Ankarianka I Setkání

Ankarianka stála čelem do rušné a temné ulice, dlouhé elegantní ruce sepjaté za zády vnímaly každou nedokonalost zdi, které se ani nedotýkaly, dlouhé kudrnaté kaštanové vlasy jí bez přestání povlávaly ve větru a spadaly do velkých nádhených mechových očí se svislými zornicemi, kolem kterých se dokonalá zeleň měnila v medově nazlátlou. Až na oči, uhlově černé rty, dlouhé špičaté zuby a nehty ostřejší než žiletky vypadala jako člověk. Dokonalou tvář, kterou dokázala za každé situace udržet naprosto bezvýraznou držela hrdě a chladný pohled upírala kamsi do dáli, kde sledovala svůj cíl: vysokého hubeného lidského muže, který se ji pro svou vlastní zvrhlou potřebu pokusil zbavit věci na níž jí záleželo víc než vlastní život, svobodu. V soustředění se nenechala rozptýlit hovorem všech bytostí kolem sebe, rvačkou ba ani výkřikem, jen tak stála s vlajícími vlasy a černým kabátem, který jí ve větru plestal u kotníků o taktéž černé kalhoty, dost široké, aby mohly maskovat zbraň v pouzdře u kotníku a dost úzké, aby nebránily v pohybu. Další dva blastery měla upevněné v pouzdrech na stehnech a ukryté v kukévech jejího kabátu se skrývaly její klenoty: dva světelné meče, oba v dkoknalém stavu, zelené, se zaoblenými rukojeťmi a vyrobené tak, aby je mohla kdykoli spojit dohromady a vytvořit tak světelnou hůl. Nikdo nevěděl, že tyto světelné meče vlastní a natož pak aby ten případný někdo věděl, že s nimi umí zacházet možná lépe než mnozí členové řádu. Nebyla jedi ani sith, nebyla nikdo, jen ankarianka ztracená v moři dalších bytostí na Corusantu. Všichni ankariané cítili sílu a všichni ji mohli alespoň do jisté míry používat, jak moc byla jen náhoda nebo genetická dispozice, ale i přes tuto výjímečnou dispozici neznala jediného muže či ženu svého lidu jakožto příslušníka řádu.

Situace se změnila. Vysoký člověk se postavil, rozhlédl a zatnul pěsti. Za celou dobu, co ho sledovala si jí nevšiml, snad proto, že se dokázala skrýt ve stínech vedlejších uiček, zatím co on si vykračoval světlem...a možná proto, že mohla měnit libovolně svou podobu, jakožto všichni ankariané dávala přednost své původní podobě, ale při sledování se její dispozice ukázala neočenitelnou, jenže teď Cíl stál a rozhlížel se, na malý okamžik pohlédl i na ni, ale okazžitě se odvrátil a jal se pozorovat dva přicházející muže v dlouhých hnědých rouchách: jedie. Starší z jediů, poměrně vysoký asi padesátiletý muž s dlouhými hnědými prošedivělými vlasy svázanými v zadu do culíku ho oslovil, ankarianka něvěděla, co mu řekl, ale dokonale cítila, že to s mužem otřáslo a pak... Rozběhl se, vrážel do lidí a utíkal přávě směrek k ní, do temné uličty, na jejímž okraji stála. Muž kolem ní bez povšimnutí neuvěřitelně rychle proběhl a utíkal dál, jak věděla, beznadějně...

Slepá ulička ústila v jakousi čtyři metry vysokou tmavou kamennou zeď stolící zde naprosto bezůčelně, protože část domu, které dříve patřila už neexistovala. Anakrianka se za ním rozběhla, byla mnohokrát rychlejší než kterákoliv lidská bytost, ale v tu chvíli nebylo proč se namáhat, protože Cíl nemeěl kam utéct. Dohnala ho o chvilku dřív než jediové. Cíl vztekle pohlédl na vychrtlou ženu před sebou a muže na ní, vykřikl slova pomsty v jazyce, který znala, alestru jejího cíle. Anakrianka své zbraně nevyndala, její kabát pohlcoval výboje a její tělo se jim dokonale vyhýbalo. Jeden z jediů odrazil střelu, tak že její Cíl zasáhla do nohy, ten to ale neodradilo, naopak. Začal kolem sebe střílet ještě zběsileji a ankarianka už neměla šanci vyjít z boje beze zbraně v ruce. Zavřela oči, silou donutila vylétnout své meče z rukávů, aktivovala je a začala bojovat, Styl kterému vládla byl starobilý, před mnoha lety jí ho naučila její ochránkyně, stará jedi z její domoviny, která padla a už nikdy se do chrámu nevrátila, chtěla sice svou učednici představit radě, ale dřív než k tomu došlo, byla zavražděna a tak se mladá ankarianka stala poslední osobou ve vesmíru tomuto stylu vládnoucí osobou. Narozdíl ovšem od obou jediů ona nebyla vázána přísahou chránit, jediná přísaha, kterou komu kdy dala, byla přísaha své umírající mystryni, že nikdy nikomu nedá svou svobodu. Nesmírně rychle se otočila vyhlokovala několik dalších zásahů a jediným prostým konečným pohybem svému cíli zničila zbraň. Muž se ji pokusil nyní už naprosto zoufalo uhodit, ale ankarianka ho poté jediným rychlým plavým pohledem omráčila.

Jediové nemohli věřit svým očím, mladá žena, jejíž rasu nepoznávali, se k nim otočila a nyní už deaktivované světelné meče si zastrčila zpět do rukávů, prohlédla si je klidným koumavým pohledem a staršímu z nich mlčky podala ruku. Jedi si ji znovu prohlédl, byla krásná a děsivá, nebyl si jistý její rasou, ale tetování kolem obočí mu napovídalo, že tam odkud pochází je, nebo byla významnou osobou.
,,Jsem Qui-Gon Jinn," představil se klidně.
,,Skyro," odpověděla jedním slovem ankarianka a kývla k mladšímu z jediů ,,váš učedník, mistře jedi?"
,,To je Obi-Wan Kenobi," přikývl ,,vlastníte světelné meče a ovládáte umění boje se světelným meček, kdo jste?"
,,V mém jazyce znamená Skyro nikdo, mistře jedi, myslím, že to mluví za vše," odpověděla klidně ankarianka, otočila se a volným krokem se rozešla zpět na ulici. Padawan ji však zacytil za rameno a otočil zpátky k sobě
,,Mistr se tě ptal, odkud znáš očení jediů."
,,Na tom už roky nesejde," odpověděla opět naprosto klidně ,,a měla bych tě varovat padawane, poslední člověk, který mě stkhle chytil, skončil s rukou natřikrát přeraženou," s tím se znovu otočila a tentokrát nerušeně, pouze doprovázená pohledy mužů, odešla.