Cesta Síly: Cesta Draka II

Málokdy se stává, že se Jedi vrací na Ilum jako padawan. Mnohem častěji ho navštěvuje, aby nasbíral krystaly pro jiné padawany nebo s vlastním učedníkem. Taru’n Wio tu byl znovu. Tentokrát to nebyl patnáctiletý Nautolan ale dospívající Jedi zralý na hodnost rytíře. Jediný problém však odletěl z Nového Plympta i s jeho mečem. Ani ten krystal s takovou mocí mu nebyl souzen. Každý by řekl, že byl nedbalý.

„Vždy jsem měl pocit, že ten krystal mi nepatří. Teď i minule, jako by mi byl cizí.“ I když byl v celé skupině padawanů nejstarší, věkový rozdíl mezi ním a ostatními byl okolo osmi let, zůstal se svým mistrem nejdéle.

„Tak to sis špatně vybral. Nech sebou proudit Sílu, nehledej, nalézej.“ Bant Eerin měla velikou trpělivost. Taru’n se usmál a vyšel do jeskyní. Jako minule nikam nespěchal, procházel se, rozhlížel po cenných krystalech i po těch obyčejných… Opět ho cesta svedla ke sloupu. K tomu sloupu, kde poprvé našel keř fialových vyrostlic, kde podruhé byl ostnatý květ oranžových krystalů. Teď už tam zbyla jen malá vrstva od otrhaných nerostů. Něco ho vedlo k tomu sloupu, ale dvakrát ho převezl kus skály.

Nehledej, nalézej… Jako jiskra, sluneční paprsek odražený od slunce, mu do očí zaleskla skulinka ve sloupu. Byl dutý. Otvor se dal snadno zvětšit, kámen se drobil do ruky. Když vyhrabal prach a kamení, naskytl se mu pohled na jeden z nejcennějších krystalů. Byl to malý kousek přírodního červeného krystalu, srostlý s kouskem oranžového. Natáhl k němu ruku.

***

„Každá součástka má ve světelném meči své místo, nelze dopustit, aby snad jedna jediná byla posunutá byť jen o milimetr. To dělá z tvorby meče umění na nejvyšší úrovni.“

„Proč?“

„Protože každý, jediem vytvořený, meč je unikát. Každá součástka od krystalu po ten nejkratší vodič je unikát.“

„Cvičné meče?“

„To je jiná kapitola, mluvíme tu o obrazu vaší duše, který do toho všeho vkládáte. V té nepatrné věci u vašeho pasu… Je to jediná věc, která vás liší od ostatních jediů, je to vaše identita.“

„To je jediný důvod, proč váš meč vypadá jinak, mistře?“

„Ne, to rozhodně ne. Podívejte se na sebe. Vy jste nevyhranění ke stylu meče, ale já… Už si nemohu dovolit trénovat s vámi a až budete starší, také pochopíte, v čem se skrývá síla mistrovství jednoho stylu.“

„A co s tím má společného styl boje? Vždyť jde jen o pohyby, techniky, postoje…“

„To není tak úplně pravda. Styl boje si vybíráte nejen podle vašeho uvážení, ale i podle předpokladů, které máte, tak říkajíc, v rukou. A pokud byste rukama nedrželi něco, co je vám přirozené, nikdy nedosáhnete mistrovství. Proto jiné jílce. Musí vám sedět do rukou. Musí padnout do dlaně.

„Jak to poznáme? Že zrovna tato rukojeť mi padne do ruky?“

„To je o pocitu, někdo se trefí při první stavbě, někdo ne. Pak přijde úprava. Někdo své první dílo zničí, někdo ho vymění…“

To mi řekli před časem, když jsem byl s prvním krystalem tvořit ono dílo. Teď jsem tu zas a znovu a už vím, co mistr myslel. Oba mé meče jsou mistrovské dílo. Co na tom, že jedna barva tu stojí proti druhé…

Obě má díla se budou činit vůči světu, vůči galaxii…

A jsem si jist, že tyto pokusy vytvořit opravdové dílo… Byly mistrovské.

Zažehl jsem novou krvavě rudou čepel… A sklidil nevítaný ohlas. Stejně jsem se musel usmát. Připadal jsem si jako ďábel, mezi anděly. Nové ‘umělecké dílo‘ jsem schoval a vydal se za novým neznámým…