Hra Jedi: Fallen Order se má podobat Force Unleashed
Pokud se vám tato hack & slash akční adventura líbila, máte se na co těšit. více »
Streamovací služba od Disney nabídne plno Star Wars obsahu
Připravili jsme pro vás článek, který obsahuje všechny potvrzené (i nepotvrzené) seriály a filmy, které se na Disney Play objeví. více »
Matt Smith a Dominic Monaghan obsazeni v deváté epizodě
Doctor Who a Smíšek z Pána prstenů ve Star Wars! více »
Unikly fotky z natáčení epizody IX
Ukazují staré i nové postavy a pravděpodobně také novou planetu. více »
Star Wars: Han Solo - Imperial Cadet
Byl oznámen nový komiks, který se zaměří na Hana Sola v době, kdy sloužil v imperiální armádě. více »

Splněný slib

Reklama
Autor: Halt01
Přidáno:Ne, 01/24/2016 - 22:15
Přihlásit se k odběru

Po téměř dvou letech od vydání nejnovějšího (zní divně to takhle říkat) dílu Stínů minulosti vás opět vítám u čtení další z mých povídek. Trvalo to zatracený dva roky, prokrastinace FTW. Jestli někdy dokončím Stíny? Kdo ví. Dva roky jsou dlouhá doba a děj jsem zapomněl i já. Každopádně se pohodlně usaďte, vemte k ruce hrnek s čajem a za poklidného usrkávání čtěte. Hodnocení a komentáře jen a jen vítám.
*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*


Země hořela....

Nebylo úniku. Z malých hliněných domků s doškovými střechami stoupaly plameny. Stromy kolem vesničky nepodléhaly náporu ohně o nic méně. Svět se pro Rekka zúžil na vířící sníh, kakofonii zvuků a spalující žár, který absolutně zastínil chlad panující v mrazivé zimní noci.

„Therro!“ zvolal a rozkašlal se. „Therro!“ zkoušel znovu.

Fontána, měli jsme se sejít u fontány.

Mohli být dávno pryč. Mohli tomu všemu uniknout, tak jako tolikrát předtím. Prosila ho, tak moc. Ale nemohl za sebou nechat kus své duše. Když byli již téměř na okraji vesnice, ještě předtím, než se smyčka stáhla kolem jejich krku, otočil se. Otočil se a skočil po hlavě do hořícího pekla jen aby zachránil kus kovu.

Kus kovu, díky kterému jsem po tom všem stále naživu.

„Sejdeme se u fontány!“ byla poslední slova, která si řekli. Možná opravdu poslední.

Běžel. Nevěděl kam, jaký směr je ten správný, nechal se vést Sílou. Kouř se začal rozptylovat, když se zvedl náhlý poryv větru.

Kdesi poblíž přistál raketoplán.

Ocelově drtivý stisk mu náhle sevřel rameno a smýkl jím na zem. Rekk ucítil mezi zuby pachuť krve. Vyšvihl se na nohy a tasil světelný meč.

To vojáka v zářivě bílé zbroji splývající se sněhem, a však jasně se lesknoucí ve světle ohně, zjevně překvapilo, jelikož o krok ustoupil a zdvihl blaster. Rekk pocítil nával hněvu. Byl to podřadný tvor. Měl by se před ním sklonit. Jak se vůbec opovažuje vztáhnout ruku na vznešeného Jedie?

Voják vypálil. Čepel jedním mávnutím střelu hravě odrazila a druhým oddělila hlavu od těla. Vztek Rekka opustil stejně náhle jako jej zastihl.

„Už ne,“ zašeptal, neslyšíc sám sebe. „Bojuj!“ zařval z plných plic s pohledem upřeným ke hvězdám zahaleným kouřem. Jedinou odpovědí mu byl sníh, těžký a mokrý. Nesmíš.

„Musíš jít, hlupáku.“ To už znovu šeptal, náhle příšerně unavený.

Šel. Sníh mu tiše křupal pod nohama. Překračoval ohořelé mrtvoly, které vídal každý den, vždy usměvavé a vstřícné lidi, kteří jim poskytli nový domov.

„To vše je kvůli vám,“ jako by zčernalé tváře říkaly.

„Je mi to líto.“ Cítil na tváři horké pramínky slz. „Já vás pomstím. Pomstím!“ zakřičel znovu a klesl v kolenou.

Co se to se mnou děje? Chvěly se mu ruce. Chladem, to je určitě chladem. S vypětím všech sil se jal pokračovat.

Jak mohu být tak slabý? Neměl bych být. Nesmím.

Tmu prozářil náhlý výbuch doprovázený zahřměním. Tehdy ji spatřil.

Byla to skutečně ona, s kamenným chrličem vytesaným do podoby hlavy draka Krayta, tolik nehodícího se do místního prostředí. Stejně jako my. Pokrytá tenkou vrstvou ledu, který však rychle roztával, se voda v ní přízračně vlnila. A vedle fontány stála ona.

V ošuntělém rouchu, mokré zplihlé vlasy jí spadaly do očí, v náruči nesla poklad.

„Therro.“ Oblak páry se mu srážel u úst.

Poklad plakal.

„Pojď, musíme odsud hned utéct, dokud je čas.“ Objala ho jednou rukou, zatímco ve druhé stále opatrně držela dítě.

„Ne.“ Zahleděl se jí do očí. Ve svitu měsíce se třpytily. Tváře měla mokré, zda slzami, či sněhem, nevěděl. „Nebudu utíkat. Už nikdy.“

Odtáhla se od něj. „Rekku, prosím-“

„Ne!“ Ve tváři mu hrál divoký úsměv, jeho oči se však nesmály. „Už jsem utíkal dost. Pět let! Pět mizernejch let schovávání, žebrání a strádání! Je tady, Therro, přišel si pro nás. A dneškem to skončí! Dnes v noci světlo konečně zvítězí.“

Teď již nebylo pochyb o tom, že jí po tváři stéká pláč. Chlad znatelně zesílil. Přichází.

„O jakém světle to mluvíš? Světlo jsi zavrhl. Stejně tak Kodex! Podívej se, co se z tebe stalo.“

Začaly se mu znovu třást ruce.

„Kodex padl v den, kdy padl Chrám. Byl jsem tam, Therro. Viděl jsem, jak hoří. Ten den jsem přestal v Kodex věřit. Co nám přinesl? Nic!“

Usmál se, tentokrát vřele. „Kodex by nám nikdy nedovolil syna. Copak si bez něj dokážeš představit život?“

„Rekku,“ hlas se jí zlomil. „Ryloth... Na Rylothu jsi zabíjel lidi.“

„To všechno... to všechno jsem dělal pro tebe, pro nás! Bez obětí nemůže být vítězství. Jsme víc než oni, naše životy jsou důležitější.“

„Pro světlo jsi se zasvětil temnu. A pro lásku jsi propadl nenávisti. Ty nejsi ten, s kým jsem tehdy odešla z Coruscantu, Rekku, ty ne.“

Chystal se ji okřiknout, zoufale toužil něco zničit, spálit, rozmetat, zabít. Opět se v něm zvedl hněv.

Vnitřnosti mu sevřela ledová ruka. Jejich syn se dal znovu do pláče a Therra ztuhla na místě. Červená zář zalila zem před nimi, když Darth Vader zažehl svůj meč. Oddíl vojáků se vynořil odnikud a sevřel se kolem nich do těsného kruhu.

„Po takové době,“ slyšel hlas zpoza děsivé masky, temný jako prázdnota. „Jak zbabělé nechat za sebe padnout nevinné.“

„Co ty víš o zbabělosti?“ osočila ho Therra. „Ty, jenž jsi zabil tolik svých bratrů!“

S trhnutím se vznesla do výše a chytila se za hrdlo. Dítě jí vypadlo z náručí a s odporným, mrazivým křupnutím dopadlo na zem.

Sípavý nářek matky dohnal Rekka k slzám. Zoufale tasil meč a ihned se na něj sesypal déšť střel. Nedoletěly k němu. Necelé dva kroky od něho se všechny zastavily a visely ve vzduchu jako hejno netrpělivých vážek. Zbraň mu proti jeho vůli vyklouzla z ruky na zem.

Temná postava tyčící se nad ním se ani nepohla. Světelný meč však stále držela ve své ruce namířený k zemi. S tím jak se Theřřin boj o život chýlil ke konci, zdála se jeho záře sytější a stíny, které vrhal, hlubší.

Padla na zem. Rekk skočil k ní a objal ji pln zoufalství, jež by mohlo obsáhnout celý vesmír.

„Přísahám,“ hořké slzy mu kalily zrak, „že zabiju toho, kdo tohle způsobil. Ne dnes, ani zítra. Ale jednou ano. Při Síle.“

V ten okamžik jeho žena vydechla naposledy a s ní zaniklo poslední světlo v něm, pro které ještě žil.

„Láska,“ slyšel, „jak naivní.“

„Co ty o tom můžeš vědět? Nikdy jsi nemiloval! Umíš jen vraždit.” Obviňoval Rekk jeho a zároveň nikoho. Oživlý stín, zhmotnění hrůzy a děsu neodpověděl. Místo toho řekl: „Cítím v tobě hněv. Volá po svobodě. Je tvárný, má potenciál. Nejsi tak ubohý jako ona.“

Rekk až moc dobře věděl, koho má Darth Vader na mysli.

„Odteď je tvá mysl majetkem císaře. Tvá svobodná vůle nyní končí a přecházíš do jeho moci.“ S mávnutím ruky se Sithský lord otočil a Rekk ztratil vědomí.

Poslední věc, kterou ze svého starého života spatřil, byly blasterové střely prolétající mu nad hlavou.“


***


O osmnáct let později procházel zarostlý poustevník hustým lesem. Všude kolem sebe cítil nespočet druhů zvířat i rostlin, ale i houfy lidí, vojáků, směsi radostí i nářků. Bolesti. Staré známé. Nic jiného ve svém životě neznal.

Vysoko nad ním zuřila bitva. To on ho sem poslal. Jeho pán. Vládce mysli, strůjce jeho osudu.

Před tolika lety.

Najít přeživší Jedie.

Zapomněl na mě.

Žádného tu nikdy nenašel.

Nebo už mě zkrátka nepotřebuje.

Náhle se mu nad hlavou rozjasnil mohutný záblesk. Zvedl oči k obloze. Svět měsíce Endor se rozplynul. Vystřídal jej svět jiný. Svět vzpomínek.

„Přísahám, že zabiju toho, kdo tohle způsobil...“

Ale bylo pozdě. Císař i Vader byli mrtví. Nikdy nedostane svému slovu.

„To je lež,“ řekl sám sobě. Nahlas. Po dlouhé době strávené o samotě mlčením. Zapomněl jsem, jak zní můj vlastní hlas.

Sáhl za opasek.

„Při Síle.“

Nahmatal důvěrně známý předmět.

Jak je to dlouho, co jsem ho naposledy použil?

„Až moc.“

S tichým zasyčením čepele si proklál hruď.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
0 hlasů
9 hvězd
1 hlas
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
2 hlasy
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů