Na obě strany

Tak, moje první povídka je na světě…… Snad se bude líbit…. Děkuji za komentáře….
Coruscant, 21 BBY


S trhnutím jsem se probudil ze spánku. Bolelo mě celé tělo a já měl co dělat abych si sedl. Byl jsem asi dva metry od mé postele v hotelu Grand Estudian. Okení závěsy byly zatažené, a tak jsem vstal a roztáhl je. Do místnosti se vlilo dení světlo a já před tou září uhnul pohledem. Promnul jsem si oči a vrátil jsem se k výhledu. Přede mnou se rozprostírala budova republikového senátu. Ten pohled jsem miloval. Nabažil jsem se pohledu a vrátil jsem se pohledem do místnosti. To už nebyl tak hezký pohled jako z okna. Oblečení bylo vesměs potrhané a rozházené po zemi, malý noční stolek byl převrácený a skříň dopadla podobně. Až jsem se štítil vejít do kuchyňky a druhé místnosti, jenž byly součástí apartmánu, který jsem si pronajal. Prohrábl jsem si rukou své černé, nakrátko střížené vlasy. "Co se tu včera k čertu stalo?" Opatrně jsem prošel do kuchyně, kde si někdo dal taky záležet. Tam bylo z poliček vyházeno všechno nádobí, hrnky a talíře ležely na zemi roztříštěné. Našel jsem hrnek, který jako jediný zůstal v celku, a uvařil jsem si kávu. Vrátil jsem se do ložnice a přemítal nad včerejším děním. Něco jsem si už vybavoval.


Včera jsem měl dostat nový úkol. Moje poslední mise byla před půl rokem, a já už neměl moc kreditů, a tak jsem se začal poohlížet po nějaké té prácičce. Jako na zavolanou mě kontaktoval muž, který si říkal "Vůdce". Pro něj jsem už párkrát pracoval. Podle těch prací, co mi dával, jsem předpokládal, že to bude nějakej namyšlenej separatistickej generál. Tedy, tu doměnku jsem měl až do své poslední mise. Tehdy mě kontaktoval s tím, že se mám dostat do separatistické základny na Durosu a zkopírovat jistou složku. Pochopitelně jsem si ten program stáhl i na svou datakartu. Jednalo se o nějaké plány domu, který mi vzhledem nepřišel hezký a těmi poznámkami a číslovkami, které skotačily kolem něj, ani natolik důležitý, abych nad ním trávil tolik času. No, spíš jsem si nechtěl namáhat mozek. Asi hodinu jsem se procházel temnýni uličkami Coruscantu. Jednou jsem pro jistotu uhnul stranou, a počkal, dokud přede mě neprojde asi dva metry vysoký chevin. Po té hodině chození po zapadlých koutech planety, jsem se vydal do cíle své vycházky. Zamířil jsem stále s rukou na svém blasteru Model 44 od Merr-Sonnu, bezpečně schovaného před zvědavýma očima pod hnědou tunikou, do baru "U Ryna", kde jsem se měl sejít s Padraigem, nájemným lovcem, který mi už párkrát pomohl. To on mi měl předat úkoly. Místo toho tam byl někdo jiný.


Vešel jsem do baru, který vypadal jako každý jiný. Ihned mě zalily hlasy spousty humanoidů, kteří se spolu bavili ve skupinkách. V rohu vyhrávala bithská kapela, v baru poletovaly kužely fialového a modrého světla, jedna stěna byla pokryta sportovními zápasy, přičemž právě začínal závod kluzáků na Tatooinu. Uprostřed baru byl kruhový pult, kde barman- už jen podle názvu baru to byl Ryn- obsluhoval zákazníky, především sázkaře, kteří přišli sázet na kluzáky, a pochybné existence. Asi takové, jako jsem byl já. I když, přemítal jsem, oni zabíjí většinou bezdůvodně a zezadu, vyhledávají rvačky, či pašujou zboží. Já byl jinej. Aspoň jsem si to o sobě myslel. Objednal jsem si drink, který jsem často pil, ale měl moc těžký výraz. Tuším, že ho vymysleli právě Rynové, jako byl barman, a tak mu hned svitlo, když jsem mu řekl: "Dám si ten modrej drink z vaší planety." Chvilku jsem přemýšlel, jsetli jsem se správně vyjádřil, ten nápoj byl zčásti i do zelena, z čehož vzniklo občasné tyrkysové zbarvení." Zajisté. Ten nápoj se jmenuje Cue-" barman si všiml mého obočí, které ihned vystřelilo nahoru, když
muž za pultem začal poučovat o názvu nápoje, jeho konzistenci, a jiných věcech. "Prostě mi, PROSÍM, konečně dejte to pití." "Ano, hned to bude." zabručel Ryn a dal se do přípravy. Po chvíli mi konečně dal skleničku s tekutým obsahem a já zamířil ke stolu v rohu, s výhledem na vchodové dveře, na kapelu bithů, jen na promítání závodu jsem musel pootočit hlavou, abych viděl dění na Tatooinu. Teď na dráhu nastupovali vlajkonoši. Ani jsem nezpozoroval, že ke mědo boxu někdo přisedl. Poznal jsem to, až se za mnou ona osoba ozvala.


"Vy jste Bert Wond.... Tend... Wenshand?" Otočil jsem se za tím chraplavým hlasem. Seděl tam asi padesátiletý muž, záda měl shrbená, přes sebe měl přehozený černý plášť. Blonďaté vlasy mu už začínali měnit barvu na bílou. "Možná, že jsem Bert."odpověděl jsem. Muž mi podal ruku. "Já jsem ňákej Vance." Opatrně jsme si potřásli rukama. Ten muž na mě nezapůsobil."Tak abych vám řekl ten úkol...." To už jsem nevydržel. "Kde je Padraig?" zeptal jsem se ho. "Není tu." Zamračil jsem se. "To vidím. Proč tu není?" Vance svěsil hlavu. "Zabili ho." Minutu bylo ticho. Já upíjel drink, Vance sledoval kluzáky. Ticho jsem nakonec prolomil já. "Jak mám vědět, žes ho nezabil ty?!" "Ech, to nevím." Vance byl událostmi zaskočený. "Já opravdu nevím, jak mi můžeš věřit. Já jen přišel za Padraiga..." Z pod svého pláště vytáhl datakartu. "Tady v tom je úkol od Vůdce. Je jen na tobě, jestli to vezmeš, či ne."


Myšlenky mnou teď probíhaly na plné obrátky. Vance sice vypadal sklesle z Padraigovy smrti a událostí, ale kdo ví, už jsem se setkal s lidmi, kteří smutný a důvěryhodný hrály, ale při první příležitosti mi strkali blaster pod nos. Rozhodla moje finanční situace a zvědavost. "Za pokus nic nedám."


Vzal jsem si teda datakartu a rozloučil se. Vance vydal jen "Hmmmmmm", byl plně zaujat kluzáky a mě si už nevšímal.....
Pokračování příště……