Stín 2

Mladá vražedkyně odběhla za roh, kde sedíc na zemi zkontrolovala své břicho. Po zranění již nebylo ani památky, vyjímaje zakrvácené oblečení. Mimoděk zavrčela a pomalu se zvedla. Pohlédla na oblohu, jako by hledala myšlenky. Drobné dešťové kapky jí tiše dopadaly na obličej. Právě zabila Jedi, strážkyni míru. Určitě ji chytí, nyní už ji nenechají upláchnout. Její osud je sečten. Nahodila kapuci a rychle probíhala ulicemi skrývajíc se ve stínech.

Kruci, kruci, kruci! Myšlenky se jí honily hlavou jedna za druhou. Tohle ne, to ne! Tohle je zlý, moc zlý! Adrenalin pomalu vyprchával a dívka začínala pociťovat strach. Začínala si uvědomovat vážnost situace, do které se dostala. Právě jsem zabila Jedi! Jsem v háji! V háji! Stále utíkajíc pohlédla na své stříbrné, zakrvácené ruce zkrápěné deštěm. Musím se umýt. Vběhla do jednoho z opuštěnějších kasin se sporým růžovým neonovým nápisem „Kasino u Boba.“ Uvnitř bylo poměrně šero, takže se nemusela obávat odhalení. Došla k prostorově rozměrnému rodianskému barmanovi a odkašlala si, aby v jejím hlase nebyly znát žádné emoce. „Máte tedy toalety?“
„Ano. Tudy, na konci chodby doleva,“ ukázal směrem k ještě spořeji osvětlené, špinavé chodbičce, kterou by se sám neprotáhl ani, kdyby shodil třicet kilogramů.
„Děkuji.“ Firrerreika vyrazila chodbičkou a na konci zatočila doleva, jak jí tlouštík řekl. Došla do překvapivě silně ozářené místnůstky obložené bílými kachličkami se vzorem jakýchsi květin. Postupně otevřela dveře všech kabinek, aby ověřila, že je sama. Místo bylo prázdné, avšak neuvěřitelně špinavé. No, aspoň už vím, proč sem nikdo nechodí.
Sundávajíc si plášť, pohlédla do zrcadla. Ze zrcadla na ni koukala stříbrná postava, které se pomalu vracel zlatavý nádech. Náhle však odraz vlídným hlasem promluvil: „Co hledáš?“
„Co to?“ vyklouzlo vražedkyni z úst, když dělala kvapný krok dozadu. Rychle zamrkala a potřásla hlavou, aby se přeludu zbavila. Odraz se stal opět normálním. Oplachujíc si obličej, zase zaslechla onen hlas: „Čeho se bojíš? Před kým se skrýváš?“
„Dost!!!“ rozkřikla se a úderem pěsti zrcadlo rozbila. Část se vysypala z rámu, ze střepů na ni však nyní koukal ještě větší počet očí.
Odrazy se jednohlasně ptaly: „Proč si to udělala? Nás to bolí…“
„Dost! Dost! Dost!!!“ křičela dívka a bezhlavě mlátila do zbytků zrcadla. Slyšela smích; ďábelský, hlasitý smích, ve kterém se mísilo pobavení a krutost. Smích ustal. Pohlédla na svou ruku a sledovala, jak drobné oděrky i větší řezy pomalu mizí. Nesnesla bych být člověkem.

Snažíc se nemyslet na zvláštní událost, která se právě udála, drhla si z oblečení krev. Co to, k čertu, bylo?! Krev se nechtěla pustit a dívka začala nervózně přešlapovat. Náhle se z chodby ozvaly kroky. Ať jdou doprava, ať jdou doprava…
Sakra!

Než se nově příchozí nadála, už stála zády k vražedkyni a s vibročepelí u krku. Vyděšená žena pohlédla na zem a spatřila střepy zrcadla. V jednom s nich viděla odraz mladé dívky se zlatavou pletí a černo-fialovými vlasy. „Kdo jste… a co chcete?“ podařilo se jí vykvákat mezi rychlými nádechy.
Vycenivši své dlouhé špičáky během ďábelského úsměvu dívka tajemně zašeptala: „Tvou smrt…“
Žena vykulila oči a vykoktala: „P-proč?“
„Protože se strašně nudím.“ S těmito slovy prudce škubla rukou svírající zbraň a nebohé návštěvnici kasina tak přeťala krkavici. Ta zemřela okamžitě.

Po dlouhé chvíli úmorného drhnutí podlahy a ošacení konečně vyšla ze dveří do uzoučké chodby. Nenápadně se rozhlédla. Nikde nikdo. Vrátila se zpět a s sebou vlekla tělo mrtvé ženy. Ještě jednou se rozhlédla a odtáhla mrtvolu do temné chodbičky napravo, která vedla do kumbálu s košťaty a smetáky. Zde bezvládnou ženu usadila do kouta a vycházejíc ven se s proradným úsměvem ohlédla. „Sbohem,“ řekla medovým hlasem a zamávala své oběti. Vyplížila se z místnůstky a zkontrolovala, zda nikdo nejde. Nikdo. Svižným krokem zamířila k východu z kasina a neopomněla se ani kývnutím rozloučit s barmanem a jediným - nyní už jediným - hostem.
Skrývajíc svou tvář pod zmáčenou kápí, procházela deštivými uličkami plnými děsivých stínů a podivných stvoření majících všelijaké úmysly. Zastavila se až v široké ulici s výhledem na dobře upravený dům se dvěma vchody. Za jedním oknem radostně poskakoval ohavný šestinohý tvor s velkými zuby a nepatrnýma očima. Vražedkyně se opřela o jeden z domů a hleděla na hravého tvora. Kapky jí na kápi dopadaly čím dál řidčeji a hlasitěji. Déšť ustával.

***

Iyi utíkala městem, přičemž se vyhýbala temným uličkám a zákoutím. Neustále se ohlížela. Běžela a běžela. Chtěla křičet, ale nemohla. Stíhal ji tajemný stín. Koutkem oka sledovala, jak se stín přibližuje a pomalu získává tvar – dvounohý humanoid v dlouhém plášti a s vibročepelí v ruce. Město pomalu objímala mlha, takže bylo těžké se orientovat, přesto před sebou Iyi zahlédla dům, kde bydlela v pronájmu. „Garshi! Pomoc!” povedlo se jí vykřiknout pár metrů od vchodu. Dveře byly odemčené a tak vtrhla dovnitř a zabouchla za sebou. Sesunula se na podlahu, aby se zklidnila. Vtom se stín vynořil přímo před ní a ukázal směrem ke kuchyni – zde na zemi ležel mrtvý Strill. „Garshi….” zasténala dívka a natáhla k němu ruku. Stín se ďábelsky rozesmál a shodil z hlavy kapuci…

Iyi se probudila ve své posteli, rychle oddychovala a na čele měla krůpěje potu.
„Garshi!” vykřikla roztřeseným hlasem, „Garshi!”
Nic.
„Garshi!”
Se sevřeným hrdlem se vydala do kuchyně. Zde, jako v tom snu, ležel na podlaze Strill. Přesně stejně jako ve snu: packy měl rozhozené do stran a jazyk mu vykukoval z otevřené tlamy. „To nééé….” zaskuhrala dívka a sesunula se na zem. „Néé…” vzlykala.
Strill, který s její rodinou strávil již dvě předchozí generace, navždy opustil tento svět. Neznámo jak, neznámo proč. Tolik pro ni znamenal, staral se o ni již od útlého dětství a věrně ji ochraňoval za jakékoli situace. Nyní je pryč. Pryč.

Dívkou projela vlna vzteku a objevil se stín. „Vidíš, co si provedla? Vidíš, co jsi zač? Nejsi jiná nežli já. Jsi stejná.”
„Já nic neudělala! To ty, to ty si to udělal! Netvore!”
Netvor se napřímil a shlížel teď na sedící dívku z výšky. „Vzpomínáš na Doriga? Tvůj bratranec, má první oběť. Pamatuješ se?”
Děvče vystrašeně přikývlo.
„Vzpomínej, jak to bylo. Byla si u toho.”
„Ano.”
„A já se objevil - tys mě přivolala. Vzpomeň si na všechnu tu krev, vzpomínej.”
Již hodiny neúnavně pršelo a malá Iyi se se svým bratrancem Dorigem vracela lesem k domu jejich babičky. Iyi stále neléhala, aby ji chlapec vzal pod svůj široký deštník. Chlapec odmítal s argumentem, že se neměla nechat ten svůj doma. Dívka ho chytila za rukáv a pevně ho tiskla, aby se jí nemohl zbavit. On ji však stejně odstrčil a to tak silně, až spadla na mokrou, blátivou zem. „Neotravuj, prcku!” rozkřikl se o pět let starší Dorig. Poté již bylo vše mlhavé. Iyi se naštvala a zničehonic se objevil stín. Pravým hákem vyvedl vysokého a statného Doriga z rovnováhy. Následně ho silnou ranou do spánku poslal k zemi. Najednou popadl střep, který ležel zabodnutý ve zmáčené zemi a zaryl jej Dorigovi do břicha. Triko i kabát se ihned začaly barvit krví doruda. Stín střepem kroutil tak dlouho, dokud Dorig neomdlel, poté jej vytáhl, odhodil a rozplynul se stejně rychle, jako se objevil.
„Na to nelze zapomenout,” řekla smutně Iyi a otřela si slzy.
Netvor se pousmál a pokývav hlavou se rozplynul, přesně jako kdysi...

***

„Proč jste vyhledala mou pomoc?”
„Protože mě trápí noční můry a…” hlas se jí zlomil.
Iyi seděla na nepohodlné židli a naproti ní za stolem seděl upravený lidský muž s nakrátko střiženými hnědými vlasy a ve společenském oděvu. Muž se tvářil zcela profesionálně, jako by se jednalo jen o další běžný případ, který vyžadoval pouze týdenní dovolenou, lepší matraci či prášky na spaní.
„Jaké sny, slečno Sollariová? Popište mi je.”
„Nejde jen o ty sny,” povzdechla se dívka, „můj Garshi je mrtvý.”
„Váš Garshi?”
„Víte…” odmlčela se, „můj Strill. Vždycky při mně stál a teď… je pryč.”
„Dobrá, ale nyní se zaměřme na ty sny. Co v nich vidíte?”
„Toho vraha.”
Všichni o tom vrahovi věděli. Jeho intervaly mezi jednotlivými vraždami se za poslední týden velmi zmenšily. A proto se Iyi rozhodla navštívit psychologa.
„A co přesně dělá? Jak vypadá?” muž se ptal naprosto klidně a bez emocí.
„Je jako stín…”
„Jako stín, hmm. Mluví k vám?”
Přikývla.
„Vidíte mu do tváře?“
Iyi sklonila hlavu a když ji opět zvedla, v očích se jí leskly slzy.
„Vidím…”
„A? Jak vypadá?”
Opět skryla tvář a tentokrát slzy vystřídal vztek.
„Jsem to já!” vykřikla.
„Děkuji, doktore, pomohl jste mi!”
Doktorovi se zničehonic zabodl do břicha ostrý nůž. Silně krvácel. Postupně začínal ztrácet vědomí a viděl rozostřeně. Toto byly poslední chvíle jeho života, vzpomínal na svou rodinu, přičemž se očima zalitýma slzami díval na jejich společnou fotografii. Ze dveří uslyšel výkřik Kariy, jeho sekretářky. Poté se vše rozplynulo.

***

„Dvojitá vražda za jasného dne. Něco se muselo změnit,” ozval se nautolanský muž světle hnědé barvy kůže a hlavové ocasy mu zacukaly zlou předtuchou.
„Souhlasím, mistře Jedi. Ale co?”
Mistr Zylas Maugvi stál uprostřed páskami ohraničené oblasti místa činu a vybavoval se s jedním z policistů, kteří vraždu vyšetřovali.
„Teele!” ozvalo se z komlinku a policista se od Jedie vzdálil, „Patolog říká, že byli zabiti asi před hodinou. Vyřiď to tomu Jediovi až ho uvidíš!”
„Jasně, Orine. Jak to tam vypadá? Můžeme ho vzít dovnitř?”
„Už jo.”
Teel Par’Vaal se vrátil zpět k Nautolanovi a oznámil mu, co se právě dozvěděl. Ten na sobě, jak to Jediové mají ve zvyku, nedal znát žádné emoce a pomalu zamířil do budovy. Jen co tam vstoupil, ucítil zvláštní narušení v Síle, se kterým se zatím nesetkal.
„Kdo je posledním pacientem, který tu byl?”
„Jakási Iyi Sollariová.”
„Sežeňte ji, budu s ní chtít mluvit,” pořádal Jedi.
„Není k sehnání, pane,” oznámil policista Par’Vaal, „hlídáme její dům, kdyby…”
Komlink se znovu ozval: „Teele? Oznam tomu Jediovi, že se Sollariová vrátila domů. Zeptej se, jestli si ji chce vyslechnout. Pokud jo, vezmi ho na stanici.”
„Slyšel jste, pane Maugvi. Jedeme.”

***

Iyi seděla ve výslechové místnosti a tvářila se velmi vyděšeně a zmateně. Při jejím zadržení jí v kapse našli zakrvácený nůž a oblečení bylo také od krve, skryté pod pláštěm, který zmizel z ordinace mrtvého psychologa.
Dveře se otevřely a do místnosti vešel vysoký nautolanský muž se dvěma světelnými meči zavěšenými na opasku.
„Zdravím, slečno Sollariová. Já jsem mistr Jedi Zylas Maugvi.”
Dívka přikývla na pozdrav.
„Jak se cítíte?” zeptal se a jemně se jí dotkl Sílou, aby ji povzbudil k odpovědi. Již, když vstoupil do místnosti, cítil, že je jiná. Nepřipadala mu, že je zmatená a vyděšená, i když tak na první pohled působila. Nebyla dokonce ani překvapená, čekala to.
„Jsem tu kvůli ní, že?”
„Kvůli komu?”
„Kvůli stvůře v mé hlavě. Zbavíte mě jí, že?”
„Stvůře? To ona zabila všechny ty lidi? Všech sedmnáct obětí?”
Přikývla.
Vypadala naprosto zničeně, jako by se celé ty týdny či měsíce snažila tomu odolávat. Zylasovi jí bylo skoro líto. Byl sice Jedi, ale tohle bylo i na něj příliš. Pokýval hlavou, aby se zklidnil.
„Přiznáváte tedy, že jste to celou dobu věděla a nikomu nic neřekla?” zeptal se opatrně.
„Ne. Pro všechno na světě ne!” téměř vzlykala.
Mistr Jedi ji pohybem ruky tiše pobídl, aby pokračovala.
„Vím to od toho snu… od smrti Garshiho.” Při této zmínce si Jedi všiml, že uvnitř sebe potlačila smutek smísený se vztekem.
„Dobrá…” řekl chladně a opustil místnost.Teď byla starostí někoho jiného.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Doufám, že se vám povídka líbila. I pokud ne, budu ráda za hodnocení či komentář. Díky ;)