Velice nudný život Tiny Allasa XI.: Proč vždycky já?

Už jsou to skoro dva týdny. Ne, že by mi sem sice dali hodiny, ale soudě podle pravidelných intervalů mezi jídly se to dá spočítat.
Takže. Už jsou to skoro dva týdny, co jsem se po nehezkém zážitku na Korribanu vzbudila – a opravdu nemám nejmenší tušení jak - na separatistické lodi. Pokud nepočítám dobu, kdy jsem byla v limbu. Ale nemohlo to být dlouho. Snad.
Že na lodi jsem poznala podle vybavení cely. Že na separatistické podle toho, že mi jídlo nosí droidi. Jenom to, jak jsem se z rukou Sithů – kteří by podle toho, co nás učili v Chrámu, neměli už ani existovat - dostala do rukou sepíků, to věru nevím. Vlastně nevím, jestli to vědět chci.
Divné na tom bylo, že jsem vůbec nebyla zděšená. Každý by byl, kdyby se probudil někde zavřený v cele nepřátelské lodi po tom, co ho zajali příslušníci jedné z nejnebezpečnějších ras v Galaxii. Pravděpodobně následek toho, jak mě švihli po hlavě. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, po tom, co moje hlava už všechno zažila, se divím, že ještě pořád uvažuju logicky. Pokud se moje uvažování dá nazvat logikou.
Divnější ale je, že kromě těch tupých droidů, co mi nosí kaši, se tu nikdo neobjevil. Když jste zajatec, mělo by se s vámi mluvit, ne? I když nebylo by to poprvé, co se mluvilo o mně beze mě.
Ale stejně. Za ty dva týdny zůstalo jenom u droidů. Znala jsem to už až moc dobře. Třikrát denně mi jeden přinese kaši a vodu. Tři kaše, tři příchutě. Už toho mám plné zuby. Jestli se odsud někdy dostanu, přísahám, že už nikdy nebudu jíst kaši. Nikdy! Nejedla bych to ani teď, kdybych neměla hlad. A smrt vyhladověním se mi taky moc nelíbí.
Jeden by si pomyslel, proč se nepokusím utéct. Jednoduše. Na droidech jsem se dívala na jejich sériová čísla. Když jsem došla ke dvaceti různým kombinacím, plány na útěk jsem zahodila definitivně. Jestli se jich jenom ve vězení střídá dvacet, tak tam nahoře jich bude o dost víc. O dost.
A stejně, i kdyby se mi povedlo vykličkovat odsud, věznice bývají od hangárů dost daleko. A neozbrojená padawanka, co se tu ke všemu ještě nevyzná, je snadný cíl. Velice snadný. A i kdyby se mi to povedlo, tak by mě pravděpodobně sestřelili, ještě než bych vyletěla ven.
Vše k mému útěku.
Nejjednodušší je tedy hrát úlohu „tichého vězně“ a doufat, že mě odsud jednou pustí. Nemůžu tu přeci zůstat věčně!
Nejhorší na tom ale byla ta nuda. Nejsem zvyklá nic nedělat. Nejdřív jsem se pokusila meditovat, ale bylo to na nic. Něco mě blokovalo. Na lodi je evidentně někdo, kdo umí používat Sílu. Další důvod, proč by byl útěk zbytečný. A taky další důvod, proč bych asi měla být vyděšená. To ta hlava.
Na druhou stranu, nedostatek činností mi poskytl hromadu času k přemýšlení. Tím pádem můžu s čistým svědomím konstatovat, že jsem právě zjistila, proč většina doživotních vězňů páchá sebevraždy. Nimrat se ve vlastní hlavě je totiž opravdu k zešílení.
Nejvíc jsem se v myšlenkách vracela na Korriban. Na jeskyni, na oltář, na ten podivný sen a ohromnou bolest vystřelující mi do celého těla.
Ne, to nebyl sen. Po několikanásobném zvážení jsem došla k závěru, že to byla vize. To už mě děsilo. Jestli by to totiž byla pravda a to všechno by se mělo splnit… Sílo chraň!
Každopádně, největší vytržení z mé letargie bylo, když jsem si mohla rýpnout do droidů. Ale to je taky k ničemu. Nenechají se ode mě vytočit. Mám neuvěřitelné nutkání někoho seřvat. A taky to udělám, jestli sem za mnou někdo přijde. I kdyby to byl třeba sám hrabě Dooku! Ačkoliv pochybuju, že za mnou přijde někdo takový. Těm nejsem dost dobrá. Pche!
Myšlenky se mi stočily na náš střet při oné nešťastné bitvě o Geonosis. Nejspíš už by si mě ani nepamatoval. Zato já jeho ano. A jestli ho ještě někdy v životě potkám, tak příshám, že mu vlastnoručně vydrápu oči z důlků. To kvůli němu se tohle všechno děje! To kvůli němu lidé umírají! To kvůli němu tu takhle dřepím! A kvůli němu - …
Najedenou jsem uslyšela zvuk. Zvuk kroků. A ne droidích. Zvědavě jsem natáhla hlavu k maličkému, laserem zablokovanému okénku, abych viděla, co se děje. Přes rudou clonu laseru a skla toho sice nebylo moc vidět, ale bylo jasné, že něco mezi droidy způsobilo rozruch. Někdo jde…

***

Po chvíli sledování jsem rozpoznala postavu. Vysoká, celá v černém. Víc ale poznat nešlo. Ale vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit…
Srdce se mi ale rozbušilo až ve chvíli, kdy mi došlo, že ta postava si to mašíruje k mé cele. Rychle jsem se odtrhla od okna a postavila se na nohy. Co mám sakra dělat?!
Dveře se otevřely.
Ona černá postava vznešeným krokem vstoupila dovnitř. Pokynula droidům, aby zůstali venku a s podivným úsměvem sepjala ruce za záda. Dveře se za ní zavřely.
Až teď jsem zjistila, že je to muž - člověk. Pleť měl nezdravě bílou, zemitě hnědé vlasy po ramena a nehezké jizva táhnoucí se přes levé oko. Samotné oči měly nepřirozeně žlutou barvu a propalovaly mě výsměšným pohledem. Nepromluvil.
A nejhorší na tom bylo, že pokud už doopravdy nezačínám bláznit, tak mi byl povědomý! Netuším odkud, ale přísahám na svoje světelné meče, že tu tvář už jsem někde viděla.
Když jsem u toho, na opasku mu viselo dvě věci, co se světelným mečům velice podezřele podobalo.
Znovu mě od hlavy až po paty sjel kritickým pohledem. V mém stavu na mě musel být pohled.
„Musím přiznat,“ začal líně, „Že jsem zklamaný. Čekal jsem něco víc.“
To si beru osobně! Každopádně jsem posbírala veškeré zbytky hrdosti, co jsem v sobě našla, narovnala se a nasadila svůj typický výraz „naprosto nad věcí“.
„Promiňte, ale neznáme se náhodou?“ zeptala jsem se se strojenou zdvořilostí, naprosto ignorujíc jeho předcházející výrok.
„Ne osobně. Proto jsem byl zvědavý. Ale jak říkám, jsem zklamaný.“ odpověděl mi stejným tónem, ale na rozdíl ode mě se plně ovládal, zatímco ve mně se to pomalu začínalo vařit. Co jsem to říkala o tom, že potřebuju někoho seřvat?
„Tak proč mě tu držíte, když jste tak zklamaný?“
„Teď už jen tak. Všechno, co jsme vědět chtěli, to už víme. A nechtěli jsme tě zabít, když jsi byla mimo. To by nebylo morální.“
„Morální?!“ vydechla jsem nevěřícně. Co on mi bude kázat o morálce!
Teď se zasmál nahlas. „Dobře, prokoukla jsi mě. To by nebyla taková zábava.“
Zábava?! „Zvláštní. Většina lidí mi za můj krátký život dávala najevo, že by si při mojí smrti spíš oddechli, než pobavili.“
Znovu se zasmál. „No, přinejmenším máš smysl pro humor. Ale i tak bych od padawanky Tobiase Aldana čekal víc. Ale v jednom máš pravdu. Tvůj život bude krátký.“
Při zmínce jména mého starého mistra mi tak vylétlo obočí vzhůru, že jsem úplně přehlédla tu pasáž o mém krátkém životě.
„Odkud znáš mého mistra?!“ vyletěla jsem na něj.
Úsměv zmizel, ale výsměšný výraz v očích se ještě zdvojnásobil. Teatrálně si povzdechnul.
„Řekněme, že já jsem byl poslední, co v životě poznal on.“ Sáhnul na opasek a hodil mi k nohám jeden z mečů. „Ber to jako dárek před smrtí. Ještě se uvidíme. Naposledy.“ V očích mu podivně zablýskalo a odešel. Prostě odešel.
Nechal mě tam jen tak stát, s otevřenou pusou, napůl propadlou zoufalství. Právě jsem pochopila.
Konečně mi došlo, kdo to byl. Ten mistrův padlý učedník. Dilan, Drian… vždyť je to jedno.
Opatrně, jako bych se bála, aby se nerozbil, jsem zvedla meč u svých nohou. Nefungoval, někdo z něj vyndal krystal. Poznala bych ho ale všude na světě.
Ach, mistře, co jste, u Síly, udělal, že vás museli zabít?
Před očima se mi vybavil jeho obličej. Přísný, ale laskavý. A pak Nikův. A Diin. A mámin. A všech ostatních, na kterých mi záleží. Jsou v pořádku, živí? I přes jistou absurditu té otázky jsem nedokázala odpovědět.
Rozbrečela jsem se.