10 nových Star Wars seriálů a projektů!
Dnes byly představeny nové projekty, hlavně seriály rozšiřující svět Star Wars. Máme se na co těšit, tak si je pojďme představit. více »
Zemřel David Prowse, představitel Darth Vadera v původních filmech.
V úctyhodných 85 letech nás navždy opustil herec a kulturista David Prowse. Tohoto herce můžete znát díky jeho impozantnímu hereckému výkonu Temného Lorda ze Sith, Darth Vadera. více »
Přehled: Yoda v The High Republic, světelný meč z plasmy, Bane a SW Squadrons
V dnešním přehledu se podíváme na Yodu a jeho nastoupení v sérii The High Republic, realistický světelný meč nebo poslední letošní Star Wars komiks. Jak se to má s Darth Banem a co nás čeká u Star Wars: Squadrons? více »
Ewan McGregor se rozhovořil o chystaném seriálu s Kenobim
Filmový představitel Obi-Wana Kenobiho, Ewan McGregor (49 let), se vrátí do role mistra Jedi po 16 letech od premiéry Star Wars Epizoda III: Pomsta Sithů. Kromě toho potvrdil v pořadu Graham Norton Show, že s natáčením seriálu se začne v březnu 2021. více »
Star Wars Squadrons je venku + Discord oznamení
Včera (2.10.) oficiálně vyšla nová videohra Star Wars Squardons. více »

Ve službách Impéria - IV.

Reklama
Autor: Trigatron
Přidáno:9. Červenec 2013 - 19:40
Přihlásit se k odběru

IV. Zmatek na tržišti


Základna se rozkládala na okraji města Intarsis a byla vlastně jednou z několika městských čtvrtí. Vojáci Impéria pro místní obyvatelstvo znamenali zdroj financí a vysoká frekvence transportu zase nahrávala kontaktům s jinými světy. To vše, spolu s velkou vzdáleností od Imperial City – Coruscantu, sem lákalo množství podvodníků, pašeráků a jiné spodiny vesmíru. Ian neušel ani sto metrů po kluzké cestě mezi převážně prefabrikovanými bloky domů a už se mu několik podnikavců pokusilo prodat „koření“, tedy silnou a velmi návykovou drogu, nějaké to lákadlo pro turisty nebo v jednom případě dokonce vlastní matku.


To musí být tím, že jsem ztratil tu čepici, napadlo ho. Insignie na kabátě nebyly a nosit vojenské oblečení z černého trhu byl běžný nešvar civilistů. Vlezlá zima ho donutila vrazit ruce do kapes a překvapilo ho, že v levé kapse byly složené rukavice. Nepamatoval si, že by je tam dával, ale rozhodně mu přišly vhod. Prsty už měl dost promrzlé. Z jednolitě šedé oblohy hustě padal sníh a ačkoliv vítr u země nebyl tak silný, jako na plošině základny, stačil mu vhánět do očí dost vloček na to, aby to bylo opravdu nepříjemné. Nasadil si brýle, které mu sice zhoršily výhled do dálky, ale poskytly jeho očím alespoň nějakou úlevu. Opět si zanadával na svou neprozíravost při výběru oblečení, normální sluneční brýle s výměnnými skly pro sníh a poušť totiž nafasoval při nástupu na loď. Vypadal v nich sice jako insektoidní Verpin z Vnějšího Pásma, ale teď by se mu hodily. Za podobných myšlenek dorazil ulicemi až k centru města.


Centrem v pravém slova smyslu byla budova, místními nazývaná jednoduše ‘Dóm’. Uvnitř byl střed veškerého obchodu na planetě, gigantické kruhové tržiště v hlavní dvoraně, menší obchůdky a nezbytná kantýna pak po obvodu. Nad několikapatrovým základem čtvercového půdorysu čněla polokoule dost velká na to, aby se v ní ukryla malá kosmická loď. Třeba starý corelliánský frachťák série 1300 by se tam vešel třikrát, a ještě by zbylo u podlahy místo na stánky trhovců.

První, co Iana překvapilo byl hluk. Rozpínal se a vibroval, nabýval různých tónin a hrozil člověka vytlačit zpátky do chladu ulice. Přes sebe tu pokřikovali Wookiové, Calamariánci i Duronďané, stejně jako asi dvacet dalších ras a druhů. Otřásl se odporem. V Tarkinově rodině byla nechuť k jiným rasám snad dědičná. Popravdě, Ian byl z rodiny ten nejvíce umírněný, narozdíl od svého strýce. Ten byl svým odporem k “ne-lidským“ tvorům natolik proslulý, že ani Císař se neodvážil přidělit důstojníka jiné rasy pod admirálovo velení. A teď se Ian protlačoval davem, kde člověk byl jen vzácnou výjimkou. Vyhnul se davu u kantýny, který se neklidně mlel, jak si dva opilí muzikanti, asi metr a půl vysocí Bithové, vyřizovali své dědičné klanové spory. Jeden z nich vzal právě toho druhého flétnou po hlavě. Dav se zasmál, zatímco druhý z rváčů se zapotácel a padl k zemi v bezvědomí. Ian se pro sebe trpce ušklíbl a postupoval dál davem, ve směru kde tušil volnější prostor.


Mimo zdi budovy se rozpínaly široké koridory, kdy byly umístěny stálé obchody a kde bylo poměrně klidno. Právě tam Ian mířil, protože doufal, že právě tady, v nenápadných místnostech nebo skladištích, mohou být k nalezení obchodníci na hraně zákona. V koridorech rozhodně nebyly umístěny jen obchody, ale, když návštěvník postoupil dál od hlavní dvorany, také soukromá obydlí. Jak přestávala stačit kapacita Dómu, místní obyvatelé vytvořili kryté ulice, směřující víceméně paprsčitě ze dvou stran zadního traktu budovy. V podstatě jen překryli přilehlé ulice stropy a na nich dále přistavovali. Každý druhý koridor tak byl lemován galeriemi, ze kterých byl přístup přímo do obydlí, takže obchodník většinou mohl bydlet přímo nad svým podnikem. Kolem hlavní dvorany dómu byly takto vybudovány dokonce dva pásy galerií nad sebou, ale bydlení tam bylo skoro trestem – hluk tržnice utichal jen na několik krátkých hodin.


Začal se procházet kolem jednotlivých obchodů a přemýšlel, jak takový člověk bez kontaktů a známostí upoutá pozornost místního podsvětí. Kroky ho donesly až ke kantýně. Byla to ta samá, které si povšimnul už předtím v hlavní dvoraně, jenže tentokrát stál před jedním z bočních vchodů. Napadlo ho, že to by mohlo být správné místo. Nad dveřmi visel nápis v jakémsi místním dialektu. Pokusil se to přeložit, ale pak pokrčil rameny a vešel dovnitř.


***


„Pane? Depeše z ústředí!”
„Ukažte to sem,” vyhrkl Tienn nedočkavě a natáhl se po blanketu. Chvíli četl a pak se jeho tučná tvář s černou bradkou vytvarovala do úsměvu.
„Zítra zahájíme akci. Admirál Tarkin musí zemřít.”


***


Ian si nejprve pomyslel, že náhle oslepl. Až pak začal v mastném kouři rozeznávat bledá světla a nakonec i siluety hostů. Kapela zrovna začala hrát další z řady místních odrhovaček. Chvíli postával u dveří a když konečně přivykl temnotě, zamířil k baru, kde mu obsluhující droid podal datapad s nápojovým lístkem. Ian si objednal pivo Imperial, zaplatil a vydal se hledat volný stolek. Vysoká sklenice ho studila v ruce, když procházel členitým interiérem a kličkoval mezi židlemi všech možných tvarů. Většinou byly obsazeny nějakým místním štamgastem, který nad svým nápojem nepřátelsky vrčel na všechny kolemjdoucí, nebo mlaskal na některou z řady prodejných twi’leckých šlapek. Když míjel jeden ze stolků u stěny, opilec sedící na vratké a rozvrzané sesli mu s rozmyslem podrazil nohu.


Ian zakopl, zapotácel se a polovinu svého piva vylil na onoho neznámého vtipálka. Ten se přihlouple zahihňal a rukou stáhl nejistého kapitána na židli vedle sebe. „Ses lek, co?“
„No to máte sakra pravdu. Co si to vůbec dovolujete?“ vyjel na něj rozzlobeně, jakmile nabral dech. Druhá polovina jeho piva mu totiž skončila na přednici kabátu.
„Si můžu ...hyk... dolovovo... dovlovo... dovolovat. Sem velký zvíře, semjá!“
„Neměl byste jít domů a vyspat se z toho?“ zkoušel opilce usměrnit, zatímco si prohlížel jeho prapodivný zjev. Ožrala byl obtloustlý, neoholený člověk, s mohutnými brýlemi. Měl zřejmě poměrně slušné oblečení, i když po několika hodinách v hospodě už nevypadalo nejlépe. Usmál se na svou nedobrovolnou oběť a pokračoval ve svém mumlání.
„Sem pošít..čítop.. počítačový tento..eee programátor. Inžinýr, woe.“
„To je hezká práce,“ rezignoval Ian. To je snad zlej sen. Místo záchrany Reese tady bude poslouchat opilce. Už se zvedal k odchodu, když ho další ajťákova věta doslova přibila k židli. „Mi platí Impéérium. Císař a tak. Jenom platí, bych mlčel. Bych nevyzvra..nevzyra.. nevykecal chybu.“
„Chybu?“ zeptal se Ian a ztišil hlas: „Jakou chybu jste našel?“
„To.. ti nemůžu říct , nezlob se, kamaráde, to nemůžu.“
„No tak počkejte, poseďte ještě chvilku a dejte si ještě jednou, na mě,“ přemlouval alkoholika s náhlým zájmem.
„Tak to zas jóó, ty seš ale fakt kamarád. Pingléé!“
„Ano pane?“ otázal se neosobní droid.
„Dvojitou corelliánskou whiskey tady pro pána. Platím to já,“ objednal Ian. Když nápoj dorazil, pokračoval v přemlouvání.
„Tak povídejte, co udělali Imperiálové za chybu?“ Spoléhal přitom na tmu, ve které si nikdo nepovšimne střihu jeho kabátu, který by ho jednoznačně identifikoval.
Opilec vyprázdnil objemnou sklenici na ex. „No štyricetdva, chápeš? Třikrát štyricetdva. A dva je deset. Vodemkne to všecko...,“ tajemně se usmál, a spadl pod stůl. V tom okamžiku se ozvala z druhého konce lokálu rána, jako by někdo převrhl židli. V koutě vstaly dvě tmavé siluety a blížily se k jejich stolu. Hudba utichla. Ian se nezdržoval rozhlížením, vyskočil ze židle a proplétal se mezi stolky k východu. Na volném prostoru už přešel do sprintu, podklouzla mu noha na polité podlaze u baru, ale stihl se zachytit pultu a ani příliš neztratil na rychlosti. Málem srazil dva drmolící Jawy, šlápl na nohu Wookiemu a vyběhl ze dveří zpět do chodby. Mžouravě se rozhlédl na ostrém světle a zapadl do obchůdku o dvoje dveře vedle.


Chvíli poté, co za ním zaklaply dveře krámu, vyběhli z kantýny dva muži, jeden v sešlém rudozlatém brnění nájemného lovce, druhý v nenápadném plášti, zato s nepřehlédnutelnou dýchací maskou. Mezi nimi visel onen opilý inženýr. Bylo vidět, že je polomrtvý z chlastu a, jak si Ian se zatrnutím uvědomil, ti dva určitě hodlají tento stav doplnit na celek. Vyhlížel nervózně skrz výlohu, když se za ním ozval hlas. „Budou si přát, pán důstojník?“
Leknutím málem vyletěl z kůže. Poznali ho. Otočil se. Za zaprášeným pultem stála stařenka, jen o málo vyšší než samotný pult. Byl z ní vidět prakticky jen obličej, plný vrásek a bílé vlasy, vyčesané do složitého tvaru. Nasadila si silné brýle a upřeně se na něj zahleděla nestvůrně zvětšenýma očima. Ian ještě jednou vyhlédl výlohou, a když se ujistil, že ho zatím nikdo nepronásleduje, přešel blíž k vitrínám, aby tak minimálně podpořil své případné alibi. Prohlédl si vystavené zboží a najednou mu jeden vystavený předmět málem vzal dech. Dostal okamžitý, a jak si později dlouho přiznával, také nehorázně bláznivý nápad.
„Vzal bych si tenhle. A jestli to můžete zabalit..“
„Poprosila bych 580 kreditů,“ odpověděla stařenka, zatímco balila zboží.
„Pět set a devadesát,“ řekl Ian, který byl krásou onoho předmětu stále ještě překvapený, strčil balíček do kapsy, zaplatil čipem a měl se k odchodu.
„Děkuji mnohokráte a ráčejí nás zase navštívit.“
Její gramatika byla snad ještě starší než ona sama.
„Není zač. Nashledanou,“ rozloučil se ve dveřích a vyšel z obchůdku.


Na chodbách mimo tržiště opravdu nebylo moc živo. Když se vracel na hlavní dvoranu, potkal jen dva uklízecí droidy. Zastavil se ještě u klimatizační jednotky jednoho z restaurantů, aby si na rovném podkladu zapsal na papír slova, která mu řekl ten opilý inženýr v kantýně. Nikým nesledován pak pokračoval až do hlavní haly. Před odletem na loď si chtěl projít ještě lávky z tahokovu, lemující obří kupoli nad tržištěm. Některé ze zašlých zdobných fresek měly stále své kouzlo a lávky byly plné všech možných cizinců, kteří jako jeden tvor zírali vzhůru a pořizovali si rozmazané holosnímky pro svá rodinná alba. Teď by tím Ian navíc podpořil své alibi, pro případ, že by ho sledovali.


Asi v polovině výšky dómu náhle, jakoby veden cizí vůlí, pohlédl dolů. Davem se prodíral oddíl stormtrooperů. Vedl je důstojník ISB. Mířili ke schodům na jednu z galerií, lemujících tržiště, kde byly především byty obchodnických rodin. Ian se otočil a po drátěných chodníčcích a schůdcích sešel až na protilehlou stranu sálu, o galerii výš, než zastavili stormtroopeři. Díky zvláštní akustice mohl slyšet každé slovo, které pronesli.


„Veliteli, vaše rozkazy?“ řekl hlas zkreslený komunikátorem.
„Vyrazit dveře!“
Ozval se zvuk týraného kovu a dveře povolily. Za nimi se krčila celá lidská rodina.
„Prohledat!“ vykřikl důstojník. „A čelem ke zdi!“ okřikl civilisty.
Zatímco se vyděšení obyvatelé tiskli ke stěně ochozu, vojáci v bílých pancířích vtrhli do jejich obydlí. Ozvalo se pár zvuků ničeného inventáře, zapraskání plastu a tříštěné sklo. Pak, po době, která Ianovi připadala jako věčnost, se objevil velitel vojáků opět ve dveřích a hlásil: „Vše jsme prohledali – nikdo tam není. Asi jste dostal špatný tip.“
Na důstojníkovi ISB bylo vidět, že je na pokraji infarktu. „Cože?!!“ zařval nepříčetně. Pak vytrhl jednomu z vojáků obušek z pouzdra a začal s ním bít jednu z žen u zdi. Muž stojící vedle ní se bleskurychle otočil a zasáhl důstojníka pěstí do obličeje. Bíločerný velitel se ale jen zapotácel a chytil se za nos. Krev mu kapala na bílou uniformu, když se narovnal, přejel zajatce nenávistným pohledem a zaječel: „Palte! Zabte je!“ Na galerii se zableskly výstřely. V tom samém okamžiku se jedna z popravovaných žen zahleděla Ianovi přímo do očí. Výstřely ji zasáhly do ramene a do břicha. Těla se sesunula k zemi, nad galerií se válel kouř. Jen očazená omítka ukazovala, kde se ke zdi tiskla vyděšená rodina. Nad tržištěm se krátce rozestřelo ticho. Pak někdo dole začal hovořit, přidali se další a za pár vteřin se ke stropu zase nesl hluk, jako kdyby k ničemu nedošlo.


Ian se otočil a podél sloupu se tiše sesunul na zem. Žaludek se mu obracel, když mu paměť přehrávala událost, které byl právě svědkem. Proč ti lidé museli zemřít? Že by hledali toho, komu opilý inženýr sdělil své poselství? Pak by ti lidé kvůli Ianovi přišli o život. Chvíli seděl, opíral se o drsně omítnutý beton a v hlavě mu hučelo. Nakonec se s vypětím sil sebral, vstal a seběhl po schodech dolů, do davu. Nikdo z vojáků mu naštěstí nevěnoval pozornost. Postranním vchodem vypadl ven do vánice. Brodil se sněhem a snažil se aby mezi sebe a to hrůzné místo položil co největší vzdálenost. Bez dechu a naštěstí bez nehody dorazil až k vrátnici na základně. Službu konající stormtrooper ho sjel pohrdavým pohledem, pokud mohl Ian přes jeho helmu soudit, ale zvedl závoru a vpustil ho dovnitř. Ian nekoukal ani napravo, ani nalevo, rázoval k výtahu na plošinu a dělal vše proto, aby zmizel z planety co nejrychleji.


***


Stál ve výtahové kabině a třásl se. Před očima se mu ta scéna promítala znovu a znovu. Záblesk výstřelu, pohled umírající ženy, výkřik Imperiálního důstojníka, to vše se mu v hlavě prolínalo. Silou vůle se snažil potlačit zvracení. Vyběhl z výtahu, sotva se otevřely dveře, a doběhl do raketoplánu na ploše. Byl opět sám, jediný cestující. Pilot už nahodil motory a zavolal na něj: „Haló kapitáne, nechcete se proletět?“ Ian zamával v odmítavém gestu rukou a pak se vytratil na toaletu.


Když raketoplán dosedl opět na palubu Vulture a spustil výstupní rampu, Ian po ní sešel pomalým a nejistým krokem. Nějak prošel kontrolou a ani si neuvědomoval, co mu bezpečák říká. Nepamatoval si cestu výtahem nahoru, najednou stál před svojí kajutou. Otevřel dveře a vešel dovnitř.


***


Reese se právě snažila zabavit prohlížením hvězdných map, když se otevřely dveře a Ian vešel. Byl ve tváři bledý, až skoro do běla, přerývaně a mělce oddechoval. Na kabátu měl ještě drobné kapičky, z jeho polobotek také odkapávala voda. Zhroutil se na židli u stolku a složil hlavu do třesoucích se dlaní. Pomalu k němu přistoupila a zlehka se dotkla hřbetu jeho ruky. Jako by sáhla na kus ledu. Přitáhla si židli a objala mu ramena. Ian zvedl hlavu a v jeho rozšířeném pohledu viděla člověka, který si právě prošel svým osobním peklem.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
3 hlasy
9 hvězd
1 hlas
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
1 hlas
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů