Star Wars Jedi: Fallen Order má první gameplay video.
Měli jsme příležitost vidět Star Wars Jedi: Fallen Order v pohybu. Dnes večer v průběhu E3 2019 nastoupili herní vývojáři a přední tváře Respawnu s představením prvního gameplaye spolu s ujištěním oficiálního data vydání. více »
Máme oficiální data nových Star Wars filmů!!!
Na Twitteru zveřejnili přibližné termíny vydání filmů od dnešního dne až do roku 2025. Nebudeme tedy muset čekat jako mnozí fanoušci deset nejistých let, jako dělí Star Wars VII: Síla se probouzí (2015) od Pomsty Sithů (2005). více »
Zemřel Peter Mayhew, legendární Chewbacca
Smutnou skutečností se stalo, že náš svět opustil herec Peter Mayhew, který si zahrál legendárního a všemi oblíbeného co-pilota Chewbaccu. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order a VR Vader: Immortal
Dnešní informace se týká připravované hry od studia Respawn Entertainment, která nese název Jedi: Fallen Order. více »
Teaser trailer k epizodě IX
Na Star Wars Celebrations byl představen teaser trailer k epizodě IX více »

Velice nudný život Tiny Allasa XII.: Přišel jsem, viděl jsem

Reklama
Autor: klara1
Přidáno:2. Září 2014 - 13:00
Přihlásit se k odběru

Následující dva dny byly stejně jednotvárné jako ty předchozí. Já, cela, droidi, kaše. Jenom ta kaše mi chutnala ještě odporněji.

Můj mozek byl docela přecpaný konspiračními teoriemi, tragickými výjevy a nejsprostějšími nadávkami.

Optimismus nadevše, pomyslela jsem si zkroušeně.

Když mě zaplavovaly chvíle nejhlubší melancholie, myslela jsem na smrt. Jaké to asi je? Bolí to?
Vždycky jsem byla nad tyhle věci nadnesená. Zčásti díky jediské výchově, ale jinak mi to bylo jaksi vrozené. Někteří mi říkali, že jsem sobecká.

Ty myšlenky mi ale pořád leželi v hlavě, a ačkoliv to nebyl strach, pocítila jsem spoustu roztodivných a vzájemně si odporujících pocitů, od smutku, až po úlevu.

Vždycky jsem se ale vrátila ke svým nadávkám. Nevěděla jsem, jestli je dobře nebo špatně.
Není smrt, je jenom Síla.

Jediové vždycky měli rádi metafory. Proto jsem asi nikdy kodex úplně nepochopila. Beru věci moc vážně.

Mistr Aldan mi jednou řekl, že bych to neměla dělat. Že život sám není vážný, že je to jen jedna velká hra. Byl to zvláštní člověk, ten můj mistr…

Unaveně jsem si odfoukla z čela pramínek z vlasů a usnula.

***

Probrala mě rána jak z děla. A ona asi taky byla z děla. Při nárazu loď nejen vydala nehezký zvuk, ale byl tak silný, že otřásl celou vězeňskou sekcí a já se vší elegancí sletěla z postele. Už jsem si myslela, že mě moje pověstná smůla opustila…

Když jsem se vyškrábala nahoru, zem se mi pod nohama nebezpečně zakymácela. Dezorintovaně jsem si promnula oči a zívla. Zrovna se mi zdál sen…

Zvědavě jsem se přitiskla ke svému okénku a pozorovala hysterčící droidy. K popukání.

Díky jejich hlasitému dohadování a svým schopnostem jsem ale zachytila dvě slova. „Útok“ a „republika“.

Po dlouhé době jsem se upřímně zaradovala. Konečně! Konečně mě zachrání a vypadnu odsud! Už mě to ani nenapadlo, že by se tu objevili…

Počáteční euforie ale zmizela ve chvíli, kdy mi došlo, že pravděpodobně vůbec netuší, že tu jsem. Zničí loď a mě s ní.

Po těle mi naskákala husina a pak vztek. Proč musím vždycky takovou smůlu?!

Ovládnutá beznadějí jsem si dřepla zpátky na postel a opřela si bradu o ruce. Loď se pořád kývala. Pravděpodobně to schytal jeden z motorů.

Vysedávala jsem tak asi půl hodiny. Zvuky boje už se dostaly až ke mně.

Zase se ale objevila moje stará dobrá vlastnost, podléhat letargii a netečnosti v těch nejvážnějších situacích. Tomu se říká pud sebezáchovy, jen co je pravda.

Znuděně jsem si z tuniky oprášila prach a zavřela oči.

V tu chvíli se ozvala další obří rána a loď se znovu naklonila. Tentokrát ale minimálně o padesát stupňů. Musela jsem se přidržet, abych zase nespadla z postele.

Přesně v ten moment mě zachvátila panika. Oni mě tu vážně nechají!

Vstala jsem a utíkala k dveřím.

„Hej, já jsem tady!“ křičela jsem z plných plic, bušíc přitom do dveří. Nikdo neodpovídal. Bušila a křičela jsem dál. Nikde nic.

Droidi, co mě hlídali, byli taky tatam. Hlavou mi problesklo cosi o nezodpovědné službě.

Pokračovala jsem. Zuřivě jsem do bytelných dveří kopla, ale jediný výsledek byl naražený palec.

Hlasivky pomalu, ale jistě začínaly stagnovat a můj hlas se stával čím dál tím chraplavějším.

„Tak sakra otevřete ty dveře nebo - ááááááá!“

Takhle jsem to zrovna nemyslela. Dveře se naprosto znenadání otevřely a já, jelikož jsem o ně byla opřená, přepadla dopředu, přímo na nos.

„Au,“ pípla jsem tiše, když jsem se vzpamatovala a sáhla si na dotyčné místo. Tekla mi krev, ale zlomený ho snad nemám.

Nedbale jsem si červenou, po kovu chutnající tekutinu otřela do rukávu. Zkontrolovala jsem si, že mistrův starý meč je bezpečně připnutý k opasku a vyběhla ven.

Bylo mi líto tu nechat moje vlastní zbraně, ale neměla jsem čas hledat, ani kdybych věděla, kde jsou.

Zabočila jsem do uličky, kterou jsem tušila hangár. Pravděpodobně to bylo správné tušení, protože střelba byla čím dál tím hlasitější.

Po chvíli jsem došla až na konec. Přede mnou se míhaly barevné záblesky střel z blasterů. Ještě nikdy jsem neměla takovou radost z přestřelky.

Znovu jsem se rozběhla směrem k nim, odhodlaná pomoct holýma rukama, ale zřejmě mi to nebylo souzeno.

Obrovský tlak mě přetáhl směrem do další z bočních uliček a pak tvrdě přirazil ke stěně. Jediné na co jsem se zmohla, bylo zalapání po dechu.

„Ale no tak!“ Dostala jsem nakonec ze sebe, když jsem hlavou narazila do zdi. Zase. Znovu jsem musela žasnout, jakou má moje lebka výdrž…

Pak mě to cosi pustilo a já omámeně sklouzla na zem. Chvíli mi trvalo zaostřit.

„Ty!“ zařvala jsem, když se mi to povedlo.

„Ano já,“ odpověděl se samolibým úsměvem, který se hned na to stal pobavenějším, když si prohlédl mojí vizáž.

Znovu jsem si otřela krev do rukávu.

Můj mozek zuřivě vymýšlel odpověď, ale žádná mě nenapadla. Co bych mu u Síly měla říkat?!

„To ty jsi mě pustil?“ vypadlo ze mě nakonec.

„Ano.“ Ten tón naprosté samozřejmosti mě vytáčel.

„Proč?“

„Protože jsem ti něco slíbil,“ Neviditelné ruce mě znovu přitáhly blíž k němu. „Že tě zabiju sám.“

Zježily se mi vlasy na hlavě. Ten chlap je vážně magor!

Další reakce byla ale jiná.

„Tak dělej,“ pobídla jsem ho, podivně vyrovnaně a roztáhla ruce, v gestu naprosto bezbrannosti.

On místo toho zavrtěl hlavou. „Ne. Dnes ještě ne.“

Další tlaková vlna mě přitlačila zpátky ke stěně. Než jsem se nadálo, pominula a on byl pryč. Vypařil se jako pára nad hrncem.

„Magor,“ zašeptala jsem si znovu pro sebe, když jsem se s námahou vyškrábala na nohy. Hlava mi třeštila a chtělo se mi strašně spát.

„Pane, pojďte sem!“ ozvalo se někde za mnou. Otočila jsem se. Pět klonů se seřadilo za mými zády a mířilo na mě blastery. Vůbec jsem je neslyšela přicházet.

„Co se děje, Rexi?“ zeptal se jejich, mě dobře známý velitel, klona označeného modrou barvou kapitána.

Když zaregistroval i mě, viditelně zblednul.

Vykročila jsem a široce jsem se na něj usmála. „Víš, nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale ještě nikdy jsem nikoho neviděla radši.“

A pak už jsem se jenom bezvládně sesunula do náruče vyjukaného Anakina Skywalkera.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
1 hlas
9 hvězd
4 hlasy
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
1 hlas
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů