Velice nudný život Tiny Allasa XV.: Začátek konce

Pršelo. Už celý týden. Nebylo to moc, spíš se střídala taková sprška s mrholením, ale když pak má člověk mokré všechno svoje oblečení, je to nanic.

Chudáci ti na Kaminu, vážně.

Stáhla jsem si kápi víc do čela a přikrčila se. Při tom pohybu mi spadl malý pramínek vlasů do očí. Vzpurně jsem ho odfoukla.

Už jsou to víc jak dva roky, co jsem se nechala ostříhat na mikádo. Zbavit se svojí krásné kštice se mi sice nechtělo, ale dlouhé vlasy byly v boji strašně nepraktické. A i Nik i Dix řekli, že mi to sluší, tak co.

Dix… už dlouho jsem si na něj nevzpomněla. Je to asi rok a půl, co zemřel. Nehezká záležitost.
Po těžce vybojované bitvě jsme zrovna trochu odpočívali v zákopech a čekali na zásoby, přesvědčení, že jsme vyhráli a oblast je trvale naše. Dix si sundal helmu, aby se nadechnul trocha čerstvého vzduchu, když se to stalo.

Droidům se nějakým způsobem podařilo oklamat naše radary a připlížili se k nám ze zálohy, že jsme je vůbec nezpozorovali. Že jsem je já vůbec nezpozorovala! Ano, byla jsem unavená, ale měla jsem to vědět!

Zkrátka se nám dostali přímo do slabin a první kulku, co padla, schytal právě můj nejoblíbenější klon. A co Sith nechtěl, tomu nedomrlému droidovy, co ji vystřelil, se podařilo zasáhnout přímo jeho krční tepnu. Bylo to příšerné.

Krev stříkala všude kolem, Dix se dusil a umíral, ale nikdo z nás mu nemohl pomoct, protože jsme měli co dělat, abychom si zachránili vlastní krky.

Jenom mě a pěti dalším se z původních víc než padesáti podařilo nějak utéct a dostat se na základnu. Dostala jsem dva zásahy do nohy a ještě dva týdny jsem nemohla chodit.

Jedny z největších jatek, co jsem zažila.

Zvedl se vítr a dovál ke mně dobře známé zvuky. Droidí hlídka. Přikrčila jsem se za nedalekou bednu a čekala, až kolem mě projde. Snad nezachytili Nika a ostatní. Neměli by být moc daleko. Doufám.

Jak se ukázalo, hlídka se skládala z dvou z dvou klasických droidů, zapáleně o něčem debatujích. Vždycky mě ty jejich debaty strašně bavily. Byli naprogramování pouze na jednu jedinou věc a přitom… náraz. Nechtěně jsem zavadila o nějaký podivný předmět vedle sebe a ten se hlasitě poroučel k zemi. Sakra!

Droidi se otočili za hlukem.

„Jedi!“ vykřiknul tím svým směšně vysokým umělým hlasem a začal střílet. „Zavolej-“ Víc říct nestačil. Můj rudý světelný meč mu useknul hlavu a já si to co nejrychleji jsem si to rázovala k jeho kolegovi.

Než jsem se k němu dostala, už se podařilo zavolat o posily. Tiše jsem zaklela a vyslala vlastní signál Nikovi a klonům. Doufám, že nejsou daleko, protože jinak se můžu jít klouzat.

První rána se ke mně dostala dřív, než jsem čekala. Jen tak tak jsem ji odrazila, zapnula druhý meč a vrhla se do boje.

Začala přestřelka.

Střely se začaly čím dál tím víc hromadit ze mnoha stran a já si pomalu začala uvědomovat svou prekérní situaci – jestli jim podaří mě obklíčit kolem dokola, jsem v pytli.

Rudý paprsek mi proletěl těsně kolem levého ucha. Úplně jsem cítila jeho teplo.

Kde ten Nik u všech vyjevených Sithů trčí?! Dávají si někde čajíček a já tu mám krizi! Měla jsem sypat hrách, zatraceně!

Když už se situace začala stávat neúnosnou, konečně jsem zaslechla zvuky střelby a nohou z druhé strany. Že jim to ale trvalo!

Vojáci v jasně bílých, naleštěných brněních vyběhli zpoza beden a vrhli se do víru boje.

Další paprsek – tentokrát modrý – mi proletěl kolem druhého ucha. Ošklivě jsem se zamračila na klona poblíž, kterému patřil.

Po necelých třech improvizovaného boje byla bitva vybojována, základna dobyta, zajatci zajištěni a já si mohla jít dát dvacet.

„Dobrá práce, hoši,“ mávla jsem na skupinu vojáků s úsměvem. Úsměv mi oplatili.

Svižným krokem jsem se vydala k nejbližšímu východu, abych se mohla přes dvůr dostat k našim ubikacím.

Při výhledu skrz prosklené dveře jsem si povzdechla. Zase pršelo. A tentokrát už pořádně.

Přitáhla jsem si plášť víc k tělu a vyběhla, abych co nejméně zmokla. Asi v polovině cesty mě zastavil hlas volající moje jméno.

„Tin, tady jsi. Musím s tebou mluvit.“ Nik si vážně někdy uměl vybrat chvíle, jen co je pravda.

„Jsem ti k dispozici,“ Došel až ke mně. „Ale nemůžeme to probrat vevnitř, v suchu?“

„Samozřejmě.“

V ubytovací lomeno jídelní části základny bylo příjemné teplo. S úlevou jsem si sundala mokrý plášť a rukou pročísla vlasy. Vydala jsem se přímo k výdejnímu boxu, protože jsem nutně potřebovala něco teplého k jídlu a k pití.

„Ty nebudeš jíst?“ podivila jsem se, když si můj mistr nic nevzal. Neurčitě zavrtěl hlavou.

Pokrčila jsem rameny a vydala se k nejbližšímu prázdnému stolu. Ve velké jídelně bylo podivuhodně plno. Déšť sem do teplíčka evidentně nezahnal jenom mě.

„Tak o co jde?“ pobídla jsem Nika a usrkla si z horkého nápoje.

„Odlítáme.“ Další z nejotravnějších vlastností mého mistra. Na otázky odpovídá zásadně lakonicky, jednoslovně a jeden pak neví, co si má myslet.

„Kam?“

Nik se tvářil zachmuřeně. „Na Corusant.“

Nadzvedla jsem obočí. V hlavním městě/ planetě jsem nebyla už skoro rok. Tak nějak jsme byly pořád v jednom kole.

A ač jsem to nerada přiznávala, chybělo mi to tam. Chyběl mi ten nezajímavý ruch, hnusný smog a náš Chrám.

Můj pokoj s výhledem na továrny. Květiny v zahradách. Vřískání malých mláďat. A mí přátelé.

Jestli se dá válce připsat ještě další věc, tak je to lámání přátelství. Mí přátelé a známí jsou roztroušení po celé Galaxii a já o nich vůbec nic nevím. Někteří byli mrtví. Spousta nezkušených padawanů položila v téhle válce svoje života.

Jediný, o kom jsem teď s jistou věděla kde je, byla Li, která se v Chrámu v léčitelském křídle lízala z dost ošklivého zásahu hlavy.

Docela by mě zajímalo, jak jsou na tom její malí zdravotníčci… co asi dělají oni, když jsou všichni schopní Jediové pryč?

„Proč na Corusant?“ pokračovala jsem ve svém získávání informací.

„Separatisté zahájili blokádu a unesli Kancléře.“ Doušek čaje se mi vzepřel v hrdle a já se rozkašlala.

„Jsi si jistý?“ přeptala jsem se projistotu, když jsem pobrala dech.

„Dostali jsme příkaz z hora,“ odpověl. „Máme se ihned dostavit. Muunilist je zajištěn, už nás tu nepotřebují. Povolali i mistra Kenobiho a Skywalkera.“

V duchu jsem si povzdechla. Proč vždycky všude povolávají Kenobiho a Skywalkera? Je spoustu jiných Jediů. Ale asi ne dost dobrých.

Ne že bych to mistru Kenobimu měla za zlé – byl to muž na svém místě a měla jsem ho ráda.

Od toho incidentu s mým… ehm… zmizením a znovuobjevením jsem se před ním jednoduše styděla.

A před Anakinem… no, vlastně taky. My dva jsme spolu nikdy moc nevycházeli – naši mistři byli dobří přátelé, ale mi dva jsme byli zkrátka tak rozdílní, že jsme si nemohli rozumět. A taky měl chlapec nosánek trochu nahoru.

Se začátkem války mu sice o něco spadnul a svým způsobem jsme mezi sebou uzavřeli mír, ale… nikdy to nebude ono.

„Proč?“ obrátila jsem hlavu zamyšleně k Nikovi. „Proč by separatisté jen tak z ničeho nic útočili na Corusant? Vždyť je to šílené. To už hrabě Dooku definitivně zesenilněl?“

„Možná,“ pokrčil rameny. „A možná ne. Možná tím něco sledují. A nezapomeň, že mají Kancléře.“

Ať se jím udáví, pomyslela jsem si. Našeho nejvyššího státníka jsem nikdy neměla ráda, a čím víc válka postupovala, tím víc privilegií a moci získával. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

Každopádně o to větší trumf teď sepíci měli v rukách.

Povzdechla jsem si.

„Kdy vyrážíme?“

„Hned. Už jsem nechal všechno zařídit. Běž se sbalit a letíme.“