Hon: Kajuta

„U sta kowakianskej opičích parchantů! Co to děláš, An?“ zašeptal chraplavě Gan Ross. Byl to jakýsi pokus o řev, který zároveň nebude příliš slyšet. Mezitím se snažil vycouvat z kajuty, dveře se však odmítaly otevřít.

„Počkej, Gane, vyslechni mě,“ žadonila miraluka a vztáhla k němu ruku, jako by měla v plánu k jeho uklidnění použít Sílu.

Gan sebou lehce cukl, ale v hlavě cizí vůli neucítil, tak jen dál valil oči na obnažené štíhlé tělo své dlouholeté přítelkyně.

„Stačí, když budu jen poslouchat?“ zeptal se po chvíli.

„Nečekala jsem, že to pro tebe bude tak nepříjemné,“ pronesla rozmrzele a ruka jí odevzdaně klesla podél těla.

„O to nejde, je to naopak… Právě. Tohle si nemůžeme dovolit. To snad víš, ne?“

„Myslíš, že sex teď něco změní? Nezdá se ti, že naše pouto už je stejnak příliš pevné?“ naléhala Ancareda, zatímco se opět halila do dlouhé bílé róby.

„Ale nemělo by bejt. Může to víst to k temný straně.“

„A co mistr Imsan? Copak jste se za ta léta vůbec nesblížili?“

Gan mlčel a hleděl kamsi na kovovou podlahu mezi ním a jedijkou. Vyvolávalo to zdání, že se ujišťuje, zda se nepřiblížila ani o píď.

„Drroq Kvargg je pro mě jako vlastní otec, když opominu, že je nazzar,“ dodala.

Jedi se usmál, ale přesto dál zíral do země.

Když se po chvíli rozhodl promluvit, zahleděl se miraluce tam, kde mají lidé obvykle oči: „Proč ses mě ale najednou rozhodla takhle pokoušet? A proč jsi předtím rozdrtila ty dva lovce? Cejtil sem, že jsi naštvaná.“

„Měla jsem vidění.“ Ancareda se posadila na postel, Gan ji následoval.

„Ty?“

„Vždyť víš jak to myslím,“ odpověděla s úsměvem, jako obvykle nerozladěna přítelovým žertem.

„Cos teda viděla?“

„Právě že nic, a skoro nic jsem necítila. Byla to budoucnost a byla hrozně prázdná. Chápeš?“

„Nevim.“

Dívka vzdychla: „Téměř jsem kolem sebe necítila Sílu. Nemáš ponětí, co to pro miraluku znamená, Gane. Síle je pro náš lid víc než jen oči.“

Muž sedící vedle ní přikývl.

„Nezatahovala bych tě do toho,“ pokračovala, „nikdo jiný mě ale nenapadal.“

„Nikdo tak nerozvážnej?“

„Ne, nikdo, komu bych tak věřila.“

Chvilkové ticho přerušil Gan: „Co máš v plánu dál?“

„Neptej se prosím. Raději o tom ani s nikým nemluv a nemysli na to. Minimálně mě by nejspíš vyloučili z Řádu.“

„Hm.“ Gan Ross pohledem opět hypnotizoval ten samý bod na podlaze. Přemýšlel. Rozhodoval se.

Po zevrubné úvaze usoudil, že bude schopen na celou situaci zapomenout. Zahrabat ji hluboko do hlavy a vymazat si z paměti, že si vůbec něco vymazal z paměti.

Zatímco se Gan odhodlal na žádost přistoupit, Ancareda již byla připravena ji stáhnout. Zrovna když otevírala ústa, aby promluvila, ucítila velkou dlaň na zátylku. Na pootevřených ústech jí přistála jeho ústa a na drobných ňadrech následně obnažená pevná hruď, která ji přitlačila na matraci. S radostí se podvolila. Oba si pomalu začali uvědomovat, že na nic z toho nezapomenou.

Davek vstal od řídícího pultu. Gan se nevracel. Rozhodl se tedy sám jít zkontrolovat, jestli mu ta „rozrušená bloncka“ nedělá díru do lodi. Užuž se chystal zaklepat, když vtom cosi zaslechl. Nastražil uši a pak se pozpátku odebral zpět, odkud přišel.

Zdálo se, že mu díru do lodi dělají oba, ale uznal za vhodné je při tom nerušit.

„Gane?“ otázala se nahá dívka choulící se k přítelově boku.

„Hm?“

„Kde ses tohle naučil?“

„Nenaučil. Provázela mě Síla.“