Underground

Tato povídka je též jedna ze starších. Ve třech pokračováních se objevila na clone-wars.cz. Po delší době jsem si jí opět přečetl, pár věcí upravil a dospěl k závěru, že je hodná znovuuvedení.

Nejde v ní ani tak o příběh, jako spíš o hraní si s jazykem a slovní zásobou - tj. věci, které mě na psaní povídek baví nejvíc.

***

Před dávnými časy, v předaleké galaxii...

„Jízdenku!“ ozvalo se nade mnou.

Jel jsem noční nadzemkou z práce. Rozdával jsem reklamní letáky propagující HoloNet. Měl jsem toho plné zuby, nikdo to nechtěl. Půlku jsem musel vyhodit.

„Jízdenku!“ řekl znovu revizor.

Nelíbil se mi. Byl to přesně ten typ chlapa, kterého nevzali do Imperiální Akademie proto, že nezvládl vyplnit přijímací formulář. Hora svalů a šlach s inteligenčním kvocientem Wompské krysy.

„Jízdenku!“ řekl potřetí.

„Doklady!“ vrátil jsem úder.

„Chceš moje doklady?!“ zaujal útočný postoj revizor: „Žádnej problém!“ Sáhl do kapsy a začal mi před obličejem šermovat identifikační datakartou. Se zájmem jsem sledoval jeho počínání, pak jsem mu ji vytrhl a vyhodil otevřeným okénkem ven.

Okamžik trvalo, než mu došlo, co se stalo.

„Ty hovado!“ řekl pak a čapnul mě pod krkem.

Ze zadní části poloprázdného vagonu k nám přikodrcali jeho dva kumpáni.

„Co se tu děje?“ řekl menší z dvojice.

„Odcizil mi identifikaci!“ žaloval můj revizor.

„Nic nemám!“ zachroptěl jsem já.

„Nic nemá,“ konstatoval vyšší z dvojice poté, co mě důkladně prohledal.

„No jistě že nic nemá, vyhodil to z okna!“ štkal hlavní aktér.

„Ale to se podívejme,“ řekl menší. Vyšší mezitím přimáčkl obličej k průzoru v naivní naději, že datakartu spatří. „Není tam,“ hlesl pak.

„Tak to vypadá na tučnou pokutu,“ zamnul si menší a vytáhl datapad.

„Jak pokutu?“ zaprotestoval jsem: „Mám platnou jízdenku,“ ukázal jsem jim kupon a královsky se bavil při pohledu na jejich tupé obličeje zkřivené soustředěním.

Nakonec mě ta zábava přišla na dva denní platy. Skvělá investice.

Pachtil jsem se Parkem kultury a oddechu Finise Valoruma směrem k Náměstí Politických vězňů a nešetřil ostrým slovníkem. Lil ze mě pot a supěl jsem jak kopulující Wampa. Cestou jsem vyplašil řadu zamilovaných párů a přivodil jistému ishi-tibskému seniorovi srdeční zástavu. Chudák na to nic neřekl, jen se suše svalil do jezírka kde předtím krmil labuťe. Nechal jsem to být.

Po půl hodině lopocení jsem konečně dorazil tam, kam jsem chtěl: do osvěžovny U Dvou sluncí.

Byl to pravý nefalšovaný pajzl mající za vzor tatooinské kantýny. Líbil se mi a točili tu skvělé corellianské pivo. Místní točmistři mě už dobře znali.

„Tuplák sem!“ zahalekal jsem od svého oblíbeného stolu v rohu.

Netrvalo dlouho a už mi Doris, nádherně vyvinutá twi’lečka, donesla onen skvělý mok. Začal jsem si nezřízeně proplachovat mordu.

„Nechceš koupit smrtničky?“ vrazil mi kdosi hrst plnou bůhvíjakého hnusu rovnou pod nos.

„Ne, nechci koupit smrtničky, chci abys zmizel!“ vzhlédl jsem od piva.

„Jsou to ale dobrý smrtničky...“

„Tak si je nech, když jsou tak skvělý a narvi si je třeba do nosu.“

Magor se sráhnul. Napil jsem se.

Asi po čtvt hodině dorazil Tex.

Tex byl devaronian a nebyl normální. Nikdo přesně nevěděl odkud je a co chce tady na Coruscantu. Měl malej bazar se swoopama a říkalo se, že je fakt dobrej závodník, což by vysvětlovalo jeho divnost; čím lepší swoopař, tim větší cvok. Přímá úměra. V kontaktu s ním jsem byl jen proto, že mi čas od času dohodil nějakej melouch.

„Nazdar Kyte!“ přisedl si: „Jak se vede?“

„Skalpovali mě,“ řekl jsem: „Kroužili nade mnou jako supi a nakonec mě dostali.“

„Kdo?“

„Revizoři. Plazej se po střechách nadzemky a když to nejmíň čekáš, zaútočej. Pěkně zezadu, abys nemoh‘ nic dělat.“

„Jo,“ řekl Tex: „taky se jim snažim vyhejbat. Jsou mi odporný jak Huttovi sprcha. Ale poslyš, tohle ti určitě pomůže zalepit díru v rozpočtu.“

„Aha,“ řekl jsem.

„Je to úplně jednoduchý,“ tetelil se Tex: „Prostě jenom převezeš pár beden s náhradníma dílama.“

„To zní jako prima vodvaz,“ zabublal jsem do piva.

„Hele,“ řekl Tex: „Každej potřebuje prachy a tohle je za dvojnásobnou taxu než obvykle.“

„Dostals mě,“ řekl jsem.

„Fajn!“ zamnul si pačmáky Tex: „Tak jdem.“

„Cože, to jako hned?“ zaprskal jsem.

„Jistě,“ prohlásil: „není nač čekat. Čas jsou peníze!“

Stál jsem za Texovým bazarem a Tex nakládal speeder bednama.

„Zavezeš to do doků ve Works Quarteru,“ zafuněl, když se zbavil posledního břemene a otíral si zpocené čelo: „Víš, kde to je, ne?“

Přikývl jsem.

„Skvěle,“ řekl Tex: „Je to hala B3, ptej se po kapitánu Sojuzovi.“

„Jasnačka, kapitán Sojuz,“ nacpal jsem se do speederu a nažhavil repulzory.

„Buď tam co nejdřív,“ řekl ještě Tex, než mi zmizel ze zorného pole poté, co jsem sešlápl plyn.

Řítil jsem se nočním městem. Z repráků mi řval Max Rebo a jeho band. Kouřil jsem a měl se krásně. Jenže některým klišé se člověk nevyhne. Deset minut cesty od doků přede mnou hodil myšku nějakej výtečník v landspídru.

„Hu!“ řekl jsem překvapeně, nezvládl řízení a proletěl energodržáky ven z korydoru. Stavový displej na přístrojové desce oznámil, že se repulzory odporoučely. Pak zablikal a zhasl.

„Do psích pochev!“ řval jsem, když jsem se i se spídrem řítil do temných hlubin Cosruscantských ulic.

Jen díky nepředstavitelnému štěstí se mi podařilo přistát tak, aby nedošlo k demontáži mé tělesné schránky.

Nad místem dopadu se vznášel lehký opar ze sražených par a štiplavý odér spálené transparioceli.

Stál jsem jak zmoklá slepice nad tou nadílkou, neschopen slova. Stovky poschodí pod místem, kde platili zákony. V zemi nikoho. V pekle.

Nikdo na tomto místě nemohl vědět, zda se dožije zítřka.

Den blbec.

Schlíple jsem stál nad zbytky speederu, se kterým jsem se před pár okamžiky zřítil z výšin. Byl jsem na dně a to doslova. A ještě ke všemu na dně Coruscantském, na které se prý báli i Jediové byť jen pohlédnout.

Bylo tu hrozné parno. Permabetonové konstrukce tyčící se všude kolem mne vzhůru do nekonečna absolutně nedýchaly, vlhko vládlo tomuto místu. Plísňový ráj. Navíc hrozilo, že se každým momentem ocitnu v naprosté tmě, protože jsem byl tak hluboko, že se sem neodvažovaly ani sluneční paprsky a jediným zdrojem světla mi byly dohořívající trosky.

Sebral jsem to, čemu jsem s hrdostí říkal „rozum“ do hrsti a rozhodl se jednat. Přiskočil jsem k neurčité změti transparioceli, která bývala dopravním prostředkem a začal se v ní zběsile přehrabovat. Hledal jsem něco na způsob krabičky poslední záchrany.

Zuřivě jsem se znovu a znovu nořil do trosek a znovu a znovu jsem se vynořoval z prázdnou. Plaménky jako by si toho všimly začaly zhasínat rychleji. Zlomyslné skety! Z posledních sil jsem vstrčil pravačku do toho chaosu a mé prsty konečně nahmátly kýžený předmět. Vytáhl jsem ho, spěšně otevřel a vytáhl svítilnu. V poslední chvíli. Scéna jak z Holowoodu.

V elektronické záři jsem na zadní části krabice uvolnil dva popruhy a hodil si ji na záda. Podle oficiáního příbalového letáku se v ní měly nacházet zásoby výživných tablet na čtyři dny. Čtyři dny, tolik jsem tedy měl zhruba času na to, abych se dostal zpět do civilizace.

„Není nač čekat,“ řekl jsem si a vykročil.

Něco mě však zarazilo. Ohlédl jsem se zpět k vraku a můj pohled padl na jednu z beden, které jsem měl odevzdat kapitánu Sojuzovi v hale B3. Byla otevřená. Se zaujetím jsem si prohlédl její obsah.

„Texi, ty parchante,“ řekl jsem.

Namísto náhradních dílů jsem devaronianovi pašoval zbraně. Náramně chytře vymyšlený. Kdyby mě s tim někdo chytil, šel bych bručet a on by měl ruce čistý.

V dané situaci mi ale tou svou prohnaností prokázal službu. S pocity akčního hrdiny jsem si za pas strčil dva blastery, přes rameno mrsknul pušku a kapsy si napěchoval zásobníky s tibannovým plynem. Takto vyzbrojen jsem se vydal na cestu.

O pekle se říká hodně věcí. Některé teorie dokonce tvrdí, že vás zde zaživa stáhnou z kůže, podusí v kotli a udělají z vás ragů, které pak podávají jako hotovku ve fastfoodech. Proti této doměnce jsem nic neměl; jednou jsem něco takového ochutnal a bylo mi fakt pekelně - dva dny jsem nevystrčil hlavu z toaletní mísy. Ovšem na to, kde jsem se nyní nacházel, byla všechna pekla galaxie krátká.

Bylo to paradoxní. Šel jsem doslova srdcem civilizace a přesto jsem si připadal jako někdo, kdo si klestí cestu něčím neznámým, neprozkoumaným, nelidským. Díky svítilně jsem viděl maximálně pět metrů před sebe, dál byla jen neprostupná tma. A ticho. Uširvoucí ticho. Chybělo málo a slyšel bych růst své vlastní chlupy v nose. Celou tu děsivou scenérii pěkně orámovala klaustrofobie. Všechen ten permabeton už už hrozil spadnout a rozmačkat mě na kaši.

Člověk musel vynaložit vešeré své úsilí aby mu z toho neruplo v škebli.

Tohle by se mělo tesat, napadlo mě, skvělá metafora. Pouze zhruba pět set nejsvrchnějších poschodí coruscantských věžáků je symbolem slávy a prosperity Impéria, potažmo zaniknuvší Republiky. Ale těchhle pět set pater nesou na svých bedrech dávno zapomenuté kilometry permabetonu. Stejně jako ve skutečnosti. Moffové se můžou přechválit, jak je jejich říše skvělá, krásná, honosná, blahobytná, nikoho už však nezajímají miliony živořících bytostí, které udržují tuhle pochybnou slávu živou. Kilometry pro horních pár metrů.

Kráčel jsem temnotou a připadal si jako filosof.

Dvě hodiny na pochodu trvaly roky. Nebo tak mi to alespoň připadalo. Jednotvárné kulisy mrtvého města se neměnily. Všechno bylo stále stejné - parno, vlhko a plíseň. Všude plíseň! O vlahém větříku se mi mohlo leda tak zdát.

V krku mě pálilo, dělaly se mi mžitky před očima. Musel jsem si dát pauzu.

Dlouho jsem se neostýchal a dřepl si na první alespoň trochu odplísněný výčnělek. Sejmul jsem batoh a vyndal jednu z výživných tablet. Chvíli jsem si ji prohlížel a pak ji vstrčil do ústní dutiny. Byla skutečně výživná, z její kyselé pachuti mi málem implodoval obličej.

Seděl jsem a snažil se přijít na něco, čím bych mohl to svinstvo zajíst, když jsem něco zaslechl.

Strnul jsem uprostřed pohybu a našpicoval slechy. Ne, nezdálo se mi to. Něco se polehoučku blížilo ke mě.

Prudce jsem vyskočil! Zpoza opasku jsem tasil blaster a sevřel ho v pravé ruce, zatímco svítilnu jsem třímal v levé. Batoh jsem si přehodil přes rameno.

„Haló?“ zvolal jsem do tmy a rázem si připadal jako idiot. Přesně na takovéhle výkřiky jsem při sledování holofilmů nejvíc nadával.
Jak se dalo čakat, nikdo neodpověděl. I šramot ustal.

Pomalu mě začal nahlodávat strach. Vzpomněl jsem si na různé historky, které „U Dvou sluncí“ vykládali podnapilí piloti a přeběhl mi mráz po zádech.

Vteřiny se protáhly v minuty. Pomalu jsem začal věřit, že se mi to jen zdálo.

Jaký to bláhový kus zhovadilého tupce jsem byl!

Útok přišel zepředu. Dřív než jsem stačil cokoli podniknout, ležel jsem na zádech, svítilna mi vypadla z ruky a se zablikáním zhasla.

Rozhostilo se opět ticho.

A pak jsem ucítil slabý poryv větru, lehounký vánek, který mě letmo pohladil po ledabile oholené tváři. Něco se ke mě tryskem řítilo.

Zatnul jsem zuby a naslepo vystřelil.

Ozval se nelidský skřek, ze kterého mi ztuhla krev a cosi tupě dopadlo na zem.

Poté byl slyšet už jen tlukot mého srdce.

Pomalu jsem se převalil na bok a zašátral po svítilně, kterou jsem bez větších obtíží našel. Roztřeseně jsem ji uchopil a zažehl.

Měl jsem co dělat abych se nerozkřičel. Věděl jsem, že to co uvidím nebude nic vábného, ale tohle mě skutečně vyděsilo.

Půl metru přede mnou ležel jakýsi humanoidní tvor, s ránou po blasterovém výboji v hrudi. Byl neuvěřitelně špinavý a na kost vyhublý. Krom cárů jakési látky byl zcela nahý. Na nohou a rukou měl dlouhé nehty.

Nejděsivější byl však obličej.

Bezzubá ústa, pár slepených vlasů, velké plachtovité uši. A obří oči s velkými zakalenými zornicemi.

I přes to všechno mi však nedalo větší problém ho identifikovat: byl to obličej člověka.

Sprintoval jsem tichem a temnotou, v hlavě jedinou myšlenku: pryč! Před očima se mi stále zjevoval mrtvý agresor a spolu s jeho vidinou přicházel i kopec otázek: kdo to byl? Jak se sem dostal? Jak dlouho tu byl? Ale hlavně – byl sám?! Jestli je zde takovýchhle existencí víc, nemusel jsem se dožít ani příštích dvaceti minut. Nic se však neozývalo...

Bludiště uliček mě vedlo říší ztracených ideálů. Až náhle – HEUREKA!

Turbovýtah!

Srdce mi v hrudi křepčilo radostí a tělem mi projela nová vlna odhodlání. Přeci jen je naděje. Výtězoslavně jsem stiskl knoflík a... nic. Ne, ne, ne, to přeci nemůže být pravda, ten výtah musí fungovat, prostě musí!

Ani to s ním nehlo. Nejspíš měl zvláštní smysl pro humor, který jsem nechápal.

Stál jsem před výtahovou šachtou, svítilnu sklopenou do země. Tak blízko záchraně jsem byl, tak strašně blízko!

Něco se ve mě zlomilo. Když je tu jeden výtah, bude tu i druhý. A třetí! Ano, naděje stále žila. Byla sice velikosti buráku a vyklepaná jak penzista, ale žila!

Pln odhodlání jsem se znovu rozeběhl, já tu neumřu!

Chyběla už jen líbivá hudba a západ slunce.

Po objevení čtvrtého nefunkčního výtahu jsem to vzdal. Údržbářští droidi byli líni jak vši a tak místo toho, aby dělali svou práci a udržovaly lifty v provozu, jednoduše je vypli. Vědecké studie měly pravdu: umělá inteligence se takřka rovnala té lidské. Ve všem.

V žaludku mi kručelo na poplach. Tablety mě sice udržovaly v použitelném stavu, ale hlad nezahnaly.

Taky jsem dokonale ztratil pojem o čase. Hodinky jsem v životě nenosil a mé okolí nebylo ochotno sdělit mi kolik je.

Zoufale jsem si kecnul na vlhkou permabetonovou podlož a opřel se zády o stěnu. Spát, to bylo to co jsem chtěl. Ale nemohl jsem si to dovolit a to z jednoduché příčiny: nemohl jsem mít jistotu, že v momentě kdy začnu zařezávat mě něco neslupne k večeři. Chvíli jsem se převaloval. Žel, byl jsem však jen člověk a vyčerpání zvítězilo nad ostražitostí. Opřel jsem si hlavu o rameno a poslal realitu ke všem čertům...

„Jízdenku!“ řekl revizor.

„Nemám,“ prohlásil jsem.

„No, tak to bude pokuta,“ řekl revizor.

„Nedám!“ zvolal jsem.

„Ale, ale, vy se nám budete vzpouzet!“ zašklebil se, jeho obličej se protáhl a nabyl Texových rysů: „Tak to vás budeme muset odnaučit!“

Vyhodil mě z nadzemky rovnou do kanálu. Po hlavě.

Byla tma jako v ranci.

„Texi, jsi tady?“ zamumlal jsem: „Chtěl jsem ti říct, že seš pěknej hajzl.“

Ze tmy se vynořila Doris od „Dvou sluncí“. Byla jen v prádýlku a usmívala se. To se mi líbilo. Mé rty se takřka dotýkaly jejích, když jsem si uvědomil, že zírám do bledé, vychrtlé tváře s obříma kalnýma očima. Bleh, to zkazí chuť!

S výkřikem jsem se probudil.

„Ty idiote, jak to, že jsi usnul?!“ propleskl jsem sám sebe a pokusil se vstát. Nešlo to.

„Co to sakra...!“ zaklel jsem a zkusil to znovu - bez výsledku. Něco slizkého mi objalo zápěstí. Plíseň! Nejen že vypadala hnusně, ona se dokonce hýbala! Napjal jsem veškeré zbytky svalstva v těle a přetrhal tenká vlákna.

„Fujtajxl!“ dupl jsem vztekle na ten pochybný organismus a sehnul se pro batoh. Žel, nenacházel se již v mé blízkosti. Zběsile jsem začal svítit kolem, byl však nadobro pryč. Asi se mu nelíbilo čuchat má zpocená záda, tak se vydal nahoru na vlastní pěst. Zbraně mi ale nechal, nebyl to taková svině jak by se mohlo zdát.

„Doprdele, já tady chcípnu!“ zvolal jsem nahlas to, co jsem věděl už dávno.

Schody. Byly strmé, kluzké a ztrácely se ve tmě. Ale vedly vzhůru.

Krok za krokem jsem se po nich vlekl, v krku sucho, v palici vymeteno. Jediná věc v mé blízkosti, která neztrácela elán byla svítilna; vytrvale mi krájela cestu temnotou a ani na okamžik nepropadala panice a depresi.

Kéž bych byl svítilnou.

Poryv větru mi pročísl slepené vlasy. Nebo se mi to jen zdálo? Zrychlil jsem a píďalkoval se po schodech jak rychle mi to jen mé rozlámané údy dovolovaly. Ne, nebyl to přelud, opravdu vítr! Jen tak na zkoušku jsem zhasil svítilnu; stále nebylo vidět ani na krok. Ale vítr byl dobré znamení.

Byl jsem k smrti vyčerpaný. Tabletu, království za tabletu! křičelo mé tělo a vzpíralo se každému dalšímu pohybu. Mechanicky jsem se sunul vpřed. Že by se takhle cítili droidi? blesklo mi zpitomělou myslí. „Blbost, droidi nemaj hlad ani žízeň!“ odpověděl jsem si vzápětí.

Schody náhle skončily, už je to přestalo bavit. Zůstal jsem bezradně stát na jejich vrcholu, kuželem svítilny přejíždějíc po stěnách kolem.

Žízeň byla k nesnesení! Vzpomněl jsem si, že mi kdysi kdosi říkal, že konzumace vlastní moči zachránila mnohým život. Zvedl se mi žaludek - k něčemu takovému bych se v životě nesnížil.

Ó, jak šeredně jsem se mýlil.

Plížil jsem se podél stěny jako duch, v jedné ruce svítilnu, ve druhé kvér.

Hlad mě dohnal k činům. Ponejprv jsem zkoušel zbaštit onu neposednou plíseň, ale ta mrcha se nenechala polknout. Vždycky mi vyskočila z pusy zpátky do ruky. Bylo tedy zapotřebí sehnat něco méně bojeschopného.

Už jsem byl tak vysoko, že jsem zahlédl i pár mynocků ožírájících zbytky elektrické sítě. Právě ti se zdáli být vhodnou kořistí.

Zhasl jsem světlo. Něco se přede mnou hýbalo. Bez hlesu jsem instinktivně zacílil daným směrem a stiskl spoušť.

Říkejte tomu jak chcete, já tomu říkám muška mistra ostrostřelce. Mynocka jsem sundal na jednu ránu.

Hlad mě zmagořil natolik, že jsem se nezdržoval s tepelnou úpravou chladnoucí mrtvolky. Sice jsem se během hostiny třikrát pozvracel, ale co. Huttové to dělaj běžně a to nejsou na pokraji smrti hladem.

Po obědě jsem se znovu vydal na cestu. Byl jsem skutečně překvapen, kde se ve mně, hospodském řvounovi, nezaměstnaném nádeníkovi a příležitostném pašerákovi vzala tak silná vůle a odhodlání k životu.

Cloumala se mnou zimnice. Žaludek jsem měl jak na vodě. Stále jsem, s krátkými pauzami na nádechy, přemisťoval jeho obsah ven na permabeton. Mynock se ukázal jako skutečná delikatesa. Pomalu mi, jak jsem v duchu počítal křeče, začalo docházet jedno: jestli mi někdo rychle nepomůže, tak skapu.

Náhle má svítilna zaměřila výklenek ve zdi. Pomalu jsem se k němu dopotácel a zjistil, že je to další turbovýtah.

Říká se, že za zkoušku nic nedáš a tak jsem stiskl knoflík.

Světe div se, fungovalo to!

- úrivek z autobiografického románu Kyta Noxe