Hon: část 3

Dveře do tréninkové místnosti se se zasyčením otevírají. Téměř bych dívku klečící na soubojovém koberci nepoznal. Přes oči má uvázaný černý šátek a je oblečená podobným způsobem jako já, ale můj oděv je z praktických důvodů o něco volnější. Jen málokrát jsem An viděl v něčem jiném než dlouhé sukni, má totiž malilinko nohy do „o“ a to lze v upnutých kožených kalhotách vidět lépe, i když ne na první pohled.

„Možná dojde na bitku s echani,“ spouštím poté, co se za mnou zaklapávají automatické dveře.

Ancareda vstává ze země a nasazuje si chrániče na holeně a na zápěstí: „Aha, tak proto.“

„A Caleb navíc zjistil, že je to Eryho, celkem úspěšná nájemná lovkyně,“ pokračuju. „Že je úspěšná bych si celkem domyslel. Jestli vlastnila světelný meč, mohl být jednou z jejích obětí jedi.“ Také si nasazuju chrániče a stavím se do bojové polohy.

Beze slova následuje pár vykrytých kopů a ran na obou stranách.

„Ta echanijka, Eryho, se snažila sehnat loď pryč z planety.“ Vykrývám zápěstní útok na hlavu.

„Od tebe?“ hází po mně tázavý pohled blonďatá dívka.

„Odmít sem jí, tak se na to vyprdla a odjela výtahem.“ Neúspěšně se pokouším o kop do boku.

„Třeba to nebylo tak akutní.“

„Urazila mojí skobu,“ vyhýbám se kopu s výskokem a opatrným chvatem dostávám miraluku na záda, „řekla mi, ať si dávám bacha, do čeho strkám ten svůj frňák.“

„Dobře, to zní celkem podezřele,“ uznává An, zatímco se za pomoci nabídnuté ruky zvedá z koberce. „Zjistil taky Caleb, kam ráda chodí, nebo kde žije?“

„Chodí po večer chlastat, hledat práci a tak, dolu do Delverovy kantýny,“ odpovídám, zatímco se soustředím na vyhnutí se vysokému kopu, který mi těsně míjí špičku nosu. Pokouším se dívce podrazit nohy, ale vypadá to, že už se rozcvičila. Tanečními kroky se mi vysmýká a náhle se můj krk ocitá v objetí její pravé paže. Miralučin krok dopředu mě nutí udělat krok dozadu a zakopnout tak o její nohu. Tentokrát se ocitám na koberci já. Ancareda ustupuje dozadu a opět se staví do bojové polohy.

„Rozdělíme se?“ vrací se opět k rozhovoru. Souboj se mění v pasivní oťukávání.

„Proč to?“

„Pronásledovat nebezpečnou nájemnou lovkyni se ti určitě bude líbit víc, než vyptávání se psychicky rozložené přítelkyně oběti na věci, které ji každých pár minut rozpláčou. Navíc jí už určitě chrání Dorianovy ozbrojenci. Já jsem ta na plížení a vyjednávání, ty jsi ten, co seká a straší.“

„Dobrá, ale budeme se čas od času kontaktovat, kdyby se něco pokazilo.“

„Jistě.“

Jsme dole. Dělám nejistý krok z výtahu. Znechuceně se šklebím, když mi do nosu udeří vlna smradu. Ve výtahu bylo nachcáno, ale tohle je jiný kafe. Tady musej chodit vykonávat potřebu hutti, protože se nevejdou na záchod, nebo něco. Rozhlížim se okolo, skoro všechno je špinavý - stěny, zem, i právě přijíždějící vlak. Je tu slabé osvětlení, když už nějaké. Ve vlaku, kde by většina právě ráda spala, je zase silnější. Divný místo. Nastupujeme a sedáme si s An vedle sebe. Vůz je skoro prázdný, proto si asi ten malej twi’leckej klučina sedící naproti vybírá mě, jako střed zájmu. Vlak se rozjíždí, uvelebuju se a dělám, jako že usínám, ale nechávám oči trochu pootevřené, nehodlám se nechat okukovat při spánku. Až usnu, otevřu pusu a budu vypadat směšně, nerad vypadám směšně, když mě někdo sleduje. Schovávám ruku do bundy a lehce pohybuju prsty, chlapci padá čapka do očí. Asi ho to vzpamatovalo, tak mi přestal věnovat svojí ctěnou pozornost. Konečně.

Vím, že je to sen, ale stejně se nemůžu ovládat. Stojím na přespříliš povědomém místě. Přede mnou se nepříjemně usmívá zrzavý chlap. Na černý kožený bundě má přišitý jakýsi znáček, vypadá to jako stylizovaná kel-dorská maska. Něco říká, ale je umlčen světelným mečem, kterým mu probodávám břicho.

Druhý sen je živější a je celistvý. Ocitám se v něm v kůži hutta sáňkujícího na Alderaanu. Z tohohle snu si toho pamatuju mnohem víc a zrovna bych to nejrači zapomněl.

„Gane, vstávej!“ ozývá se v těsné blízkosti mého ucha.
Možná mě vzbudil ten hlas, nebo jak se to, na čem ležím, během mluvení pohnulo. To na čem ležím je štíhlé rameno Ancaredy Atsuti. Je to tu - vypadám směšně, a ten kluk na mě zas kouká, teď se navíc i culí.

„Vystupujem,“ dodává potichu miraluka.

Stoupám si ke dveřím a čekám, až vlak zastaví a ony se rozevřou. Zívám únavou a vzápětí se rozhlížím, jestli to někdo neviděl. Je to síla zvyku, spíš než že bych tady a ještě k tomu ve svý roli chtěl dbát na etiketu. Weequay opírající se u zadních dveří to určitě viděl, ale sem si skoro stoprocentně jistej, že moje zívání není důvod, proč nás sleduje.
Vlaková zastávka se zdá být o něco živější než ta, ze který jsme vyjeli. Okolo na domech a obklopujících je terasách i spojujících je můstcích je přiděláno pár umouněných obrazovek s reklamami. Pár jich upozorňuje na nedalekou Delverovu kantýnu a to je to místo, kam já bohužel potřebuju.

„Ten chlápek nás pronásleduje,“ mrmlám miraluce u ucha na půl pusy a bedlivě při tom pozoruju weequaye, jak předstírá, že se rozhoduje, kterým směrem se vydat. Vyrážíme, kam nás navádějí svítící šipky, dolů z nástupiště po permabetonových schodech. Muž samozřejmě vyráží v závěsu za námi a dělá při tom grimasu, jako by si zrovna vzpomněl, kudy chce jít. Terasa, či ochoz, po němž kráčíme je dlouhý, temný a opuštěný, stejně jako ulice pod ním. Nechápu, jak tady může někdo denně vystupovat, samotná ulice vypadá jako skládka, co kdysi možná sloužila jako garáž. Vypadá to tu tak mrtvě, že by jeden nevěřil, že se tudy chodí do Delverovy kantýny, která je v okolí údajně tak oblíbená. Na konci ochozu ale přeci jen na někoho narážíme. Stojí tam čtyři týpci a předpokládám, že pan weequay patří taky do party. Jsou multikulturní, je vidět, že je to férová banda. Chiss, dva lidi a gran se buďto opírají o zábradlí, nebo prostě stojej na schodech. Zastavujeme se tak dva metry od nich.

„Zdovolením,“ prohazuju jen tak z hecu.

Neuhybaj. Chiss se staví do čela skupinky. Chvíli hledím přímo do červených očí kontrastujících s modrou pletí. Nakonec ustupuje stranou, chlápci za nim posouvaj nohy, abych mezi nima moh projít. Jen co se dostávám na schody, uzavírají za mnou cestu. Ancareda se ocitá v obklíčení a oba lidé ledabyle se opírající o kovové žbrlení vytahujou vibročepele, zuběj se na mě. Prostě to muselo přijít, ti muži si neváží života, a nejen cizího.

Weequay snažící se Ancaredu chytit zezadu nečekaně míjí její rameno. Miraluka muže přehazuje přes záda a na zemi omračuje. Lidé se na mě náhle přestávají soustředit, jak uslyšeli kovové zacinkání pásků, nebo čehosi, o permabetonový ochoz. Čekám, až jeden z nich na okamžik obrátí pozornost dozadu. Ten okamžik mi stačí na to, abych mu uštědřil ránu dlaní do brady.
Dušené heknutí. Padá na záda granovi.

Odrážim se pravou nohou od zábradlí a ta samá noha přistává černovlasému maníkovi na tváři. Vibročepel cinká dole na dlažbě opuštěné ulice. Náhle dostávám velkou pěstí mezi lopatky. Mám vyraženej dech, křečovitě se chytám kovových tyčí, od kterých jsem se před chvílí odrazil. Doufám, že jsem neměl hovno na botě.

Vypadá to, že to tomu trojokýmu boxerovi nestačilo, chytá mě za trup a z výšky asi čtyř metrů mě hází dolů. Paráda, otevřenej kontejner, tak teď mám hovna všude, jen ne na botě. Chytám se za kovový okraj a přepadávám přes něj. Pěkně jsem teď nasákl esencí zanedbání. Jinými slovy prostě smrdim jak nerf. Sklepávám ze sebe větší kousky svinstva. Nahoře pokračuje souboj, respektive Ancareda doráží posledního mamlase loktem do hlavy. Vzápětí sbíhá po schodech dolů.

„Uf,“ odvrací ode mě znechuceně obličej, „myslím, že je právě načase, abychom se rozdělili.“

„Kontaktuju já tebe, ne naopak. Ta echanijka je zvědavá holka,“ upozorňuju, než se rozloučíme a vydám se do baru.

Přede dveřma stojí ulíznutej vyhazovač, ale je to celkem korba. Když kolem něj chci projít, ohrnuje nos a rukou mi zatarasuje vchod.

„Proč tak smrdíš?“ mhouří na mě malá tmavá očka.

„Měl sem těžkej den,“ mumlám nezaujatě.

Rukou ukazuje na koš po mé pravici. Vyhazuju bundu a zůstávám tak v bílé košili, která zázrakem zůstala celkem čistá.

„Stačí?“ ptám se nakvašeně.

Kývnutím dává najevo souhlas a uhýbá mi svalnatou paží. Vcházím dovnitř.

Hraje tu živá hudba, kapela stojí ve vzdáleném rohu. Okolo tyčí u pravé zdi tančí modrá nebo fialová twi’lečka, nejsem si jistej, celá kantýna je ponořená ve fialovym světle. U druhý se kroutí theelinka. Chvíli poslouchám hudbu a neslyšně si poklepávám nohou do rytmu, zatímco zrakem projíždím obecenstvo. Myslím, že je to dívka, jíž hledám, co sedí u baru a popíjí něco zářivě žlutého. Prodírám se trsajícím davem a sedám si na barovou stoličku vedle echanijky. Na okamžik ke mně míří její zorničky a pak se opět vrací ke sklence čehosi. Hází to do sebe a objednává si mně známý drink, Vůni Naboo. Dobře si pamatuju ten bylinný nádech. Jednou jsem to ochutnal a znovu už takovou chybu nehodlám udělat. Chutná to spíš jako prostředek na mytí oken, než alkoholický nápoj, nechápu, jak si to může ta ženská objednat. Sullustan staví na bar dvojku jedovatě zelené tekutiny. Eryho k ní pomalu přijíždí rukou a pak mi její nevábně vyhlížející obsah ledabyle vylévá na rameno.

„Teď se s tebou můžu bavit,“ promlouvá a otáčí se ke mně. Můj pohled se střetává s jejím, ledovým a neprostupným, i když jaksi unaveným.

„Proč ses sháněla po lodi, Eryho?“

„Jak víš, jak se jmenuju?“ promlouvá trošku naprdnutě bělovláska.

„Zjistil sem si to.“

„Takže určitě víš, čim se živim,“ pronáší dívka a tentokrát si objednává panáka.

Přikyvuju na souhlas.

Eryho se ohlíží přes rameno: „Půjdeme lovit.“

„Co? Draky? Lidi? Sullustany?“ u posledního slova se ozývá z barmanových úst tiché zabrblání. Ne tak tiché, jak si možná myslel. Slyšel jsem, kam mě poslal.

„Divej se, sedí u nejlišího stolu vpravo a čumí na mě,“ brblá echanijka do skleničky.

„Ten chistori? Tak to nevim, kam ho zařadit, spíš drak, podle toho, jak je nenápadnej,“ prohazuju ironicky.

„Tak ho nežařazuj, za pár minut bude tuhej. Pojď,“ říká dívka a kolébavým krokem se souká tančícím davem. Je vožralá. Vyrážim s ní z baru. Měl bych udělat dámě doprovod, teď by netrefila ani gamorreana, kdyby jí narval pupek na hlaveň, a už vůbec by nepřemohla toho chistoriho, i když je to stoprocentně amatér. Chytám ji kolem ramen, jinak by se skácela.

„Tamhle za tim rohem budeme mít soukromí a můžem si to tam rozdat,“ mrmlá zadýchaně echanijka.

Tázavě zvedám jedno obočí a zastavuju.

„S tim chistorim, samořejmě,“ dodává vzápětí bělovláska a opět se dáváme do šouravého kroku. Vysokej plazovitej chlápek vylejzá ze dveří a s menším odstupem nás pronásleduje. Dostáváme se do užší uličky, asi dva metry široké. Nad námi z permabetonových stěn trčí kovové terasy propojené schody. Klasické levné bydlení, dost levné i na tuhle část Coruscantu - permabeton, ošuntělé terasy, smrad odpadků.

Chistori si potrpí na efekt, stoupá si přímo doprostřed uličky. Proti pouličnímu osvětlení vypadá jen jako silueta muže s plazí hlavou. Pravačkou odhrnuje pončo a sahá po pistoli. Než stačím tasit vlastní zbraň, slyším jakési zamumlání a cvaknutí.

„Chcípni!“ vykřikuje téměř nesrozumitelně opilá dívka za mými zády.

Nejdřív zabzučení. Poté vidím laserovou střelu dopadnout na kachličky půl metru přede mnou a teprve tehdy si uvědomuju, že mě strašlivě pálí pravé stehno. Se zatnutými zuby si klekám na kolena, a zatímco levačku tisknu na ránu, pravou rukou vytahuju dé-el-čtyřicet-čtyřku. Modrý laser mě o kus míjí, ale za sebou slyším heknutí a pak dušený vzdech.

„Ani neumí mířit, idiot,“ vykašlává ze sebe posléze nájemná lovkyně.

Teď jsem na řadě já. Zaměřuju a střílim. Chistori odlétá dozadu, když mu červený laser naráží do hrudi.