Ewan McGregor jako hlavní hrdina chystaného seriálu o Kenobim.
Zatím se jedná pouze o spekulaci, ale příští týden se koná D23 EXPO. Zde má mít svůj výstup i panel k připravované streamovací službě Disney+. A jak už to u takových akcí bývá, začnou se drát na světlo informace a lákadla dříve, než mohou být představeny oficiálně. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order má první gameplay video.
Měli jsme příležitost vidět Star Wars Jedi: Fallen Order v pohybu. Dnes večer v průběhu E3 2019 nastoupili herní vývojáři a přední tváře Respawnu s představením prvního gameplaye spolu s ujištěním oficiálního data vydání. více »
Máme oficiální data nových Star Wars filmů!!!
Na Twitteru zveřejnili přibližné termíny vydání filmů od dnešního dne až do roku 2025. Nebudeme tedy muset čekat jako mnozí fanoušci deset nejistých let, jako dělí Star Wars VII: Síla se probouzí (2015) od Pomsty Sithů (2005). více »
Zemřel Peter Mayhew, legendární Chewbacca
Smutnou skutečností se stalo, že náš svět opustil herec Peter Mayhew, který si zahrál legendárního a všemi oblíbeného co-pilota Chewbaccu. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order a VR Vader: Immortal
Dnešní informace se týká připravované hry od studia Respawn Entertainment, která nese název Jedi: Fallen Order. více »

Hon: část 2

Reklama
Autor: Wampyrelli
Přidáno:16. Červen 2013 - 22:40
Přihlásit se k odběru

Poslouchám vousatého detektiva a vstřebávám veškeré informace, které posílá naším směrem, zatímco si prohlížím okolí. Stalo se to poměrně blízko hrany chodníku. Světelný meč byl nalezen dole v nižších patrech, ve kterých, mimo jiných gangů a podezřelých organizací, sídlí právě Dorian. Jediové, když nejsou uplný paka, si dávaj na svoji zbraň dobrý pozor. To mě vede k myšlence, že vrahem nebyl jedi, což by teoreticky vrah mohl chtít, takže vim zase prd.

Detektiv ukončuje shrnutí situace a sedá si na sedačku policejního speederu. Ancareda stojí u hrany, vítr na ni fouká z několika směrů, nevadí jí, že větrný proud vanoucí zespoda smrdí nejen rošťárnou.

„To ne, že ne?“ pozoruju ji zoufale.

„Budeme muset dolu,“ odpovídá a otáčí ke mně obličej. Vánek pohrávající si s její kápí odhaluje krátké světle blond vlasy - sestřih, co nepřekáží při boji s vyvrheli společnosti.

„Jediové tam dole nemusí být vždy vítáni,“ pronáším po chvíli.

„Slyšela jsem, že ti byl zapůjčen byt. Skoro to vypadá, jako by ses těšil na menší hru na obyčejného občana.“

„Těm dole říkáš obyčejný občani.“

„Ti dole jsou tam dole obyčejný občani.“

Má pravdu. Co se dá dělat. Budeme si muset zahrát divadýlko.


Budu pašerák. Sice se v pašování nevyznám, ale prostě se mi líbí ta typicky pašerácká kožená bunda - spousta kapes na spoustu pašovaných věcí. Dávám prodavači těch pár kreditů, kolik ta ošoupaná použitá bunda stojí, navlíkám jí na sebe a vydávám se pro zbraň. Chce to něco silnýho, co se ale dá snadno tasit. Tady, v patře mezi vrchní luxusnější částí města a podsvětím, se dají určitě sehnat i nějaké ty nelegální poklady, tak by mi nemělo dělat problém tu získat normální těžší pistoli. Rozhodně nemám v plánu pobíhat spodními patry s kvé-dvojkou na šest nábojů.

Blížím se k obchodu, nad jehož vchodem je na červené obrazovce basicem napsáno „Ruční zbraně seržanta Movise“. Vcházím dovnitř. Krámek je zahalen přítmím, nejvíc světla přichází od stolu, za nímž otráveně sedí kdovíjak starý kadas'sa'nikto. Jejich pleť je totiž hrbolatá a vrásčitá celý život.

Muž náhle ožívá a energicky vstává z otáčivého křesla: „Aaa, vítejte v Ručních zbraních seržanta Movise, jmenuji se ser…“

„Vezmu si tuhle,“ přerušuju prodavačovu nacvičenou větu a ledabyle směřuju prstem k DL-44, velice slušné těžké blasterové pistoli.

„Jak si přejete,“ odpovídá nikto. „A bude to všechno?“

„Ještě támhletu vibročepel,“ ukazuju na jeden z několika nožů ležících na stojanu za pultem.

„Tak to dělá rovných devět set republikových kreditů,“ pronáší spokojeně prodavač.

Ne asi, devět set kowakianských ořechových kreditů, myslím si pro sebe, zatímco vysoluju žádanou hodnotu.

Takže převlek mám kompletní, teď jídlo. Shodou okolností se nacházím nedaleko Oyterova bistra, asi to chtěla Síla.


No Síla je prostě můj kámoš, říkám si, zatímco se rozplývám nad chutí Oyterova fajnovýho ovocnýho koláče. Ještě si ze svého oblíbeného místa v rohu u durosského majitele bistra objednávám kafe, abych se pořádně probral, byť je už po poledni. Slunko mi to žhaví přímo do očí, maj zrovna zvětšený zorničky kvůli stínu, ve kterym se nachází celý interiér baru, kromě mého oblíbeného rohu. Obracim se k tlačítku u okna a zatahuju jím rolety. Když se odvracím zpět, abych si znovu usrknul kávy, předstírám leknutí z osoby stojící nade mnou. Vycítil jsem, že tam ta dívka stojí. Má polodlouhé naprosto bílé vlasy, bledou pleť a stříbrné oči. Kdo spatří její pravý profil, asi si řekne, že vypadá jako taková klasická tuctovka s fit tělem. Když pak spatří druhou půlku jejího obličeje, polituje tu tuctovku, že asi chudák usnula na sporáku. Já jako galaxie-znalý muž poznávám, že nejde o místní kuchařku, ale o válečnici. Patří mezi echani, rasu válečníků specializovaných na souboje nablízko. Mezi echani nejsou takové rozdíly jako mezi lidmi či zabraky, tahle holka má ale o poznávací znak postaráno.

Dívka otevírá ústa, aby promluvila. Dřív, než tak stačí učinit, jí odpovídám na nevyřčenou otázku: „Prosím.“ Rukou kynu na sedačku naproti.

„Čtete mi myšlenky?“ táže se echani.

„Vypadám snad jako jedi?“ prohazuju jen, co si stačí dívka narychlo prohlédnout ošuntělé oblečení, které mám na sobě. Dávám si nohu přes nohu a dopíjím kávu.

„Vypadáte jako osoba, co vlastní vesmírnou loď,“ odpovídá s kamenným výrazem ve tváři.

„A na co byste takovou loď potřebovala?“

„To vám neřeknu, ale bohatě vykompenzuju kredity.“

„Já se obávám, že momentálně nemám žádnou vesmírnou loď v držení, takže už se tu nemusíte dále zdržovat.“ Snažím se dívku odbýt, pilotovat loď někam do vzdálených análů galaxie není můj primární úkol. Moje hraní si na pašeráka má jistý meze.

„Pašerák bez lodi?“ probodává mě nedůvěřivě pohledem.

„Kdo řek, že jsem pašerák? Třeba prodávám koření sirotkům, nebo jsem místní lovec odměn.“

„Na nájemného lovce jsi příliš nepozorný.“ Pod stolem se velmi potichu ozývá cvaknutí, míří na mě pistolí. Já na ní mířím pistolí o něco déle, na první pohled mi bylo jasný, že je nebezpečná. Dívá se pod stůl, aby pochopila můj vítězoslavný výraz.

„Možná přeci jen jsi nájemný lovec,“ pronáší dívka a vrací blaster zpět do pouzdra, „v tom případě si dávej bacha, do čeho strkáš ten svůj frňák.“ Vstává od stolu a ladným krokem opouští bistro.

To znělo tak výhrůžně, až si to úplně říká o nedodržení. Z okna sleduju, jak bělovlasá dívka kráčí pustou uličkou zastíněnou vysokými domy, jež ji lemují. Míří k výtahu.

Sedím ještě chvíli u stolu, přemítám nad tím, co jsem se stačil dozvědět za to jedno nabitý dopoledne. Chlapík od Dorianu byl člověk, jmenoval se Limius Reyn, bylo mu dvaatřicet let a bydlel tam dole, v Coruscantském podsvětí. Měl přítelkyni, žádné děti, kamarády jen v Dorianu a ty vyslýchat nechci. Někdo ho probodnul mečem, který pak hodil dolu, kde se rozlít na součástky. Nějakej ubožák od policie je pak musel půl dne hledat, protože skončily kdoví jak daleko od sebe. No, a potom tu máme tu zvláštní popálenou bělovlásku, která se nedaleko místa činu shání po vesmírný lodi. Někdo asi bude muset vyzpovídat Reynovu přítelkyní, jestli třeba neměl nějaký rozpory s echanijskou válečnicí. Taky musím informovat Ancaredu. A jestli by mělo dojít na potyčku s echani litovali bychom, že jsme si nezopákli kopání a bouchání.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
1 hlas
9 hvězd
3 hlasy
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
1 hlas
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů