Poslední věrní CIS II.

Doufám, že se bude líbit více než předchozí díl a jako vždy se těším na vaše komentáře a hodnocení :)

Dopadl hlavou na tvrdou podlahu, ovšem zase hned vstal, tedy chtěl, ale nízký strop mu to nedovoloval, takže se jen posadil na zem a prohlížel si celu. Byla malá, z černého kovu a na bocích dvě lůžka. Jediné osvětlení zajišťovalo mále světlo na stropu a to bylo vše. Na jednom z lůžek, což byly vlastně jen kovové desky s polštářem a přikrývkou, seděla spoluvězeňkyně a četla si.


Jedijka zvedla hlavu, aby si nově příchozího prohlédla a pronesla ledovým hlasem: „Tak pán je od konfederace? To jsou mi hosti…“ a pokračovala ve čtení. Ved se posadil na své lůžko a teprve teď se mohl podívat, s kým má tu čest. Druh z jakého Jedijka pocházela, neznal. Měla oranžovou kůži a na hlavě cosi, co vypadalo jako chapadla. Byla dost mladá. Vůbec mu nepřipadala jako ta bestie, které jim pod pojmem Jedi popisovali na akademii. Natáhl se na své lůžko, po letech strávených na palubě lodí mu ani nevadila tvrdá deska, na které ležel.


Zahleděl se do stropu a vzpomínal na léta strávená v bitvě, na svou první loď, které velel, na přijetí do akademie i na bitvu o Coruscant, kde jen tak tak unikl smrti. Po tváři mu začali stékat slzy, neboť ne nadarmo se říká, že na slávu jsou hořké vzpomínky. A pak usnul.


Probudil se pozdě ráno, ovšem pro něj to mohla být i půlnoc, neboť nikde nebyly hodiny.
Začali svolávat k snídani.


Vězni ze všech cel se potáceli k jídelně. Jídelna byla obrovská místnost s množstvím stolů a klonových vojáků, kteří to tu hlídali. Bylo tu hodně hluku a tlačenice ve frontě. U každého stolu stál jeden voják a i přes množství vězňů byly některé stoly prázdné a jídlo jen stěží poživatelné, aneb když vaří droid. Jedijka si sedla sama k jednomu stolu a Ved ji následoval.
Chtěl něco říct, ale Jedijka ho zpražila pohledem a tak radši mlčel.


Pak ale sebral odvahu a „Ja-Jak se jm-jmenuješ?“ vykoktal rychle otázku. „Ahsoka,“ odpověděla a dále už si ho nevšímala. Ten den už spolu nepromluvili a ten další tak ne.
Ať se Ved snažil, jak chtěl, nikdy se mu nepovedlo navázat rozhovor.


Díky své vysoké hodnosti to byl důležitý vězeň a dokonce hrál s klony karty. Probíhalo to tak, že přinesli do cely stoleček a hráli. Jen Ahsoka by je nejraději vyhodila všechny ven… což ostatně párkrát pomocí Síly udělala. Ale nakonec si i ona zvykla… zvláště když v jednom z klonů poznala Rexe.


Uplynulo takhle několik dní a Ved si žil v cele spokojeně, jelikož za to, co vyhrál, si mohl kupovat věci, které jsou normálním vězňům odepírány.


Jednoho dne ho vzbudilo klepání na dveře. Byl to Rex. Ukázal mu směrem k chodbě a popostrčil ho tím směrem, sám šel za ním. V chodbě bylo nezvyklé šero a po pár metrech se Ved zastavil a upřel na Rexe nechápavý pohled. „Kam mě to vůbec vedeš?“ zeptal se. „Hádej. Zachraňuju ti krk. Po tom, co byla ta vaše Konfederace rozpuštěna, budou vězni popravováni a teď běž!“ odpověděl mu klon.


A tak pokračovali mlčky dál. Potají došli až k přijímací místnosti. Zde také nikdo nebyl, ale když chtěli pokračovat dál, rozezněl se alarm. Rozeběhli se směrem k východu z budovy, který nebyl daleko. V téže chvíli se za nimi ozvala palba a Ved slyšel slabé zaklení.


Nedbal toho a pokračoval dál. Rex se stále držel za ním. Už byl asi deset metrů od vchodu, když ho zasáhla střela do nohy. Leč zasažen, dokulhal se až k východu. Jeho společník byl pořád za ním.


Vyklopýtali oba ven z budovy. Všude okolo byly další budovy vězeňského komplexu. Uprostřed přistávací plochy, která byla přímo před nimi, stál republikový výsadkový člun LAAT/i.


V kokpitu seděli Warthog a ještě jeden pilot. Ved i Rex okamžitě vběhli do nákladního prostoru a výsadkový člun se zvedl a zamířil směrem k coruscantským dokům. Při odletu si mohli vězení prohlédnout vězeňský komplex. Všechny budovy byly uhlově černé a na každé vlála vlajka nově vzniklého Impéria.


Na Coruscantu se právě rozednívalo. Slunce osvětlovalo výškové budovy. Z chrámu Jedi se stále kouřilo a na obzoru se rýsovala budova galaktického senátu. Oni však mířili daleko od toho všeho, až k dokům.


Tam byla ukotvena loď třídy Providence, která již nesla císařskou šedou barvu. Výsadkový člun přistál v hlavním hangáru lodi.


Teprve teď si mohl Ved pořádně oddechnout. Alespoň prozatím. Rex stál na druhé straně nákladního prostoru vyloďovacího člunu a držel se za bok. Ved se zhrozil a přiskočil k němu. „Jsi v pořádku?“ optal se svého přítele. Náhle se klon narovnal a odkryl část, za kterou se držel. Nic tam nebylo. „Měl ses vidět!“ rozesmál se. Ved začal rudnout vzteky a radši se vydal ven do hangáru.


V hangáru stálo několik Neimodianců, droidů a dokonce i pár klonů. K Vedovi zamířil jeden z neimodianců. „Pane! Jmenuji se D’hal a jsem kapitánem této lodi jménem Raxus. Svěřuji ji pod vaše velení,“představil se. „Znamenitě, kapitáne. Jaká je naše situace?“ „Kromě této lodi
na nás čeká na orbitě křižník Olifant, což je třída Victory, dále disponujeme jedním Recusantem a dvěma Munificenty, kteří na nás čekají u Geonosis, kde je náš hlavní stan. Raxus a Victory jsou plně naloženy palivem, republikovými stíhačkami a technikou, plus se k nám přidalo několik tisíc klonů a několik místních gangů. Jsme připraveni k odletu. Prosím, pojďte semnou, admirále, ukážu vám vaši kajutu,“ odpověděl vyzvaný.
O pár hodin později se Raxus vznesl směrem pryč od doků...