jste ho však ještě nenašli, pravděpodobně se mu podařilo skrýt v některém z okolních podniků stejně, jako se o to pokoušel u nás. A když jste říkal, že je tak nebezpečný, je možné, že tam bude držet prodavače jako rukojmí, takže si dávejte větší pozor, ať nezpůsobíte škodu na civilistech.“
Klon několik sekund hleděl jako vyjevený, pak konstatoval: „Dobrá, pokusím se zvýšit bezpečnost. Mimochodem, co tu vlastně prodáváte?“
Derrey se podíval na Auterda a ten s klidem odpověděl: „Nářadí, všechny ty bedny jsou plný nářadí. Chcete ňáký koupit?“ vytáhl zpod pultu otevřenou krabici plnou opravářského náčiní a náhradních dílů a zadíval se na státního zástupce zkoumavým pohledem. Host chvíli přemýšlel, když však ticho místnosti protnulo pípání komunikátoru na stole, rozhodl se ustoupit.
„Dnes nejspíš ne! Máme teď spoustu práce a vy jste také zřejmě zaneprázdněni. Nějaké náhradní díly by se nám však hodily, možná se tu brzy zastavím. Ale jak jsem říkal, v tuto chvíli vás musím opustit!“
Zasalutoval a rázným krokem vypochodoval ven. Auterd se za ním se znechuceným výrazem podíval a pak teprve spustil komunikaci. Ozářil je jas ze siluety Rodiana, která se opět rozprostřela nad pultem.
„3816!“
„421!“
„Tady Ard Jevell, pilot. Hlásím změnu plánu ze závažných důvodů. Akce musí být provedena hned teď!“
„Dobře, jaké jsou rozkazy?“ vložil se do rozhovoru Derrey.
„Pro vás žádné, jenom k vám v nejbližší době přiletí tým našich, který si vyzvedne materiál potřebný k provedení akce!“
„Proč nám to potom říkáte?“
„Mou povinností je každého informovat o činnostech, které souvisí s jeho oborem! Je vidět, že ještě neznáš pravidla, tak s tím něco udělej, než z toho budeš mít problém! Kromě toho vám musím prozradit, že vás dřív nebo později vyhledá jeden příslušník průzkumného týmu. Kvůli komplikacím se dostal na planetu, kde se náhodou právě nacházíte i vy, tak jsem mu dal vaše souřadnice, aby se u vás schoval, dokud nebude možné ho dopravit ke zbytku jeho týmu.“
„Kvůli jakým komplikacím?“
„Tohle není tlachání s kamarády, ale profesní hlášení! To má být stručné a jasné! A já už vám nemám víc, co říct!“
Pilot zmizel a téměř současně s tím kdosi s bouchnutím rozrazil dveře a místností se rozezněl zvučný hlas pronášející známý kód:
„3816!“
„421,“ odpověděl nejistě Derrey.
„Tady Nezdolný, průzkumník!“ představil se příchozí. Měl světlé zpocené rozcuchané vlasy, výrazné strniště a husté obočí, které dávalo celé tváři přísný výraz. Oděn byl v nenápadných šatech člověka střední vrstvy, jen zpod tenké bundy mu trčel jistě mnohokrát použitý blaster.
„Tady Rowenn Derrey a Lemb Auterd, skladníci. Mohl byste nám, prosím, prozradit své skutečné jméno?“
„Hádám, že by vám moc neříkalo!“ utrhl se na něj průzkumník zvolna přecházeje k pultu a prohlížeje si nábytek. „Mám tomu snad rozumět tak, že vám moje přezdívka nestačí? Nebo snad, že jste ještě neslyšeli o Nezdolném? Pravda, nečekal jsem od vás nic moc, ale že na skladě zaměstnává takovou pakáž, to bych do šéfa neřekl!“ rozkřikl se po místnosti.
„Takovému zkušenému člověku, jako jste vy, je určitě dobře známo, že z bezpečnostních důvodů není dobré, aby se členové gangu znali navzájem. Skladiště nemá důvod k jakýmkoli kontaktům s průzkumným týmem, takže nechápu, za jakým účelem bychom měli znát vaši přezdívku!“
„Já zase nechápu, za jakým účelem byste měli znát moje jméno!“ odpověděl Nezdolný a bez dovolení se rozvalil na Auterdově židli. „I kdybyste o mně neslyšeli jako o kolegovi, musíte mě znát z kriminálních zpráv. Zrovna před dvěma měsíci mojí přezdívku dali dokonce do jednoho z titulků celogalaktických novin: Nezdolný napadl skupinu policistů. A to jsem se přitom jenom bránil, když mě načapali při hledání tajných informací.“
„Řek bych, že to nebyl styl zpráv, na kerý bych byl právě zvědavej!“ poznamenal Auterd.
„Mě by spíš zajímalo, jaké komplikace vás mohly dostat na tuto zapadlou planetu. Podle toho, co říkáte, jste zřejmě muž, jakého jen tak nějaká překážka nepřekvapí…“ opáčil Derrey.
„Chceš snad naznačit, že lžu, ty jeden bažante?“ zařval náhle návštěvník. „Všechno se včas dovíte, ale až to já uznám za vhodné! Nejdřív mi prozraďte, co u vás dělal ten klon! Už čtvrt hodiny před svým příchodem jsem vás sledoval a zatím vypadáte na lháře spíš vy dva!“
„Hledal jakéhosi zločince, obchodníka se vším. Prý je nebezpečný, i když…“
„Proč ho hledal tady?“
„Nikde po okolí ho prý nenašli, a tak začali prohledávat obchody. Já jsem jim poradil, že nemohl utéct daleko…“
„COŽE?“
„Vždyť to byla pravda, co jsem měl…“
„Chlupatým nikdy neříkej pravdu, to si zapamatuj, zelenáči! Říkej jim to, co se ti zrovna nejvíc hodí!“
„Ale co by se mohlo stát?“
„Ne co by se mohlo stát, ale co se stane. Oni se vrátěj! Samozřejmě ho nikde nenajdou, někdo tak prohnanej, že jim už někdy utek, se nebude promenádovat na jednou místě dlouho! Jestliže ani na vás dvou nepoznali nic zvláštního, tak pochybuju, že toho udělali víc, než že nakoukli dovnitř a hned zase zmizeli. Takhle na nic nepřijdou a nastoupí na druhou část hledání, tentokrát podrobnější. A nesnažte se mi namluvit, že si nevšimnou, že máte plnej barák všech různejch zbraní!“
„Hm… v tom budete mít asi pravdu. Vážně jsem se mýlil, když jsem pochyboval o vašich zkušenostech. Vypadá to tedy, že musíme sklad přestěhovat.“
„To teda musíme a pěkně urychleně! S naším počtem volných lodí máme opravdu malou šanci, že to stihnem než chlupatý dorazej. Ty zrzku, spoj mě s Jevellem!“
Auterd, ač se mu zjevně ani trochu nezamlouvalo vystupování jejich hosta, se neodvážil odporovat a neochotně spustil komunikátor.
„3816,“ ozvalo se znuděně z hologramu.
„421!“ rázně odpověděl Nezdolný. „Komplikací je tady víc, než jsem čekal. Přišel jsem na sklad a zjistil jsem, že v nejbližší době sem naběhnou lidi od Republiky a budou to tady prohledávat. Za jak dlouho budeme moct sklad přestěhovat?“
„To je ale pech! Tak dlouho se nic neděje a teď se na nás nahrne tolik pohrom najednou. Nejdřív ten Jedi zaútočí na továrnu, pak se musí akce provést dřív a ještě k tomu jinde, než se předpokládalo, a nakonec nám ještě odhalí sklad. Odkdy prosím vás kontrolují obchody v takové čtvrti, jako je ta vaše, kde na deset ulic připadá jeden policista a navíc tam je pořád, co řešit?“
„Nějakej lump je sem nalákal a oni ho nezvládají najít. A za to, že ho budou hledat u nás, můžeš vděčit jednomu zabedněnýmu skladníkovi, co neumí držet jazyk za zuby! Ohledně toho Jedie si neumím vysvětlit, jak továrnu našel, ale urychlená akce rozhodně komplikace není, naopak vám má usnadnit průběh celé operace. Můžete klidně postupovat podle starého plánu, budete však riskovat odhalení i úspěch celé akce. Neříkej mi, že velení můj plán neschválilo!“
„Máte štěstí, velení s vámi opravdu souhlasí. Kdyby však šlo o můj názor, vůbec bych vás neposlouchal a nejdřív bych přestěhoval továrnu a sklad. To jsou věci, které nesmíme ztratit, akce je až druhořadá. Obojí nezvládneme, lodě nám vystačí jen tak tak na továrnu a akci. Ve vašem plánu nevidím způsob, jak zachránit sklad.“
„Hm…“ zamyslel se průzkumník. „Ledaže bychom to tu trochu protáhli! Říkal jste přece, že v továrně vám zůstalo pár zajatců. Dopravte je sem! Budeme pak mít rukojmí, což nám umožní udržet chlupatý venku tak dlouho, jak budeme potřebovat. Určitě radši obětují pár hodin času, než by nás nechali oddělat Jedie! To by mělo stačit, aby se továrna stihla přestěhovat. Až se tak stane, pošlou nám odtamtud pár lidí, abysme mohli přesunout i sklad. Potom se domluvíme, co uděláme s rukojmími.“
„Takhle by to vyjít mohlo. Zpravím o tom velení a provedeme akci, jak jste ji popsal! Já musím končit, vidím, že už máme naloženo.“
Hologram zmizel. Nezdolný se rozhlédl po pokoji a teprve teď si všiml, že Auterd i Derrey na něj celou dobu překvapeně zírali. Ani jeden z nich zřejmě nebyl ani zdaleka tak dobře informován o činnostech organizace mimo jejich obor. Neměli ani ponětí, odkud se obyčejný průzkumník toho mohl tolik dovědět.
„O jakém Jediovi jste to mluvil?“ ozval se Derrey.
„Co já vím, jak se jmenuje! Stačí mi, že s jednotkou klonů zaútočil na naši továrnu a že jsme ho zajali. Taky mě to docela překvapilo, když mi o tom řekli. Myslel jsem, že o našich pozicích nikdo neví, a byl jsem naprosto přesvědčen, že Republika má dostatečnou útočnou sílu, aby nás zlikvidovala, když nás objeví, a nenechala své elitní jednotky upadnout do zajetí. Každopádně mě do určité míry potěšilo, když jsem se to dověděl, neboť při svojí dlouhé cestě na tuhle planetu jsem kromě lepšího místa, kde provést naši akci, odhalil pár tajných plánů Republiky, navázal styk s nějakými pašeráky koření a našel soukromou továrnu, ve které se vyrábí zbraně, tedy přesně to, co můžeme obsadit a bez obav využívat, když se dostaneme do situace, kde musíme opustit tu starou – tedy do situace, v níž jsme teď. Když jsem se v utajení sem dostal a našel jsem jakž takž diskrétní místo, ihned jsem podal Jevellovi hlášení o tom, kde a kdy mají zaútočit a co jsme získali. Na oplátku jsem se dozvěděl, že novou továrnu využijeme hned dnes, jelikož jsme zřejmě byli prozrazeni, a zároveň mi řekl, že na planetě, kde právě jsem, je umístěn i sklad a že se mám u vás hlásit, aby mě tady mohli později vyzvednout. Shodou okolností jsem od vás nebyl daleko, a tak jsem vás rychle našel. Zdrželo mě to, že jsem zahlédl toho klona, co vás zde vyslýchal, takže jsem se rozhodl vás nejdřív chvíli nenápadně pozorovat, než vám svěřím svou důvěru. Když odešel, tak nastal čas sem vrazit a využít momentu překvapení, abych zjistil, co jste zač.
No, já jsem vám prozradil všechno ze své cesty, teď povídejte vy. Co tu celé ty dny děláte, když hlídáte sklad?“
Ač se skladníci zprvu zdráhali, nakonec se osmělili bez obav se svěřovat i panovačnému kolegovi, a zapředl se přátelský hovor. Ukázalo se, že ve skutečnosti Nezdolný není až takový suchar, jako nejdřív předstíral a že ve chvílích volna dokáže být do určité míry i milým společníkem. Napjatě poslouchal všemu, co kdo říkal, a přestože moc nemluvil, několikrát se dokonce nestyděl hlasitě zasmát.
Všechno se změnilo, když se shora ozval zvuk signalizující přistávající loď, zezadu zadunělo dupání po schodech a otevřely se zadní dveře, které do té doby skoro nebyly vidět, neboť byly téměř zaskládané regály. Malým otvorem se do místnosti vsunulo několik vysokých statných mužů všech možných ras, mezi nimiž byli také dva klonoví vojáci a jeden malý Bith oděný v plášti typickém pro Jedie. Tito tři však měly na rozdíl od ostatních pouta na rukou a na rozkaz jednoho Twi-leka usedli v tom koutě, který byl nejdál od venkovních dveří. Zbytek příchozích se mezitím jal odnášet krabice s výbušninami někam dozadu a nejspíš je tam skládat do připravené lodě. Když se zhruba polovina jednoho regálu vyprázdnila, ze zaskládaných dveří vyšel ještě jeden z těch humanoidů a připomněl:
„Slíbil jste nám člověka, co zná přesné místo akce!“
„Aha, samozřejmě, tady je!“ odpověděl průzkumník už opět s vážnou tváří a zmáčkl tlačítko na svém levém předloktí. Několik vteřin na to zvenku vpochodoval člověk v obleku levného lovce odměn a s přilbou na hlavě. Beze slova se vsunul do zadních dveří a ze střechy se opět ozval zvuk odlétající lodě.
Jako reakci na vyjevené tváře skladníků Nezdolný konstatoval: „Čím míň se toho dovíte, tím míň toho můžete pokazit. Neřekl jsem vám o něm, protože mi celou dobu kryl záda právě proti vám. Jestli se jednou dostanete do pozice, kde je potřeba víc akce, tak pochopíte, že nesmíte věřit ani svým spojencům. A na co ty tam čekáš? Dýško nedostaneš a takhle ti akorát uletěj!“ zařval na Twi-leka, který stále neopustil místnost, a raději vytáhl blaster, neboť si všiml, že příchozí dělá totéž.
Toho však zřejmě ani nenapadlo, aby na někoho útočil. Beze slova se otočil k ostatním zády a dřepl si k zajatcům, přičemž na ně nepřestával mířit svou zbraní. Když si všiml, že ho ostatní pořád pozorují, jen polohlasně zabručel „Velení nařídilo…“ a hlídal dál.
Derrey si sedl za pult a začal cosi číst na nějakém přístroji, zatímco mu Auterd, jehož židle byla zabraná, koukal přes rameno. Na několik chvil se zdálo, že zavládne další poklidná část jejich práce. Z omylu byli však brzy vyvedeni…
„NALESI?!“
Výkřik protnul ticho tak prudce, až sebou všichni trhli. K jejich překvapení pocházel z úst Bitha, spoutaného Jedie, a patřil člověku, kterého do té doby považovali za průzkumníka nazývaného Nezdolným, či spíše člověku, který ještě před chvíli stál na jeho místě. Ten, v něhož se arogantní mazák proměnil, se mu totiž už ani trochu nepodobal. Dlouhé blond kadeře byly nahrazeny krátkými černými vlasy a přísné obočí teď bylo mnohem menší a mírnější. Pro zajatého Jedie Galtina Banelciho teď nebylo pochyb, že za pultem stojí jeho starý přítel Fyren Nales.
Zatímco on se dostával z překvapení z nečekaného shledání, všechny ostatní zatím trápila mnohem vážnější věc – odmaskovaný zástupce Republiky na ně totiž střídavě mířil vytaseným blasterem.
„Ty zahoď to, co držíš v ruce, a sundej zajatcům pouta! A vy dva se ani nedotknete toho komunikátoru, jinak je po vás. Kdo udělá cokoli jiného, než co nařídím, toho pošlu k čertu!“ jal se rozkazovat Nales a zvolna obcházel pult, aby měl na všechny lepší rozhled. Všichni ho poslechli, protože si příliš cenili vlastního života, než by se o něco pokusili. „A teď všichni do kouta! Zajatci vezmou vaše zbraně a budou vás držet v bezpečí, dokud nepřijde pomoc, což ostatně nebude trvat dlouho. Ještě dnes budete všichni postaveni před soud. Budete souzeni za účast na organizovaném zločinu, neoprávněné přechovávání zbraní, napadení veřejného činitele…“
Překvapením ani nedopověděl větu. Zatímco Auterd i Twi-lek rezignovaně spolupracovali, Derrey využil chvíle, kdy Fyren právě nemířil přímo na něj, a prudce se skrčil za nevelkým pultem.
To přece v plánu vůbec nebylo, blesklo Nalesovi hlavou a začal urputně přemýšlet: Musí chtít co nejrychleji zmizet. Mezi ním a ulicí stojím já, takže se musí pokusit utéct zadním vchodem. Potom by musel vyskočit napravo od pultu a prolézt dveřmi, než ho trefím.
To vše mu vmžiku proběhlo před očima a předem zamířil na místo, kde by se oběť měla objevit. Nečekaně však cosi vyskočilo právě na opačné straně, než očekával. Co to ten hlupák vymýšlí, napadlo Nalese a spíš reflexivně než logicky vystřelil po té věci. Trefil však jen letící krabici s nářadím. Jen co zazněl výstřel, napravo od pultu vyrazil Derrey a takřka v letu proskočil pootevřenými dveřmi. Jeho sok stihl sotva zamířit a cíl byl pryč. Nales sám sebe jen tak tak zadržel od zoufalého výstřelu za prchající kořistí, neboť si uvědomil, co by se stalo, kdyby zasáhl některý z regálů plných výbušných látek. Naoko nad ním mávl rukou, ale v duchu sám sebe proklínal, že se nechal obelstít tak jednoduchým trikem. Sliboval sám sobě, že toho chlapa ještě dostane později.
„Chce někdo něco říct na svou obhajobu?“ otočil se ke dvěma zbývajícím zajatcům a znovu zmáčkl tlačítko na své ruce, kterým se přivolaly posily.
„Jak si to prosimtě u všech všudy udělal?“ vyklouzlo Auterdovi.
„Mě by zajímalo to samé,“ přiznal se Jedi Banelci. „Doufám jen, že vám neúspěch mé akce příliš nezkazil plány.“
„Neberte si to, prosím, osobně, ale dalo by se říct, že jsem s ním tak trochu předem počítal. Jestli však skutečně chcete, abych vám popsal celý příběh od začátku, nemám nejmenších námitek!“ dal se Nales do své oblíbené části každé své mise. Jen rukou naznačil právě příchozí skupině klonů, aby tiše hlídali zajatce, a ke všem začal vypravovat.
„Všechno to začalo na planetě Ryloth, kde jsme já a můj přítel Galtino Banelci byli umístěni společně s legií, ve které sloužíme. Stejně, jako to děláme na každé pro nás ještě neznámé planetě, jsme se byli projít po hlavním městě, abychom poznali tamní obyvatelstvo a mohli mu pak přizpůsobit náš způsob ochrany jejich domova. Naše procházka se však záhy stala mnohem užitečnější, než jsme doufali.
Na jedné z postranních uliček mě zaujala opodál stojící nákladní loď. Kromě toho, že nestála na vyznačeném parkovišti a že blokovala vchod do jakési velké budovy, se z ní dalo vyčíst mnohem víc. Každý z vás určitě dobře ví, že na každém předmětu musí zůstat stopy vypovídající něco o jeho majiteli. Tato loď byla tomuto pravidlu zářivým příkladem. Na mnoha místech zvenku a kam jsme dohlédli i zevnitř byl lak mírně odřen. Nevypadalo to jako následek střelby, spíš jako stopa po dopadu nějakého tupého předmětu. Z toho, že se tyto údery soustřeďovaly nejvíce okolo místa, kudy se zřejmě vcházelo dovnitř, a že všechny směřovaly kolmo přímo k lodi, jsem usoudil, že by mohly znamenat časté mlácení a kopání do stroje člověkem, pravděpodobně majitelem lodě, protože kdyby ji chtěl vážně poškodit, jistě by si na to vzal jakýkoli ničivější předmět. Původce těchto nárazů si však zřejmě chtěl jen na svém majetku vybít zlost. Přesto toho dokázal natropit tolik za poměrně krátkou dobu, neboť na místech, kde lak vydržel, se zdál být starý nanejvýš pár týdnů. To svědčilo o značné majitelově agresivitě.
Dle typu lodě se dalo snadno určit, že má sloužit především k převážení nákladu a zřídka i menší posádky. To sice vypadá jako naprosto zbytečná informace, když přesně ty samé účely může potřebovat jakákoli produkující firma, ale nesmíme zapomínat, že všechny společnosti potřebují reklamu. Tato loď však měla všude, kde vydržel lak, pouze jednu barvu a tou nebyla žádná výrazná, jaká by sama o sobě podnik charakterizovala. Jaká organizace by si na služební vůz nedala ani vlastní logo? Jedině taková, jaká logo nepotřebuje, tedy buďto malý soukromý podnikatel, nebo společnost, které více vyhovuje, když na sebe moc neupozorňuje.
Následně jsem si uvědomil, že budova, vedle níž loď stojí, nám už byla dříve popisována jako bývalá továrna, v jaké se už několik let nepracuje. Přesto jsem z ní slyšel jakýsi hluk. To, co v ní probíhalo, muselo začít teprve nedávno, anebo to jednoduše nebylo nahlášeno, což se mi zdálo pravděpodobnější. Drobní podnikatelé obvykle nemívají čas na to, aby jen tak postávali na místě, kde právě probíhá nelegální činnost, zvlášť ne, když je to místo v tak zapadlé ulici. Poloha lodi navíc značila, že její majitel je tam zřejmě právě kvůli oné budově. Ať už o tom tedy věděl, nebo ne, musel mít něco společného s konáním tam uvnitř. Nic z toho by sice nestačilo jako důkaz, pro mě to však bylo dostatečným podnětem, abych začal jednat.
Hned jsme s Banelcim přivolali dva klony, neboť ti byli samozřejmě v tuto chvíli méně nápadní než my, a poručili jim, aby provedli revizi přístrojů lodi a zjistili seznam a souřadnice nejčastěji navštěvovaných míst. Přestože pilot uvnitř nejdřív nechtěl spolupracovat, nakonec získali všechny potřebné informace. Když jsem se nad nimi pořádně zamyslel a zhodnotil jednak míru navštěvovanosti, jednak charakteristické znaky planet i samotných oblíbených oblastí, bylo mi hned jasné, které místo má sloužit k jakému účelu. Téměř neobydlená zóna na Coruscantu využívaná pouze stroji, již navštívil pouze dvakrát, by mohla být místem provedení, naopak chudá a hustě zalidněná čtvrť Denonu, kde jsme teď my a i pilot tu zřejmě býval několikrát za den, by byla ideálním místem na skladiště v některém naoko neprosperujícím obchodu. Ryloth, jak už jsme předtím zjistili, představoval hlavně továrnu, kde zřejmě získávali suroviny potřebné na různé akce, přičemž není vyloučeno, že nutili k práci okolní obyvatele.
Když jsem tohle prozradil svému příteli, okamžitě si nechal svolat jednotku, že půjde ty darebáky z továrny vyhnat. Marně jsem mu to rozmlouval jako příliš nebezpečný úkol, který i kdyby náhodou vyšel, tak by jen celou skupinu vyplašil. Snažil jsem se prosadit svůj plán, v němž by k žádnému boji vůbec nedošlo, on však trval na okamžitém útoku na továrnu pro osvobození dělníků. A teď sám vidíte, Banelci, jak to dopadlo, když jste mě zase neposlechl. Neurážejte se, ale jakou jste asi mohl mít šanci proti zkušeným zabijákům, kteří mají jistě dobře nacvičený únikový plán a k tomu ještě plný dům čerstvě vyrobených výbušnin. Je dobře, že jste se aspoň rychle bez dlouhého boje vzdal, jak jsem vám poradil.
Hned po vašem odchodu na misi jsem si vybral pár desítek klonových vojáků i já, ale na rozdíl od vás jsem zamířil rovnou do systému Denon, kde se nacházel sklad, čili pozice, která byla pravděpodobně svěřena nejméně schopným či nejméně zkušeným členům gangu, a zároveň místo nezbytné pro každou akci. Přistáli jsme nějaký kus cesty odtud, abychom nevzbudili pozornost. Nato jsem rozdal vojákům rozkazy, aby v menších skupinách prošli městem na místo, které jsem jim předem určil. Sám jsem došel v doprovodu jednoho klona v civilu až do opuštěné prodejny, kterou jen shodou okolností od nás právě teď dělí jen jedna zeď, a v ní jsem si zařídil menší šatnu. Využil jsem přitom svou sbírku převleků, již jsem si dovezl s sebou.
Prvním krokem mé akce bylo získání trvalého přístupu k dění tady uvnitř. Zvolil jsem pro jeho provedení falešný černý knír, výstřední a zároveň cenné oblečení a lehkou změnu výrazu a mluvy. Jak zde přítomný pan Auterd už ví, vtrhl jsem sem vydávaje se za exotického obchodníka, který se potřebuje ukrýt před policií. Využil jsem vtíravosti své postavy a předstíral zájem o komunikátor na pultu, načež jsem byl seslán k zemi, což mi získalo čas k nahrání nejčastěji vytáčených čísel do mého přenosného paměťového zařízení. Když jsem vstával, stihl jsem ještě připevnit zespodu na pult štěnici, která od té chvíle zaznamenávala každé slovo, co bylo v této místnosti proneseno!“ k ohromnému překvapení všech přítomných vytáhl zpod stolu přístroj. „Tím byl splněn můj první cíl a mohl jsem vás v klidu opustit.
Několik minut jsem pak strávil vedle promýšlením dalších kroků a odposloucháním vašeho hovoru, jenž mě bohužel ničím nezaujal. Potřeboval jsem kontaktovat někoho, koho by asi kontaktoval někdo z vaší skupiny. K tomu jsem potřeboval jednak adresu, což už jsem měl, a jednak přístupový kód, protože mi bylo jasné, že tak rozsáhlá organizace jako vy by určitě nezanedbala bezpečnostní opatření, bez něhož by od vás mohl vyzvídat každý malý kluk. Bylo třeba počkat, až někomu zavolá někdo odtud.
Napadlo mě, že bych to mohl urychlit tím, že bych způsobil nějaký rozruch, co by vás donutil zeptat se někoho výše postaveného na radu, ale přitom by vás nijak zbytečně nepoplašil ani by se příliš nedotkl zdejších obyvatel. K tomu mi konečně posloužili mí klonovaní nohsledi. Vyslal jsem je, aby naoko bezvýznamně zamořili celou ulici, což jste si pochopitelně nedokázali nijak rozumně vysvětlit a bylo zcela správné, že jste se obrátili na vyšší pozice. Vy jste tím získali jistotu a já své heslo.
Pak přišla část, u které jsem potřeboval přesné načasování. Nejdřív jsem svůj oděv vyměnil za blond paruku a pohodlné opotřebované šaty a pak jsem už s jistotou vytočil komunikační zařízení na lodi našeho známého pilota Jevella, který zároveň předával informace všem pozicím. Přesvědčil jsem ho, že jsem průzkumník, který se dostal do komplikací při konání své práce a byl donucen k přepravě na tuto planetu, přitom však mimochodem objevil místo pro případný vznik nové továrny a zjistil, že už naplánovaná akce by šla mnohem lépe provést jinde, než se předpokládalo, jenom by se muselo začít jednat hned. K tomu jsem přidal souřadnice a ukončil hovor. Detaily o svých údajných problémech jsem mu nesděloval, protože jsem je sám neznal, a vysvětlil jsem mu to tak, že nejsem na nejbezpečnějším místě, takže je nebezpečí, že se prozradím. Stejně tak jsem se mu samozřejmě nesvěřil, že vím o skladu na Denonu ani o tom, že byla továrna napadena. Skutečný průzkumník by určitě neměl důvod k tomu, aby byl o něčem z toho informován, to by jenom přivedlo celou organizaci do většího nebezpečí. Nicméně mi o tom, přesně jak jsem očekával, řekl sám, a tak jsem mohl na jeho rozkaz konečně přijít sem, kde si mě měli vyzvednout poté, co akce skončí.
Je skutečně podivuhodné, že tomu všemu, co jsem mu namluvil, byl schopen uvěřit. Na tom je dobře vidět, jak dokáže sebevědomý přístup autoritativní osoby, za jakou jsem se vydával, otřást i zkušeným mluvčím. Jeho chvilková naivita byla zřejmě následkem toho, jak jsem ho vyvedl z míry svými urážkami i svou přezdívkou z dětství Nezdolný. Vysloužil jsem si ji zřejmě proto, že jsem svými oklikami a triky vždy dosáhl svého a to i na úkor ostatních. Teď jsem se jí chopil proto, že na ni stále slyším a zdála se mi být vhodná pro proslulého a arogantního gangstera. To, že ji nejspíš nikdo z gangu nikdy předtím neslyšel, mi nevadilo, protože členové se jen málokdy znají se svými kolegy, přinejmenším kvůli bezpečnosti všech.
Když se Jevell dověděl to, co měl vědět, musel nejdřív požádat o souhlas velení, čímž jsem já získal několik minut času, než informuje i vás o mém příchodu. Nelenil jsem a v klonové zbroji jsem se vydal znovu sem, abych si zde zařídil poslední věc na podporu mých plánů – řekl jsem vám, že klonové, co předtím běhali po ulici, hledají právě toho kupce, který tu předtím byl. Provedl jsem to takovým způsobem, abyste si nemysleli, že o nic vážného nejde, a zároveň tak, aby se klon, za něhož jsem se vydával, měl důvod ještě vrátit a nadělat potíže. Zmizel jsem teprve, když jsem viděl, že velení svou zprávu obdrželo a že bych vaši konverzaci zřejmě rušil.
Jen, co jsem vám zmizel z očí, ihned jsem ze sebe uniformu shodil a znovu se převlékl za Nezdolného. Dovnitř jsem vtrhl hned, jakmile jste s Jevellem domluvili a soustředil jsem se především na vyvolání co nejsilnějšího prvního dojmu. Když jste pochopili, že nemá smysl mě v čemkoli zpochybňovat, mohl jsem se i já zklidnit a začít využívat svého nového postavení. Pod záminkou přestěhování skladu kvůli jeho prozrazení jsem kontaktoval Jevella a následně se ujistil, že vše jde podle plánu, že bude všechno probíhat zároveň, čímž se sníží naděje budoucích polapených na varování zbytku, a že budou zajatci z Rylothské továrny přepraveni sem do relativního bezpečí.
Když jsem to vše zařídil, mohl jsem si konečně oddychnout a strávit se svými nepřáteli jejich poslední chvíle na svobodě, při nichž se od nich dalo získat ještě pár drobných informací.
Po nějaké době přiletěli zajatci a jejich hlídač, jehož jméno nám zůstává utajeno,“ poukázal na mlčenlivého Twi-leka, kterému zjevně anonymita nevadila. „Pak jsem mohl bez obtíží předvést svou skutečnou totožnost, a co bylo dál, už všichni přítomní víte.“
Zmíněný zajatec poprvé sám od sebe promluvil: „Stejně vás všechny dostanou. Za pár dnů nás oba z basy vykoupí a sklad si klidně obnovíme!“
„Ale to jste zřejmě špatně pochopili! Ještě jsem vám tedy neřekl všechno!“ omlouval se Nales. „Snad si nemyslíte, že jsem zbytek gangu poslal jen tak někam na náhodné místo! Skupina, která měla přestěhovat továrnu, dostala souřadnice, na nichž se skutečně nacházelo příhodné místo, ale kromě něj tam už byla ukrytá i nemalá jednotka klonů, která, hádám, touhle dobou nemá problémy s jejich zadržením. A pokud jde o ty, kteří si myslí, že vykonávají svou akci, ti za chvíli budou v úplně stejné situaci. Pokud si ještě vzpomínáte, poslal jsem s nimi toho jediného klona v civilu, kterého jste možná nepoznali, protože měl zakrytou hlavu, aby jim nebyla povědomá jeho proslulá tvář. Patřil k malé skupině vojáků, které jsem shledal dostatečně inteligentními, aby se mohli učit improvizovat a kromě zbraně používat i jazyk. Využívám je jen v případech, kdy bych potřeboval být na dvou místech najednou, jako třeba teď. Měl by je navést na předem určené místo, kde pro něj čekají posily. Jsem si jist, že bude schopen reagovat dostatečně pohotově, aby rozptýlil jejich pochybnosti.
Pokud tedy očekáváte pomoc od svých bývalých spolupracovníků, zřejmě se jí nedočkáte, příteli, když jsou na tom stejně, ne-li hůř než vy.
Jediní, koho se nám dosud nepodařilo dopadnout, je velení. Na lodi u továrny se mi nepodařilo najít žádnou lokaci, která by mohla odpovídat jejich úkrytu, a nikdo, s kým jsem mluvil, mi nijak nenaznačil, kde by se mohl někdo z nich nacházet. Doufám však, že aspoň na nějakou stopu narazíme při výslechu zadržených. Stejně tak bych byl rád, kdyby mi někdo časem objasnil, čeho se měla dnešní akce vlastně týkat, neboť ačkoli jsem ji z velké části zosnoval já sám, dosud o jejím smyslu nemám žádné tušení, a jak vidím, všichni přítomní jsou na tom stejně.
To jediné, co nyní mohu udělat, je začít pronásledovat toho chytráka Derreyho, který bohužel uprchl. Nemějte však starosti, vím toho o něm už tolik, že brzy musí skončit u stejného soudu, jako vy.“