Velice nudný život Tiny Allasa XIV.: Odpovědi

Neklidně jsem se převalila na druhý bok.

Někde z venku se ozývaly nějaké zvuky. Byly daleko, normálně bych je nevnímala, ale momentálně nejsem v normálním stavu a každý sebemenší zvuk pohyb a všechno tomu podobné mi rušilo spánek. Respektive pokus o spánek.

Od té doby, co jsme byly na výslechu u Rady, jsem zkrátka duchem úplně mimo. Jsem neklidná, rozrušená.

Ze začátku jsem se toho bála. Dnem i nocí jsem si to v duchu představovala a pečlivě promýšlela, co jim řeknu.

Uvažovala jsem, jestli bych něco neměla poupravit, vynechat…

Moje pečlivě připravovaná přednáška se ale rozpadla jako domeček z karet, když došlo na věc samotnou.

Řekla jsem jim všechno. Úplně všechno.

Ty jejich pohledy, výrazy, otázky… připadala jsem si spíš jako na veřejné popravě. Už vím, proč je Nejvyšší rada poskládaná právě z těchhle jedinců.

Dostanou vás do kolen. Někdy i doslova.

Ani nevím, co bylo horší. Soucitný pohled mistra Kenobiho nebo netečný, chladný výraz mistra Windua. Toho chlapa vážně nemám ráda.

Nejhorší ale asi bylo Nikovo mlčení. Znovuobjevení Aldanova padlého padawana znepokojilo všechny, ale bylo logické, že Nik si to, jako jeho nástupce, vzal nejosobněji.

Stejně mě ale jeho zamlklost a odtažitost mrzela. Snad ho to přejde.

Teď už to je každopádně šestý den, co čekám na ortel a nesmím se vzdalovat od Chrámu.

Navíc všichni mí přátelé byli rozprchlí po celé Galaxii a já se ani neměla komu vyzpovídat.

Potkala jsem akorát Matta Dalletta, ale s tím nebyla kloudná řeč. Dozvěděla jsem se, že před dvěma týdny zabili Dilena – jeho bratra, dvojče.

Matt tak preferoval spíš samotu a mě to ještě víc rozesmutnilo. Byli jsme přátelé…

Znovu jsem se převalila na druhý bok. Něco mě dloublo do žeber a frustrovaně jsem zavyla.

Už jsem v posteli nedokázala vydržet.

Vstala jsem, hodila na sebe tuniku a kalhoty, spíš ze zvyku popadla oba meče a šla jsem. Kam, to jsem nevěděla.

Jen tak jsem bloumala po chodbách, po sálech. Potkala jsem nějakého rytíře a pár uklízecích droidů, ale jinak byla všude tma a ticho.

Dokonce jsem zabloudila do zahrady.

S lítostí jsem se podívala na Ithorianské růže, které jsem tu asi před rokem vysadila. Ten den jsem se seznámila s Nikem.

Teď mi to připadá tak strašně dávno…

Mimo jiné jsem si vzpomněla na svůj řetízek s přívěškem růže. A na mamku.

Hned druhý den, co jsem dorazila, jsem jí poslala zprávu, že jsem v pořádku a nemusí si dělat starosti.

Z blízké kavárny, samozřejmě. V Chrámu se to nesmějí dozvědět.

To bylo předtím, než mi zatrhli vycházky.

Najednou mi došlo, že jsem v našem společenském sále. Nikdo tu nebyl.

Posadila jsem se na jeden z meditačních taburetů, opřela si hlavu o dlaň a zavřela oči. Pár minut jsem setrvala v téhle poloze, než jsem ucítila pohyb a známý pocit. Asi nejsem jediná se špatným spaním.

„Nemůžeš spát?“ ozval se konečně můj mistr.

„A ty?“ odpověděla jsem.

„Už jsem spal líp. O dost,“ přiznal.

Chvíli jsme mlčeli.

„Tak co, už jste nade mnou pronesli rozsudek smrti?“ pokusila jsem se o odlehčenější tón.

Nikova tvář byla kamenná. „Ano.“

Způsob, jakým to řekl, se mi nelíbil. V duchu jsem se otřásla nad myšlenkou, že by mě vážně chtěli popravit…

„A?“

„Hodně jsme o tobě debatovali. O tvých skutcích, zážitcích, povaze… padlo i slovo o vyloučení z Řádu.“

Přikývla jsem. Jindy bych vyletěla do stropu, ale teď mi to přišlo tak nějak… fádní. To je asi tím nedostatkem spánku.

Nik si evidentně myslel to samé.

„Čekal bych od tebe trochu jinou reakci,“ usmál se na mě.

Pokrčila jsem rameny. „Upřímně, spíš jsem čekala, že na to nakonec dojde. Takže mě opravdu vyloučí?“

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

Nadzvedla jsem obočí. „Tak co tedy?“

Kousnul se do rtu.

„Tin, co bys dělala, kdyby tě opravdu vyloučili?“ zeptal se místo toho.

Zamyslela jsem se. Asi bych se vrátila na Naboo. Nebo bych zůstala na Corusantu? Nebo něco úplně jiného?

„To vážně nevím.“

Nik sklopil pohled.

„Tin, není to poprvé, co se o tom debatuje. To, co se kolem tebe děje… ty ses nikdy povahou nehodila na Jedie. Jsi sice schopná jím být, ale nejde ti to z duše. A to všechno… tvoje chování… i ten tvůj meč,“ kývnul hlavou k mému pasu, kde jsem měla zavěšený svůj světelný meč s rudou čepelí. „ To všechno je znepokojující. A tvoje city… moc lpíš na svých blízkých, Tin. Na přátelích… na rodině,“ Při slovu rodina jsem překvapeně zvedla hlavu.

Shovívavě se na mě usmál. „Myslela sis, že to nevím?“

A je konec. Šlus. Utrum. On to ví! Ví to! A hlavně – jak to ví?!

„Dia?“ zkusila jsem.

Přikývnul.

„Já tu holku zabiju,“ povzdechla jsem si nešťastně a přikryla si dlaní oči.

„Na její obranu musím říct, že mi to neřekla úplně dobrovolně. Musel jsem to z ní trochu vypáčit,“ řekl, když viděl můj výraz.

Frustrovaně jsem se mu podívala do očí. Byly modré. Jako dvě studánky. Byly vždycky takové? Sklopila jsem pohled.

„Zlobíš se moc?“

Povzdechnul si. „Je to proti jediským pravidlům. Proti důležitým jediským pravidlům. Možná nejdůležitějším. Ale… ne se všemi z nich zrovna souhlasím.“

Překvapeně jsem znovu zvedla hlavu. Nik Covell, jeden z nejzásadovějších Jediů, které znám, nesouhlasí?

Svět se zbláznil.

„To ale neznamená, že je neuznávám,“ dodal. „Jsou vytvořená za nějakým účelem. Pro naše dobro.“

„Dobro?“ odfrkla jsem si.

„Tin, jsme rytíři Jedi. Obránci míru, spravedlnosti, republiky a jejích obyvatel. Všech obyvatel. A musíme se tak chovat. Jak bychom je mohli bránit, když mezi nimi děláme citové rozdíly?“

Působivá slova, ale moc mě nepřesvědčila.

„To jsou jenom řeči, Niku,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jenom řeči, kterými nás krmí od malička. Ve skutečnosti jsme jenom pěšáci ve hře někoho většího. Nesvéprávní, využívaní pěšáci.“ Vztek pomalu přerůstal v hořkost.

Nik měl pořád shovívavý výraz.

„Neříkám, že to není úplně pravda. Využívají nás, aby vyhráli tu svojí válku. Republika ani Řád už dávno nejsou to, co bývaly. Ale pořád jsou, Tin. Jsou. A tahle válka o jejich existenci rozhodne. A jestli si to chceme udržet, tak musíme bojovat.“

„Proč my?“ obořila jsem se. „Sakra, proč zrovna my? Odtrhli nás od rodiny, od našeho života a teď chtějí, abychom jim za to ještě děkovali, či co?! Já si tuhle cestu nevybrala, Niku! Oni vybrali za mě!“

Celá léta potlačovaných emocí ze mě vyplavala v jediné větě. Žádnou úlevu jsem ale necítila.

Nika to nijak nevyvedlo z míry.

„Kdo jiný, než my? Kdo jiný by měl Republiku a její obyvatele bránit? Jsme výjimeční, Tin. Ovládáme Sílu. Máme moc, kterou nikdo jiný nemá. A moc by se měla využít ve prospěch všech. Vyžaduje si velkou opatrnost a zodpovědnost. My nejsme využívaní. Jsme jen zodpovědní.“

Povzdechla jsem si. Měl pravdu. Ostatně jako vždycky.

„Já jenom nechci vidět krev těch, na kterých mi záleží. Nechci vidět ničí krev,“ zašeptala jsem.

„To my všichni, Tin. To my všichni.“ Na chvíli se odmlčel.

„Rada rozhodla, že v Řádu zůstaneš. Myslí si, že tohle pro tebe ještě není konec. Mistr Yoda se vlastně vyjádřil v tom smyslu, že tohle je spíš začátek,“ usmál se. „Ale mistr Yoda se vždycky vyžíval v metaforách.“

Pokusila jsem se o úsměv. Nik pokračoval.

„Takže? Můžu s tebou počítat? Budeš bojovat po mém boku za svobodu a mír?“

Potutelně jsem se usmála. Kdo by byl řekl, že můj mistr je takový poetik!

Z jeho hlasu bylo ale jasně slyšet, že to myslí vážně. A že mi dává na výběr. Žádné hry nebo rozkazy od Rady. Záleží jenom na mně. Na mně.

To mě dojalo víc, než cokoli ostatního, co tu za celou dobu padlo. A učinila jsem rozhodnutí.

„Já bych to sice neřekla tak teatrálně,“ zašklebila jsem se. „Ale ano. Budu s tebou dál bojovat za svobodu a mír nebo jak to bylo.“

Poprvé za dlouhou dobu se můj mistr opravdově usmál. „Tak si sbal věci. Zítra večer odlétáme zpátky do akce.“

Už?