Druhá série Mandaloriana má datum premiéry!
Druhá série Mandaloriana získává první oficiální trailer! No fakt! více »
Druhá série Mandaloriana má datum premiéry!
The Mandalorian se před rokem se svou 1. sérií dočkal zasloužené chvály a pozornosti diváků (ČSFD 85%), není tedy divu, že se okamžitě potvrdila druhá série. Rok uběhl celkem rychle a my se můžeme těšit na konkrétní datum, které si označíme v kalendáři více »
The Sims 4 se dočká expanze Star Wars: Journey to Batuu
Pravděpodobně znáte sérii The Sims a její poslední vydaný díl. The Sims 4, šest let stará hra, jejíž náplní je stavba domků a následné starání se o jejich obyvatele, Simíků. Právě tato hra se dočká dalšího rozšíření do řady, které je plně věnované Star Wars tématice. více »
Star Wars Squadrons a LEGO Star Wars: The Skywalker Saga na Gamescomu
Dnes začíná čtyřdenní videoherní akce s názvem Gamescom 2020. Jedná se o největší herní konferenci na světě, která v podstatě konkuruje akcím jako je E3. Letošní ročník se koná kompletně virtuálně a tudíž každý z vás může vidět nově zveřejněné herní trailery více »
Nový seriál Star Wars: The Bad Batch vyjde na Disney+ v roce 2021
Během příštího roku 2021 se můžeme těšit na vydání dalšího animovaného seriálu ze světa Star Wars, který bude dostupný přes streamovací službu Disney+. Tentokrát se jmenuje Star Wars: The Bad Batch. A o čem, že bude? více »

Niv Ceuelasu - osmá část

Reklama
Autor: Yellyman
Přidáno:14. Březen 2013 - 19:00
Přihlásit se k odběru

Když jsem přistál v chrámovém hangáru, venku za jeho zdmi již panovala noc.

Nad otázkou, jak se můj mistr dostane zpátky, když speeder, který měl k návratu použít již není v jeho dosahu, jsem se vůbec nepozastavil – byl to přeci on, kdo chtěl, abych s jeho pomocí odletěl pryč, to za prvé a za druhé: ať si i on vyzkouší, jaké to je být „nic“ a používat k přesunu z místa na místo hromadnou dopravu.

Stále ve mě vřel hněv, zároveň jsem však pociťoval nesmírnou nutnost někomu se svěřit. Když jsem byl mladší, takovéto své stavy jsem většinou řešil návštěvou útulné jizby stařičké Chagrify Un. U ní jsem se ze všeho vypovídal, přecpal se gimmerovými bonbony a bylo po starostech. Ze zřejmých důvodů to však již několik let nebylo možné, což jsem si velice dobře uvědomoval, a tak se mé myšlenky upínaly k Niv. Při všech hvězdných soustavách, co bych dal za to, kdyby tu teď byla a já jí mohl sdělit vše, co jsem měl na srdci – můj nesouhlas s Abamou, špatné svědomí kvůli mizerným podmínkám, v jakých miliony bytostí žijí (ačkoliv to nebyla moje vina, alespoň ne přímo) i jakousi nevysvětlitelnou obavu, že se do pohybu dalo něco, co nás všechny přesahuje, co hýbe osudem galaxie a co by nás jednou mohlo všechny mrzet. Jenže rusovláska mi byla vzdálená daleko víc, než Abamovi speeder (což mi na náladě nikterak nepřidalo) a pravděpodobně právě spolu s ostatními vasařany pobíhala zamrzlými jeskynními chodbami na Ilumu v urputné honbě za adeganskými krystaly.

Namísto toho, abych šel k sobě na pokoj, jsem proto zamířil dolů, do pater nacházejících se přímo nad technickým zázemím Chrámu, abych navštívil svého, sice možná lehce kontroverzního, přesto nejopravdovějšího přítele, jakého jsem měl. A ačkoliv byl Juren jen slabou náhradou za Niv, po níž jsem toužil každičkou buňkou v těle, byl více než postačující alternativou. Když už nic jiného, mohl totiž nabídnout minimálně jistotu, že si s ním budu moci pěkně od plic zanadávat.

Chodby v nižších poschodích nejsou ani stínem prostornosti a honosnosti těch, v nichž se pohybují Jediové a jsou čistě účelné. Holé, hranaté, bez zbytečných ozdob (nepočítáme-li stěny vymalované v tradičních chrámových barvách) a s tlumeným světlem.

Už jsem šíleného twi’leka a jeho příbytek párkrát navštívil, takže jsem věděl, kam jít. Stanul jsem čelem ke dveřím s označením 4EB a zaklepal. Bez odezvy. Zaklepal jsem tedy podruhé a pak i potřetí a když ani tentokrát nikdo neodpověděl a dveře zůstávaly zavřené, s náladou pod psa jsem se odvrátil a zamířil pryč.

Chrám byl prázdný. Neměl jsem ani v nejmenším chuť jít spát, bloumal jsem tedy jeho obrovskými síněmi a i přesto, že jsem měl prostoru dostatek, cítil jsem se stísněně.

Potřeboval jsem na vzduch.

Rukama jsem se zacvakl do studeného ingotu tvořícího zábradlí na jednom z balkonů. Výhled na noční město byl úchvatný. Nebe bylo ještě místy protkáno posledními slunečními paprsky a pod ním se leskly věžáky ozářené tisíci světel vytvářejících nepředstavitelné obrazce. Jindy bych byl takovouto scenerií unesen, tentokrát jsem jí ale nevěnoval pozornost, pouze jsem se fixoval na nedosažitelnou dálku před sebou, mizící kdesi v neznámu za obzorem. Matně jsem vnímal ledový vítr pohazující mým pláštěm ze strany na stranu a pomalu ztrácel cit v mrznoucích prstech. Něco jsem měl na dosah, bylo to všude kolem mě, stačilo vztáhnout ruku a uchopit to... přesto jsem toho nebyl schopen. Těžko se chytá něco, jehož podstatu neznáte.

Chvíli jsem ještě tiše a takřka bez hnutí stál, hypnotizován obzorem, neschopen popsat pocity, jež mě opanovaly. Obloha mezitím potemněla.

Pak jsem se začal třást zimou tak, že už jsem to nemohl dál přehlížet a vydal se do tepla Chrámu.

Když jsem o pár minut později ležel na zádech ve svém pokoji, zíraje na stínů plný strop, nemohl jsem se zbavit pocitu prázdnoty. Jako bych uvnitř byl jen vakuum, které se ve mně všemožně kroutí a dere ven. V Řádu, svém vlastním postavení v něm a životním údělu jsem neviděl pražádný smysl.


Scházel jsem po schodišti dolů na snídani, za sebou probdělou noc. Všechno mě bolelo, podařilo se mi přeležet pravou ruku a ucho, jako by se mi do všech svalů a kostí v těle zabodávaly drobounké jehličky. Dvě poschodí nad jídelnou mě rychlým krokem dostihl mistr Fisto.

Viděl jsem tohoto nautolana asi počtvrté v životě, přičemž jsem s ním hovořil jen jednou a to navíc pouze zdvořilostně, aby řeč nestála. Byl jsem proto překvapen, když mě oslovil.

„Padawane Fissku, máš chvíli?“

„Jistě, mistře,“ odpověděl jsem servilně v drobné úkloně (jak bylo koneckonců úkolem každého Jedie, když hovořil s osobou hierarchicky výše postavenou), ačkoliv mi žaludek křičel na poplach a já neměl ani nejmenší náladu někoho vidět.

„Pojď tedy za mnou, prosím,“ pronesl mírně.

„Stalo se něco?“ vznesl jsem nervózní dotaz, když jsme se usadili naproti sobě v jeho pokoji a on mi podal šálek kouřícího čaje.

„Ano,“ řekl vážně a mně opět zatrnulo: „Přátelíš se s Jurenem Rvickem, je to tak?“

Otázka mě zaskočila zcela nepřipraveného, neboť jsem očekával dotaz týkající se Niv (stále jsem měl pocit, že své pocity nedokážu skrývat), nebo včerejšího rozbroje s Abamou: „Byli jsme přátelé...,“ řekl jsem spěšně: „Udělal něco?“

„Ano,“ odpověděl opět kladně nautolan: „ovšem ve zcela jiném smyslu, než jaký myslíš.“

„A to?“

Mistr Fisto tiše povzdechl a na kratičký moment se zahleděl z okna na chrámové pozemky. Pak otočil své velké, černé oči zpět na mě: „Včera v dopoledních hodinách spáchal sebevraždu.“

Třísk! Jako bych dostal po hlavě železnou trubkou – zatmělo se mi před očima a já chvíli viděl jen šero a rej hvězdiček.

„Prosím?“

„Oběsil se ve své cele,“ pronesl tiše mistr a položil mi svou velkou ruku na rameno.

Tělem mi projel nepříjemný záchvěv. Co se to děje v posledních dnech? Stalo se toho tolik! Havárie speederu, smrt senátorky Equaris, setkání s Niv, Abamova nesnášenlivost a arogance, a teď ještě sebevražda? Začínalo toho na mě být příliš.

S údivem jsem si uvědomil, že stojím na nohou, opírám se o rám okna a zírám na ocelově šedou oblohu za sklem.

„Nevíš, proč to mohl udělat?“ zvedl mistr Fisto ze země prázdný šálek, který jsem neopatrně postavil na stolek. Nebyl jsem však s to promluvit.

„Chápu, jak těžké to je, když ztratíš přítele, přesto se mi pokus pomoci.“

Rukou jsem si prohrábl vlasy.

„Včera, bylo to brzy ráno, jsem ho potkal na chodbě, cestou do jídelny,“ podařilo se mi dostat z vyschlého hrdla: „Byl očividně rozčílený, říkal, že Řád už není co býval, že je zkorumpovaný a zkažený.“

„Vím o tom jeho výlevu,“ přikývl mistr: „A nepřišlo ti tehdy, že se choval jinak než obvykle? Že by se u něj nějak projevil úmysl skončit se životem?“

V mysli se mi vybavil Juren stojící na vrcholu schodiště, v omšelé uniformě člena Úklidových složek a s čistícím droidem u nohou, stejně jako jeho prosebný, zoufalý výraz v obličeji.

„Já jsem idiot,“ vydechl jsem: „Je to moje chyba.“

„Proč myslíš?“ zněl nautolan, nepozastavujíc se nad nekorektním výrazivem.

„Byl dost nespokojený se svým postavením, zároveň však tvrdil, že nemůže dělat nic jiného,“ pohlédl jsem Fistovi do hlubokých, klidných očí.

„Proč?“

„Protože by neměl kam jít,“ vysvětlil jsem.

„Ale proč myslíš, že neseš vinu za jeho smrt?“

„Protože... požádal mě o pomoc a já ho odbyl,“ zatnul jsem pěsti.

„Skutečně?“

„Řekl jsem mu, ať jde za někým jiným, místo toho, abych mu pomohl sám.“

„Takže jsi ho neodbyl,“ kývl mistr a jeho lekku se lehce zavlnila.

„No... ne přímo, ale...,“ připustil jsem.

„Matte, neumím si představit, co jiného by jsi mohl dělat, než jej odkázat na někoho ze zkušenějších Jediů,“ promluvil klidně Fisto: „Za kým jsi ho poslal?“

„Za Obi-Wanem Kenobim.“

„Zajímavá volba,“ prohlásil: „avšak pochopitelná.“

„Proč?“

„No, řekněme, že Obi-Wan má jisté... kouzlo charismatu, díky kterému je schopen získat si důvěru,“ pousmál se.

„Mistře,“ odvrátil jsem se od okna: „co se to děje?“

Fisto povytáhl obočí.

„Za poslední dva dny se mi život převrátil vzhůru nohama! Přežil jsem možný pokus o atentát, Abama se chová hůř než obvykle, můj dlouholetý přítel si vezme život...,“ vychrlil jsem ze sebe a dřepnul zpět na měkké křeslo.

Kit Fisto si mě pozorně pohlédl: „Poznáš nové lidi,“ zamručel a já jsem náhle pochopil, že ve mě čte jako v otevřené knize.

Dlouze jsme si hleděli do očí, on zkoumavě, já překvapeně a vyděšeně. Pak však uhnul pohledem a řekl: „Někdy se události seběhnou tak, že ti připadá, jako by celý svět zešílel. Jako by přestala působit gravitace! V takových chvílích musíš vyhledat pomoc toho, na kom ti skutečně záleží.“

Vstal.

„Měl by sis odpočinout a utřídit myšlenky, v hlavě ti to vře jak v kotli,“ přátelsky na mě pohlédl, mě se však zazdálo, že mu tvář na okamžik zkřivila jakási smutná křeč: „Vím, jak těžké je přijít o někoho, kdo je nám blízký. Nepropadej však žalu, neboť není třeba truchlit pro ty, co naleznou klid v Síle.“

Zamířil ke dveřím.

„A ještě něco,“ naposledy otočil svou zelenou tvář směrem ke mně: „nekřivdi svému učiteli. Není zdaleka tak špatný, jak myslíš.“
Po těchto slovech se za ním dveře zavřely a já v jeho útulném pokoji osiřel.


Opatrně jsem otevřel oči.

Drobné bublinky oxidu uhličitého rychle prchaly vzhůru k hladině, aby se opět staly součástí plynné substance laicky zvané vzduch a vodní masa mě pozvolna tlačila dolů, jak jsem je vypouštěl z úst. V uších mi hučelo.

Mohl bych tu zůstat, co by mi bránilo? blesklo mi hlavou, když jsem sledoval své rozmazané okolí. Nějaký čas by trvalo, než by mé tělo objevili... Ne, počkat: hloupost! Já přeci nezůstanu na dně. Někdo by si určitě mého nafouklého těla plujícího na hladině všimnul, našli by mě okamžitě. Ale co, není to fuk? Koho by to trápilo? Abamu? Těžko, má mě plné zuby! ...tím výčet vlastně končí. Teď, když je Juren po smrti, nemám nikoho bližšího, než svého mistra, což je, když se nad tím zamyslím, dost žalostné vzhledem k tomu, že ho nemůžu vystát.

A on mě taky. Přímá úměra.

Mé plíce opustila bublina impozantních rozměrů. Pozoroval jsem, jak líně putuje výš a výš a pak se mé nohy dotkly dna.

Ano, takhle bych mohl skončit. Matt Fissk, mladý padawan Jedi, po němž ani pes neštěkl. Jurene, ty sobče! Jak jsi mě tu mohl nechat samotnýho?! Ano... jo, vím. To já jsem sobec. Kdybych si s tebou promluvil, namísto toho, abych tě odbyl, mohlo to být všechno jinak. Tys nemusel být mrtvý a já nemusel být opuštěný. Opuštěný...

Rudá.

Cože? Ještě jednou?

Rudá.

Moment, moment! Jsem na dně, obklopen ničím jiným, než vodou a ta jak známo ve většině případů rudá není.

Rudá...

A náhle jí vnímám. Cítím. Je všude kolem mě. Ta hřejivá barva, kterou bych nevyměnil za žádnou jinou. Zaposlouchám se do jejího klidného hlasu, zrakem pohladím jemný, ale vřelý úsměv. A pak už jen hledím do velkých, hlubokých očí a vím, jak žalostně právě uvažuji.

Nedokázal bys zemřít, Matte, ty hlupáku. Nejsi dost silný. Odvahy, jaké je třeba takový čin provést se ti nedostává. Možná nemáš strach ze „smrti“, z čistého významu toho slova, tedy z momentu kdy se ti pomalu zatmí před očima a ty přestaneš být součástí tohoto světa. Zcela určitě tě ale děsí její důsledky a zejména pak ta strašlivá představa ztráty. Představa, že již nikdy nespatříš, či nepocítíš věci, na kterých ti záleží. Nikdy nezažiješ vlahý jarní větřík čechrající ti vlasy. Nikdy již neucítíš jeho čerstvou vůni, naplňující ti plíce. Nikdy již nebudeš stát po boku svého mistra, kterého, i přes veškeré rozepře, máš rád, přiznej si to. A nikdy už nespatříš ji.

Prudký tlak v hrudníku mě vrátil zpět do reality. Jak dlouho, že už tu jsem? Zaklonil jsem hlavu a sledoval odlesky světelných paprsků tančící na hladině. Ne, nenadechuj se! Prudce jsem se odrazil a tempo za tempem se sunul vzhůru.

Okem člověka stojícího mimo vodní plochu, nejsou čtyři metry hloubky nic moc. Naproti tomu člověk nacházející se dva metry pod hladinou takřka bez dechu, by tomu na břehu za jeho pohrdání mokrým živlem dal nejraději do zubů. Voda deroucí se úplně všude, přísahal bych, že se mi snaží zaplnit plíce i ušima. Posledních pár temp...

Vystřelil jsem nad hladinu a lapaje po vzduchu se lokty opřel o kraj bazénu.

„Jste v pořádku?“ rozlehlo se prostornou halou.

Otočil jsem se za zvukem a spatřil poplašeného asi čtrnáctiletého padawana, jak – v postoji kombinujícím nerozhodnost, běh a skok – na mě upřeně zírá ze vzdálenosti zhruba deseti metrů.

„Nic... nic, jsem v pohodě. Díky,“ mávl jsem vyčerpaně rukou.


Jak se nakonec ukázalo, mistr se do Chrámu vrátil několik hodin po mně.

Když jsem se s ním odpoledne druhého dne, tedy poté, co jsem opustil bazén, setkal, o naší roztržce nepronesl jediné slovo. Kdybych jí nebyl přímým účastníkem byl bych přísahal, že se nikdy nestala.

„Našel jste toho doktora, mistře?“ otázal jsem se ho, když jsme spolu křižovali chrámové chodby míříc do komnaty Rady Jediů, kde měl Abama podat report.

„Ano,“ přikývl.

„A zjistil jste, jak to bylo?“

Zabrak neodpověděl hned.

„Krom toho, že nelegálně obchodoval s prošlými léčivy jsem u něj jinou trestnou aktivitu nezaznamenal,“ řekl vyhýbavě.

„Takže Or Valls nakonec atentátník nebyl,“ vyhrkl jsem.

„To jsem neřekl,“ prohlásil Abama: „ale důkazy hovořící v jeho neprospěch jsem, pravda, nezískal.“

Pocítil jsem silné zadostiučinění: tak jsem měl nakonec pravdu!

Díky tomu jsem čekal, že Rada pro nedostatek důkazů vyšetřování uzavře, stal se však pravý opak.

„Máme za to, že incident na Náměstí Svobody nebyla náhoda,“ prohlásil Mace Windu, sedíc v křesle oním charakteristickým způsobem, kdy se mírně hrbil, zíraje na nás přes špičky spojených prstů.

„Ano,“ přikývl Abama: „také věřím, že šlo o zcela záměrný atentát, přesto... důkazy schází.“

„Možná, že na to jdete ze špatné strany, mistře Abamo,“ protáhl ze svého křesla Eeth Koth.

Pohledy zabraků se setkaly.

„Samozřejmě, i to je možné vysvětlení,“ procedil chladně můj mistr a Koth se s rukama založenýma na prsou a s posměšným výrazem ve tváři zabořil hlouběji do křesla.

„Jsem rád, že to uznáváte,“ ozval se mistr Oppo Rancisis: „Rada to totiž vidí stejně.“

Pozoroval jsem, jak Abama rudne v obličeji úměrně tomu, jak se proti němu stavěli další a další členové Rady. Co by asi na takové malicherné dokazování síly a moci řekl mistr Yoda, blesklo mi hlavou a toužebně jsem pohlédl na jeho prázdné křeslo. Drobný stařík se totiž již tradičně účastnil sbírání adeganských krystalů.

„Tak tedy dohodnuto,“ napřímil se Windu a hleděl přitom přímo na Abamu: „vyšetřování pokračuje. Rada se nicméně shoduje v tom, že je třeba povolat někoho jiného, aby se ho ujal.“

„Přesto vám za vaše služby, mistře Abamo, děkujeme,“ pronesl mírně mistr Mundi: „Jistě se na vás obrátíme příště.“

„Ať vás provází Síla,“ dodal ještě Windu a my opustili místnost.

Ačkoliv jsem chování svého mistra po většinu času neschvaloval, tentokrát jsem k němu pocítil upřímnou lítost. Ten muž se celý život pachtí za úspěchem a uznáním, nemá ale očividně štěstí. Zcela určitě je to jeho nesnesitelným chováním, většina Jediů jím upřímně opovrhuje, přesto by si ale zasloužil dostat šanci. Kdyby se tak stalo, možná by se změnil! Takhle se jen dál utvrzuje ve svém zarputilém odhodlání všem dokázat, že je schopným Jediem, čímž svou nesnesitelnost dělá ještě nesnesitelnější.

„Běž do svého pokoje,“ řekl mi, když jsme vystoupili s turbovýtahu: „pro dnešek máš volno.“

Nic jsem nenamítal.


Byly to již tři dny, co se Niv vydala složit Rituál zasvěcení a slunce stojící vysoko na azurové obloze zvěstovalo blížící se poledne. Počasí si v posledních dnech dělalo co chtělo, nikdo nemohl s určitostí říct, jak bude za pár hodin. Po zataženém a pošmourném včerejšku nebylo ani stopy.

Křižoval jsem nazdařbůh chrámovými chodbami (Abama mi totiž ráno sdělil, ať dnešek věnuji samostudiu, zatím co on bude meditovat), když jsem spatřil drobnou postavu zeleného mistra, pomalu kráčející ve směru proti mně.

„Síla s vámi, mistře Yodo,“ po dlouhé době jsem se poklonil upřímně, neboť jsem tohoto moudrého mužíčka odjakživa choval ve veliké úctě.

„I s tebou, mladý padawane,“ oplatil mi pozdrav kývnutím hlavou a obdařil mě širokým úsměvem: „Krásný den dnes máme, hmm?“

„To ano, člověka to táhne na vzduch,“ usmál jsem se.

„Kroky své ven tedy směřuj, srdce své následuj,“ zamručel mistr: „Nic nebrání ti vtom, hmm?“

A opět jsem měl ten nepříjemný pocit, že mistr mluví v náznacích, které svůj přesný smysl skrývají za maskou banálnosti. Hlavou mi totiž vířila jediná myšlenka: když je tady v Chrámu přítomen Yoda, musí tu být i Niv, neboť ta cestovala s ním. Je možné, že své emoce tak mizerně skrývám?

Nervózně jsem se rozhlédl kolem sebe. V dálce jsem zahlédl hlouček younglings, kterak následují mistra Trebora kamsi do nitra Chrámu, jinak jsem byl v chodbě s mistrem Yodou sám.

„Máte pravdu, mistře,“ řekl jsem pomalu: „co mi v tom brání...?“

Stařík mi pohlédl zpříma do očí. „Odpověď na otázku tuto dlouho již znáš,“ pronesl vážně: „jen o tom nevíš ještě. A nebo vědět nechceš. Stačí však do nitra svého nahlédnout a zjistit, že odpověď zní...?“

Nevěřícně jsem na něj hleděl a pak vydechl: „Já sám!“

„Dobře, velmi dobře,“ pokýval hlavou Yoda: „Ne nařízení, ne zákony, jen ty svůj osud určuješ. Nebudeš-li věřit sám v sebe, Temná strana Síly nalezne si cestu k tobě.“ Přísně mě hypnotizoval svýma velkýma očima, pak však zčistajasna vesele prohlásil: „Pokud já však nemýlím se, zákaz žádný o nechození na vzduch neplatí. Má rada tobě zní tedy: hlavu provětrej si, beztak prachu z Archivů plná je, hmm?“

Sledoval jsem, jak se Yoda otočil a začal se šourat pryč, zatím co se tiše pochechtával a i přesto, že jsem se ještě před pár okamžiky cítil mizerně, teď mi koutky úst cukaly potlačovaným úsměvem.

Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu a nejkratší cestou zamířil ven na chrámové nádvoří.

Bylo velice chladno, letní teplo se i přes přítomnost zářivého slunce nadobro odporoučelo. Já však necítil zimu ani mráz... v dálce jsem totiž v poryvu větru zahlédl pohyb rudých vlasů.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
7 hlasů
9 hvězd
5 hlasů
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů