Ve službách Impéria - V.

V. Pod napětím

Reese byla vyděšená. Co se Ianovi stalo? Odhalil snad někdo její přítomnost zde? Byl zastrašován, aby ji vydal? Zkusila na něj potichu promluvit. „Iane, vstávej. Prosím, vstaň.“
Pomalu se zvedl ze židle, jako náměsíčný. Podepřela ho a rozepnula mu kabát. Vyvlékl se z rukávů, udělal dva kroky a zničeně padl zády na postel, připomínaje loutku s ustřiženými lanky. Opatrně usedla na kraj. „Co se stalo?“ zeptala se a snažila se do hlasu vložit uklidňující tón.
Chvíli bylo ticho. Pak se Ian zhluboka nadechl a s pohledem upřeným kamsi ke stropu, začal vyprávět.

Popsal město a trh, své setkání s opilcem a pak se najednou zadrhl. Reese viděla, jak se mu zaleskly oči a rychle ho uchopila za ruku. Jeho studené prsty se propletly s jejími. Jako by mu to drobné gesto dodalo odvahu. Třesoucím se hlasem pokračoval a popisoval jak vojáci chladnokrevně postříleli celou rodinu nevinných lidí.
„Ti vojáci určitě hledali mne!” Slzy mu vhrkly do očí, hlas mu selhal a nastalo ticho. Otřesená dívka se k němu přitiskla pevněji a snažila se mu dodat svou blízkostí klid. Cítila, jak mladý kapitán mělce dýchá a třese se. Teď už jeho zděšení pochopila. Až do setkání s ní byl Ian skutečně loajální Impériu, řídil se důstojnickým kodexem cti a nepřipouštěl si jakoukoliv pochybnost. Proto pro něj bylo tak šokující spatřit odvrácenou tvář Imperiální moci. Dával si vinu za událost, která s tím, co se stalo mohla, ale nemusela souviset. A navíc tohle vše Ian podstupoval pro ni, pro její bezpečnost. Za podobných úvah, spolu s ním, pozvolna usínala.

Brzy ráno lodního času se s trhnutím probudila. Ian spal, vyčerpaný duševním vypětím včerejšího dne. Potlačila zívnutí. Jemně vyprostila své ruce z jeho dlaní a zamířila ke koupelně. Celou dobu přemýšlela nad včerejším incidentem na planetě. Připomínal jí příběh z jejího vlastního života, když okupační síly povraždily jejich sousedy. Napustila si studenou vodu a ponořila do ní obličej. Alespoň trochu ji to osvěžilo.

Slyšela odvedle šramot, tak vyšla ze dveří, které Ian po tom náhodném uzamčení zablokoval, a viděla, jak se mladý muž pomalu sbírá z postele. Sundal si sako od sváteční uniformy, povolil límec i manžety u košile a s pohledem upřeným do podlahy pomalu kráčel ke koupelně. Došel k Reese a bylo vidět, že už se trochu vzpamatoval. Ochraptělým hlasem řekl: „Děkuji ti. Moc jsi mi pomohla.“
Vešel do koupelny a dveře za ním, s ostrým zasyčením, zaklaply.

Ianova až naivní loajalita se pod palbou dlouho odsouvaných pochybností začala drolit. Zprávy z bojů proti povstalecké Alianci dostaly znepokojivý nádech. Když mohli důstojníci zabíjet bezbranné civilisty, jak mohl vědět, zda ta která ‘defenzívní operace’ nebyla ve skutečnosti agrese pod falešnou záminkou, další krok Imperátora k větší moci. Opláchl si obličej ve studené vodě a podíval se na sebe do zrcadla. Bledý, s kruhy pod očima, sledoval svůj odraz a na chvíli doufal, že se mu to jenom zdá.

Když vyšel z koupelny, zabalený v županu, už měl o trochu víc barvy ve tváři. Automaticky zamířil k šatníku pro čistou uniformu a skoro zakopl o kabát, který ležel na trase mezi židlí a postelí. Chytil jeden cíp a zvedl ho z podlahy. Bohužel ale zvedal kabát obráceně, takže z kapes vypadly nejprve rukavice, pak plnicí pero, ze kterého vystříkla trocha inkoustu když dopadlo na zem, a nakonec z jedné vnitřní kapsy vypadl balíček doprovázený kouskem papíru. Ian rychle odložil kabát na židli a klekl si, aby posbíral rozsypané věci. Podával je Reese, která je rovnala na stůl. U papírku se zarazila.
„Iane, co znamená ten kód? Je to totéž, co ti řekl ten ožrala?“
„Je. Tvrdil, že to prý „vodemkne“ naprosto cokoliv imperiálního. Něco na způsob univerzálního klíče v hotelu,“ odpověděl a vstal.
„Čtyřicetdva, čtyřicetdva, čtyřicetdva. A dva rovná se deset. Co tím asi myslel?“
„Co já vím? Dva rovná se deseti? Leda v nějakém jiném vesmíru,“ ušklíbl se Ian. Už chtěl papírek zahodit do šuplete v nočním stolku, když zazněl signál urgentní zprávy a z lodního rozhlasu se ozval hlas: „Pracovníkům energetického centra, zvláštní pohotovost, dovolené se vám tímto přerušují. Nástup v poledne lodního času na svá pracoviště, opakuji, nástup v poledne lodního času na svá pracoviště.“

***

Přesně ve dvanáct nula nula vcházel Ian do energocentrály – rozlehlého sálu, kterým, obrazně řečeno, protékala veškerá energie na lodi. Samotné centrum bylo vlastně přežitkem, jakýmsi nutným kompromisem. U sériových lodí, pokud by byly postaveny, by se nevyskytovalo, řízení systému by prováděl pouze počítač. U prototypu, kterým Vulture byla, se ale jednalo o jeden z nejdůležitějších sektorů. Veškeré mechanismy spojené s přeměnami energie a jejím rozvodem po palubách byly ovládány odsud. Na nástěnných panelech běžela složitá data, která byla zručnými operátory tříděna a postupována vedoucímu směny, který za asistence počítače celý systém řídil. Na základě operátorových reakcí byl průběžně programován prekognitivní software pro budoucí řídící systém. Pracoviště vedoucího, nebo také hlavního operátora, bylo ze tří stran obklopeno průhledným displejem s kinetickým i hlasovým ovládáním. Stálo v čele místnosti, vyvýšené, jako stupínek pro dirigenta.Obvykle operátor seděl v křesle a pouze kontroloval vyvážení celého systému, v krizových situacích ale přešel na manuální ovládání a řídil veškeré energetické toky. Jeho pracovní náplň tak obsahovala vedle dlouhých nudných dní i perné vteřiny čiré hrůzy.

Nahlásil se u velitele úseku, plukovníka Januse.
„ID6237 se hlásí do služby,“ prohlásil Ian, stojící v pozoru.
„Pohov, kapitáne,“ líně odvětil plukovník, drobný mužík s mrožím knírem. „Dnes jste byl určen jako hlavní operátor mimořádného cvičení.“
„Cvičení, plukovníku?“
„Jeho Výsost Císař Palpatine projevil přání sledovat výcvik na této lodi.“
Ian sebou trhl. „Císař?“ vypravil ze sebe. „Jeho Výsost přiletí sem?“
„Nikoliv, kapitáne. Využije technické invence Impéria a bude sledovat holografický přenos z našeho cvičení v reálném čase.“
„Prosím?“ otázal se Ian, ale už tušil, jak bude znít odpověď.
Plukovník mu jeho domněnky potvrdil: „Využije holografickou projekční kabinu a bude moci naším centrem virtuálně procházet. My Císaře neuvidíme, ale on bude moci sledovat každý náš pohyb. A teď kapitáne, odchod na briefing.“

Briefing týkající se cvičení plně odpovídal svému jménu, byl krátký a stručný. V podstatě se jednalo o to, sehrát divadlo pro Císaře. Zatímco skutečný provoz převezme záložní počítač, v řídícím centru pojede simulace jednoho z nejkritičtějších scénářů, selhání chladícího okruhu hlavního reaktoru. Cvičení mělo začít za dvě hodiny. Školící pracovník jim kladl na srdce, aby si všichni vzali spíše slavnostní uniformy než běžné pracovní, což se, zvláště u pracovníků s nižší hodností, neobešlo bez rozmrzelého mumlání. Jejich slavnostní oděvy byly všechny víceméně jedné velikosti, takže co někoho škrtilo, jinému bylo volné až hrůza, co bylo někomu krátké, bylo jinému dlouhé. Důstojníci měli přehlídkové a vycházkové uniformy šité z lepších materiálů a přímo na míru, takže Ianovi a jeho kolegům tento rozkaz nepříjemný nebyl. Po skončení porady tedy vstal a vyrazil zpět do kajuty, převléci se a trochu se uklidnit.

Jakmile vešel do dveří, padla na něj opět deprese jako olověná trubka. Nevěděl, zda dokáže své pochyby o Impériu zakrýt před zkoumavým zrakem Císaře. Sklesle vylíčil všechny novinky Reese, která seděla u stolku a před sebou měla papír pokrytý různými kombinacemi a výpisky, všechno k jednomu tématu – záhadnému vzkazu IT inženýra. Iana překvapilo, že na zprávu reagovala úsměvem.
„Prosím tě, co na tom můžeš vidět pozitivního?“ zeptal se, když mu ukázala zuby v dokonalém úsměvu.
„Dá nám to víc času na tohle,“ poklepala tužkou na papír. „Loď tu zůstane zakotvená o dva dny déle.“
„Jak to víš?“ nechápal.
„Protože to hlásili rozhlasem do všech kajut, zatímco jsi byl na briefingu,“ odpověděla a opět se usmála. Její dobrá nálada nakazila i Iana. S úsměvem si oblékl nejlepší uniformu, rozloučil se a odešel z kajuty zpět do centrály. Jedna pochybnost v něm ale cestou stále hlodala. Jestli dovede zakrýt vzpomínky na otřes, který prožil na planetě. Kdykoliv se mu ten zážitek vrátil, automaticky měl sevřený žaludek a lehce pobledl. Zdálo se mu sice, že v přítomnosti Reese dokáže děsivým vzpomínkám čelit lépe, ale ona v centrále nebude. Snažil se na to nemyslet.

***

Bylo 13:30 lodního času. „Show pro císaře“ jak tu událost nějaký vtipálek pojmenoval, měla začít za půl hodiny. Ian si navlékl lehké rukavice s integrovanými akcelerometry, které snímaly pohyby jeho rukou, od bříšek prstů až po zápěstí, a nasadil si sluchátko s mikrofonem, které sloužilo ke komunikaci s operátory. Postavil se vedle aktuálního operátora a snažil se získat přehled o situaci. Pak řekl: „Mám obraz.“
Původní operátor ustoupil a Ian se usadil do jeho křesla. Tyhle chvíle jednoduše miloval. Částečně proto, že pro svou práci skutečně žil, hlavně ale mohl skoro cítit, jak mu pod rukama protéká veškerá energie lodi. Divoká, syrová energie fúzního reaktoru kdesi v podpalubí, i tichá a klidná elektrická energie v rozvodné síti. Podíval se na hodinky. Bylo 13:50. Stoupnul si a se zapraskáním kloubů si protáhl prsty, jako pianista před koncertem. Teď byl zcela klidný, zbavil se veškerých obav a soustředil se jen na svoji práci.

14:00. Technik přenosu dal signál a zapnul vysílání. Kdesi na Coruscantu – Imperial City se zhmotnila dokonalá kopie energetického centra vesmírné lodi, pár světelných let vzdálené. K přenosu v reálném čase byla poprvé použita gravifonní frekvence, využívající šíření gravitačních vln v subprostoru. Na lodi zatím začal hovořit velitel úseku, škrobeně a nadmíru formálně, což působilo na jeho podřízené vyloženě komicky. Nikdo si ale nedovolil byť jen naznačit úsměv.
„Vaše Veličenstvo Císaři, je nám ctí Vám poskytnout skromné informace o našem cvičení. Před Vašimi zraky bude provedena likvidace simulované poruchy reaktoru, kterou, jak doufám, Vás naše posádka přesvědčí o své bojové připravenosti. Začínáme právě v tento okamžik.“

Ian zbystřil, už když velitel mluvil. Sledoval třičtvrtěkruh obrazovky se zobrazeným plánem systému a hledal první příznaky simulované poruchy. Ukazatele u jednotlivých prvků totiž v reálném čase zobrazovaly chvějící se čísla a právě některá z nich mohla operátora upozornit na poruchu, která se ještě nestala. V tomto případě měl Ian štěstí, že věděl co hlídat. Jinak se při překročení povolených hodnot rozezněl alarm. Takhle měl pár vteřin navíc, během kterých si mohl rozmyslet další postup. Právě teď vzrůstala teplota v aktivní zóně, zatím pozvolna, o desítky stupňů za minutu. Tohle vypadá, pomyslel si, jako porucha 21C. V momentě, kdy se rozezněl alarm, otočil se přímo k symbolu fúzního reaktoru a gestem levé ruky vyvolal výřez s parametry systému. Výkon klesal a teplota narůstala. Pravou rukou mávl ve směru nouzového dochlazování, a počítač začal do plazmatické komory vpouštět inertní kapalný dusík pod vysokým tlakem. Ian se mezitím otočil, do mikrofonu vykřikl: „Zastavit pohon! Energii z pohonu přepojit do sítě!“ a začal na levé části obrazovky vypínat nepotřebné systémy osvětlení a vytápění. Tím zachránil alespoň většinu mizející energie pro štíty a podporu života. Na prostřední části obrazu si vyvolal výstup z počítače a vyslal nouzovou zprávu do systému, který měl provést další opatření. Potvrdil zadáváním osobního ID kódu a v tom momentě se pro něj nakrátko zastavil čas. Zadal číslici šest, poté dva a každá na obrazovce okamžitě zazářila, přeložená do binárního jazyka.
Šest. 1 1 0. Dva. 1 0.

Jedna. Nula.

2 = 1 0 !

Rychle se vzpamatoval. Vypadalo to, že si jeho zaváhání nikdo nevšiml. Rychle zadal zbylé dvě číslice a pokračoval v procedurách pro vypnutí všeho nepotřebného. Věděl, že chlazení dusíkem nárůst teploty pouze zpomalí, ale nezastaví. Na levé části obrazu mezitím pohasly signály vytápění a osvětlení na většině palub. Vypadalo to dobře, když se najednou rozezněl další alarm.

Co to sakra je, pomyslel si Ian. Taková porucha nebyla v původním programu. Podíval se na střed obrazu a viděl, že se přetížily vodiče k hlavnímu počítači a hrozí požárem. Koutkem oka zahlédl za skleněnou stěnou centrály potměšilý úsměv operátorů, kteří nebyli ve službě. To oni vložili do simulace novou poruchu, došlo mu. Dobrá, chtějí ho dostat a znemožnit. Ale on jim ukáže. Jasným hlasem okamžitě zavelel: „Nouzové vypnutí hlavního počítače!“
Operátoři v místnosti mu věnovali pohled plný nedůvěry, ale splnili rozkaz. Obtížnost se trochu zvýšila, protože nyní nedostával údaje z lodi kontinuálně, musel je odvozovat z přibližných vzorců a zkušeností. Čas do počátku opětovného zahřívání se zkracoval.

Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Věděl sice, že nad těmi zlomyslnými flákači touhle jednoduchou fintou lehce zvítězí, ale vypnutí hlavního počítače se každý normální operátor vyhýbal dokud mohl, i kdyby mu umřela většina zbylých systémů na nedostatek energie. Ian vsadil všechno na šílený nápad a trochu matematiky. Z celého srdce doufal, že se nespletl při výpočtu doby do překročení kritického bodu. Soustředil se ve zbylém čase nejdříve na hlavní rozvodné tepny a pečlivě hlídal protékající proudy. V rychlém sledu za sebou vydal několik rozkazů a přitom hlídal spotřebu lodi. Nakonec se stabilizovala hluboko pod kritickou ryskou. Vteřiny předtím, než by se znovu začala prudce zvyšovat teplota hlavního reaktoru, měl už systém vyvážený a zásobovaný z náhradních zdrojů. Odpojil zcela odlehčený reaktor od sítě a vydal poslední rozkazy: „Otevřít výpusť 15A.“ a o zlomek vteřiny později: „Otevřít 15B.“ Těmito příkazy vytvořil v hlavní komoře dostatečný podtlak, který dovolil odsát přehřáté plyny z hlavního reaktoru a vpustil na jejich místo studené vakuum vesmíru. Vyhrál. Ušetřil dokonce dost energie záložních zdrojů na aktivní štíty. Vulture by sice plula nazdařbůh vesmírem, ale byla by chráněná a posádka by přežila.

Oddechl si. Simulace skončila, v centru se opět rozsvětlilo a z reproduktorů se ozval suchý hlas. „Výborně, moji vojáci. Jsem velmi spokojen.“
Zaševelilo to a přenos skončil. Operátoři spontánně začali tleskat.

Ian s nechutí stáhl propocené rukavice a hodil je na pult. Nemohl se dočkat až vypadne z centrály. Teď už měl stopu k rozluštění zvláštního kódu. Z povinnosti si s kolegy přiťuknul syntetickým vínem v polystyrenových kelímcích, ale skoro se ho nedotkl – bylo neuvěřitelně hnusné. Chvíli pohovořil o dnešní simulaci a neodpustil si pár sarkastických narážek ke kibicujícím kolegům. Brzy se ale na něco vymluvil a zamířil zpátky za Reese. Překvapilo ho, že všude svítí světla a až pak si uvědomil, jak moc reálná mu ta simulace připadala. S úsměvem zamířil k výtahu.

Přestože Ian navenek kráčel odměřeně, uvnitř hlavy tančil a zpíval. Simulaci zvládl na výbornou a, jak se zdálo, ještě navíc objevil pravděpodobný klíč pro tu záhadnou šifru. Jak jednoduše geniální. Binární systém, to je takový ajťákův denní chleba, zauvažoval. Radostí se přímo vznášel. Všechny problémy byly zapomenuty nebo odsunuty do pozadí. Nikdo tedy nemohl Ianovi vyčítat, že když vstoupil, omámený štěstím, do své kajuty, přivinul k sobě Reese a dlouze ji políbil.