Ztracen ve válce III. Nový úsvit

Takže... jako obvykle budu rád za každý komentář s hodnocením :)


Nakonec se projevilo, že nepřátel bylo přeci jenom víc. Přední část vojska se oddělila od ostatních a pomalu se stahovala k sobě, až vytvořila obraný kruh. Kilran zatím se zbytkem armády z nepochopitelných důvodů vyčkával. Obklíčeným vojákům se kvapem krátil čas, obranný kruh se pomalu, ale jistě zmenšoval. Byl slyšet křik velitelů, kteří se snažili své vojáky uklidnit, nenávistné nadávky vojáku, když zabíjeli nepřátele a spíše sykot polonahých válečníků, kteří jako nezastavitelná vlna vybíhali z lesa... Byly jich stovky a stovky.


Sám Ben, ještě ne zcela při smyslech, se několikrát vyhnul střele. Pomalu mu docházely střely a granáty už neměl žádné. Stál na samém vnějšku obranné linie. Vedle něj umírali vojáci, někteří z nich byli jeho přátelé. Rozhodl se, že udělá to, co v tu chvíli považoval za nejrozumnější. Věděl ovšem, že je to zbabělé, ale to mu nevadilo. Hlavně, že bude žít, pomyslel si. Viděl jednoho z poddůstojníků, jak vybíhá s krátkým blasterem vstříc nepřátelům, aby zachránil svého podřízeného. Byl však ihned zabit jedním s nepřátel. Ben klekl na obě kolena a lehl na zem. Mezitím se obranný kruh podstatně zmenšil, takže na Benovo tělo napadaly mrtvoly imperiálních vojáků i domorodců.


Těch několik vojáků, kteří byli stále naživu, střílelo okolo sebe ve snaze vzít co nejvíce nepřátel s sebou. Byli si jistí smrtí. Náhle se však ozvalo několik výbuchů a objevily se imperiální tanky následované pěchotou. Kilran se konečně odvážil zaútočit. Imperiální armáda smetla domorodce jako tsunami. Po několika minutách již nebylo po bitvě ani vidu ani slechu.
Na zemi zůstaly stovky mrtvol, kusy těl a celá země byla zbarvena do ruda krví. Nejednomu vojákovi se při pohledu na pozůstatky masakru udělalo zle. Všichni ale byli rádi, že jsou stále naživu. Hluboce oddechovali, někteří se dokonce pokřižovali. Bylo to opravdu strašené. Zvláště vojáci, pro něž byla tato bitva křest ohněm, se neubránili emocím.


Nakonec přijel i sám Moff, který bitvu sledoval z bezpečné vzdálenosti. Vojáci ho nevítali zrovna nadšeně. Nedokázali pochopit, proč jim nepomohl. Upřeli na něj nenávistné pohledy a čekali na jeho vysvětlení. On však nepromluvil. Slezl ze zvířete, na kterém jel a postavil se do kruhu vojáků, kteří se kolem něj seskupili. Zhluboka se nadechl a hlasem, ze kterého čišela pýcha, promluvil: „Dnes jste dosáhli velkého vítězství, vojáci Impéria! Ztratili jsme mnoho vojáků, avšak prokázali jste, že můžeme dosáhnout i dalšího velkého vítězství! Sám jsem dal rozkaz k tomu, aby vojáci, ze středu a zadní části útvaru nezasahovali, neboť jsem chtěl vidět chrabré činy a dostalo se mi jich. Jsem s vámi spokojen!“ Rozhlédl se po vojácích a pokračoval vážněji: „Nyní je před námi už jen poslední kousek cesty k chrámům. Kousek odsud začíná štít, který chrání chrámy před bombardováním, takže budeme muset projít skrz a zničit je pomocí děl, které táhneme s sebou. A nyní, vyrážíme!“ Dodal ještě, nasedl na zvíře, na kterém prve jel a vydal rozkaz k pochodu.


Ben se mezitím vyhrabal z pod nánosu mrtvých těl a postavil se. Pořádně si oddychl, už nehrozilo nebezpečí. Postavil se, sebral blaster a vykročil ke svým. Bylo pro něj težké rozeznat jeho jednotku. Po chvíli je však již konečně spatřil. Bylo jich jen patnáct ze šedesáti. A takových uskupení bylo povícero. Připojili se k početnějšímu 367. pluku a vydali se na cestu. Po několika kilometrech namáhavé chůze v neprostupném terénu se konečně napůl dobelhali a napůl doplazili na místo, kde začínalo štítové pole. Po několika minutách již byla armáda na druhé straně. Na druhé straně vypadalo vše jinak. Byla zde rozsáhlá zelená louka. Nebe bylo jasné a uprostřed se vzpínaly k nebi tři mohutné chrámy. Vojáci i sithové, dokonce i sám Moff byli zmateni. Čekali toho hodně, ale tohle ne. Bylo zde i několik rozkvetlých stromů. Ozýval se zpěv ptáků, prostě naprosto odlišné místo od toho, co se skrývalo na druhé straně štítu. Dokonce zde nebyli ani žádní nepřátelé. Na několika místech seděli v udusané trávě postavy v dlouhých, černých a potrhaných pláštích, které jim zakrývali celé tělo i hlavu. Nehýbali se. Občas jen pomalu pootočili hlavu, ale jinak nic.


Několik vojáků se odpojilo do armády, aby se podívaly, co jsou ony postavy zač. Ovšem nebyli zrovna nadšeni svým novým úkolem a postupovali pomalu a opatrně. Když již byli docela blízko, zvedla se jedna z postav a natáhla k příchozím vojákům bílou a vrásčitou ruku. Vojáci si vyměnili udivené pohledy. Než však stihli cokoli udělat, z natažené ruky neznámé postavy vyšlehly modré, tenké blesky a vojáci byli okamžitě mrtví. Zbytek imperiálů, stejně jako Ben jen civěli na to, co se stalo. Postava mezitím opět usedla na místo. Vojáci se nenávistně dívali jeden na druhého. Několik z nich povzbuzovalo ostatní k útoku. I přes veškeré snahy velitelů i Kilrana se imperiálové rozběhli směrem k těm postavám. Jako zvířata. Jejich hněvivé výkřiky se rozléhaly přes celou planinu. A ty postavy najednou zmizely. Z čista jasna byly pryč. Zbyly po nich pouze důlky v místech, kde seděli a to bylo vše.


Vojáci se zarazili na místě a hleděli před sebe v němém úžasu. Všichni zmlkli. Ben si pomyslel, že je teď někdo nejspíš napadne ze zálohy. Ale nestalo se nic. Ubíhaly minuty a nic se nedělo, nikdo se neodvažoval pohnout. Byl slyšet jen vítr, který nyní působil zlověstně. Benovi to dokonce přišlo jako šepot. Zlověstný šepot. Jako kdyby je chtěl varovat, před tím, co obývá chrám, jako by je chtěl vyhnat. Na obloze, která byla prve bez mráčku, se objevila mohutná mračna a slunce již nebylo vidět. Vojáci stáli jako přimražení. Dokonce i na sithech bylo vidět, že jsou vyvedeni z míry. Dívali se na sebe pohledy, ve kterých se mísil strach se zvědavostí. Dokonce i Kilran seděl v sedle tiše a ani se nehnul. Na všech bylo zkrátka vidět, že by radši bojovali proti tisícinásobné přesile republikových vojsk, než být tady.


Vítr začal hučet hlasitěji a změnil se v hlas, který k nim promluvil. Hlas byl chraplavý a temný, byl jen málo slyšet. Připomínal zvuky, které vydává krkavec. Působil jako hlas ze záhrobí a většině vojáků z toho naběhla husí kůže, měli strach. Vítr k nim donesl prostou zprávu: „My... vás... vidíme!“