Ztracen ve válce II. Chrám prvního ze Sithů

Doufám, že tento díl bude lepší, než minulý... A jako vždy se těším na vaše komentáře...


Probudil se do mlhavého dne. Nikde nikdo, jen stromy a samota. Promnul si oči a rozvzpomenul se na hrůzy předminulého večera. Pomalu se postavil, opírajíc se o strom, vedle kterého spal. Zamžoural před sebe a uviděl to, co v tu chvíli nejvíc potřeboval. Vodu! Bylo to sice jen kaluž, ale pro jednoho člověka to bylo více než dostatek. Napil se a vodou naplnil i polní lahev, kterou měl u sebe.
Teď již zbývalo utišit hlad, ovšem žádný zdroj potravy okolo nebyl. Musel se proto smířit s tím, že bude pokračovat na své cestě o hladu. Protáhl se a vydal se na svou pouť po cestě, která od včerejška naštěstí stačila vyschnout.
Rána na boku ho stále více bolela. Ovšem měl stále dobrou náladu, neboť věděl, nebo spíše věřil že do Kaas City to není daleko. V té chvíli ještě netušil, že to město už nikdy nespatří...


Po půl hodině uslyšel jakýsi záhadný pravidelný zvuk, jež se k němu přibližoval. O několik vteřin již viděl původce toho zvuku. Byli to pochodující imperiální vojáci, kteří mířili směrem, odkud on přicházel. Jak se přibližovali, uviděl Ben, že se k němu kdosi blíží. Podle uniformy šlo o Moffa. „Stůj, vojáku!“ ozval se moff, „kdo jsi?“ „Ben H’annder, 63 řa- řadový pluk, pane!“ odpověděl Ben v pozoru. „A kde máte pluk, vojáku?“ pokračoval moff ve vyptávání. „Zničen. Nikdo nepřežil, jen já.“ Ben při vzpomínce na svou jednotku zesmutněl. „Sakra! To už je třetí jednotka, kterou jsme při této operaci ztratili…“ odplivl si ten člověk. „Pane, smím znát vaše jméno?“ zeptal se tentokrát Ben. „Samozřejmě. Rycus Kilran, 19. flotila,“ odpověděl bleskurychle Moff „A proč jste vůbec tady, pane?“ optal se Ben. Kilran pomalu vykročil směrem k vojákům a vyprávěl: „Daleko v lesích je prastarý sithský chrám, starší než naše impérium... podle legendy tam přebývá duch generála Xendora, prvního z těch, jež se vydali po temné straně síly... Ať už je to pravda, nebo ne, něco v tom chrámu mění vojáky, sithy, či obyčejné civilisty na ta monstra, která zničila váš pluk“ „Zvláštní, o tom slyším prvně... mohu nějak pomoci? Jsem sice zraňěný, ale jsem schopný boje... vše, abych pomstil své kamarády z pluku!“ odpověděl Ben a s napětím čekal moffovu odpověď. „No, mohl by jste se nám hodit... Tak tedy, nyní jste členem 48. granátnického pluku! Gratuluji. Nechám droida aby vás vyšetřil a pak se zařaďte!“ odpověděl Kilran.


Pom krátké prohlídce a obvázání rány se Ben zařadil mezi imperiální granátníky. Granátníci byli nejvyšší a nejmohutnější vojáci v armádě. Teď se mu hodilo, že byl ve své jednotce nejvyšší. Přesto nebyl tak vysoký, jako většina jeho nového pluku. Od několik vojáků dostal několik granátů a když bylo toto všechno hotovo, vydala se armáda, podléhající Kliranovi, na cestu.


Celý konvoj tvořilo několik jednotek vojáků, asi osm děl a obrněná vozidla, jako jsou tanky, nebo obrněné transportéry. Zanedlouho začalo pršet. Byla to parádní podívaná, neboť všude dopadaly blesky a nejeden strom začal hořet. Všichni vojáci se rozhlíželi okolo v tichém úžasu nad silou matky přírody. Bena napadlo, zda příjde útok, jako onehdy, ale tentokrát bylo imperiálů příliš moc. Dokonce si všiml i několika sithů... Ne, tady se není čeho bát. Kolem půlnoci procházeli kolem zbytků z masakru 63. pluku. Pro některé vojáky byl pohled na mnohdy rozsekaná těla a zpola zabořená v blátě, nesnesitelný. Někteří kvapně sundávali přilby a zvraceli. Sithové, kteří procházeli po obvodu formace a někteří vojáci jen znechuceně ohrnuli nos nad počínáním jejich kolegů. Všichni ovšem tiše vzdali holt jejich padlým spolubojovníkům. Byla to dojemná chvíle. Avšak stále neúnavně pochodovali, jejich tempo bylo stále stejné. Všichni už se těšili, až dojdou do nedaleké pevnosti, kde přenocují.


Asi za dvě hodiny již promrzlí vojáci došli k bráně pevnosti Fort Vaikan Všichni s vděčností přijali možnost zahřát se, odpočinout si, najíst se a napít.
Zanedlouho už byli vzhůru pouze ti, kteří byli na stáži. Ti se pravidelně střídali po dvou hodinách.


V pět hodin ráno se obyvatelé pevnosti probudili do zamračeného dne. Vojáci se srovnávali do několika řad, podle příslušnosti k jednotce a v pozoru vyčkávali slova jejich velitelů.
Ben patřil k jednotce, která byla na samém čele armády. Z představy, že půjde vepředu, že bude první na ráně, se mu udělalo zle. Rychle však zahnal strach a postavil se do pozoru. Jejich velitel se na ně zadíval skrz průzor v helmě a zakřičel: „48. pluku, vlevo vbok! Pochodem vchod!“ A vydali se na svou pouť po rozblácené cestě. Byly slyšet jen kroky a křik velitelů dalších jednotek…


Celá armáda poté pochodovala stejně, jako den předtím. Uprostřed pěchota a po obvodu procházeli sithští bojovníci, kteří měli poskytovat útvaru ochranu. Jediná změna byla, že Kilran jel tentokrát na nějakém zvířeti, po včerejšku se mu už nechtělo jít pěšky.


Po několika hodinách již nebyla základna vidět a na obzoru se rýsovaly siluety obřích chrámů, ke kterým mířili. Čím blíž se dostávali, tím bylo horší počasí. Když už byli docela blízko, začala silná bouřka. Byla to pořádná zkouška pro morálku vojáků. O několik minut později jeden z blesků zasáhl jedno z děl, které se nacházely uprostřed formace, aby byly chráněné před případnými útoky. Dělo bylo nepoužitelné a Kilran vydal rozkaz, aby ho nechali tam, kde je.


Za chvíli byla cesta, zmáčená deštěm, natolik rozbahněná, že vojáci i technika zapadali až po kolena a pracně se vyprošťovali ven. Sice by mohli jít lesem a na cestě nechat jen techniku, jenže nikomu se chůze lesem, kde může kdykoli, bez varování umřít, nelíbila.
Sám Ben několikrát klopýtl a nakonec i upadl a svalil se do bláta. Chtěl vstát, ale jediné, čeho dosáhl, bylo to, že se převalil na záda. Najednou k němu kdosi přiklopýtal a podával mu ruku. Ben se ji chytil a s cizincovou pomocí se mu podařilo postavit na nohy.


Jeho zbroj byla celá od bláta, ale on tomu nevěnoval příliš pozornosti. Je ho pozornost upoutalo dění okolo. Při pohledu na jeho spolubojovníky, kteří se snažili projít po rozblácené cestě. Ve většině případů se jim to však nedařilo. Většina vojáků již měla zbroj zašpiněnou blátem a jen málokterý zatím neupadl. Naplnil jej pocit beznaděje, že i nejlépe vycvičená armáda si neporadí s nepřízní počasí. Pak pohlédl na svého zachránce. „Jak se jmenuješ?“ začal hovor Ben. „Alffa Nords, 36. řadový,“ odpověděl onen voják. „Já jsem-„ chtěl pokračovat Ben, ale náhle se ozvaly ze směru, kde se nalézaly chrámy, výstřely a křik v neznámém jazyce. Kývli na sebe a každý se vydal ke své jednotce a do boje. Z lesa všude okolo vyskakovali oni válečníci, kteří zničili 63. pluk. Vrhali se se sekyrami, blastery a palcáty na nebohé vojáky a ti nemohouce se bránit, padali po desítkách. Ben sám zastřelil jednoho, který běžel přímo k němu. Pak naneštěstí uklouzl. Jeden z nepřátel to využil a klekl si na něj. Ben si zoufale pomyslel, že je to jeho konec. Přemýšlel, zda má volat o pomoc, ale věděl, že stejně by mu nikdo nepřišel na pomoc. Hlavou mu prolétlo plno myšlenek plných strachu, zoufalství a nenávisti. Nakonec se rozhodl, že odejde ze světa společně s nepřítelem a snažil se vytáhnout granát. „Ég er bs‘ani þi’nn!!*“ zasyčel nepřítel. Ben využil toho, že nepřítel mluví, vytáhl z patrontašky granát, vrazil ho nepříteli do úst, vší silou ho od sebe odstrčil a sám se snažil odbelhat pryč. Než si stihl nepřítel uvědomit co se děje, granát vybuchl a jeho tělo bylo na několik kusů. Bena zachvátil pocit úlevy, který však náhle vystřídal pocit nevolnosti.


Bláto bylo zbarveno do ruda krví. Cesta byla poseta mrtvolami. Bitva však stále pokračovala a Ben musel dále bojovat, aby přežil. Stejně, jako ostatní. Ben se zvedl, vzal do ruky blasterovou pušku, kterou prve upustil a s novým odhodláním se pustil do boje...


*Já jsem tvá zhouba!!! Poznámka: Můj vymyšlený jazyk, vytvořený z islandštiny :)