Život Lovce Část III

„Sakra ! Moje hlava...“ Vyhrkl jsem ze sebe a rukama si pořádně zmáčkl hlavu.
„Tady máš.“ Odpověděl kdosi kdesi a podal mi čutoru s pitím.

Bez přemýšlení jsem ji popadl a nalil do sebe její obsah. Třeštění hlavy přestalo a já si konečně začal uvědomovat kde to jsem a co se stalo. Zrak se mi začal zaostřovat a síla se mi začala vracet do všech svalů v těle. Ležel jsem v místnosti plné kanistrů a dezinfekčních prostředků, které by stačily na plné zničení jednoho frachťáku. Vedle mě seděl starší pán v rouchu připominajicí to, co nosili Jediové a jejich padawani.


„Kdo jste ? A jak jste mě našel ?“ Tázavě jsem se zeptal a uvědomil si, že ležím jen ve spodním prádle, zakrytý kusem deky.
„Až příjde čas, zjistíš to !“ Odpověděl velice vznešeným hlasem.
„Hele, dejte mi moje věci a oba si půjdem svoji vlastní cestou.“
„To nepůjde" Namítl. "Dlužíš mi svůj život a já tě nepustím dokud si to neodpracuješ...“
„Co !“ Zděšeně jsem vykřikl.
„Uděláš pro mě nějakou práci a já tě za to pustím.“
„Kromě toho!.“ Pokračoval. „Si něco vyděláš a něčemu se přiučíš. A když nebudeš hloupý uděláš si i nějaké kontakty, a to se ve tvé profesy bude hodit.“


Byl jsem naštvaný, ale touha potkat někoho kdo zná Voskovu bandu a věděl by kde se nachází, byla silnější než touha po svobodě.
„Fajn !“ Kývnul jsem v očekávání že mě dá moje věcy.
„Dobře, na stole je datapad s instrukcema a nějaké kredity.“ Vstal a bez vysvětlení odešel z místnosti.


Vstanul jsem s bolestmy nohy a břicha, jediné na co jsem myslel byl ten zatracenej kus šrotu ležící na stole, ve kterém byli informace k mému přežití. Ještě než jsem ze stolu vzal datapad, odhrnul jsem žaluzie. Do místnosti vtrhlo světlo a mě na pár vteřin oslepilo, krom bílích fleků jsem nic neviděl. Jakmile se zrak vyostřil, rozprostřelo se předemnou město kam jen oko dohlédlo. Dál jsem se nezabíral okolím a šáhl jsem po přístroji na stole, zapl obrazovku a klikl na jedinou složku co tam byla. V ní byli informace o úkolu a instrukce kde můžu sehnat výbavu, kromě toho tam byla fotka kontaktu, se kterým se mám setkat.


Vypl jsem datapad, položil ho zpět na stůl a začal hledat oblečení. To jsem našel na židly vedle stolu, lehká košile s hnědými kalhoty, boty a pláštěm s kapucí. Jakmile jsem se oblékl vzal jsem kredity a vyšel ven z pokoje na chodbu, sešel schody a vyšel ven z budovy.
„Coruscant !“ Neváhal jsem ani minutu a šel najít bar Modrá Hvězda, bar který mi změnil život k horšímu. Tolik nenávisti jsem necítil od dob kdy jsem byl vojákem. Přešel jsem ulici a chvíli bloudil po povrchu betonového bludiště, párkrát se zeptal na cestu a dál bloudil v ulicích plné grázlů a žebráků. Vyšel jsem z uličky přímo na přistavací plošinu, tahle mi byla povědomá, byla to ta na které jsme přistáli z Voskem.


Vydal jsem se stejnou cestou po které jsme šli minule. Netrvalo dlouho a došel
jsem na místo. Stejný bordel, stejný smrad, stejná atmosféra, nasadil jsem si kapuci, pomalu vstoupil do putyky a zamířil přímo k baru. Opřel se o něj, rozhlídl se a zkoumal všechny možné východy a opěrné body. Podíval jsem se jestli tam nejsou strážní, vypadalo to čístě a bezpečně.
„Co to bude ?“ Přišel barman z vražedným hlasem a páchnoucím dechem po vesmírné rybě.
„To nejlepší co máš...“
Barman jen zavrčel a šoupnul mi sklenku zeleného blivajzu pachnoucím po oleji. Nenašel jsem odvahu to ani ochutnat špičkou jazyka.
„Co, ty neděkuješ ?“ Vyhrkl naštvaně barman, zamračil se a něco si mumlajíc se otočil zády k baru.
„Kde je Vosko ?“ Naštvaně jsem se ho otázal a pevně uchopil skleničku s pitím.
„A Kdo se jako ptá ?“ Z jeho výrazu šlo poznat že ho zná.
„Na tohle nemám čas, buď mi to řekneš nebo se napiješ téhle sračky...“ Odhodlaně jsem se nachystal do útočné pozice.


Barman se jen začal smát přes celou putiku a dál si dělal svoje.
„Fajn !“ Vyhrkl jsem.
Skočil jsem na pult a rukama ho šlehl z obou stran do krčních tepen. Jen zachrochtěl a svalil se na zem, jenom se třepal, jako by dostal elektrickým proudem. Vzal jsem skleničku z pultu, sklonil se k němu, otevřel mu pusu a celý obsah mu tam vylil. Začal se dusit vlastním pitím.
„Tak, teď mi to doufám řekneš.“ Usmál jsem a opět ho švihl rukama přes tepny.
Barman se přestal třepat a začal vykašlávat vše co měl v puse.
„Kdo jsi ?“ Optal se barman.
V tu chvíli do mě vjela velká porce vzteku, ruka se mi ztáhla v pěst a švihem ho udeřila do nosu. Křupnutí bylo slyšet přes celý bar a ječení možná až na ulici.
„Ptám se tě znova, kde ho najdu !“ Zvýšil jsem hlas a začal se pomalu smát jeho utrpení.
Napřahoval jsem se k další ráně, ale někdo mě chytil za ramena a odhodil na záda. Než jsem stačil vstanout, maskovaný útočník vytáhl blaster a zastřelil barmana. Otočil se na mě a sundal si kapuci.
„Semi...“