Den 6.
Začíná se mi tu líbit, inspekce ještě nedorazila, takže mám ještě pár dní na úpravu mého ehm, pokoje, pokud se tak dá ta změť součástek a... no, radši nejmenovat. Počasí je pořád deštivé. Byl jsem povýšen do hodnosti seržanta. Jsem šťastný, ale na druhou stranu není příjemné mít své přátele na povel...
Konečně dorazily součástky, takže naši mechanici se dali do práce, no a jak je znám brzy radši pošleme žádost o nový turbotank.
Den 7.
Naši technici se opravdu předvedli- ten turbotank ujel pět, celých pět metrů!! Pak se opět rozpadl, ale i tak předčili má očekávání..., ono až to budu později číst, tak se to bude zdát srandovní, ale dnes zrovna dorazila inspekce a ti mechanici byli málem na místě popraveni, testovací piloti se totiž málem zabili... Jinak dnes sněžilo, opravdu, na Dathomiru sněžilo!
Inspekce nebyla zas tak hrozná, jen byli trochu moc nevrlí...
Den 8.
Rozhodl jsem se přestat se holit. Sněžení ustalo, ale napadlo po kolena sněhu. Vojáci se chovali jako malí a já, i když to nerad přiznávám, se k nim přidal, byla docela sranda...
Ale nejspíše jsem se nachladil. Škoda, ale zase nemusím brzy vstávat, mám prý celý týden na to, abych se dal do kupy...
Den 9.
Je mi příšerně hlava bolí v krku škrábe. Ta potvora sníh se stále drží. Dovezli nový turbotank a dvě AT-ST- slepice. Vystřídali kuchaře, takže jestli to bylo předtím odporné, teď to chutná, jako kdyby ten osel kuchař použil kusy turbotanku jako koření, přišli za mnou mí přátelé popřát mi brzké uzdravení, ale stejně si myslím, že je to pro to, aby nemuseli za mě zaskakovat...
Den 10.
Už je mi o hodně líp, dnes přišli od té doby co tu jsme první noví rekruti. Jelikož mají vstup do armády povoleny i ženy, tak se jich tu i tady már nachomejtlo.
Jídlo už začíná být i trochu jedlé, asi už došly součástky, tahle myšlenka mě při obědě natolik rozesmála, že jsem vyprskl polívku na stůl. Sníh už začíná opadávat, ale jsou strašné bouřky.
Takže abych to shrnul: jídlo je poživatelné, už je mi lépe, a ty nové členky praporu vypadaj taky docela dobře...