Stíny minulosti, část desátá

Chlad, šero, vlhko....

Naddon pomalu ale jistě přecházel ze stavu bezvědomí do stavu probouzení se a zjišťování, kde že se to vlastně obličejem otírá o zem.

Dlaně položil vedle ramen a zvolna se začal zvedat.

Odněkud ho přivítal známý, půvabem naplněný hlas: „A tak se Šípková Růženka probudila z věčného spánku... To je dost."

„Kdyby dostala polibek z čisté lásky, možná by se probrala dřív," proběhlo Naddonovi myslí. Trpce se pousmál.

„Katniss, jsi to ty?" zahučel a hned se začal proklínat v očekávání jízlivé odpovědi na tak triviální otázku. A ta na sebe nenechala dlouho čekat.

„Ne, tady Svatej Permoník, moc mě těší... Jasně, že jsem to já, ty pitomče."

Radši už nic neříkal a rozhlédl se kolem sebe.

Seděl na kamenné podlaze, z které místy vykukovaly drobné stalagmity ve snaze spojit se se svými protějšky na stropě, stalaktity.

Místnost jako taková byla poměrně velká. Zhruba osm metrů čtverečních. Stěny byly horninovým masivem nahrubo opracovaným tak, že místnost-jeskyně získala tvar jakés takés krychle. U rohu, kde se spojovaly dvě nejhladší stěny, si pro sebe místo vyhradil jeden slamník. Jakmile ho Naddon spatřil, ihned se rozhodl ho přenechat Katniss, jež seděla opřená o velký kamenný výčnělek lezoucí ze skalnaté zdi.

Nakonec tu byl lavor s vodou a několik svítících olejových luceren rozvěšených různě po stěnách.

Podíval se nahoru. Strop byl od jeho hlavy vzdálen necelý metr. Poslední věcí, která stála za zájem, byly těžké dřevěné dveře. Žádných oken si nevšiml.

„Jak dlouho tu jsme?" promluvil, když si utvořil dostatečně úplný obrázek o jejich bídné situaci.

„Já se probrala asi před hodinou," opáčila.

„Jsi v pořádku?" položil další otázku, trochu opatrovničtěji než měl v úmyslu.

Chvíli bylo ticho.

„Jo, jsem. Co ty?"

„Dá se to," opáčil v lehkém šoku z toho, že se o něj zajímá, byť jen v takovém měřítku.

Už se nadechoval a chystal se, že něco řekne, ale v tom do místnosti vtrhlo světlo, které sem pustily jediné dveře vedoucí ven.

Dovnitř majestátně vkročil vzrostlý, ramenatý weequay. Za zády mu stál trojlístek mužů v rudých uniformách. Každý ruku u pouzdra s blasterem, připraveni cokoli okamžitě podniknout.

„Dobrý večer," začal.

Naddon se těch slov polekal. Večer?

„Jsem Donzeneur Frespear Urlemnaur. Přátelé mi říkají Don." Mluvil s autoritou muže, který je zviklý, že před ním všichni stojí v pozoru a neodváží se nadechnout, dokud jim to nedovolí. A jeho šlechticky znějící jméno to potvrzovalo.

„Ale nepřišel jsem, abych vám vykládal o sobě: kdo jste vy?"

Naddon čekal, jestli Katniss nevychrlí sled naučených frází, které cvičila celou dobu, co on byl v limbu. Nic takového na programu dne asi nebylo, tak vzal nitky loutek do svých rukou. „Jsme novomanželé na líbánkách," vysypal z rukávu první, co ho napadlo s vědomím, že za tohle ho Katniss asi zabije.

„Tak to gratuluju. A svatební dar byla asi dvojice blasterů a malá sbírka nožů, že?" narážel Don na dívčin zbrojní arzenál. Naddon v duchu děkoval nebesům, že nechal svůj meč pod polštářem ve stanu.

„Mám ráda zbraně, co je na tom?" vypálila na něj doposud tichá silueta, sedící zády ke stěně opřená o jakýsi kámen.

„Ale nic, vůbec nic. Rád bych vás provedl po svém panství a seznámil vás s okolím, ale bohužel mám důležitou schůzku s jedním svým přítelem... Za pár dní jsou trhy. Takže bych vám poradil zapracovat na tom, abyste udělali dojem." S těmito slovy luskl prsty, otočil se na podpatku a v čele skupinky ozbrojených mužů vyšel z cely.

Pruh jasného světla se se zavírajícími se dveřmi postupně ztenčoval a s jejich bouchnutím a zarachocením klíče v zámku, zmizel úplně.

„Novomanželé?!" vypálila Katniss, pro případ že by někdo poslouchal za dveřmi, šeptem.

„Vymyslela bys něco lepšího? Já narozdíl od tebe neměl hodinu na rozmyšlenou, co řeknu, až nás přijde přivítat náš milý hostitel," bránil se.

Zamračila se ve snaze narychlo přijít na nějakou lepší historku o jejich původu a poslání. Nic ji nenapadlo, tak jen pokrčila rameny. „Na tom teď nesejde. Musíme vymyslet, jak se odtud dostat. A to dřív, než začnou ty trhy. Nechci skončit jako pokojská nějakýho prachatýho děduly - a to je asi nejlepší z možných variant."

Naddon se pokoušel oponovat. „Neznáme to tady. Nebylo by lepší počkat na ty trhy? A pak se z nich vypařit?"

„Jestli chceš riskovat, že nás rozdělí, tak klidně," smetla jeho návrh ze stolu. „Jsem pro, abysme odtud zmizeli, co nejdřív," dodala.

„Fajn. Asi nemáš po ruce nějaký zbraně, kterejch si nevšimli?" nadhodil v zoufalé naději. Odpověď ho překvapila.

„Vlastně mám. Otoč se."

„Nechápu, proč bych se měl-" „Prostě se otoč!"

Uposlechl.

Slyšel rozepínání zipu u její kožené bundy. Následovalo ticho. Pak se spojování zoubků ozvalo znovu.

„Fajn, otoč se zpátky."

Učinil tak. Katniss přistoupila k němu, držíce v rukou malý plátěný balíček. Její prsty rychle rozmotaly tenký provázek jež u sebe držel jednotlivé cípy látky. V záři světla, jehož centrem byla blízká lucerna, se blýskaly dvě žiletky.

Naddon se chystal zeptat, kde to tak najednou splašila, pak mu to ale došlo a tak se rozhodl zachovat mlčení.

Katniss se na něj letmo usmála a pak promluvila. „Takže uděláme to takhle..."