V osidlech války I

Tak... Další povídka, tentokrát z úplně jiného soudku. Jistě mě potěší každé hodnocení a komentář :) Přeji Vám příjemný čtenářský zážitek :)

-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-


3681 BBY – Planeta Kotiin, pozdě v noci.

Noční ulicí procházel postarší muž. Jeho prošedivělé vlasy zčásti zakrývala důstojnická čepice Kotiinské gardy. Na sobě měl také gardistickou uniformu, jejíž ramenní část zdobily hvězdy. Byl to plukovník, nechvalně známý a spravedlivý velitel gardy, Kyle Darmal. Pod vločkami sněhu, lesknoucími se pod světly pouličních lamp, šel domů z celodenní práce, aby ještě mohl synovi popřát k narozeninám. Ulice byla prázdná. Všichni již spali, a tak muži dělal společnost pouze padající sníh. Rozhodl se zkrátit si cestu domů jednou z postranních uliček mezi domy. Zahnul doprava a prošel mezi kontejnery s odpadem. Najednou uslyšel nějaký šramot. Pomalu se otočil a uviděl osobu v kabátu s kápí. V ruce svírala blaster. A přestože byla kápě stažená hluboko do tváře, plukovník Darmal osobu rozeznal. Zhluboka vydechl a svým hrubým, ale rozvážným hlasem řekl:

„Tak až takhle hluboko chceš klesnout? Kvůli planým slibům? Hmm… Věřil jsem ti… A myslel jsem, že čestný muž… Zřejmě jsem se spletl.“
Po těchto slovech se ozval štěkot blasterových střel a plukovníkova bílá bunda uniformy se zalila krví. Spadl na zem a po ještě teplé tváři mu pomalu stékala slza. Slza vyvolaná zklamáním a pocitem zrady…

***

O dva týdny později.

Nad Kotiinem se snesla inverze. Malá planeta ve vnějším okraji byla, jako vždy, zasypána sněhem. Ten zlehka pokřupkával pod nohama lidí, kteří se opatrně prodírali vrstvou neprohlédnutelné bariéry. Mlhy zde nebývaly časté, ale když se jednou za čas nějaká objevila, stála za to. Lidé viděli jen pár metrů před sebe, vzduch byl řídký a navíc, díky enormně nízkým teplotám mlha namrzala a dělala tak z chodníků, byť pokrytých sněhem, kluziště. Ze střech a okapů domů visely rampouchy, některé spídry nechtěly startovat a komu se to podařilo, motor už raději nevypínal. Sypače, brázdící městem, vykonávaly svou práci takřka zbytečně, jelikož měly posypového materiálu příliš malé množství na příliš velkou oblast. Lidé si zakrývali ústa šálami nebo límci kabátů, aby nevdechovali tak ostrý a mrazivý vzduch přímo. Tento rok byla zima opravdu tuhá a i milovníci sněhu a chladného počasí začínali přicházet na myšlenky, jak se asi mají lidi na nějaké teplé planetě.
Ulice byly téměř prázdné. Sem tam se mlhou mihnula značně nervózní postava, která rychle spěchala domů. A důvod k nervozitě měl každý na Kotiinu velice dobrý. Nedávno se Republika dozvěděla, že Sithské Impérium dobylo zpět Korriban a chystá se válka. A Kotiin se nacházel nedaleko této písčité planety temných pánů. Republika se marně snažila lidi uklidnit slovy, že mají vše pod kontrolou. Pro jistotu se na orbitě Kotiinu vznášela Republiková blokáda s úkolem odrazit případný Sithský útok. Pokud by neuspěli, na sněžném povrchu vyčkávala připravená armáda, rozptýlená v menších jednotkách po celém městě.

Kolem jedné takové jednotky, ohřívající se u ohně, právě prošel mladý muž. Měl tmavě hnědý dlouhý kabát a na hlavě klobouk stejné barvy. Šedozelené oči měl přimhouřené a rukou si přizvedával límec kabátu. Zastavil a rozhlédl se ve snaze prohlédnout vrstvou mlhy. Viděl pouze kamenný dům, před kterým stál, a plápolající světýlko s několika siluetami vojáků, které před malou chvílí minul. Opět se vydal ulicí a očima stále prohlížel okolí. Nakonec vešel do jedněch z mnoha dřevěných dveří mohutné budovy, táhnoucí se podél celé ulice. V této části byla stanice Kotiinské gardy, strážců pořádku a spravedlnosti na planetě.

Muž si sundal klobouk, čímž odhalil své krátké hnědé vlasy a spojil ruce za zády. Bylo tam několik stolů s počítači a další místnosti. Gardisté v čistě bílých uniformách příchozího jen sledovali se zármutkem v očích. Vzduch v místnosti byl poměrně zatuchlý. Mladík chtěl raději jít zpět do toho mrazu, když na něj zavolal obtloustlý muž s knírkem. Měl stejnou bílou uniformu, jako ostatní, ale na ramenou měl pecky značící, že je kapitán.

„Dobrý den, kapitáne Korre,“ pronesl zaraženě mladík, když k němu přišel a pokračoval: „Už máte nějaký pokrok v případu mého otce?“

„Ahoj Dacku, dlouho jsem tě neviděl… Pojď do kanceláře, tam to můžeme v klidu projednat,“ pronesl vyšetřovatel a pokynul rukou ke dveřím.
Oba vešli do poměrně zašpiněné a zaneřáděné kanceláře. Gardista nabídl místo k sezení, ale při pohledu na špinavou a rozpadající se židli mladík raději odmítl.

„Takže, jak to vypadá? Už jste to vyšetřili?“ kladl dotazy mladý muž, načež se kapitán zarazil a na tváři mu vyrazil nepřirozený škleb.

„Hmm… Tvůj otec byl vynikající gardista, čestný člověk, ale hlavně… Dobrý přítel… Bohužel jsme však museli případ uzavřít.“

„Uzavřít? Já… Jak to, že jste museli případ uzavřít?!“

„Neměli jsme žádné důkazy, nikdo to neviděl… Jediné, co máme je tělo tvého otce provrtané blasterem. Je mi líto, ale blaster nosí každý druhý.“

„A to jako necháte jen tak? Otevřený případ? Myslel jsem, že vy gardisti jste si v galaxii získali reputaci skvělých vyšetřovatelů!“

„To… To tady ještě byl tvůj otec… Je mi to líto… Chápu, že je těžké přijít o otce v den dosažení plnoletosti, ale nemůžeme nic dělat,“ řekl kapitán a mladík svěsil hlavu… Pokoušel se zadržet slzy, ale zklamání a smutek byly příliš velké. Prudce se otočil a beze slova vyšel na ulici.

Mlha už skoro celá opadla. Již bylo vidět asi na padesát metrů, ale začínalo sněžit. Nasadil si klobouk, dopnul límec a šel. Drobounké vločky zlehka dopadaly na jeho pokrývku hlavy i ramena a poté se krystalky spojovaly dohromady, aby je Dack mohl setřást všechny najednou. Šel rychlým krokem. Uvažoval nad slovy kapitána.

To není možné… Přece vyšetřili tolik jiných vražd… Těžších! S menším počtem důkazů! Ne… Tady něco nehraje… Ale co? A proč to kapitán vzdal tak brzo? Vždyť byl otcův nejlepší přítel… Musím zjistit, kdo to udělal…
Jak tak uvažoval, došel až k náměstí. Zastavil se před monumentálním sousoším prvních obyvatel, bojujících s Wampou. Rozhlédl se a viděl, že náměstí je plné vojáků. Jejich čistě bílá zbroj splývala se sněhem všude kolem. Jediné, co je prozrazovalo, byly oranžové části nohou, loktů a široký pruh táhnoucí se od krku k břichu. V levé části hrudi měli nějaký symbol. Dack jej ale nepoznal. Zřejmě to byl symbol batalionu nebo jednotky. Někteří se ohřívali u ohně a povídali si, jiní kontrolovali děla na tancích a vznášedlech. Poté si Dack všiml siluety mohutných mramorových sloupů radniční budovy, která se přesto ztrácela ve slábnoucí vrstvě mlhy.

No jasně! Senátor je otcův starý známý! Možná, že by mi pomohl! U všech Sithů, proč mě to nenapadlo dříve? Povzbuzen nadějí se vydal směrem k hlavnímu vchodu.

Ke schodům radnice mu zbývalo sotva pět metrů. Procházel kolem skupinky třech vojáků. Zamrazilo ho v zádech. Zastavil se a začal naslouchat. Zvláštní hvízdavý zvuk, který slyšel, pozvolna zesiloval. Už ho někde slyšel… Snažil si vzpomenout.

Wampa? Ne… Ta bestie kňučí jinak… Co to je?! Sakra!!!
Už si vzpomněl. Vybavilo se mu, jak jej otec brával s sebou na zátahy proti pirátům. Když byl mladší… A jeho otec naživu… Pár metrů od něj, přesně mezi vojáky, dopadla raketa z minometu. Tlaková vlna jej odhodila. Hlavou se narazil na schody… Byl při vědomí, ale upadal do šoku. Bezmocně ležel a sledoval, co se děje… Obrazy byly rozmazané. Slyšel tlumený a hučivý křik. Přesto dobře rozeznával Republikové vojáky, kteří se bránili před zběsilým útokem. Pravděpodobně to byli Talzští piráti. V mlze viděli dobře a útoky na město podnikali vcelku často… Nikdy však tak razantně a v takovém měřítku. Bílo oranžoví vojáci se opírali o tanky a opětovali palbu do prázdna… V mlze viděli pouze slabé siluety a střely z blasterů. Ani mikropočítač ve vizorech jim nepomohl. Jeden za druhým padali k zemi. Jejich krev zalévala bělounký sníh, na který zlehka dopadal další. Viděl prchající muže, ženy… Dokonce i děti. Málokdo unikl spršce střel. Neustále dopadaly další a další střely z minometů… Všiml si těl vojáků, které míjel, jež onen výbuch úplně rozmetal po náměstí. Jiné zasypaly sutiny rozbitých domů. Zdravotníci se skláněli nad svými přáteli a táhli je do bezpečí. Bílý tank s oranžovými emblémy Republiky střílel z děla i blasterů. Za sněhovými bariérami na okraji náměstí se skrývala kulometná hnízda s vojáky. Jeden Republikový voják začal něco říkat do komlinku na zápěstí. Zřejmě to byl velitel… Poté mávl směrem k čtyřnohému kolosu. Vysunula se výstupní rampa. Z ní vybíhali těžkooděnci v šedorudé zbroji, vláčeje těžké opakovací děla. Doběhli na okraj náměstí a spustili salvu do šedé mlhy… Střelba tajemných nepřátel ustala.

Bylo ticho… Těžkooděnec se otočil na velitele a kývl. Ostatní sklopili zbraně a na chvíli si oddychli. Voják v šedé zbroji se rozhlédl, načež se chytl za krk… Upustil zbraň a oběma rukama bezmocně a zmateně chmatal po svém hrdle. Útočníci opět spustili palbu a z mlhy vyšel muž v černé zbroji s pláštěm. Ruku měl nataženou před sebe. V druhé držel jílec světelného meče… Černá kapuce zakrývala tvář. Byly vidět pouze žluté oči žhnoucí nenávistí, které konečně prozradily, kdo útočí. Sithské Impérium, jemuž velel Darth Malgus, prorazilo blokádu a spustilo pozemní útok. Sith aktivoval svůj krvavě rudý meč a hodil je proti střílejícím vojákům. Udělal elegantní oblouk, proťal je jako vibročepel kostku ztuhlého modrého mléka a vrátil se ke svému majiteli.

Dack již začínal slyšet i vidět normálně. Hvízdot střel byl ale tak protivný, že by mu trochu delší nedoslýchavost nevadila. Sithové už alespoň nestříleli z minometů. Jeden Republikový voják si ležícího mladíka všiml a ve skrytu tanku k němu rychle přeběhl.

„Jste v pořádku?“ tázal se v podřepu, a když Dack přikývl, pokračoval: „Rychle odsud utečte! Sithské Impérium se snaží obsadit město. Dlouho je nezadržíme! Obzvlášť, pokud je zde ten… Aaarghhh.“
Už to nedokončil. Rudá střela jej zasáhla do hlavy a on se svalil na zem před stále zmateného muže. Náraz střely mu dokonce srazil helmu, která se válela vedle Dacka. Ten ji vzal do ruky a prohlížel si ji. Protáhnutá brada a mrzutý výraz vizoru alespoň dodával zdání, že Republikoví vojáci jsou neohrožení a nebojácní. Přesto syn gardisty ve zbytku živých vojáků rozeznal strach. V oranžovém pruhu, který se táhl od vizoru kousek směrem dozadu, kde se helma špičatěla, byl černý průstřel. Odhodil ji a podíval se na vojáka, kterému patřila. Ten ležel v kaluži krve. Byl to ještě mladý kluk. Možná stejně starý, jako on. Jakoby se náhle probudil ze snu, vzal svůj klobouk a začal se plazit pryč z náměstí. Ohlédl se a viděl, jak Sith zabíjí poslední vojáky. Tank, který ještě před chvílí opětoval palbu, byl v plamenech. Z otevřeného poklopu vybíhali hořící muži a rychle se vrhali do vrstvy napadaného sněhu. Žár jejich brnění úplně zdeformoval. Neměli šanci. U ústí do uličky se mladík prudce zvedl a utíkal. Šipky střel se kolem něj míhaly a sem tam nějaká zasáhla dalšího prchajícího obyvatele Kotiinu. Ruce si držel u hlavy, aby ji chránil před případnými padajícími kusy omítky či cihel a neustále utíkal.

Najednou si uvědomil, že střelba ustala… Od náměstí stále slyšel známky boje, ale byl v bezpečí. Zatím. Zahnul doprava a opřel se o zeď. Potřeboval se vydýchat. Srdce mu bušilo. Uvažoval, co bude dělat. Domů nemohl. Musel by nějak projít kolem Sithů, což nechtěl riskovat. Vzpomněl si na otce, a jak mu vždy říkával: „Nejdůležitější je přežít, abys mohl bojovat jindy.“
Ano, musel odtamtud odletět. Bylo jedno kam, hlavně musel zmizet. Pokračoval ulicí a snažil se zorientovat. Přístaviště je už určitě obsazené, ale je zde ještě jedno. Tajné, které zřídila Kotiinská vláda, právě pro takovéto případy. Mělo sloužit pro evakuaci důležitých lidí. Senátora, vědců, doktorů a tak dále… Plukovník Darmal o něm věděl a párkrát se o něm Dackovi zmínil. Začal utíkat… Věděl, že nemá moc času. Musel se dostat na druhou stranu města, aniž by jej zabili nebo v tom horším případě – chytli.
Ulice byla poměrně úzká. Sníh, který ještě stále padal, zakrýval namrzlé chodníky. Lidé vbíhali do kamenných domů, ve snaze se schovat. Mladík ale věděl, že je to nezachrání. Pomyslel na všechny ty lidi, které znal. Teď už možná ani nebyli naživu. Byl téměř u okraje ulice. Uslyšel dusot. Rychle se schoval do úzkého výklenku na rohu domu. Z boční ulice pochodovali Sithští vojáci. Černá zbroj ve sněhovém prostředí doslova řvala. Šedý respirační přístroj zabudovaný v helmě a uzounký vizor vypadaly děsivě. Vojáky následovali váleční droidi, kteří se pohybovali na čtyřech, hmyzu podobných, nohách. Jejich rudý fotoreceptor a opakovací děla zavěšená na robotických ramenech probouzely respekt i v některých ze Sithů. Dack zlehka vyklonil hlavu a sledoval, co se děje. Lidé rychle utíkali, aby se schovali... Jeden voják si jich všiml a ukázal ostatním. Mladý Darmal se přilepil ke stěně jako Mynock k plášti vesmírné lodě. Vojáci vystřelili smršť rudých střel, která nenechala nikoho naživu. Poté se smíchem pokračovali. Schovaný mladík se roztřeseně díval na mrtvá těla. Nikdo z nich nebyl ozbrojený. Nikdo nechtěl na vojáky zaútočit. Chtěli jenom do bezpečí. Všechny zastřelili jako divou zvěř. Začal pociťovat strach. Adrenalin, který v něm doteď působil, vyprchal. Sithové prošli. Hoch si otřel přimrzající slzy a přeběhl přes ulici, kterou se před chvílí prohnali poslové zkázy. Poté je chvilku opatrně sledoval. Schovával se za každý kontejner, a do každých dveří. Teprve když si byl jistý, že se neotáčejí, pokračoval. Nakonec odbočil doprava a utíkal, jak rychle jen mohl. K tajnému přístavišti mu zbývalo ještě několik kilometrů. Začal závod s časem…

Pokračování příště.