Padawanka IV

Součástky světelného meče se s hlasitým rachotem zřítili na podlahu.
„Sakra!“ ulevila si Sabryn a naštvaně praštila do nedokončené rukojeti. Už se ten pitomý meč snažila sestavit hodiny a hodiny, a přesto se jí to stále nedařilo. Sklíčeně se opřela zády o zeď a v duchu se vrátila k událostem uplynulého dne.

Jen zázrakem se jí a Zanovi povedlo vymotat z toho ledového bludiště, a když se konečně celí promrzlí dostali z té navýsost škodolibé jeskyně ven, východ už byl téměř uzavřen. Posledních sto metrů sprintovali a jen taktak se jim podařilo prosmýknout pod narůstajícím ledem. V hale na ně už čekali všichni zbylí učedníci a mistr Yoda, který k nim měl sáhodlouhý proslov. Sdělil uřícené Sabryn, že led by je tam NEuzavřel na celou noc a že ho mohli snadno rozbít, kdyby to nestihli ven včas. To jí na náladě rozhodně nepřidalo. Po tom, co Yoda konečně skončil (a trvalo to velmi, velmi dlouho), se vrátili na loď a setkali se s droidem jménem Huyang, který jim měl pomoci s vybráním správného materiálu na meč a s jeho následným sestavováním. Hyuang Sabryn důkladně vyzpovídal a nakonec jí doporučil slitinu rhodia s titanem, doplněnou o černý křišťál z jednoho z měsíců Rugosy. Při souboji byla zvyklá střídat úchop meče jednou a oběma rukama, a proto si zvolila jeden a půl ruční jílec, který jí seděl nejlépe. Obdržela všechny potřebné součástky a od té doby se to snažila nějak seskládat dohromady. A pořád jí to nešlo.

Na náladě jí nepřidalo ani to, že se kolem ní Zan oháněl svým modrým mečem, zhotoveným z ostnu obřího tatooinského štíra. Na rozdíl od ní si zvolil čistě obouruční úchop a jeho jílec byl nezvykle dlouhý. Sabryn ho pozorovala s narůstající nespokojeností, která se zvětšovala úměrně s blízkostí ledové čepele Zanova meče. Ve chvíli, kdy jí prudký reverzní sek málem přiškvařil konečky vlasů, konečně vybuchla.
„Zane! Já se tady pokouším soustředit, sakra. Běž si hrát ven,“ zamračila se na něj a začala sbírat rozkutálené součástky. Zan se sice od chvíle, co ho málem přizabil ten kámen, choval líp než kdy předtím, ale pořád ji rozčiloval. Teď jen neochotně vypnul meč a sednul si vedle ní.
Sabryn shromáždila všechny kousky a nepříliš optimisticky zahájila pokus číslo 23. Nahmátla proud Síly a nasměrovala ho na jednotlivé díly meče, které se pomalu zvedly do vzduchu, a začaly se skládat k sobě podle předlohy na hologramu. Snažila se ničím nerozptylovat, protože kdyby ztratila koncentraci, části by popadaly a ona by musela začít znovu. To byl právě kámen úrazu. Meč musel být sestaven přesně a to vždycky trvalo strašně dlouho. Jakoby ji ty součástky prostě nechtěli poslouchat. Konečně svrchní kryt s tichým klapnutím zapadl na své místo. Sabryn rychle popadla meč a nedočkavě stiskla tlačítko. Nic. Byl sestavený správně, jen prostě nereagoval.

„No,“ poznamenal Zan, „nějak ti to nefunguje. Něco děláš špatně.“
Sabryn po něm blýskla očima
„Věř nebo nevěř, ale TOHO JSEM SI TAKY VŠIMLA!“ zaječela.
Zana Sabrynin náhlý přechod od tichého hlasu k nepříčetnému řevu tak vyděsil, že od ní odskočil dva metry daleko. Pak se trochu dotčeně vrátil na svoje místo a sebral jí meč z ruky. Chvíli si ho prohlížel a ignoroval její pokusy vyškubnout mu ho.
„Ten meč je postavený správně,“ řekl a hodil jí ho zpátky. „Prostě jsi do něj nedala kus sebe.“
„To je blbost. Dala jsem do něj krev, pot a slzy. Víš, jak dlouho už tady nad ním sedím?“ odsekla a začala meč zase rozkládat. Všechno bylo správně. Krystal seděl rovně, plášť taky. Všechna těsnění byla na svých místech. Nic nechybělo (poprvé dovnitř dočista zapomněla dát krystal) a ani nic nepřebývalo. Jenom do něj, pomyslela si s trochou ironie, nedala kus sebe.
„Víš co, vypadni Zane. Já potřebuju klid a ty mi rušíš vlny,“ vystrnadila ho z místnosti a zabouchla za ním dveře.

Konečně klid. Však už taky měla z toho meče nervy nadranc, protože všichni ostatní ho už měli hotový, jen ona se s ním tady pořád patlá. „Použít Sílu“, „Dát do meče kus sebe“, „Víc se snažit“, to se jim to řekne, pomyslela si sklíčeně. Podívala se na hromádku, ležící mezi jejíma nohama a vytáhla z ní svůj krystal. Zamyšleně ho pozorovala a přemýšlela, co by se stalo, kdyby se jí ten meč prostě složit nepodařilo. Pravděpodobně by ji vyhodili z Řádu a musela by se vrátit zpět na Ryloth. Nechtěla z Chrámu odejít ale … Talkina už neviděla jak dlouho? Šest let? Dařilo se jí posílat mu krátké zprávy, ale od doby, co odešla, se jí s ním ještě nepovedlo setkat. Teď už chápala, proč berou děti do Chrámu tak brzo. Je to pro ně mnohem jednodušší, když si na své rodiče téměř nepamatují a rodina pro ně nic neznamená. Ale ona nechtěla vyříznout Talkina ze svého života. Vždycky když šla střílet, představovala si, že stojí přímo za ní a udílí jí rady, tak jako kdysi, když byla ještě malá holka a on ji učil používat blaster a střílet z luku. Na druhou stranu věděla, že by chtěl, aby dosáhla svého cíle. Proto se natáhla pro zbytek meče a začala se vší Silou soustředit na jeho přesné sestavení.
Takhle ne Sab.
Najednou jakoby slyšela Talkinův hlas, který jí vytanul v mysli vždycky, když nevěděla jak dál.
Musíš do toho meče vložit část svého srdce. Já vím, že to zvládneš.

Poslechla. Přestala se tolik soustředit na přesné sestavení a začala myslet na samotný meč. A nemyslela jen na něj. Myslela na svoje rané dětství, ne vesnici a na jejich školu, na malý domek, kde bydlela s Talkinem, na svou kamarádku Arali a na všechny lumpárny, co s ní provedla. Myslela na Chrám, na výcvik se cvičným mečem a na střelbu z blasteru. A kousky meče jí pod rukama začaly ožívat. Krystal jí vylétnul z ruky, rozzářil se jasným světlem a pomalu doplachtil na své místo. Tentokrát jí součástky poslouchaly, jakoby jim vdechla duši. Když poslední zacvakla na své místo, stříbrno černý meč jí poslušně vlétl do ruky. Sabryn z něj cítila jemné vibrace a tentokrát si byla jistá, že je sestaven správně. Zrovna se ho chystala zapnout, když dovnitř vrazil Zan. Zaregistroval meč v její ruce a přistoupil blíž.
„No páni, tentokrát to bylo rychlý. Funguje?“ zeptal se pochybovačně.
„Jistě že funguje,“ ujistila ho a láskyplně přejela křivky svého meče. Zan nevypadal přesvědčeně. Ale koneckonců, kdo by nebyl skeptický po třiadvaceti neúspěšných pokusech, že?
„Vážně? A jakou má teda barvu?“
„No,“ zarazila se, „to zatím nevím. Ale asi tak za tři vteřiny to hodlám zjistit.“
Sabryn s rozmáchlým gestem zmáčkla tlačítko a z jílce vyrazil se zabzučením proud energie, který se okamžitě stočil do zahnuté čepele a ozářil jejich obličeje.
„No páni,“ vydechl Zan a zůstal nevěřícně zírat na meč. Jeho čepel vypadala normálně, až ne jedinou věc.

Měla bílou barvu.
Sabryn nemohla uvěřit svým očím. Ne že by dávala při hodinách historie nějak zvlášť pozor, ale pokud si pamatovala, bílý meč ještě nikdy žádný rytíř jedi neměl. No co už. Aspoň vypadá úžasně, pomyslela si láskyplně a spokojeně přejela jílec. Ve spojení s leskle stříbrným kovem a černým křišťálem vypadala bílá čepel dokonale. Ještě chvíli se opájela radostným pocitem z hotového meče, dokud jí Zan její bublinu čirého štěstí nepropíchl.
„Co když nebude fungovat? O bílým meči jsem teda ještě neslyšel a to na rozdíl od tebe chodím do knihovny,“ poznamenal jedovatě Zan. Sabryn si meč ochranitelsky přitáhla do náručí a sekla po něm naštvaným pohledem.
„Kušuj! Je naprosto v pořádku, takže si laskavě hleď té stehenní kosti, který říkáš meč.“
„Stehení kosti? Chybělas na biologii nebo co? Osten není z kosti. A navíc,“ rozvíjel dál svou demagogii, „by ten tvůj meč ani nemusel odrážet čepele normálních mečů. Třeba je ten krystal … vadnej.“
„Prosim tě. Samozřejmě že není vadnej. Sám si vadnej,“ zamračila se na něj. Zan pokrčil rameny a vytáhl svůj meč.
„No, je jediná cesta jak to zjistit,“ prohlásil zvesela a širokým sekem se ohnal po Sabryn. Ta reflexivně zvedla čepel proti té jeho a meče se s bílo modrým zábleskem a hlasitým zabzučením srazily.
„Ty jedna zatracená napodobenino padawana! Co kdyby vážně nefungoval?“ vykřikla Sabryn a z očí jí vyšlehly blesky. Uchopila meč oběma rukama a výhružně pokročila směrem k Zanovi se zcela jasným úmyslem oddělit mu hlavu od těla. Než ale to ale stihla provést, otevřely se dveře a dovnitř vkročila Barriss. Trochu se zarazila, když uviděla Sabryn, držící napřažený meč, a Zana, který před ní opatrně ustupoval. Její překvapení se ještě prohloubilo, když spatřila barvu Sabrynina meče.

„Co se to tady děje?“ zamračila se na Sabryn. Ta sklonila meč a než se k ní obrátila, vrhla ještě poslední rozzuřený pohled po Zanovi.
„Zrovna jsme vedli vážnou diskuzi o vhodnosti testovat funkčnost meče tím, že se ti ten druhej pokusí useknout hlavu u ramen.“
Barriss k ní přistoupila a pozorně si prohlédla její meč.
„Zajímavé,“ zamumlala. Pak vzhlédla a pokračovala zvýšeným hlasem.
„Gratuluji ti k úspěšnému sestavení Sabryn, ale teď ty meče prosím oba vypněte. Blížíme se ke Coruscantu.“
Počkala, dokud je Zan i Sabryn neochotně nevypnuli a potom odešla z místnosti. Zan zakroutil hlavou a připnul si meč k opasku. Sabryn ho napodobila. Zlost z ní už skoro vyprchala, protože Zan by ten meč s největší pravděpodobností dokázal zastavit včas, ale i tak.
„Stejně jsi pitomec,“ prohlásila a měla se k odchodu. Zan pokrčil rameny a srovnal s ní krok.
„ No promiň, no. Vždyť sis byla jistá, že funguje,“ bránil se. Sabryn si povzdechla. Dnešek byl opravdu náročný a ona se už nemohla dočkat, až se dostane na svou ubikaci.
„Štěstí že mám vždycky pravdu, viď?“ zašklebila se na něj, prošla dveřmi ven a zamířila k výstupní místnosti, kam se už pomalu začínali slézat novopečení padawani. Mistr Yoda se už zase chystal k proslovu, ale naštěstí ho Barriss včas přerušila.
„Padawani a padawanky, asi tak za deset minut budeme přistávat. Na přistávací rampě na vás budou čekat vaši noví mistři, a proto od vás očekávám dokonale způsobné a vhodné chování,“ přejela je přísným pohledem. Sabryn obrátila oči v sloup a odfrkla si, čímž si vysloužila sžíravý pohled od mistra Yody, který měl ještě špatnou náladu z překaženého proslovu.
„Zisk krystalu a stavba meče k dospělosti vám všem pomoci měla. Snahu pravidla dodržovat od teď ještě znásobit musíte,“ řekl významně Yoda. Znásobit? Nu což. Koneckonců, znásobená nula je pořád nula, pomyslela si Sabryn zvesela.

Pomalu se blížili k přistávací rampě a mezi padawany zavládlo téměř hmatatelné vzrušení. Loď lehce přistála, otevřely se dveře a vysunul se můstek. Když vystoupili, uviděli kousek od lodi stát skupinku lidí. Sabryn byla rozrušená jako ještě nikdy v životě. Konečně, konečně dostane mistra! Mistr Yoda se vydal k jediům, s padawany v těsném závěsu. Když k nim došel, navzájem se přivítali a mistr Yoda se ujal představování. Postupně vyvolal jména padawanů a představil je jejich mistrům.
Už byli rozebráni téměř všichni a zbývala jen Sabryn se Zanem. Mistr Yoda se na ně obrátil a pokynul směrem k posledním dvěma jediům – zabrakovi a chalactanovi.
„Zane? Pojď prosím sem.“
Zan polkl a dost prkenně se vydal k nim. Potom strnul v postoji, který nápadně připomínal vojenský pozor. Mistr Yoda se na něj usmál.
„Mistře Shamoone,“ řekl a pohlédl na chalactana, „představuji vám padawana Zana Durrgena. Zane, tohle je tvůj nový mistr Mihran Shamoon.“
Mistr Mihran s vážným výrazem kývnul Zanovi na pozdrav.
„Těším se na naši spolupráci, mladý Zane,“ řekl s téměř neznatelným pousmáním.
„Já také mistře.“
Zan Mihranovi úsměv váhavě oplatil a ještě ne zcela uvolněný se šel postavit k němu. Sabryn už byla jako na trní. To jí snad ta zelená hopskulka dělá schválně, že ji nechává vždycky až na konec.
„Sabryn, je řada na tebe,“ prohlásil konečně Yoda. A na koho jinýho asi? pomyslela si sarkasticky. Nahlas ale neřekla nic, jenom potichu zamumlala: „No to je dost!“ a vykročila k zabrakovi.
„Tohle je Sabryn Nalla, vaše nová padawanka. Sabryn, seznam se se svým mistrem Keenenem Sharakkem.“

Sabryn si Keenena se zájmem prohlížela. Zabrak byl poměrně mladý, nehádala by mu víc jak pětadvacet, ale přesto působil velmi autoritativně. Měl světlou kůži, hnědočerné vlasy a z hlavy mu vyrůstaly typické růžky. U pasu mu visel oboustranný meč, který měl (jak později zjistila) zelenou barvu. Když se mu chtěla podívat do obličeje, musela zvednout hlavu opravdu vysoko, protože Keenen ji značně převyšoval. Tvářil se vážně, ale když mu Sabryn pohlédla do tmavých očí, viděla v nich jiskřičku humoru. Uvědomila si, že na svého nového mistra už docela dlouho upřeně zírá a mlčí, a proto začala horečně vymýšlet něco chytrého, co by řekla. Její obvyklá výřečnost ji ale náhle opustila, takže jen párkrát naprázdno klapla pusou a nakonec z ní vylezlo jenom: „Těší mě.“
„I mě těší, Sabryn,“ usmál se na ni Keenen s pohledem plným porozumění a na chvíli tak ztratil svůj vážný výraz. Sabryn mu úsměv šťastně oplatila a postoupila blíž k němu. Její mistr jí byl velmi sympatický a ona mohla už teď téměř cítit pouto, které mezi nimi začínalo vznikat.