Velice nudný život Tiny Allasa X.: Propad do temnot

Ano je to pravda, vstala jsem z mrtvých a konečně dopsala další kapitolu k Tin. Sice není tak povedená, jak bych chtěla, ale asi třikrát se mi kvůli nefunkčnímu Wordu smazala a, posuďte sami, když člověk něco píše počtvrté, už nemá ani chuť, natož inspiraci.
Příjemné počtení a díky za komentáře. :)

***

Kdyby mi ještě ráno někdo řekl, že mi ten náš energetický štít bude chybět, asi bych ho něčím přetáhla.
Ale každý může změnit názor.
Bolestně jsem zaúpěla a pokusila se pohnout nějakou částí těla – kterouli, která nebyla ničím zavalená.
Levou rukou jsem se pokusila uvolnit tu pravou a následně i zbytek těla. Všechno mě při tom bolelo, z rány na hlavě mi tekla krev a asi mám něco s nohou.
„Dixi?“ zavolala jsem tiše, když se mi konečně povedlo vyhrabat se z hromady sutin a kamenů všude kolem. Nikdo ale neodpovídal.
„Dixi!“ zavolala jsem o poznání hlasitěji.
Žádná odpověď. Všude bylo smrtelné ticho a jediný zvuk bylo moje přerývavé dýchání.
„No tak, neříkejte mi, že tu nikdo není!“ zavolala jsem už víceméně pro sebe.
Pak mě napadlo, že bych si do té tmy mohla posvítit. Hmátla jsem po baterce, ale nebyla tam. Aspoň, že světelné meče byl pořád na místě.
Odepla jsem jeden od pásku a s bzučivým zvukem ho zapnula. Kolem mě se rozhostila výrazná zelená záře a já si mohla prohlédnout tu spoušť kolem.
Byla jsem v nějaké chodbě. V jejím stropu byla ohromná díra a přímo pod ní hromada jeho zbytků, která mi efektivně zakryla cestu na jih. Pravděpodobně tam zavalila klony.
Ale kdybych se to pokusila odházet, tak by dřív skončila válka, než bych byla hotová.
Severní chodba byla volná. Takže to máme jasno. Přímo vpřed.
Stejně by mě ale zajímalo, kde vlastně jsem. Vypadalo to tu dost opuštěně a zchátrale. Tím líp pro mě, nestojím o nějaké návštěvy pochybného původu. Ale klony bych brala…
Ale na nic takového to nevypadalo. Páchlo to tu zatuchlinou a až na záři mého meče byla naprostá tma. A jediná moje společnost byl jeden neuvěřitelně odporný brouk lezoucí po stěně. Skvěle.
Netuším, jak dlouho jsem vlastně šla a kolik jsem toho ušla. Cokoli, co nějakým způsobem měřilo čas, mi rozflákaly kameny a s bolavou nohou nebyl můj přesun vpřed zrovna nejefektivnější, ale pořád jsem mohla dopadnout hůř.
A pak jsem do něčeho narazila. To už tu dlouho nebylo…
„Au,“ zakňučela jsem a třela si naraženou bradu.
Když mi došlo, že v chodbě s obroušenými stěnami asi jen tak do něčeho nenarazím, napadlo mě posvítit si. A výsledek mě - jak se to lidově říká – posadil na zadek.
Byla to totiž socha. Lépe řečeno reliéf. Starý. Ale jaký!
Vypadalo to jako nějaká odporná obluda s malinkým lidským tělem, vystupující ze stěny. Kousek od ní byl úplně totožný výjev. Ale co je důležité, mezi nimi byly dveře! Těžká kamenná brána.
Opřela jsem se do nich a pokusila se je otevřít. Třeba je to východ…
Šlo to ztuha, ale nakonec se mi podařilo udělat dostatečně velkou škvíru, abych se jí protáhla.
Vevnitř byla zima. Ještě větší, než v chodbě. Na to, že tohle má být teplá planeta, je i v podzemí Jediského chrámu větší teplo.
Opatrně, abych se vyvarovala dalším nástrahám, jsem se pomalými krůčky plížila vpřed. Soudě podle množství těch kroků, to byla dlouhá místnost.
Nicméně úzká. I se svým omezeným množstvím světla, jsem zřetelně rozeznala ornamenty vyryté na stěnách. Nic mi sice neříkaly, ale šel z nich mráz po zádech. Jako ze všeho tady.
Krom nich byly na stěnách i staré pochodně. Všechny už byly zuhelnatělé stářím a zdálo se, že je nikdo nepoužil minimálně desetiletí. Aspoň jedno pozitivum.
Zastavila jsem se, když jsem zpozorovala předmět přede mnou. Vypadalo to jako stůl. Když jsem zhodnotila, že nebezpečí nehrozí, přiblížila jsem se.
Opravdu, byl to stůl. Velký kamenný kvádr na nohách, a po celém jeho povrchu stejné znaky, jako na stěnách. I když u tohohle stolu se asi nejedlo.
Vybavil se mi přitom obrázek starodávného obětního oltáře, který jsem jako malá viděla v jedné knize. Můj mistr mi tenkrát dal za úkol prostudovat si zvyky starých kultur. O Sithech se tam psalo, že v podzemních kobkách prováděli obětní rituály, při kterých nejslabšího jedince obětovali Temné straně.
Při tom pomyšlení jsem se zachvěla.
Přesto jsem pocítila silné nutkání se ho dotknout. Nesměle jsem k němu natáhla ruku. Což jsem neměla dělat.
Jakmile se můj prst dotknul desky, vyjekla jsem. Celým tělem mi projela ostrá bolest, až se mi zamžilo před očima. Nebyla jsem schopná udržet rovnováhu a skácela jsem se na studenou zem.
Do celého těla se mi zabodávaly tisíce nožů a já si mohla vykřičet plíce bolestí. Ještě štěstí, že to tu na mě nespadlo.
Najednou jsem si všimla, že se nade mnou někdo sklání. Měl na hlavě kápi, ale zřetelně jsem mu viděla do tváře.
Byl to starý scvrklý muž, s kostnatýma rukama, povadlou kůží a nespočet vráskami v obličeji. Ale ty oči! Ten pohled by vyděsil snad i toho Sitha. Žluté zuby, vystrčené v sadistickém úšklebku ještě podtrhovaly jeho ďábelský výraz. Sílo má, přišla si pro mě smrt nebo už jsem se konečně zbláznila?
Ale nic. Neumírala jsem, ani nebláznila, jenom jsem se dál svíjela ve svojí agónii a on se na to díval.
Slyšela jsem, jak někdo těžce dýchá. Vedle něj stála vysoká postava, oblečená celá v černém a na hlavě měla masku. Stejně jako onen stařík, stála mlčky, a dva oční důlky na masce mě pozorovaly.
V nose mě zaštípal kouř. Kolem mě hořelo. Slyšela jsem křik. Mužů i žen, jak je oheň pálí zaživa.
Vedle mě někdo ležel. Tentokrát jsem vykřikla zděšením, když mi došlo, že je to Nik. Celý od krve a spálený, stejně jako všichni ostatní.
A ty dvě postavy tam jenom stály a dívaly se. Křik ustával, lidé umírali. Jenom já tam pořád ležela a dívala se na to všechno.
A pak bylo ticho. Všechno a všichni zmizeli a já jsem konečně mohla omdlít.
***
Otevřela jsem oči. Nikde nic, kolem mě byla tma a po žádných postavách ani stopy.
Cítila jsem se slabá. Jako bych se právě probudila ze snu. A možná to tak skutečně bylo.
Vedle sebe jsem nahmatala svůj meč. Neobratně jsem ho stiskla a zapnula. Jeho zelená záře teď byla neuvěřitelně uklidňující.
Sáhla jsem si k pasu, jestli mám i svůj druhý meč. Byl přesně tam, kde měl být. To se mi to vážně jenom zdálo?
S námahou jsem se přesunula do sedu. Za sebou jsem nahmatala něco studeného a tak jsem se opřela.
Posvítila jsem si kolem. Následovalo těžké zklamání. Nebyla jsem ve svém pokoji na Corusantu, s výhledem na továrny.
Byla jsem pořád v té odporné podzemní kobce, zavalená, ztracená a zoufalá.
Otočila jsem se. Když jsem zjistila, že věc, o kterou se opírám, je onen nešťastný stůl, vyskočila jsem rychlostí blesku.
Čím jsem si tohle zasloužila? Co jsem komu udělala, že jsem skončila tady?! A…opravdu slyším dupot?
S obavami jsem se podívala směrem ke vchodu, kterým jsem sem přišla. V úzké škvíře sem proudilo světlo.
V první chvíli mě napadlo, že to jsou klony, co nás odsud přišli dostat.
Přestala jsem tomu věřit hned, jak se kamennou bránou začali s nebezpečným sykotem řítit příslušníci rasy, o které jsem si myslela, že je dávno vyhynulá a rázovali si to přímo ke mně. O ou…