O Jorachovi

O Jorachovi

Toho dne bylo úmorné vedro. Tedy, ne že by to bylo na Tatooinu nějakou zvláštností. Na Tatooinu je vedro pořád. Jenže toho dne to bylo jiné. Alespoň Jorach byl o tom přesvědčen. Když před polednem otevřel dveře svého příbytku a vyšel na ulici, myslel, že zahyne. Podíval se na oblohu. Ani mráček. Nic. Z oblohy se na něj dívala jenom dvě Tatooinská slunce. Rychle sklopil zrak a vydal se na cestu. Nemusel se dlouho rozmýšlet, kam půjde. Rychle si v mysli ujasnil, co chce.

Jeho kroky zamířily k Chalmunově kavárně. Kavárně. Ve skutečnosti šlo o podnik pochybné pověsti, pravděpodobně ten nejstrašnější ve známé galaxii, ale také jediný fungující ve městě. Prošel pár dvorků a skrytých náměstíček, pak se dostal na ulici. Na rušném bulváru zahnul doprava, prodral se přes skupinku Javů, kteří se mu snažili cosi prodat, pak zabočil podruhé doprava a pak ještě jednou doleva. Tu cestu znal. Co se dá taky jiného na tomto světě dělat? Když se utápěl v drincích u Chalmuna, nemusel myslet na budoucnost. Nemusel myslet na to, jak splatí dluhy, čím zaplatí nájem, nebo jestli si sežene nějakou práci.

Konečně, za poslední zatáčkou spatřil průčelí domu. Svižně přešel přes malé prostranství, které ho oddělovalo od jeho cíle a vstoupil dovnitř.

Ze začátku neviděl nic. To je ale normální. Jeho oči si musely přivyknout šeru a dýmu v baru. Zamžoural směrem k výčepu. Barman byl na svém místě, zrovna obsluhoval jakéhosi Rodiana. Joracha to potěšilo. Tady byl mezi svými. Pravda, lidé říkali, že u Chalmuna najdete tu nejhroznější sebranku lumpů v galaxii, ale co. Kdyby snad žil někde jinde, byl by bohatý a úspěšný, vedl by lepší život. On za to, co mu osud přichystal, nemůže.

Když se rozkoukal, sešel ze schodů směrem k výčepu. Bylo sice poledne, ale podnik již překypoval hosty. Objednal si něco málo k pití pro začátek a posadil se ke stolu. Užíval si to. Nikdo se nezajímal, kdo je a co dělá, jestli má dluhy, nebo nějaké problémy. A to Jorach měl. Obojí. Jedno vyplývalo z toho druhého. Ale co, pomyslel si. On se svět nezboří, když zaplatí o něco později. Raději objednal další drink.
Do baru vešla skupinka osmi různorodých bytostí. Asi nějaké gorily, možná pašeráci. Možná nájemní vrazi, pomyslel si. Zůstával klidný. To, že v místnosti bylo o osm lumpů víc, ho neděsilo. Jeho stejně nikdo nezná. Měl sice pár „přátel“, ale ti si nepamatovali jméno vlastní matky, natož tak jméno nějakého dalšího pijana. Noví příchozí si objednali pití a pomalu zamířili k opačnému rohu výčepu. Jorach se uvolnil. Zase měl pravdu.

Hodiny ubíhaly, hosté se měnili a den se pomalu chýlil ke konci. Když Jorachovi došly peníze a na sekyru už mu nechtěli nalít, slušně pozdravil, zvedl se (tedy s pomocí dalších dvou zákazníku) a vydal se ke dveřím. Stál zrovna v půli schodů, když v tom mu někdo položil ruku na rameno. Na zátylku ucítil zbraň.
„Jorach? Jorach Seab?“
„Ano to jsem já, proč?“
„Jabba se ptá, kde jsou jeho peníze.“
V Jorachovi se zastavilo srdce. Nebyl na to připravený, ne ještě ne.
„Já je teď u sebe nemám.“ Vykoktal.
„To ani nemusíte...“ zamumlal ten neznámý, „Jabba už je nechce.“
„Opravdu?“
„Teď chce něco jiného.“

Druhý den se Jorach u Chalmuna neukázal. Ani ten další. Pár jeho „kamarádům“ to nejdříve připadalo divné, ale pak na to zapomněli. Joracha už od té doby nikdo neviděl.