Druhá série Mandaloriana má datum premiéry!
Druhá série Mandaloriana získává první oficiální trailer! No fakt! více »
Druhá série Mandaloriana má datum premiéry!
The Mandalorian se před rokem se svou 1. sérií dočkal zasloužené chvály a pozornosti diváků (ČSFD 85%), není tedy divu, že se okamžitě potvrdila druhá série. Rok uběhl celkem rychle a my se můžeme těšit na konkrétní datum, které si označíme v kalendáři více »
The Sims 4 se dočká expanze Star Wars: Journey to Batuu
Pravděpodobně znáte sérii The Sims a její poslední vydaný díl. The Sims 4, šest let stará hra, jejíž náplní je stavba domků a následné starání se o jejich obyvatele, Simíků. Právě tato hra se dočká dalšího rozšíření do řady, které je plně věnované Star Wars tématice. více »
Star Wars Squadrons a LEGO Star Wars: The Skywalker Saga na Gamescomu
Dnes začíná čtyřdenní videoherní akce s názvem Gamescom 2020. Jedná se o největší herní konferenci na světě, která v podstatě konkuruje akcím jako je E3. Letošní ročník se koná kompletně virtuálně a tudíž každý z vás může vidět nově zveřejněné herní trailery více »
Nový seriál Star Wars: The Bad Batch vyjde na Disney+ v roce 2021
Během příštího roku 2021 se můžeme těšit na vydání dalšího animovaného seriálu ze světa Star Wars, který bude dostupný přes streamovací službu Disney+. Tentokrát se jmenuje Star Wars: The Bad Batch. A o čem, že bude? více »

Lovec

Reklama
Autor: Yellyman
Přidáno:22. Říjen 2013 - 10:52
Přihlásit se k odběru

Následující povídka je hodnocena „R – restricted“ pro nekorektní humor, vulgární jazyk, násilí a lehkou lechtivost.


Před dávnými časy, v předaleké galaxii…


„Odboj, jo?“ zabrak zlehka cvrnknul do malé, kulaté placky, která byla sichrou připíchnutá k levé klopě koženého kabátu. Přes znak Galaktického impéria se táhly tři červené pruhy.

„Problém?“

„Ne,“ ohrnul ret a odhalil špičaté zuby: „ale někdo by mohl mít.“

Mladík po svém novém společníkovi střelil pohledem modrého oka – to druhé bylo schováno pod čupřinou hustých, černých vlasů.

„A pořádnej,“ řekl.

Zabrak na něj chvíli zíral a pak se na celé kolo rozchechtal tak, že několik nacákaných existencí vzhlédlo od piva a stočilo krví podlité bulvy jeho směrem.

„Líbíš se mi, kluku!“ zařval vychlastaným chraplákem a obří rukou poplácal jednoočku po rameni. Ten se o několik čísel sesunul pod omlácený stůl.

„Jak se jmenuješ?“

„Zad,“ urovnal si svršky.

„Takže Zade,“ zabrak si přisunul židli: „seš tu novej?“

„V Empirisu jsem ani ne tejden, takže jo – jsem tu novej.“

„A co tě sem vede?“

Zad si poklepal na problémovou placku.

„Jasný,“ kývl zabrak: „Můžu tě pozvat na jedno?“

„Jedeš po mně?“

Znovu se rozchechtal: „Máš kuráž, na takovýho vocasa. A to se mi líbí!“ Otočil se na židli. „Dva tupláky černýho!“ zařval k výčepu.

Zad si zabraka přeměřil pohledem. Chlap jak hora, dobrý dva metry na vejšku, gumový, upnutý triko a pod ním pletence svalů. Na prackách kožený rukavice bez prstů. Řekl by: teplej swoopař, ale tím si nemohl bejt nikdy jistej. Možná byl jen teplej.

„A co ty tu děláš?“ zeptal se ho.

Zabrak pokrčil rameny: „Tak různě, co se namane. Momentálně dělám pokladního v Ráji vášně.“ Zad si hned domyslel, jaký druh zboží se v takovém podniku asi prodává. „Celkem slušnej flek, pokud můžu soudit.“

„Tak hlavně, že tě to baví,“ pousmál se mladík.

Zabrak se zazubil: „Nestěžuju si. Potkáváš nový lidi a tak.“

Na jejich stolek padl stín. Od baru přišel obrovský habán, černější než černá díra.

„Tady sou ty dva tupláky černýho, hovada,“ zavrčel a třísknul jimi o stůl: „Budete platit dohromady, nebo…“

„Dohromady,“ vytáhl zabrak šrajtofli a vyplázl žádanou sumu. Černoch odbrblal zpátky za pult.

„Na naše!“

„Jo.“

Ťukli si.

Zabrak si setřel pěnu z huby, pak se naklonil kupředu.

„To nejdůležitější ale je,“ řekl polohlasem: „že jsem jako ty.“

A na tos přišel jak? pomyslel si Zad, nahlas však řekl: „Fakt?“

Nadšeně přikývl: „Jó. Jsem taky z odboje!“

Překvapení! Z třípatrového dortu znenadání vyskakuje polonahá tanečnice, davy šílí, oslavenec si konečně vrzne. Tak přesně takový pocit chtěl zabrak nejspíš vyvolat a přesně takový nevyvolal. Stane se. Zad mu nicméně nechtěl kazit radost.

„Nekecej!“ vyvalil oči.

„Je to tak,“ zapýřil se Upnuté triko: „A co je nejlepší, mám kontakty.“

To už znělo zajímavěji.

„Takže, kdybys chtěl, seznámím tě s kádrama.“

„Ty bláho, dobrá práce,“ uznale přikývl Zad: „určitě chci.“

„Paráda,“ rozzářil se zabrak: „Kde bydlíš?“

„Pod alejí 25, Severní distrikt.“

Zabrak si vše zapsal do datapadu.

„Oukej,“ řekl pak: „ozvu se ti.“

Koukl na hodinky.

„No, a já budu muset. Práce nečeká.“

Kopl do sebe zbytek černýho, vstal.

„Pojď na mou hruď!“ rozpřáhl ruce.

Nechtěl prudit a tak se objali.

„Měj se, borče,“ volal rohatec na odchodu a Zada polilo horko, jak cítil vychechtané pohledy celého podniku. Zavrtal se co nejhlouběji do svého kabátu, zvedl límec, pípnul kartou u pokladny a byl ten tam.


Bylo po dešti, vše se matně lesklo, foukal vítr a na nebi plném potrhaných mraků zářil srpek měsíce. Empiris, hlavní město planety Ellen Vapria nacházející se ve Vnějším okruhu - a pojmenované po známé hvězdoplavkyni a objevitelce - sázelo na reprezentativní vzhled, čisté, široké ulice plné restaurací, kaváren a obchůdků, bohatství kulturních památek, divadel, muzeí a podobných hovadin, na které zbytek galaxie už dávno zapomněl. Celá planeta žila z turistického ruchu ve městech a zemědělské činnosti na venkově. Většina jejího povrchu byla totiž zúrodněna, oseta a sloužila k pěstování obrovského množství všemožných plodin, jakožto i k chovu mnoha zvířat. V důsledku toho však byla závislá na importu v oblasti průmyslové, což mělo za následek jistou, ne velkou, přesto patrnou technologickou zaostalost oproti zbytku Impéria, které, ačkoliv Ellen Vapria nepředstavovala žádnou hrozbu, považovalo za nutné z ní učinit protektorát. Komu by to ale vadilo? Členové vojenských posádek přeci také utrácí. K nepokojům docházelo jen velmi zřídka, obyvatelé Empirisu, a ostatně celé Vaprie, nechtěli problémy a mezi Císařskými se začala služba na této planetě přidělovat za odměnu. Hotový ráj.

Tak tomu bylo alespoň na první pohled. Ve vší tichosti však imperiální jednotky nespaly a tajná služba rejdila ve dne v noci všude možně, ve snaze vyšťárat a zlikvidovat podvratné živly. V poslední době se dokonce začaly po hospodách šířit klepy, že v rámci svého pátrání po rytířích jedi do Empirisu inkognito přicestoval císařský exekutor, nikdo ale nevěděl, kolik je na tom pravdy.

Zad kráčel po nábřeží. Klidnou vodu brázdilo pár bárek, do noci čas od času zařval racek. I přes všechnu snahu se ani Empiris nevyhnul čtvrtím, které byly, řekněme, pod úroveň. Mnoho lidí to ale netrápilo. Bez vágusů se společnost neobejde a dobře, že mají vlastní čtvrť, než aby smrděli i jinde.

Právě takovou částí města byl Severní distrikt, místo, které by většina obyvatel galaxie označila za perfektní flek pro výchovu dětí, ve zdejších poměrech však považované za odpadní jámu padlých existencí. Špinavé pajzly, podomní prodej, rodící se prostituce. Černá tečka, kterou raději vykousnete z jablka, než abyste okusili hořkou chuť, jež dozajista má.

Vytáhl klíče, otevřel vchodové dveře. Letmo pohlédl na zaprášenou nástěnku, krom vybledlého pozvání na jakousi pochybnou párty a cedule: ZA ÚKLID CHODNÍKU ZODPOVÍDÁ, však byla prázdná. Vyjel výtahem do třetího patra a vpadl do malé garsonky, kterou si před pár dny za přemrštěnou cenu pronajal. Příliš ho to ale netrápilo, nehodlal se zdržet dlouho.

Nenamáhal se rozsvěcet. Postavil vodu na čaj, pohlédl na hodinky. Hospodu opustil před necelou půlhodinou, má čas. V prostě zařízeném pokoji, kam si přenesl kouřící hrnek, byla pouze postel, odrbané křeslo, stůl s židlí a skříň. Z té vytáhl lepenkovou krabici, která se ukázala být plná starých vinylů. Naučeným pohybem je prohrábl, vybral si. Nakopnul dovozový gramec, který hned po nastěhování postavil k oknu a usedl na parapet. Místnost začal pozvolna vyplňovat poklidný ambient.

Koukal dolů na ulici. Sem tam se v oranžovém světle lamp mihnula postava, znovu se dalo do deště. Kapky bubnovaly do skleněných tabulek. Pil.

Zvonek.

Znovu pohlédl na hodinky. Šlo to hopem. Položil nedopitý čaj na židli a vykročil do předsíňky.

„Kdo je?“ řekl do interkomu.

„Pizza,“ ozvalo se sluchátko.

„Já si ale žádnou neobjednal.“

„Chci říct pošta. Tady pošta. Víte, mám dvě zaměstnání, často se mi pletou…“

„Fajn, třetí patro,“ stiskl bzučák. Pak se postavil vedle dveří, opřel se zády o zeď. A čekal.

Přemýšlel, jestli jsou vážně tak imbecilní, že nedokážou vymyslet nic pořádnýho, nebo jedou podle protokolu. Pizza, klasika.

Z chodby se ozval šramot. Málem zapomněl na kabát. Natáhl se k věšáku, uchopil ho za límec.

Dveře byly pryč dřív, než bys mrk a než se prach stačil rozkoukat, byla místnost plná bílých zbrojí, se zbraněmi v pohotovosti propátrávajících prostor.

Tmu prozářila zelená záře a všichni přítomní se ohlédli za jejím zdrojem. Ve stínu, od hlavy po paty pokrytý sutí stál Zad, v ruce natěšený světelný meč, ve tváři výraz stejné emoce.

Překvapení členů imperiálního úderného oddílu se těžko popisuje. Navíc zaznamenat tolik různých myšlenkových pochodů, od: „Jedi! Hlavní cíl! Zaměřit a rozstřílet na hadry!“ přes: „Porovnám-li vzhled toho mladíka s většinou adolescentů jeho věku, musím vyjádřit uznání nad tím, s jakou grácií si vytvořil vlastní autentickou image, reprezentující jeho postoje a světonázory na základě lehkých detailů, jakým je kupříkladu vcelku decentní, přesto patrná náušnice v jeho levém uchu. Navíc, barva meče mu jde výborně k pleti,“ až po prosté: „Já tady chcípnu!“ by byl nadlidský úkol. Zůstaňme tedy u toho, že poslední ze tří příkladů nejlépe vystihuje události, které následovaly.

Jednou z mnoha výhod světelného meče je, že když jím někoho přeseknete vejpůl, ihned zaškvaří ránu, takže vám krev nezasviní koberec. A je téměř jisté, že tato vlastnost byla pro jeho prvotní designéry před mnoha tisíci lety milým překvapením, neboť je, přiznejme si, skutečně praktická. Žádný z vojáků to však nebyl schopen docenit. Ono také na co se máte soustředit, když vám přímo před nosem neznámý kluk porcuje kolegy a vy víte, že nevyhnutelně přijde řada i na vás. Přesto by se stormtrooperům nemělo křivdit. V těch pár zmatených vteřinách šlo v drobných záblescích postřehnout, že jsou poznamenáni kvalitním výcvikem. Bohužel s BlasTechem E-11 toho proti světelnému meči příliš nepořídíte.

Čepel se skryla zpět do jílce, který se zhoupl na háčku u opasku. Zad překročil bezvládná těla. Otevřel skříň, rozepnul objemnou kabelu, do které naskládal pár kusů oblečení, krabici s gramodeskami a gramofon sám. Dopil čaj, hrnek umyl ve dřezu. Nakonec zalil osamělou květinu, kterou zde pravděpodobně zapomněl předchozí nájemník a která kdovíproč stála na digestoři, a vypadl z bytu.

Stále ještě pršelo. Stál na prahu vchodových dveří, přes rameno těžkou brašnu a poslouchal kapky bombardující plechovou stříšku nad jeho hlavou. Sáhl do kapsy. V ruce držel identifikační kartu nabušeného zabraka v upnutém triku. Objímání má své výhody.

„Spojovací 13,“ řekl o pár chvil později taxikáři, kterého si odmávnul. Rozvalil se na zadní sedadlo, stáhl okénko a nechal studený vítr čechrat mu vlasy.

Kdysi dávno spatřil pobořenou imperiální základnu. Někdo si s ní dal záležet, nezůstal kámen na kameni. Co však zůstalo, byl sice krapet popraskaný, leč stále čitelný imperiální znak, přes který se táhly tři spáleniny po laserových střelách jedné z útočících stíhaček. A tehdy dostal ten nápad.

Řidič to zalomil k chodníku: „Dělá to dvacet babek.“ Dal mu čtyřicet. Neškodí udělat si pár přátel, kteří se o vás nezmíní.

Spojovací byla celkem úhledná ulice v celkem úhledné čtvrti. Ano, většina obyvatel Empirisu by nad ní stále ohrnovala pysk, přesto by se už do ní nebála vstoupit. Pohlédl na tabulku se zvonky domu číslo 13, našel jméno svého přítele. Třetí patro, pěkné. Zatáhl za madlo dřevěných dveří, bylo ale zamčeno. Co však nezvládne síla, zvládne Síla. Zámek lupnul a Zad ladně vplul do chodby, zahalené v pološeru. Opatrně našlapoval po naleštěné podlaze.

Ve tmě však vrazil do stojanu na deštníky. Ozval se rachot, zpoza jedněch dveří dětský pláč a: „Kurva, kterej debil?!“ Vzápětí se dveře rozlétly dokořán a ve světle z bytu se zjevila silueta pivního pupku v sepraném tílku.

„Uspávám tu mimino, ty kokote!“ zařval a nasraně se rozhlížel po tmách. Zad, který se krčil ve stínu pod schody zadržel dech – nestál o problémy. Pupek ještě chvíli skenoval prostor a pak zalezl zpátky do brlohu. Mladík pár vteřin počkal, než se odvážil k dalšímu postupu. Nevyčítal pupku jeho reakci – on sám, kdyby tři hodiny uspával usoplenýho caparta a někdo mu ho v nejkritičtějším momentě probral z mikrospánku, vyletěl by z kůže.

Neslyšně odložil kabelu na zem a dveře do zabrakova bytu otevřel, jak nejtišeji mohl. Pod nohama ucítil chlupatý koberec, na přezouvání však nebyl čas. Z obýváku problikávalo světlo, opatrně vykoukl zpoza futra.

„…a až vyjde měsíc, všichni poznáte, jak strašně jste se mýlili!“ ozýval se z holovize hlas naškrobeného gentlemana v obleku. Následoval dramatický záběr na dívčí oči rozevřené dokořán, v nichž se zrcadlil stříbřitý svit.

Zad se přesunul až za křeslo, ve kterém seděl vazoun, jednu ruku v míse s brambůrky, druhou povislou přes opěradlo.

„To… to nemůže být pravda,“ hlesla smyslná ústa. Mraky se rozestoupily, odhalily zářící bolid a z křoví vyskočil chlupatý humanoid s ostrými zuby a obřími drápy.

Zabrak nestačil říct ani ň, když ho Zad popadl a mrštil přes půlku pokoje, kde se rozsekal o prosklenou vitrínu. V pronikavém ženském křiku plném hrůzy zcela zaniklo jeho překvapené brblání, když byl přimáčknut ke zdi.

„Jak jsi mě našel?“ bylo mu konečně rozumět, když slečna ztichla, jak jí stvůra prokousla hrdlo.

Zad mu před očima zamával ID kartou: „Snadno.“ Pak mu zalomil ruku za záda.

„Do prdele!“ skučel svalovec a kroutil se jak přejetá užovka.

„Jsem si jistej, že bys mi mohl poradit,“ špitl mu do ouška Zad: „kdo je ten imperiální inkvizitor, co sem nedávno přicestoval.“

„O čem to mluvíš?“

Rup! Pravý malíček zlomenej jak párátko.

„No tak, nedělej ze sebe neviňátko, Brade. Oba víme, že víš, kdo to je.“

„Nevim!“

Krak! Prsteníček už to má taky za sebou.

„Donašeči musí přeci něco vědět.“

„NEVIM!“

Lup a křup!

„JE TO ČLOVĚK, JAKO TY! MALEJ SRÁČ, BLONĎATEJ, MODROVOKEJ! NOSÍ ČERNÝ HADRY! POZNÁŠ HO, ŽE KULHÁ NA PRAVOU NOHU!“

Zad povolil sevření, mohutné tělo dopadlo do střepů.

„Díky, Brade,“ řekl.

„Stejně… je… je to fuk, ty a ten tvůj odboj to máte… máte to spočítaný,“ zabublal zabrak skrz hubu plnou krve.

„To je na tom to nejzábavnější,“ odepnul si Zad z klopy placku se zpotvořeným imperiálním logem: „tohle je blábol. Kec. Ten takzvanej odboj není. Jedinej člen jsem já.“

Zabrak vyvalil oči – a tak skončil. Zmatený, se spoustou nových otázek.

Zad povolil v soustředění. Ucpat Silou cévku tak šikovně, aby došlo k úspěšnému a fatálnímu infarktu chtělo úsilí. Cvrnknul placku do krvavé kaluže.

Pak se naboural do Bradovy čtečky a stáhl z ní všechny kredity, naditou kartu schoval do kapsy. A zmizel.

„Měli jste to tušit,“ zadeklamoval gentleman z holovize.


Tuto strategii praktikoval poslední půlrok. Vystavil odbojnou placku na odiv a čekal. Jen dvakrát se stalo, že se mu na ni nechytil imperiální špicl – poprvé, když ji omylem zaměnil za tu s nápisem: „Ač mám blastry za pasem, třídím plasty každý den!“ a pak, když se mládenec, kterému zpřelámal žebra, ukázal jako člen „Svazu pro potlačení říšského útlaku pomocí občanského referenda“ nabírající nové členy. Takřka devadesátiprocentní úspěšnost však mluvila za sebe a Zad byl spokojený. Už jen proto, že se mu již hezkou řádku měsíců dařilo bez postihu vodit císařský za nos.

Hledání málýho sráče s blond vlasy a modrýma kukadlama co kulhá na pravou nohu, chtělo přípravu. Aby si utřídil myšlenky, zaplul Zad do dveří podbarvených září červené lucerničky.

Obtloustlá postarší twi’lečka ho přivítala s otevřenou náručí.

„Pán je tu nofý?“ halekala a z nozder vypouštěla mentolový dým: „Rračte fstoupit!“ Drapla Zada za popruh od brašny a vlekla ho do mizerně ventilované místnosti plné prosklených vitrín, z nichž každá obsahovala jednu dívku.

„Máme óprraftu širroký sorrtiment, urršitě si fiberrete!“ prskala kolem sebe a šermovala rukama.

„Tóchle je Rrósa,“ ukázala na zrzavou, pihovatou anorektičku oblečenou do tkaniček od bot: „Félmi flexibilní táma.“

Šli dál.

„Totó je Béata. Ufitíš, že se f ní natobrro strratíš,“ řekla laškovně při pohledu na člověčici huttích proporcí neschopnou jiného, než plazivého pohybu.

Další dívka byla od hlavy až k patě prošpikovaná všemožnými kroužky a řetízky.

„Prrosím, sesnam se s Brrittou, vyutšenou kofotepkyní,“ klokotala twi’lečka: „A pokud je pán přšísnivtsem kyberhrrátek, mám prro něj tuto líbesnou krrasafici.“

Zad odvrátil pohled od chladně působící IG-69 a zaměřil svou pozornost na bělovlasé děvče významně se prsící v modrém overalu.

„No né, máte fkus,“ spráskla ruce velitelka a potáhla z dlouhé špičky: „Kirrstin, pojď k nám!“

Cosi zasyčelo a vitrína se otevřela. Slečna ladně sestoupila na zem a došla až k nim.

„Fem pána na tesítku a dej si sálešet.“

Kirstin přikývla, jemně uchopila kabátníkovu ruku a vyrazili.

Pokoj byl malý, rudě vymalovaný a vyvoněný toaletními osvěžovači. Na první pohled dobře polstrovaná, vcelku prostorná postel si pro sebe zabrala většinu místa, takže nebylo kam jinam se uchýlit. Jen co se zaklaply sololitové dveře, nalepila se bělovláska až těsně na něj a jala se cosi kutit se zapínáním opasku. Nebránil se, takže netrvalo dlouho a stál tam tak, jak ho kdysi kdosi vyvrhl na svět. Kirstin si chvíli hrála s tím, co jí na něm zajímalo a pak hupsla na postel, strhla ze sebe lacláče a otevřela se.

Když bylo po všem a on se oblékal, pozorován jejím nevzrušeným pohledem, jen tak mimochodem podotkl: „Vy holky toho hodně víte.“

„Ani ne,“ zamručela.

Přepípl na terminál na malém stolku jistý finanční obnos a pokračoval: „Tak jsem se chtěl zeptat, jestli jsi tu náhodou neviděla takovýho menšího modrookýho blonďáka.“

„Co kulhal na pravou nohu?“

„Přesně tak.“

„Co měl kládu jak wroshyrskej strom?“

„To nevim.“

„Tak ten je vedle na devítce s Melatidou,“ pokrčila rameny.

„COŽE?!“

„No je to tak,“ zazubila se: „Proč? Máš teď chuť na pořádnýho chlapa?“

Nenamáhal se s odpovědí a rychlostí protonového torpéda vybombil na chodbu. Necelé čtyři metry od něj právě zavíral dveře malý blonďatý typ, celý v černých tunikách. Sotva cvakl zámek, otočil se a jejich pohledy se střetly.

„Zdravíčko,“ řekl s úsměvem od ucha k uchu: „také se cítíte jako znovuzrozený, příteli?

Zad zíral do jeho modrých očí, zcela vyvedený z konceptu. Neznámý se zatvářil ustaraně: „Jste v pořádku? Celý jste zbledl.“

Zadův pohled padl na jílec světelného meče, který se kýval u mužova opasku.

„Tohle?“ černooděnec se pousmál: „To je baterka. U nás v domě praskla žárovka na chodbě a není vidět na krok. Nerad bych si rozbil nos, ha ha.“

Zad poodhrnul kabát.

„To je zajímavý, že u mě v domě všechny světla svítěj jak divý,“ řekl: „a já mám s sebou taky baterku. A úplně stejnou.“

Momenty prozření jsou překrásné. Například když sledujete holofilm se zapeklitou zápletkou a až do poslední chvíle nevíte, která bije, a teprve s posledním záběrem se plácnete dlaní do čela a vykřiknete: „Ty bláho, to je nářez! Takže on tohle a ona tamto a pak všichni… no jistě! Teď už dává smysl, proč jedl vjónské rybí prsty kapesním nožíkem, a ne vidličkou!“ Ani jeden z účastněných si jej však v této situaci neužil. Zelená s červenou čepelí se mihly vzduchem a střetly v oslepujícím záblesku, aby se vzápětí oddělily a opět spojily v jiném místě.

Chodba byla úzká, při každém dalším výpadu bojovníci odkrojili kus zdi. Nešťastní přítomní se marně chytali za hlavy, zastavit ty dva bylo zhola nemožné a tak se raději poschovávali, kde se dalo, zatímco se boj přesunul na požární schodiště.

Zad vylomil bezpečnostní dveře a vypadl na střechu. Okamžitě se ozvalo zběsilé syčení, jak se začaly odpařovat dešťové kapky dopadající na rozžhavenou zelenou čepel. Sotva upevnil postoj, vyřítil se zevnitř jeho oponent. Opět se do sebe pustili a všude kolem cákali vodu, jako dva psi, když vyskočí z louže, ve které se předtím rochnili. Byla to vskutku impozantní podívaná, dva nesmírně pohybově zdatní mužové na střeše hampejzu bojující na život a na smrt.

Jak si oba uvědomovali, byli si velmi vyrovnanými protivníky, přesto se našly momenty, kdy některý z nich získal na okamžik převahu. Jako když blonďák soustředil Sílu a mocným energetickým štouchem shodil Zada dolů na ulici. Ten, jelikož něco podobného kupodivu nečekal, se jak široký tak dlouhý rozsekal o kočičí hlavy, dlouho se tím ale nezabýval a otočil se na záda právě včas, aby zabránil seskočivšímu nepříteli v demontáži jeho tělesné schránky přesně mířeným svislým sekem. Podrážky vysokých bot sebou smýkali po kluzké dlažbě, když s prskotem napínali všechny svaly a stimulovali každičký kousek mozku v touze přimět své tělo k ještě lepšímu výkonu, stále však byli jeden jako druhý a tak v úporném zápolení dorazili až k uměle vytvořené díře v zemi.

Nikdo z cestujících toho večera nečekal, že by místo soupravy podzemní dráhy mohlo dorazit něco jiného. Někteří sice pamatovali dobu Velké povodně, kdy byla polovina metra plná vody hemžící se obřími masožravými sasankami, geneticky zmutovanou odrůdou těch z Porpallsu, jejichž zárodky do dopravní sítě ve chvíli zmatku nasadil nějaký vtipálek, ani ty by ale ve snu nenapadlo, že se z eskalátorů vysypou dva rozparádění buřiči se světelnými meči. Nejdřív sice mysleli, že jde o nějaký happening a začali k nim vztahovat ruce v očekávání kýčovitých balonků, či alespoň pestrobarevných letáčků, když ale Zad minul svou zbraní a přesekl informační stojan tak šikovně, že se se skřípotem zřítil do kolejiště, spustili křik a vzali čáru. Zůstal jen hluchoslepý violoncellista hrbící se za svým nástrojem uprostřed nástupiště a patrola pořádkové služby.

„Hej!“ zařval velitel s modrou šerpou přes ramena: „Co to tu vyvádíte, hovada?! Okamžitě přestaňte a ukažte identifikaci!“

Blonďák odrazil Zadův výpad a obrátil se k němu čelem.

„Je to jedi, dutá hlavo!“ zařval: „Veřejný nepřítel číslo jedna!“

Mezi policisty to zašumělo.

„Jedi? Co to je?“

„O těch jsem už slyšel! Prej profesionální speederrallye jezdci.“

„Vážně? Můj kluk kouká na speederrallye. Myslíš, že by se mi podepsal na břicho?“

„Ale prd, žádný jezdci. Znáte vůbec dějiny?“

„Jak to myslíš?“

„No přece, jediové byli agresivní řád bojovejch mnichů toužící rozvrátit systém a chopit se moci. Nebejt Palpatina a jemu podobnejch, kdoví, jak by to s náma dopadlo!“

„Tý vado! Odkud to víš?“

„Jsem dával ve škole pozor, ne?“

„Koho jste měli na historii?“

„Brodyovou. Jsem jí žral, ty bláho!“

„Kdo ne? V těch jejích modrejch kukadlech jsem se vždycky topil.“

„Kde je jí konec, nevíš?“

„Prej si vzala ňákýho disidenta, nebo co a slehla se po nich zem.“

„To jako, že jsou pod drnem?“

„Ne, že zdrhli.“

„To se tak někdo má.“

„Sklapněte!“ okřikl je velitel, kterému chvíli trvalo, než si dal všech pět dohromady: „Ti dva jsou jediové, nepřátelé státu! To tady budete jen kecat a čučet do blba?! Nastavit na omráčení a do nich!“

Periferním viděním Zad postřehl skvadru militantně vyhlížejících jedinců, jak lící pušky. Vyhnul se blonďákovu výpadu a Silou drapnul jednoho z nich, aby jím mrštil proti ostatním. Složili se jak domino, dřív ale pár z nich stačilo vystřelit. Omračující paprsek líznul tvář muže v černém. Zatnul zuby, aby překonal malátnost, odvrátil několik Zadových výpadů a pak ho ranou do břicha na okamžik imobilizoval.

„Mě ne, jeho!“ zahulákal směrem k s námahou se zvedajícímu veliteli: „Jsem vykonavatel Císařovy vůle Kel Ran Poternosk s pověřením vypátrat a zneškodnit rytíře jedi! Je vaší povinností poskytnout mi veškerou pomoc, jakou jste schopni zajistit!“

„Jak vám máme věřit?“ zvedl dotázaný obočí.

„Mám konexe k takovým, jako je lord Vader. Chcete to vysvětlit od něj?!“

Oficír se narovnal jako pravítko: „Ne, pane!“

„Tak přestaňte držkovat a začněte dělat svojí práci!“

„Nevěřte mu,“ z podlahy se ozval Zad: „kecá! Já jsem Kel Ran Poternosk.“

Blonďák se plácl dlaní do čela. „Musíš to teď komplikovat?“ zavrčel.

„Jen bych rád uvedl věci na pravou míru,“ Zad pokrčil rameny a vstal.

Velitel vypadal nejvýš zmateně: „Tak komu mám věřit?“

„Mně!“ ozvali se ti dva najednou.

„Víte co?“ zavrtěl hlavou pravý Poternosk: „Nejlíp bude, když půjdete nahoru a tam na nás počkáte. My si to tady spolu vyříkáme a pak vám dáme vědět, jak to dopadlo, ano?“

„To zní rozumně,“ přitakal druhý pravý Poternosk.

„Asi máte pravdu,“ velitel si prohrábl vlasy: „Zkuste to tu úplně nezničit.“

„Uděláme, co bude v našich silách.“

„No právě.“

Rozladění strážníci zamířili ke schodišti.

„Tohle vezme vítr z plachet,“ podotkl Zad.

„Tutově,“ vzdychl Kel: „Nevykašleme se na to?“

„Už jsme jednou začali, měli bysme to dotáhnout do konce.“

„To je fakt, co můžeš udělat dnes…“

Meče opět rozvířily vzduch, prvotní zápal pro věc se však vytratil. Oba jen mechanicky a bez zaujetí střídali bojové styly a techniky, žádné potěšení z toho nekoukalo. A když pak Kel udělal chybu a Zad mu v nadloktí utnul pravou paži, obešlo se to bez velkých emocí.

„To zní fér,“ protáhl blonďák při pohledu na ztracenou končetinu: „Nechť zvítězí ten lepší.“

„Poslyš,“ řekl Zad: „není to nic osobního. Upřímně, přijdeš mi celkem fajn.“

„Ne, já tě chápu. Je válka.“

„Právě.“

Zelená čepel se octla těsně u jeho krku.

„Nějaký… poslední přání?“

„Ani ne, díky.“

„Dobře. Sejdeme se v Síle a dáme řeč.“

„Na to vem jed,“ pousmál se.

Bylo to snazší, než rýpnout nožem do másla, když si děláte snídani.

Zad chvíli počkal, než vypnul meč. Cítil se zvláštně prázdný. Ano, zbavil galaxii dalšího imperiála, jednoho z těch, kteří ho během Čistek připravili o všechno, přesto si nepřipadal jako vítěz. Nechtěně si začal uvědomovat, že jak exekutor tak on šli proti sobě, aniž by nad tím jakkoli přemýšleli. Byli oba zaškatulkováni do rolí, které si sami nevybrali - v Zadově případě rozhodně a kdo ví, jakou motivaci měl Kel. Citliví na Sílu to neměli vůbec snadné. Nebýt války, třeba by zašli na pivo.

Bylo mu mizerně, když se svěšenými rameny vystupoval po schodech na povrch.

„Je dole,“ zamumlal k veliteli, sedícímu na lavičce u tramvajové zastávky: „můžete ho jít vyzvednout.“

V ruce stále svíral jílec meče, když kráčel liduprázdnou ulicí směrem ke kosmodromu. Jeho pouzdro bylo z části dřevěné a bylo v něm šest neumělých zářezů. Sedmý měl přibýt dnes… neměl ale náladu.


Cestou se staví v rozmláceným hampejzu pro tašku s věcmi. Majitelka na něj něco huláká, ale on nevnímá. Do přístavu to není daleko. U okýnka zaplatí zpruzené pokladnici poplatek za stání, otevře kotec. Omlácený Z-95 Headhunter ho láká k sobě. Vyklopí kabinu, uvelebí se v sedačce s potrhaným koženým potahem. Nakopne motory.

Mračna se začínají trhat, když únikovou rychlostí poslal gravitaci k šípku a octl se v černi mezihvězdného prostoru. Těžko se zbavuje smyslu života. Ten jeho spočívá v likvidaci těch, kteří chtějí zlikvidovat jeho. A na tom se nic ničím nezmění.

Zadá cílové souřadnice. Na Lothalu prej někdo dělá bordel.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
11 hlasů
9 hvězd
0 hlasů
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů