Hon: část 5

Malá, modrá a průhledná Ancareda stojí na kontejneru přede mnou. Sleduje, jak na klávesnici vytvořené taktéž holograficky vymačkávám souřadnice, kde se nachází byt Eryho.

„Tak, a co novýho u tebe?“ ptám se postavičky a vypínám klávesnici.

„Bylo těžký z ní něco dostat, myslím, že je už několik dní v lihu.“

„Maj tady totiž alkohol místo vody, na jejich místě bych udělal to samý.“

„Vím to, chutnala jsem,“ odpovídá miraluka. „I tak se mi z ní podařilo něco málo vypáčit. Reyn prý rád vyvolával rvačky, nejčastěji, když byl opilý.“

„Samozřejmě,“ přitakávám. „Teď ale budu muset končit, musím doprovodit Eryho na nějakou veselici, kde asi někoho zabije. Jestli už jsi to tam dořešila, tak na mě počkej někde u jejího baráku a potom si promluvíme.“

„Dobře, hlavně si dej pozor, ať se něčím neprozradíš. Jak jsi sám říkal, je to zvědavá dívka.“

„Skoro bych řek, že paranoidní,“ usmívám se.

„Tak ať tě provází Síla.“

„Čau.“

Když přicházím ke vchodu do baráku, Eryho už se opírá o zeď vedle vstupních dveří. Místo středního brnění má teď na sobě společenské oblečení, což znamená zdobené lehčí brnění. Zvolila černou barvu se stříbrným lemováním a různé stejnobarevné kovové náramky a jiné ozdoby. Vlastně si nejsem jistej, jestli jsou ty náramky myšleny na ozdobu, nebo jako chrániče. Přes sebe má přehozený svůj oblíbený bílý kabát, v němž jsem ji přivedl domu.

Nabízím jí rámě.

„Díky, umim chodit,“ šklebí se na mě.

„Jo, promiň, já zapomněl,“ nedokážu si odpustit jízlivou poznámku.

Praží mě pohledem a rychlou chůzí vyrážíme hlouběji do zaplivané části města, okolo uličky s kontejnerem, kde jsem si povídal s Ancaredou. I když na pohled se dostáváme dál od „obyčejných občanů“ a blíž k organismům jako je plíseň, neustále se přibližuje ruch inteligentních stvoření, která zjevně ovládají řeč. Jako po probrání ze snu, se pak ocitám v ruchu velkoměsta. Neony září a prodavači lákají do krámů, kde se vás pokusí co nejdůkladněji oškubat o kredity za zboží, o které se vás za rohem pokusí co nejdůkladněji oškubat dvojka houkských hromotluků. Ne, že bych byl rasista, jen ale díky Síle vím, že za rohem ti dva dvoumetroví fialoví maníci bušej do weequayskýho závisláka na smrtičkách. Pomoh bych mu od toho hnusu - týpků i drog - ale momentálně se nemám možnost přepnout na minutku na jedie a zachraňovat krk feťákům. Přestávám soustředit Sílu.

„Je to ještě daleko?“ ptám se echanijky.

„Ne,“ odpovídá a vzápětí se chystá zatočit do uličky pochybnější, než je ta, v níž začne brzo tlít neúspěšný chistorijský lovec.

„Tam nechceš,“ poznamenávám a snažím se ji zadržet.

„Šla sem tam tudy tisíckrát, je to v pohodě,“ odpovídá monotónně.

Po pár krocích se nám staví do cesty dvoumetrová kupa masa. Baragwin je na místní poměry opravdu in, nebo možná, že je vstup do postranních uliček zakázán všem pod dva metry. U pasu se mu pohupuje vibromeč, ale co mě na první pohled zaujalo je, že v rukou drží fakt pořádnej těžkej kulomet. Já mám oficiálně jen dé-el-čtyřicet-čtyřku, byť ta rukojeť světelnýho meče ve vnitřní kapse bundy strašně láká.

„Konečně tě máme,“ pronáší baragwin.
Zkoumám, proč použil množné číslo, otáčím hlavu. Dva ugnaughti na mě cení kly trčící zpod ošklivýho rypáku. Ani jeden z nich nepřesahuje metr padesát, jediný v čem jsou in, je výzbroj - výbušný kuličky a pistolky na laser. Nevim, jakej maj důvod machrovat s takovou výbavou v aleji, ve který by těma granátama trefili akorát svý kolegy.
Po zuby ozbrojenej macek je dost stručnej: „Chcípni!“

Eryho se na mě ohlíží a vytahuje skládací echanijskou bojovou tyč. Vykopávám oběma ugnaughtům naráz zbraně z rukou a popadám těžkej blaster. Čekal bych, že baragwin půjde po Eryho, když je jen pár kroků od něj, ale místo toho si to lasery sviští okolo mě. Přesto míří naprosto přesně. Skoro mi to došlo pozdě. Uskakuju za pomoci síly a zároveň se snažim vytvořit jakejs takejs štít proti výbuchu. Mlátí to se mnou o obě stěny, jak exploduje jeden zrazenej a překvapenej zakrslík po druhym.

Probouzí mě políček. Vidim dvojitě. Krčí se nade mnou Eryho a s někym se baví. Nedokážu se soustředit dost na to, abych zjistil, jestli má ten chlápek čtyři paže, nebo je to tim rozostřenim. Něco, co dokážu rozluštit je, že má dlouhý hnědý vlasy a jmenuje se snad… Davek? Najednou mě chytaj čtyři ruce a zaručeně patřej jen tomu týpkovi. Jo, je to jillsarian.

„Tak co? Mám ho odnýst, nebo ne?“ ozývá se nade mnou mladý drsný hlas.

„Jo, nehodlám se s nim zdržovat,“ odpovídá mu echanijka.

Jillsarian mi svazuje ruce pouty a přehazuje mě přes rameno. Mám na sobě celkem dost masa, ale on má zkrátka čtyři ruce, a i kdyby měl dvě, pořád by byl svalnatější. Kráčí další hnusnou alejí. Tentokrát, když bych si zrovna přál, aby odlákalo pozornost pár pistolníků, je ulice naprosto prázdná.

„Eryho o tobě vlastně docela pozitivně vyprávěla, když ses válel obličejem v chcankách. Prej bysme si rozuměli,“ ozývá se muž.
V půlce nadávky jsem nepříjemně přerušen pohozením.

„Kdyby se tam, co tě odnášim, dozvěděli, kdo jsi, tak bys dostal dost na prdel. Je to echanijka, podle tvých pohybů v boji tě dokáže skvěle rozluštit,“ pokračuje.

Sarlaccovy koule! Proč mi to nedošlo?! Když jsem si tak elegantně vykopával pistolky z ruky a ona se na mě dívala, vlastně poslouchala jak řikám: „Hej! Eryho! Čum! Sem jedi!“

Jillsarian se zase dává do řeči: „Vytáhla ti z bundy světelnej meč, když si byl v bezvědomí, abys věděl.“

„No to je teda drahoušek,“ brblám sarkasticky.

„Viď?“

Koncem cesty je přistávací plošina, na níž už stojí nákladní loď i s mojí královskou eskortou. Banda smrdutejch týpků, trandoshanů, weequayů i lidí - otrokáři na první pohled. Vousatej vychrtlík s páskou přes oko kejvá hlavou směrem k vesmírný lodi a Davek mě odnáší do jejích slabě osvětlených útrob. Zavrčenim mě ze svý osobní klece vítá starej baragwinskej kámoš. Z jeho obličeje lze vyčíst, že ke mně chová zášť a taky že dostal hroznou nakládačku. Přístě si před přepadenim špičkový echanijský nájemný lovkyně zopakuj kopání a bouchání, pitomče.

„Jsi jedinej chlap, o kterym sem jí kdy slyšel vyprávět,“ dodává Davek a šťouchnutim mě popohání do mého nového příbytku, než stačim vypustit jakoukoliv jedovatou hlášku. Klec je stejně velká, jako ta, co má baragwin naproti, ale já mám tu výhodu, že nejsem tlustej čahoun, takže se na rozdíl od něj možná i vyspim.

Sedám si na svoji nóbl postel - prkno zavěšený na mřížích - a čekám.

Tak mě napadá, že Eryho a otrokáři se už asi celkem znaj. Když mě přivedli do tohohle překrásnýho kusu šrotu s křídlama, neobtěžovali se mi prohledávat kapsy. Mám takovou teorii - Eryho udělala s mistrem Marrowem a jeho padawankou to samý, co se mnou. Takže je teď, když má můj meč, možný, že se objeví další mrtvola, tentokrát vedle mýho charakteristickýho meče. Ale co, kdyžtak pak svý jméno očistim, v první řadě hodlám zavřít tenhle krám.

„Víš, kam teď letíme, sráči?“ Je to sen, nebo ke mně někdo promlouvá? Ne, Ancareda to neni, musí to bejt doopravdy. To se ještě pořád stydim, za to, jak sem na ní usnul, že se mi o ní zdá? Pche!

„Nemám tušení, velkej výkale s nožičkama,“ odpovídám baragwinovi.

„Jen se posmívej. Však tě přejde prdel, až tě hoděj do arény a donutěj bojovat o holej život jak prašivýho nexu.“ Dává se do smíchu, jestli se jeho chrochtání tak dá nazvat.

Jasně, pitomče, jen doufej, že mě nehoděj proti tobě. Nahlas mu neodpovídám.

Přestává se smát a znova se snaží navázat přátelský rozhovor: „Takže, co jsi vlastně zač? Její poskok, kterýho už nepotřebovala? Hm?“

Krčím ramena, nevím, jak odpovědět. „Co ty, pro koho děláš?“ snažím se obrátit pozici strážníka a vyslýchaného.

„Po tom ti teď může bejt velký hovno. Měl ses zeptat svý paničky, dokavaď ste se ještě kamarádíčkovali,“ odfrkává vysokán.

„Oukej, tak sklapni a nech mě spát.“ Rači budu pozorovat sen se svojí pohlednou, byť bezokou kámoškou než tvrdou realitu a xicht nebo zadnici nebo čim to ke mně byl natočenej ten otrapa. Něco mele. Nevnímám ho.

Probouzí mě náraz. Zívám.

„Cože, jaks tady moh chrápat?“ Zní to jako kombinace rány z děla a otázky. Čahoun na mě civí.

„Nedával sem si tři nerfy k snídani a dva k večeři, ty bečko,“ zahajuju protiútok.

Vrčí nebo tak něco a klepe s mřížema: „Jen počkej, postarám se, abych to byl já, kdo tě rozdrtí na kaši, žádnej acklay by si tvojí smrt pořádně nevychutnal.“

Jo jasně, protože oni váženýmu pánovi daj na výběr, proti komu bude bojovat, naivko.

„Obávám se, že ti jako zbraň nenabídnou dva výbušný skrčky, prďochu,“ zubim se na baragwina.

Rampa se sklápí a oči mi oslepuje prudký světlo. Do nosu se mi žene pach vlhké kůry, cítím vedro - džungle.

„Vyrvu ti střeva a udělám si z nich šálu!“ dodává na závěr velikán.

„Bude ti na prd, jsme v teplých krajích, valibuku.“