Poslední věrní CIS

Táákže... rozhodl jsem se oživit tuhle moji starou povídku, doufám, že se bude líbit a těším se na vaše komentáře :)


Recusant měl ovšem vážné problémy se stavem trupu, prošel totiž těžkým bojem a z několika částí trupu již odpadaly části plátování a kolem stále prolétávaly republikové stíhačky jako hyeny, snažíc se více než kilometrového obra srazit k zemi. A dařilo se jim to. Recusant téměř přišel o nejvyšší důstojníky, když jedna raketa prorazila sklo můstku a posádce se jen tak tak podařilo zabránit přílišné katastrofě. Ale pro kapitána lodi bylo již příliš pozdě. Recusant nesl jméno Vlastenecká pěst VIII. a byla to jedna ze dvou doprovodných lodí, které doprovázely Scipia už z Utapau. S velkým rámusem se odtrhl další velký kus plátování lodi. Loď byla odepsaná, to bylo jasné i těm nejfanatičtějším stoupencům myšlenky umřít na své lodi. A tak výsadkové čluny obrátily o stoosmdesát stupňů a snažily se dostat svůj náklad co nejdál od lodi.


Kapitán Ved se snažil komlinkem spojit s nejbližší konfederační lodí, aby jeho, i pět postav vyzvedli a dostali do nějakého křižníku, který by je dostal pryč z téhle planety. Ale nikdo neodpovídal. Začínal mít chmurný dojem, že se na něj vykašlali. Najednou se ozval strašný výbuch. Ved si pomyslel, že to vybouchla jeho jediná šance na záchranu. A měl pravdu. Vyklopýtal ven na slunce, aby se přesvědčil o svém odhadu. Pár desítek metrů před ním ležel kus šedého, hořícího trupu. Byl to jen spíš jen větší kus plátování. Když si ho lépe prohlédl, zabolelo ho u srdce. Na kusu trosky byla vidět část modrého šestiúhelníku.


Hlasitě zaklel a začal se rozhlížet okolo, zda neuvidí něco povědomého, ale zdejší flóra byla neskutečně hustá. Ať si namáhal oči, jak chtěl, nic neviděl, jen samé stromy. Pak však náhle něco spatřil, ovšem příliš ho to nepotěšilo. Nad jeho hlavou prolétal obří vrak Vlastenecké pěsti... Celý vrak hořel a působil proto jako padající hvězda. Ved se okamžitě schoval do jeskyně, jelikož na zem začaly dopadat hořící kusy recusantu.


Dlouho zde ovšem zůstat nemohl, neboť destruktor dopadl do blízkého jezera a to tak nešťastně, že směrem k jeskyni se vyvalily obrovské proudy vody. Kdyby o tom kapitán věděl, snad by stihl zachránit, ale schovaný v jeskyni nic neviděl, takže když se přihnala voda, bylo už příliš pozdě. Voda s ním praštila o stěnu jeskyně a on ztratil vědomí.


Když otevřel oči, viděl nad sebou něco, co se mu rozhodně nezamlouvalo. Klonového vojáka. Ba co víc, ten klon na něj mířil zbraní a něco říkal. Ved mu samozřejmě nerozuměl, neboť měl v uších stále ještě vodu. Ale to ho už zvedli a vlekli s ostatními zajatci směrem k výsadkové lodi. Až teď si uvědomil, že má svázané ruce. O chvíli později se výsadková loĎ vznesla i s ním na palubě a zamířila směrem k nejbližšímu Venatoru.


Venator přepravil jeho i tisíce dalších zajatců na Coruscant. Na povrch se dostal opět v jednom z dělových člunů. A o pár hodin později již stál v místnosti, kde se „odbavovali“ vězni před vstupem do cel. Místnost byla prázdná, jen uprostřed byl stůl a u něho republikový důstojník v šedé uniformě, celá místnost byla prosklená.


„Jméno a hodnost!“ optal se ten voják. „ Jolle Ved, Kapi-, ehm, tedy vlastně... zastupující admirál,“ zněla odpověď. Dveře se otevřely a dovnitř vešli dva klonoví vojáci. „Jaké jste velel lodi, smím-li se zeptat?“ pokračoval ten voják, jako by si příchozích ani nevšiml. „Scipio III. a IV. Poklábosit můžeme i jindy, já jsem dneska docela unavený,“ řekl a zívl, aby dodal své řeči nějakou váhu.“ „Dobrá tedy. Stráže! Odveďte ho do cely 58!“ odvětil důstojník a ukázal Vedovi rukou cestu ke dveřím. „Jo a mimochodem,“ řekl naoko překvapeně, „jelikož jsem si vás oblíbil, budete na cele s mladou jedijkou… máme málo cel, tak se nedivte, že je vše pomíchané,“ a šibalsky se usmál. A to už vojáci odváděli Veda vstříc jeho cely.
Ti dva vojáci byli buď podnapilí, nebo od přírody přátelští, tak či onak, když vedli Veda tmavými chodbami věznice, vedli s ním hovor. „Tak pán je na cele s jedijkou, to má ale někdo štěstí,“ a začal se hlasitě smát, načež se přidal ten druhý: „Víš, chlape, my oba jsme sloužili pod velením jejího mistra, jenže pak ona utekla z chrámu a začala vytvářet rebelie mezi občanama a tak jsme ji zavřeli,“ a uchechtl se, „tak jsme tady, hodně štěstí!“ a shodili nebohého kapitána do cely...


Konec I. (III.) části....