Ztracen ve válce I.

Takže... rozhodl jsem se začít nový příběh :) Budu rád za všechny komentáře...


10 let po začátku Velké galaktické války (3671BBY)..


Imperiální armáda postupovala hustým lesem na Dromund Kaasu. Vlastně ne armáda, jen 63. řadový pluk. Procházeli klikatou cestou, obklopenou hustým lesem. Vždy byli čtyři vojáci na řadu.
Pochodovali jako na přehlídce. Všichni vojáci byli nadšení, že se vrací do Kaas City. Občas někdo zakopl, ale hned zase vstal. Někteří vojáci i zpívali, či si pískali. Už jen třicet kilometrů a jsme doma, říkali si všichni. Díky hustému lesu, který byl nalevo i napravo, nebylo vidět na dvacet kroků daleko. Ale nikdo si ani nepomyslel, že by se jim mohlo něco stát. Zrovna pršelo a jejich pouť byla po rozblácené cestě namáhavá. Proto za chvíli ustaly všechny písně a podobné zvuky. Všichni vojáci se soustředili na pochod. Nadšení opadalo. Bylo slyšet jen šustot stromů a zvířata v lese.
V předposlední řadě šel jistý Ben H’annder, tou dobou vojín. Měl na sobě typickou černou zbroj a helmu, jakou používají téměř všichni imperiální vojáci.
Náhle se zepředu ozval křik. Začal zmatek. Všichni vojáci se snažili vidět dopředu. Plukovník se je pokusil uklidnit a vojáci opět pochodovali dál. Ben už viděl, o co šlo. Vedle jednoho stromu byl na dřevěný kůlu nabodnutý voják. Imperiální voják. Všichni vojáci byli zděšeni. Nálada se stále zhoršovala. Někteří si kvapně sundali helmu a zvraceli do křoví. Byl to hrůzný pohled.
Pochodový útvar se začal rozpadávat. Ale stále pochodovali. Začala se projevovat únava. Někteří vojáci kleli, když zakopli a upadli.


Smrákalo se. Déšť byl čím dál intenzivnější a začalo hřmít. Cesta před nimi se měnila v bláto. Vojáci čím dál častěji uklouzávali. Bylo také čím dál víc tmavo. A od jejich cíle je dělila velká vzdálenost.
Náhle je jejich velitel zastavil. Všichni se rozhlíželi kolem ve snaze najít důvod plukovníkova znepokojení. Ale nic neviděli. Les byl příliš hustý a byla už téměř tma. Výstřel z blasteru, jakoby odnikud, ukončil plukovníkův život. Sesunul se bezvládně na zem.
Všichni se otočili k místu, odkud výstřel nejspíš přišel. Rozhostilo se až děsivé ticho. Ozval se další výstřel a nějaký voják se sesunul k zemi. Vojáci se opět otočili, ale zase nic. Opět ticho. Jen bylo slyšet šuškání mezi vojáky. Když se to opakovalo popáté. Vojákům došla trpělivost a začali zoufale utíkat pryč.
A to byla ta největší chyba. V rozbláceném terénu nejeden voják upadl. Z lesa vyskakovali podivní, téměř nazí válečníci s hrůzostrašnými maskami, připomínající zdeformované lebky. Vyzbrojeni byli sekyrami a palcáty, vyrobenými z kostí. Někteří z nich měli i blastery. Doráželi vojáky, kteří upadli. Byl to strašný masakr. Vojáci padali po desítkách. Sám Ben utíkal doslova o život. Neustále si opakoval, že jestli zastaví tak umře. Snažil se tak překonat strašnou únavu.


Byl zoufalý. Nevěděl co dál. Ve spáncích mu začalo bušit. A končil s dechem. Ve tmě již nebylo nic vidět. Zvolil jedinou možnost, jaká se naskýtala. Běžel dál. Po několika desítkách metrů se zastavil, aby nabral dech. Byl sám. Ani ti podivní válečníci nebyli nikde vidět. Odhodlal se k zoufalému činu. Vystřelil jedinou světlici, kterou měl u sebe. Byla to jeho jediná šance na záchranu. Světlice odhalila jednoho z těch válečníků asi dvacet kroků od něj. Měl v ruce pušku. Než stačil Ben jakkoliv zareagovat, nepřítel vystřelil a zasáhl ho do boku. Sesunul se na zem a jeho protivník odběhl pryč. Začal ztrácet vědomí, až nakonec omdlel...


K jeho překvapení znovu otevřel oči. Byl již den a krom rozblácené země nebyla po dešti ani stopa. Stále však bylo zataženo, jako vždy. Ben se pokusil posadit. Nešlo to, bolest byla příliš silná. Ale než znova ulehl, viděl mrtvolami posetou cestu, po které včera pochodovali. Všichni jsou nejspíš mrtví, pomyslel si. Nevěděl co dál. Bál se, že ty bestie jsou stále někde poblíž. Uslyšel zašustění listí, bylo to blízko. Vyšlo to na cestu. Ben zavřel oči a dělal mrtvého.
To něco se nad ním shýblo. Ben uslyšel dech toho tvora. Zvědavost ho přemohla a on otevřel oči, aby si prohlédl tu osobu.
A to byla chyba. Byla to jedna z těch bestii, které vyvraždily jeho jednotku. Už napřahoval sekeru, aby ukončil jeho život. Ben věděl, že pokud něco neudělá, je po něm. Nahmatal vedle sebe kámen. Dříve, než stihl nepřítel jakkoli zareagovat, zasáhl ho kámen do hlavy. Zemřel okamžitě, jelikož mu šutr prorazil lebku.
Svalil se na zem, z rány mu tekl proud krve.


Ben zatnul zuby a přes veškerou bolest vstal. Nemohl tu zůstat. Sebral nedalekou spadlou větev. Ohlédl se. Viděla cestu plnou mrtvol jeho kamarádů a spolubojovníků. Některá těla byla z poloviny zapadlé v blátě, některým chyběly hlavy. Do očí se mu nahrnuly slzy. Obrátil se, aby nemusel sledovat tu bezútěšnou scénu. Opírajíc se o hůl a v druhé ruce držíc blaster vydal se a dlouhou cestu, jejímž cílem bylo dojít ke Kaas City.
Cesta byla stále rozblácená a on mnohokrát zapadl. Putoval celý den a nenarazil na živáčka. Stále to samé, jen stromy na obou stranách rozblácené cesty. Byla zima.
Jediné co měl s sebou na jídlo, byly suchary. Ty spořádal odpoledne a vodu neměl vůbec žádnou. Takže když se stmívalo, měl obrovskou žízeň. Lehl si k jednomu ze stromů, které lemovaly cestu. Přemýšlel, jak daleko asi došel. Moc daleko ne, vzhledem k jeho zranění.
Mohl být rád, že vůbec žije. Byla už úplná tma. Všude se ozývaly zvuky zvířat. Dostal strach, když si vzpomenul na včerejší večer. Strach vystřídal smutek, vzpomínal na všechny, co tam leží mrtví. Zanedlouho usnul.


Pokračování příště...