Padawanka III

Sabryn rozmrzele pozorovala bavící se skupinku u východu. Jak brzo po vzletu lodě zjistila, většina ze starších učedníků se povahově hodila spíš k Zanovi než k ní. Nehledě na zcela očividný fakt, že ji naprosto přehlíželi, jí byli sympatičtí asi jako Hathiwe. Díkybohu že už přistávali. Další půl hodina na lodi s touhle bandou „vtipálků“ a přišla by o rozum.
Ucítila pomalé dosednutí lodě na povrch a duševně se začala připravovat na mráz, který na Ilumu údajně panoval. Dveře se otevřely a ledový vítr vniknul dovnitř. Budoucí padawani se začali neochotně trousit ven. Sabryn se zhluboka nadechla (což nebylo zrovna geniální, vzhledem k teplotě vzduchu) a vykročila na zem, kde do ní vichr uhodil plnou silou. Viditelnost byla kvůli sněhu strašně špatná a přesto že byla loď jen pár metrů od nich, Sabryn viděla jen mlhavé obrysy. Barriss vystoupila z lodě jako poslední a něco na ně křičela, ale její slova k Sabryn neměla sebemenší šanci doletět. Přistoupila blíž a snažila se pochytit alespoň něco málo.
„ … za chvíli vyjde slunce … každou chvíli by měl přestat … zůstaňte pohromadě!“

A pak se zničehonic nad obzorem vyhouplo slunce. Vítr se alespoň trochu ztišil a i přes padající sníh už bylo vidět celkem dobře.
„Můžeme jít!“ houkla na ně Barriss a vyrazila směrem k velké skále. Když k ní došla, napřáhla ruce před sebe.
„Soustřeďte svou mysl. Jen pomocí Síly můžeme vstoupit dovnitř.“
Soustřeďte, soustřeďte, ale na co? pomyslela si Sabryn. Taky by to mohla upřesnit. Nakonec prostě máchla rukou směrem k ledové skále a myslela si co nejhlasitěji: Spadni, ty potvoro, spadni!
Kupodivu to fungovalo. Hora se rozestoupila a oni mohli dovnitř. Před nimi se otevřela obrovská místnost a uprostřed ní seděl mistr Yoda.
„To po sobě musel tu skálu zavírat?“ zabrblala Sabryn ale stejně ji nikdo neslyšel, protože se všichni soustředili jen na Yodu.
„Vítejte, mladí učedníci. Významný krok nyní čeká vás. Do ledové jeskyně vstoupíte a krystal svůj se pokusíte najít. Než slunce zapadne, vy vrátit se však musíte, jinak led východ váš zatarasí. Než krystal svůj najdete, jeskyně schopnosti vaše otestuje. Hodně štěstí.“
Všichni upřeli svůj pohled do temné jeskyně, ale nikdo se nehýbal. Nikomu se nechtělo jít jako první. Nakonec se Sabryn rozhoupala.
„Zamrzli jste nebo co?“ houkla na ně a vykročila.

Ve skutečnosti jí nebylo úplně lehko u srdce, ale navenek se (kvůli ostatním) tvářila jakoby nic. A taky chtěla z té jeskyně co nejdřív vypadnout. Ostatní ji následovali a společně došli až na jakousi křižovatku, kde se zastavili.
„Je nás sedm a tady jsou tři cesty. Měli bychom se rozdělit a prozkoumat všechny tři,“ řekl Zan.
„Máš pravdu,“ přikývnul jeden twi’lek. Jak jen se jmenuje? zapřemítala. Roveth, nebo tak nějak.
Najednou pocítila silné nutkání vydat se pravou chodbou. Pozorně si ji prohlédla, ale nebylo na ní nic zvláštního. Zamrzlá chodba, naprosto stejná jako ta prostřední a levá. Zatímco filozofovala nad rozdíly mezi chodbami, ostatní se rozdělili do skupin.
„Ty půjdeš se Zanem. Vezmete si levou chodbu,“ oznámil ji dost pánovitě Roveth.
„Neříkej?“ usmála se na něj a vydala se přímo k pravé chodbě. Cestou chytila Zana za ruku a začala ho směřovat doprava.
„Hej! Kam to sakra jdeš? Řekl jsem LEVÁ chodba.“
Ani se nezastavila.
„Nevšimla jsem si, že by tě někdo jmenoval vedoucím,“ opáčila a dál táhla Zana za sebou. Pff, od toho namyšlence si teda poroučet nenechám, pomyslela si.
„No hele!“ pokusil se Zan o chabý odpor, „já chtěl doleva.“
„Tvoje námitka se bere na vědomí,“ prohlásila Sabryn zvesela a vešla do chodby následována zachmuřeným Zanem.

Bloudili po té jeskyni už nějakou dobu, ale zatím neviděli nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo krystalu.
„Ztratili jsme se, že jo?“ zeptal se Zan otráveně.
„Ne, neztratili.“
„Ty zjevně zcela nerozumíš pojmu ztratit se. To znamená, že se potácíš po zcela totožných chodbách a nemáš ponětí, kde jsi,“ pronesl sarkasticky.
„Ty chodby nejsou totožný a taky jsme před chvilkou prošli jeskyní. Navíc mám dojem, že támhle je křižovatka.“
Máchla rukou směrem před sebe, kde se jejich cesta rozdvojovala. Přesněji řečeno se hlavní chodba prudce stáčela doleva a v záhybu zatáčky byla docela široká puklina. Už chtěli zabočit doleva, protože škvíra byla dost tmavá, ale najednou Sabryn opět ucítila ten zvláštní pocit, jako na té křižovatce na začátku. Ta puklina byla jako magnet.
„Asi bychom měli jít tudy,“ ukázala na ni.
Zan se podíval nejdřív do tmavé díry a potom na Sabryn. Jeho pohled naznačoval, že má vážné pochyby o jejím zdravém rozumu.
„Zbláznila ses? Tam já teda nepolezu,“ prohlásil rezolutně, „ já jdu doleva.“
„Fajn,“ zahučela Sabryn. I když jí něco napovídalo, že její krystal bude na druhé straně pukliny, vyhlídka na to, že by ji měla prolézt sama, se jí zrovna nezamlouvala. Zhluboka se nadechla a vklouzla dovnitř. Ušla sotva třicet metrů a puklina vyústila v jeskyni. Byla prázdná. Jen úplně nahoře byl malý výstupek. A na něm ležel slabě zářící krystal.

„Jooo! Konečně!“ zakřičela nadšeně a začala tancovat po jeskyni. Teď ho prostě jenom seberu, vrátím se zpátky a … a do háje, pomyslela si. V jejím nadšení jí unikl jeden velmi důležitý fakt. Stěny jeskyně byly dokonale ohlazené a navíc pokryté ledem. A výstupek několik metrů vysoko. Uměla šplhat dobře, ale na stěně nebylo absolutně nic, čeho by se dalo využít jako opory pro nohy. Pokusila se ho přitáhnout Silou, jenže krystal seděl jako přibitý. Zkusila tam doskočit s rozběhem, ale pořád jí kousek chyběl. Sotva pár centimetrů. Zatraceně. Tak blízko a tak daleko. Mysli, sakra mysli! Seděla zachmuřele přímo pod svým krystalem a rozumovala. A zrovna tuhle chvíli si vybral Zan k návratu.
„Co ty tady?“ zeptala se ho Sabryn.
„Ta chodba je slepá,“ zabručel.
„Já jsem ti to říkala.“
„Neříkalas, že bude slepá. Jenom jsi chtěla jít tudy. A navíc,“ Zan se kriticky rozhlédl po místnosti, „si nemyslím, že by sis nějak pomohla. Z téhle jeskyně taky nevede žádná jiná cesta.“
„To vidím. Jenomže já už svůj krystal našla, na rozdíl od někoho,“ vítězoslavně se na něj zazubila.
„Vážně? A kde ho máš?“
„No. Vlastně je přímo nade mnou.“
Zan se podíval na stěnu nad ní a zamračil se.
„Na tom výstupku? Fajn, tak proč si ho od tam prostě nevezmeš?“
Sabryn si povzdechla. Už začínala tušit, co musí udělat a vůbec se jí to nezamlouvalo.
„Já tam nedosáhnu,“ zabručela neochotně. Po tomhle Zanovi určitě vyletí sebevědomí ještě výš, pomyslela si. Ale možná právě to od ní ta zatracená jeskyně chce. Naučit se spolupráci.
„Vysadíš mě nahoru?“
„Kouzelné slovíčko. Poradím ti, začíná na P,“ odvětil Zan s úšklebkem.
„Pohni?“
„Ne.“
„Pospěš?“
„To taky ne.“
„No tak Zaneee. To si mám před tebou kleknout?“
„Já se zatím nedočkal ani toho Prosím.“

Sabryn vrhla zničující pohled ke stropu. Tak tohle ti nezapomenu, ty blbá jeskyně! Zakládala si na své samostatnosti a doprošovat se o pomoc se jí příčilo.
„Fajn. PROSÍM, byl bys tak hodnej a vysadil mě?“ zamumlala. Zan se na ni mile usmál.
„Ale jistě, když tak pěkně prosíš.“
„Sklapni a nastav ruce.“
Stále ještě se pitomě šklebící Zan spojil ruce dohromady. Vzala si rozběh až od druhého konce jeskyně, odrazila se od země a využila jeho ruce jako odrazový můstek. Ve chvíli, kdy na ně dopadla, trhnul jimi Zan směrem nahoru a vymrštil ji proti výstupku. Podařilo se ji zachytit o okraj a povytáhnout se výš, takže si mohla krystal konečně prohlédnout zblízka. A byl tak krásný, že od něj nemohla odtrhnout oči. Neviděla úplně jasně, jakou má barvu, ale byl dokonale průsvitný a leskl se. Přesně jak si myslela, byl částečně vrostlý do skály, ale po nějaké chvíli se jí ho povedlo vypáčit. Triumfálně s ním zamávala na Zana a opatrně seskočila.
„Ukaž!“ nedočkavě se po ní vrhl. Rozevřela dlaň a chvíli se oba kochali pohledem na krystal.
„Jakou bude mít asi barvu?“ zapřemítal závistivě Zan.
„Nezapomínej, že musíš najít ještě ten svůj,“ připomněla mu a vydala se na průzkum jeskyně, aby zjistila, jestli z ní nevede jiná cesta. A opravdu, na druhé straně byl otvor, zakrytý jen slabou vrstvou ledu. Lehce ho prorazila a nakoukla dovnitř.
„Joj. Zane, tohle bys měl vidět.“

Ten se protáhl otvorem za ní a naskytl se mu zajímavý pohled. Přímo před nimi se rozevírala největší jeskyně, na jakou zatím narazili. A většinu z její plochy zabírala černočerná propast, lemovaná uzounkou stezkou, která se na konci jeskyně ústila do chodby.
Sabryn sebrala kousek ledu a hodila ho do propasti. Až po deseti vteřinách se ozval slabý zvuk dopadu. Polkla. Výšky jí nevadily, ale tohle bylo přece jen troch moc. Stačil by jeden chybný krok a … Ale na druhou stranu, vracet se stejnou cestou zpátky se jí nechtělo a tohle by mohla být zkratka.
„Myslím, že ta stezka vede směrem, odkud jsme přišli. Mohlo by to po ní být kratší,“ prohlásila. Zan se po ní nedůvěřivě podíval.
„Měl jsem podezření, že ses zbláznila. Ale až teď to vím jistě. Všimla sis vůbec té propasti?“
„Samozřejmě. Tak pojď, dochází nám čas,“ odpověděla mu zvesela a opatrně zadupala, aby vyzkoušela pevnost stezky. Držela dobře a tak se pomalu, krok za krokem vydala směrem k chodbě.
„Jsi šílená. Naprosto šílená. A šíleným lidem by se světelnej meč do ruky dávat neměl. Divím se, žes ten krystal vůbec našla,“ vyjel na ni Zan.
„Já se totiž na rozdíl od tebe nechala vést svejma instinktama a dívala se kolem sebe. Kdyby ses trochu snažil, našel bys ho taky,“ odsekla mu přes rameno a dál postupovala k východu. Stezka byla pokrytá ledem a dost klouzala, takže musela dávat neustále pozor, aby jí to nepodklouzlo. Zan se pomalu vydal za ní a neustále brblal.
„Proč já radši nešel s někým jiným, vsadím se, že můj krystal byl v té chodbě, kterou jsem chtěl jít já. A nemysli si, že tě vytáhnu, až uklouzneš a spadneš dolů.“

Sabryn se na něj otočila s úmyslem mu něco patřičně štiplavého odpovědět, ale najednou spatřila lavinu kamenů, které se uvolnily ze skály a řítily se přímo na Zana, který si jich vůbec nevšiml. Stačil sotva vzhlédnout a jeden z malých kamenů ho zasáhl do spánku. Náraz ho zcela vyvedl z rovnováhy a zavrávoral nebezpečně blízko u kraje propasti.
„Pozor!“ vykřikla Sabryn, vrhla se po něm a srazila ho do bezpečné vzdálenosti, pryč z dosahu padajících kamenů a od kluzkého okraje. Sotva vteřinu potom, co to udělala, největší balvan dopadl na cestičku a … prorazil ji. Místo, na kterém ještě před chvílí Zan stál, byl vlastně jenom silný ledový můstek a kámen jím proletěl skoro bez zastavení. Sabryn se párkrát zhluboka nadechla a vydechla, aby zklidnila rozbušené srdce a začala se pokoušet o Zanovo vzkříšení, protože ho rána do hlavy omráčila.

„No tak, Zane vstávej,“ zatřásla s ním, ale nedočkala se žádné odezvy. Opatrně mu prohlédla hlavu, ale nenašla skoro žádnou krev, jen obrovskou modřinu. To nebude nic vážného, pomyslela si, vrazila mu dvě rychlé facky a houkla přímo do ucha:
„Zane! Budíček! Nemysli si, že tě nazpátek ponesu.“ Zan pomalu otevřel oči a s rozostřeným zrakem se nechápavě podíval na Sabryn.
„Co se stalo?“ zamumlal a třel si hlavu. „A proč na mně ležíš?“
Sabryn z něj rychle slezla a pomohla mu zvednout se do sedu.
„Kameny,“ prohlásila stručně a kývla směrem k díře ve stezce, „málem tě srazily do propasti, ale zachytila jsem tě.“
Snažila se mluvit věcně, aby zakryla vlastní rozhozenost, ale hlas se jí přesto trochu třásl. Vlastně ji fakt, že mohl být Zan už mrtvý děsil víc, než dávala najevo.
Zan se podíval ve směru kývnutí a když spatřil díru a kolem ní rozsypané kameny, polkl.
„Děkuju,“ řekl a vděčně se na ni podíval. „Asi jsi mi právě zachránila život, viď?“
Sabryn mávla rukou a pousmála se.
„To nic nebylo. Prostě reflex,“ odpověděla a vytáhla ho do stoje. Zan se mírně zapotácel a ona ho rychle objala kolem ramen a podepřela. Šlo to ztěžka, protože byl o hlavu větší, ale ustála to, i když jí pod jeho vahou podklesávala kolena.
„Děkuju,“ zopakoval s pohledem stále upřeným do jejích očí, „a omlouvám se za to, co jsem říkal předtím. Já vím, že nejsi šílená.“
To Sabryn nečekala. Poděkování možná, ale omluvu ne. Byla to koneckonců ona, kdo chtěl jít tudy a kdyby se vrátili stejnou cestou, ani by se to nestalo. No co, pomyslela si. Já mu to vymlouvat nebudu.
„Omluva přijata,“ zazubila se na něj, „ačkoliv, trochu šílená možná jsem,“ dodala v náhlém záchvatu velkodušnosti a opřela Zana o stěnu. A v té chvíli se stalo něco nečekaného. V místě, kam položil ruku, se pod ledem cosi rozzářilo. Zan rozrušeně udeřil do stěny loktem, led se vysypal a pod ním se objevila malá dutina. Zašátral rukou vevnitř a po chvíli ji vytáhl ven sevřenou v pěst. Pomalu ji rozevřel a na jeho dlani ležel krystal.
„No páni. Řekla bych, žes právě od jeskyně obdržel bolestný,“ poznamenala udiveně Sabryn. Zan krystal opatrně uložil do kapsy a otočil se k ní.
„Tak pojď. Nebo tady nakonec zamrzneme,“ řekl jí s úsměvem a oba se pozvolna vydali na cestu z jeskyně.