Padawanka VI

„Kdybych byla na svém stanovišti, nebyla bych tady. Kdybych nebyla tady, nesundala bych toho ostřelovače dolů. Kdybych nesundala toho odstřelovače dolů, pravděpodobně by byl Tay už dávno pod drnem a kdyby byl Tay pod drnem, tak by to asi nebylo úplně dobrý,“ ochotně mu vyložila situaci a doufala, že se jí to povede nějak zahrát do autu. Nepovedlo se.
„Ale proč ses nevrátila, jak jsem řekl? Tys snad o tom střelci věděla?“ zeptal se Keenen, už trochu zklidněný.
Sabryn vzdorovala podezíravému pohledu svého mistra a mozek jí jel na plné obrátky, jak se snažila vymyslet věrohodnou výmluvu.
„No,“ vypravila ze sebe nakonec, ale nic dalšího už ji nenapadalo.
„No? Co, no?“ zeptal se rozčileně Keenen, kterému jednoslabičná odpověď zjevně nestačila, a dál ji fixoval pohledem. Sabryn se zavrtěla a rozhlédla se kolem sebe ve snaze najít nějakou inspiraci
„O tom odstřelovači jsem nevěděla, ale když jsem kontrolovala stráže tak jsem … ucítila narušení Síly!“ vzpomněla si konečně alespoň na svou původní výmluvu. Tohle mi nespolkne, pomyslela si skepticky a rozhodla se přitvrdit.
„Ale mistře,“ řekla a pokusila se o svatouškovský výraz, „ vždycky mi říkáte, abych používala svoje instinkty. No tak jsem je použila a bác! Zavedly mě sem!“
Snaživě se na něj usmála a nasadila výraz naprosté nevinnosti, který ovšem trochu kalil blaster v její ruce.
„Tvoje instinkty tě zavedly sto padesát metrů od věže, kde stál útočník?“ opáčil dost nedůvěřivě Keenen.
„Tak nějak,“ trhla Sabryn rameny a provinile schovala ruku s blasterem za záda, čímž ale jenom přilákala Keenenovu pozornost na zbraň.
„A jak mi vysvětlíš tohle? Že ses trefila na takovou vzdálenost, to byl taky instinkt?“
„Né, jasně že ne. To bylo spíš štěstí,“ ujistila ho Sabryn a otočila se k přicházejícímu vojákovi, který vypadal dost rozčileně a očima propaloval svůj blaster. Vykročila mu naproti a strčila mu zbraň do ruky, než se zmohl na slovo,
„Dík za půjčení, není to špatná zbraň, ale vážně bys sis měl nechat promazat spoušť, zadrhává se,“ řekla mu a zazubila se na něj. Voják pohoršeně otevřel pusu na svou obranu, ale Keenen ho několika gesty odehnal. Pak se vydal trochu uklidnit situaci k řečnickému stupínku, na kterém stáli ještě pořád senátoři obklopeni stráží.
„Promluvíme si později. A tentokrát mi povíš přesně, co se stalo, jasné?“ oznámil jí ještě přes rameno a odkráčel pryč. Tohle nebylo dobrý.

„Tak a teď mi pověz, co se tam stalo,“ řekl Keenen a přisunul si židli ke stolu. Sabryn si povzdechla.
Když se jejímu mistrovi podařilo uklidnit situaci na náměstí, byli všichni senátoři z důvodu bezpečnosti přesunuti do paláce a dav se rozešel. O útočníka se postaraly stráže, ale co se s ním stalo potom se už Sabryn nedozvěděla, protože ji Keenen okamžitě poslal do pokoje a nařídil, aby tam zůstala. Nechtěla ještě zhoršovat situaci, takže poslechla. A teď seděli u ní v pokoji a ona čelila jeho nesmlouvavému pohledu. Chvilku panovalo ticho, protože se snažila zesumírovat v hlavě alespoň trochu přijatelné vysvětlení, které by jí příliš neuškodilo a hlavně neprozradilo věci, které prozradit nechtěla a nemohla.
„Já … byla jsem zkontrolovat stráže, ale trvalo to déle, než jsem čekala, no a když jsem přicházela k poslední věži, uviděla jsem na ní střelce, který se chystal střílet. Nejbližší vojáci byli moc daleko a než bych jim to stihla vysvětlit, bylo by pozdě, a tak jsem prostě vzala blaster a vystřelila směrem k tomu útočníkovi. Věděla jsem, že se asi netrefím, ale střelba by ho mohla alespoň vyvést z rovnováhy a střela by se vychýlila z dráhy. To je všechno.“
Bleskově zhodnotila Keenenův naoko poklidný výraz. Ačkoliv ho její mistr uměl dobře ovládat, za ten měsíc co byla jeho padawankou se v něm naučila číst. A teď v něm viděla hlavně podezřívavost smíšenou s nedůvěrou.
„Sabryn,“ odpověděl její mistr klidně a naklonil se k ní přes stůl, „nejenže jsi ho trefila, tys ho trefila tak, že jsi mu zabránila v útěku a navíc jsi jedinou střelou zničila jeho blaster. Ty zbylé dvě mu čistě prostřelily obě nohy. Na takovou vzdálenost to nemohla být jenom náhoda a ani štěstí.“
Sabryn horečnatě přemýšlela co odpovědět a nakonec se rozhodla pro ofenzívu, která by odvedla pozornost od děr v jejím vysvětlení.
„Ale no tak mistře, vy mě tady obviňujete a přitom kdybych to neudělala tak by ten pitomej, starej…“
„Sabryn!“
„No jo! … senátor už dávno zkapal, tak je to. Kdybych nezasáhla, ten neřád na věži by ho sejmul. A vůbec. Proč na něj vůbec kdo střílel? To proto se z té návštěvy dělaly takové manévry? A proč jste mi nic neřekl?“
Ačkoliv byl vlastně v právu Keenen, Sabryn se začínala dostávat do ráže. Ve skutečnosti věděla, proč se jí nic neřeklo. Protože jí se nikdy nic neřekne. A nejlepší obrana je útok, pomyslela si Sabryn a vida, že se její strategie setkává s úspěchem, pokračovala dál.
„Říkal jste mi, že je to jen zdvořilostní návštěva. Nic o tom, že si chce někdo udělat z Orn Free Taye cedník, ani slovo o nějakém chystaném atentátu a vy jste to přitom musel vědět! Jinak by ten pitomej proslov neměl nejvyšší stupeň ostrahy a my dva bychom tu vůbec nemuseli bejt,“ dokončila podmračeně a vyčítavě se na něj podívala. Keenen si povzdechl.
„Dobře, uznávám, neřekl jsem ti všechno. Dostali jsme hlášku, že se někdo chystá senátora napadnout. Ale podle našich zdrojů k tomu mělo dojít až na Coruscantu, takže tohle bylo jen bezpečnostní opatření. Máš pravdu, byla chyba ti to neříct, ale to nic nemění na tom, že jsi mi ještě pořád neřekla, kde ses naučila tak střílet,“ vrátil se nečekaně k původnímu tématu a bylo jasné, že její drobný zastírací manévr na odvedení pozornosti prokoukl.

Sabryn nevěděla co na to odpovědět. Bylo to těžké rozhodnutí – říct nebo neříct? Mohla by tvrdit, že se to naučila ještě před tím, než přišla do Chrámu. To by byla v podstatě pravda. Jenže kdyby řekla jen něco, to ostatní by brzo taky vyplavalo na povrch. O jediích se říká, že jsou záhadní. Cha! pomyslela si Sabryn. Ve skutečnosti neumí udržet tajemství. Rozbij někde okno a za chvíli o tom ví celý Chrám. Vlastně bylo na pováženou, že si ještě nikdo nevšiml pravidelných cest do továrny.
„Já … jsem se to naučila jako malá. Od otce,“ odpověděla nakonec neochotně. Keenen se na ni dlouze zadíval.
„Před tím než jsi přišla do Chrámu? A od té doby jsi už nestřílela?“
„Ano. Totiž ne! Vlastně … tak trochu,“ nemohla se Sabryn rozhodnout co řekne. Její mistr si odfrkl a opřel se o stůl.
„A vybrat si můžu hned ze tří odpovědí. No, sice nikdo nemůže říct, že neodpovídáš důkladně, ale řekni, čemu mám teda věřit, když ani ty sama nevíš?“ zeptal se s notnou dávkou skepse. Pak ale náhle úplně přeřadil.
„Podívej, Sabryn jestli mi to nechceš říct, dobře. Ale jsi moje padawanka a můžeš mi věřit. Opravdu, vsadím se, že to nebude zas tak strašný, abych to radě nahlásit fakt musel,“ řekl mírně, s lehkým tónem shovívavosti v hlase, jakým se mluví k malým dětem. Bohužel ne dost lehkým. Jestli Sabryn dokázalo něco spolehlivě vytočit, byla to shovívavost, a ani teď se neminula účinkem.
„FAJN! V tom případě – posledních sedm let pravidelně zdrhám z Chrámů po okapu, vloupávám se do soukromejch prostor a částečně je demoluju střelbou. Předem upozorňuju, že s žádnou z těch činností nehodlám skoncovat. Navíc jsem párkrát byla i v nižších patrech, abych věděla, jak to tam vypadá a kupodivu žiju, což by asi překvapilo drtivou většinu našich učitelů, kteří si myslí, že prcci jsou totálně nemožní a neumí se o sebe postarat. No, vlastně někteří možná ne. Taky mám blaster, ale rozhodně ho nehodlám nikomu odevzdávat, i kdyby se celá Rada třeba stavěla na hlavu! Je to dost strašný?“ vychrlila ze sebe nazlobeně jedním dechem a pak vyčerpaně natáhla vzduch do naprosto vyprázdněných plic. Keenenovi se nějak zázračně podařilo udržet neutrální výraz, ačkoliv mu koutky úst nezadržitelně cukaly.
„Jak moc soukromej prostor a jak moc je částečně?“ zeptal se nakonec.
„Opuštěná továrna a pár starejch plechů. A taky jsem tak trochu zrušila jeden stůl, ale ten nikdo postrádat nebude,“ pokrčila rameny Sabryn, trochu překvapená mistrovou klidnou reakcí. Ten se totiž tvářil, jako kdyby to bylo úplně běžný, utíkat z Chrámu a přechovávat pod postelí střelnou zbraň s dostřelem skoro dvě stě metrů.
„Sabryn, podívej to, že utíkáš z Chrámu, není nic chvályhodného, ale s tou střelbou to nebude tak strašné. Ty jsi nevěděla, že se to starší padawani učí taky? Přinejmenším základy dostanou všichni. A ti, co chtějí, můžou cvičit s lektorem na střelnici blízko Chrámu, ale to už není povinné. Obvykle musíš být starší patnácti let, abys tam mohla, ale myslím, že s tvými schopnostmi bych tě tam mohl propašovat.“
„Fakt?“ zeptala se překvapeně Sabryn. Zlost z ní už opadla a teď se cítila spíš trochu hloupě. Oni se to učí taky! Měla co dělat, aby potlačila chuť mlátit hlavou o stůl. Tohle vědět dřív, stopro bych se na ty lekce vetřela, pomyslela si mrzutě.
„Takže bych tam mohla začít chodit? Opravdu?“
„Myslím, že ano. Nejdřív ale budeš muset absolvovat několik lekcí pro začátečníky,“ odpověděl a vida, že rozhořčeně otevírá pusu, nenechal ji domluvit a pokračoval.
„Je to nutné Sabryn. Chápu, že nejsi začátečník, ale takové jsou předpisy. A taky – nevadí, že to vím já, ale na tvém místě bych se o tom tvém „soukromém tréninku“ moc nešířil. Takže prostě řekneš, že máš průpravu z dětství, dobře? Stejně tak tvůj blaster – budeš muset používat ten, který ti přidělí, a ne ten svůj,“ řekl Keenen a začal se zvedat ze židle.
„Musím jít vyslechnout vězně. Můžeš jít se mnou, ale PROSÍM, zkus při výslechu radši mlčet, ano?“
„No jo, no jo. Jako vždycky.“
„Jako vždycky? Prosím tě, u kolika výslechů jsi byla?“
Sabryn mávla rukou se a se zamumlaným „To je jedno“ následovala svého mistra z místnosti.

Atentátník byl zavřený na ošetřovně, a když dorazili, zrovna mu lékařský droid zašíval levou nohu. Keenen přistoupil k lůžku, ke kterému byl muž připoután popruhy.
„Jak je na tom?“ zeptal se droida, právě dokončujícího desinfekci rány.
„Střela mu prošla svalem, který jsem právě sešil, a kupodivu nepoškodila příliš mnoho nervových spojení, takže by noha měla fungovat bez potíží. Druhá noha je na tom podobně, ale došlo k narušení kolenních vazů, takže bude dočasně kulhat. Trvalé následky by neměly být žádné,“ odpověděl svým robotickým hlasem droid a vzdálil se. Mezitím měla Sabryn možnost si muže na lůžku důkladně prohlédnout. Byl to člověk. Dost neobvyklé, jeden by řekl, že pro misi na Ryloth si najmou twi’leka, aby v davu nepřitahoval pozornost. Jeho obličej se vyznačoval ostře řezanými rysy a nebyl ani nijak zvlášť pohledný. Měl nesmírně pronikavý pohled, a když se očima zabodl do Sabryn, měla pocit, že se pod jeho zrakem zmenšuje.

„Ale, malá ostrostřelkyně mě poctila svou přítomností. Čemu vděčím za takovou poctu?“ zeptal se s až příliš kamenným výrazem a naklonil hlavu ke straně. Sabryn se zamračila a chystala se mu něco patřičně štiplavého odseknout, ale její mistr jí položil ruku na rameno a předešel ji s odpovědí.
„Jsme tu kvůli výslechu. Jistě víš, jaký trest ti hrozí za pokus o vraždu, ale pokud nám poskytneš informace, které chceme, mohl by ti být zmírněn o několik let,“ řekl Keenen, posadil se na židli vedle lůžka a pokynul Sabryn, aby ho napodobila. Muž na posteli provedl něco, co mělo být zřejmě úslužnou úklonou, ale jeho záměr byl předem zmařen pouty.
„Ach, ale jistě že vám prozradím informace. Ale nemůžu vám předem říci, jestli vám odpovím na vše, protože nic, na co vám nechci nebo nemůžu odpovídat a ani to, na co byste se ptát neměli či cokoliv co by mohlo někomu uškodit, ať už mě nebo vám, prozradit nemůžu, ani kdybych chtěl. A to je přesně to, co nechci,“ odpověděl s mírným úsměvem. Keenen se naproti tomu nad tak šroubovanou odpovědí pomračil, ale nechal to být a začal s výslechem.
„Dobrá. Tak tedy pro začátek, jak se jmenuješ?“
„Ale, ale, hned první otázka a takhle těžká! Já mám až příliš mnoho jmen a každé úplně jiné než to předchozí! Je s tím kříž, věřte mi. Člověk se někomu představí a za chvíli aby to dělal znovu. Skutečně otravné. Ale můžete mi říkat třeba Stopař.“
Keenen si povzdechl. Tohle bude na dlouho, pomyslela si Sabryn a pohodlně se opřela. Muž měl rozhodně zajímavý smysl pro humor. Nebo byl jednoduše na hlavu.
„Kdo tě najal na vraždu senátora Taye?“
„Nikdo a všichni. Jsem tu sám za sebe, ale je to pro dobro všech! A kdo říkal, že jsem chtěl zabít zrovna jeho? Byly tam i další, kteří by si to zasloužili. A přesto o ně samotné vůbec nešlo…“ odpověděl záhadně Stopař.
„Proč jsi je chtěl v tom případě zastřelit?“
„Když nemůžeš zabít šelmu, seber jí kořist a ona chcípne hlady.“
Stopař si evidentně liboval ve slovních hříčkách, které dávají smysl jen jemu. Sabryn už nemohla vydržet pocit, že je naprosto mimo.
„Hou, hou, hou, zpomal trochu. Kdo je ta šelma a kdo je kořist?“ vyhrkla zvědavě.
„Neznáš šelmy děvče? To jsou ta zvířata, od kterých se všichni snaží držet dál. Protože čím blíž ti je, tím větší nebezpečí hrozí. A kořist … to jsou nic netušící zvířata, která jsou natolik hloupá, že neutečou a drží se příliš blízko šelem.“
Než ji stihnul její mistr okřiknout, vězeň jí odpověděl stejně matoucím způsobem jako předtím.
„Nemohl bys být trochu konkrétnější, prosím?“ zeptal se Keenen, pořád ještě se snažící o smysluplný rozhovor.
„Ale jistěže mohu. Ta kořist, to jsme my. A šelma … ta se už vydala na lov, ale zatím je dost času ji zastavit. Ale je to nepravděpodobné,“ odpověděl zachmuřeně Stopař. Keenen už otevíral pusu na další otázku, ale v tom se ozvalo zaklepání na dveře a do místnosti vkročil voják.
„Pane, senátoři by s vámi chtěli mluvit.“
Keenen se zatvářil nespokojeně, ale přesto se vydal ke dveřím.

„Zůstaň tu s ním, za chvíli budu zpátky,“ řekl ještě Sabryn, než se za ním zavřely dveře. No super, pomyslela si. Teď tu budu s tím magorem sama. Muž na lůžku však o ni zdánlivě nejevil zájem, a tak se mezi nimi rozhostilo ticho, které však po chvíli prolomil právě Stopař.
„Stejně je to hloupost. Chtěl jsem udělat dobrou věc a vy, „Ochránci míru“ jste mi v tom zabránili. Ironií je, že si to možná později uvědomíš. Ale pak už bude pozdě.“
„Dobrou věc?“ zeptala se nevěřícně. „Ty jsi chtěl zabít několik lidí pro dobrou věc?“
Stopař si odfrkl a zakroutil hlavou.
„Vidíš jen jednu stranu mince děvče a to navíc dost černobíle. Ale já to chápu. Je těžké vidět co je dobře a co špatně, dokud se nestane to, co se má stát.“
„A ty snad víš, co se stane?“ zeptala se sice trochu skepticky, ale přesto zvědavě Sabryn.
„Ano. Protože znám Proroctví.“
Sabryn se nevěřícně zamračila. Znala Proroctví, učili se o něm, když zrovna dávala pozor. Ale pokud věděla, bylo docela krátké (ale za to pořádně nudné) a mluvilo se v něm jenom o Vyvoleném a o nastolení klidu a míru v Galaxii. Stopař postřehl její zmatek a obrátil oči v sloup.
„Ne TOHLE proroctví. To je jenom hloupá básnička pro děti. Já mluvím o opravdovém Proroctví, které předpovídá osud celé galaxie,“ řekl a opět zvážněl. Sabryn se zaujatě naklonila k němu.
„A co se v něm říká?“ zeptala se zvědavě.
„A víš jistě, že to chceš slyšet? Mohla by ses dozvědět něco, co jsi vlastně vědět nechtěla.“
„Chci. Prosím, řekni mi ho!“ poprosila a na okamžik zcela zapomněla, že ho měla na začátku za blázna. Stopař se nadechl a spustil:

„Až uplyne devět set, sedm desítek a osm let od konce Temného věku, tehdy vypukne boj. Boj, který nemá vítěze. Boj, ve kterém nepůjde rozeznat dobro od zla. Boj z vůle jediného člověka. Tisíce a tisíce mužů bez tváře pochoduje na smrt proti strojům z ocele. Vojáci, pro než nemá kdo plakat, muži bez života, kteří nemají na výběr. Vojáci tak oddaní, že dokáží zradit. A pak vše náhle skončí, tak jako všechno začalo. Z vůle Zla. Zlo smete obě strany a nebude už dále Republiky. A zrada bude vždy neodlučitelně doprovázet Zlo. Zrada, která zapříčiní pád slepých ochránců, jež si pustili šelmu příliš blízko k tělu, tatáž zrada, díky které Zlo mohlo povstat a díky které bude zase zničeno. Nastane doba temna, ve kterém bude vládnout Zlo a Nevyvolený. Uplyne mnoho let, než tato doba skončí. A Zlo bude poraženo díky Vyvolenému. Tři děti se zrodí ve stejný čas, dva a jedna, kteří se nebudou navzájem znát. Jen dvě z nich však dostanou šanci porazit Zlo a jen jedno nás nakonec dovede k Novému věku.“

Dlouze se odmlčel a sledoval její reakci. Sabryn netušila, co na to říct. Nepochopila úplně, co to všechno znamená, ale jedno zachytila. Bude válka. To je háji, pomyslela si zoufale. To je strašný, to je, to je … hloupost. Ano, je to hloupost, přece nebude věřit tomu bláznovi, který ani neví, co mluví.
„To je nesmysl,“ prohlásila přesvědčeně, „proroctví se většinou neplní.“
Stopař se jen usmál.
„Máš pravdu, občas se nesplní. Ale jen pokud tomu někdo zabrání. Proto jsem se taky vydal sem, abych zabránil naplnění tohohle proroctví. A to bych nedělal, pokud bych si myslel, že je to nezvratné.“
„Ale proč? Proč jsi chtěl zabít zrovna Orn Free Taye? Neříkej mi, že zrovna on je to Zlo?“ zeptala se nevěřícně Sabryn. Představa toho tlustého twi‘leka, který vede válku a zapříčiní tolik zla, byla sama o sobě dost podivná.
„Jak už jsem řekl, na tom podiu nebyl jenom senátor Taa, byli tam i další. A ne, nemyslím si že by to Zlo byl kdokoliv z nich. Vlastně mám docela dobrou představu, kdo by to mohl být. Ale ten má příliš mnoho vlivu, aby šel jen tak zabít. A navíc se chrání mnohem lépe a úplně jinými způsoby než tihle senátoři. Takže je jediná možnost jak ho zastavit na vzestupu k moci. Víš, z čeho pramení moc a vliv v politice? Z dobrých přátel, které si uděláš. A čím víc jich máš, tím máš také více vlivu. Pamatuješ si ještě, co jsem říkal před tím o šelmách? Když nejdou zabít, seber jim žrádlo a zdechnou hlady. A tohle je něco podobného.“
Sabryn na něj vytřeštila oči. Jestli byla před tím na pochybách o jeho šílenosti, teď už si byla jistá že má o kolečko víc.
„Seber jim žrádlo? To jako vážně?“
Stopař zamával rukou, jako by odháněl obtížnou mouchu.
„Ale no tak, je to jenom metafora,“ bránil se. Sabryn měla sto chutí ho uškrtit.
„Takže ty si myslíš, že víš kdo je to údajný ‚Zlo‘?“
„Správně.“
„A proto zabíjíš všechny kolem něj?“ zeptala se naštvaně.
„Tak nějak,“ odpověděl poklidně Stopař.
„U všech bohů. Ty jsi normální magor. A nebo jsi sjetej, to je druhá možnost. Neměl jsi náhodou trochu moc ryllu?“ vyjela na něj ironicky.
„Neměl. To co jsem ti řekl, je pravda. A kdyby ses nad tím trochu zamyslela, taky by ti to taky začalo dávat smysl.“
Sabryn obrátila oči v sloup. Tahle debata byla bezpředmětná. Přece se nebude vybavovat s někým, kdo mluví jako ti žebrající šílenci na ulicích, co se snaží ostatním vnutit nějakou svoji pošahanou víru, aby se mohli kát kvůli ‚Blížícímu se konci‘. A nejen to. On by klidně zabíjel nevinný lidi jen tak, z plezíru, pomyslela si rozzlobeně. Aha ne vlastně, on je zabíjí proto, že se přátelí s někým, kdo má být Zlo. Jak logické. Chci se zbavit plevele, tak vytrhám kytky.
„Jsi blázen,“ oznámila mu, otočila si židli od něj a odvrátila se.
„Nezapomeň na to Proroctví. Jednou poznáš, že nelže.“
Sabryn nijak nereagovala. Stopař položil rezignovaně hlavu a potom už spolu nepromluvili.

Asi za deset se objevil Keenen a tvářil se ještě nespokojeněji, než když odcházel. Sabryn se na něj tázavě zahleděla.
„Senátoři chtějí okamžitý odlet. Tedy většina. Zbytek chce z mně neznámých důvodů odletět až podle plánu,“ odpověděl jí na nevyřčenou otázku.
„A co jste tam dělali tak dlouho?“ podivila se a podívala se na hodiny. Keenen byl pryč dobrých dvacet minut.
„Hádali se. Se spoustou zdvořilostních slovních obratů. Nevěřila bys, jak šroubovaně se dá říct tomu druhému, že je pitomec. Takže se to protáhlo. Ale nakonec poletíme hned. Běž si pro věci a za deset minut buď u hangáru, dobře? Mimochodem, řekl ti tady náš milý společník něco?“
„Ani ne,“ zalhala Sabryn. „Jen nějaké hlouposti.“
„Fajn. Tak běž,“ popostrčil ji ke dveřím a začal vězně odvazovat ze stolu. Když mu uvolnil ruce a trup, okamžitě mu nasadil nová pouta, ale chvilková svoboda Stopařovi stačila, aby se obrátil a naposled se podíval na Sabryn. ‚Nezapomeň.‘ naznačil jí bezhlesně ústy. Sabryn zatřepala hlavou a rychle za sebou zabouchla dveře.