Producent promluvil o připravované trilogii od Riana Johnsona
Ram Bergman mimo jiné odhalil, kdy bychom se mohli dočkat prvního dílu. více »
Odhalen obsah druhé části 2. sezóny Battlefrontu II
Sezóna Hana Sola se konečně rozroste o další obsah. více »
Epizoda IX dostává nový pracovní název
Nový pracovní název epizody IX byl odhalen a my se podíváme, co by mohl znamenat. více »
Darth Maul se možná objeví ve filmu
Herec Darth Maula, Ray Park, naznačuje, že bychom se mohli dočkat Maula ve filmu o Obi-Wanovi Kenobim. více »
Lando by se mohl vrátit v epizodě IX
Gambler a milovník plášťů by se mohl ocitnout v posledním dílů třetí trilogie. více »

V jámě sarlaccové

Reklama
Autor: Orkin
Přidáno:Ne, 01/10/2016 - 14:05
Přihlásit se k odběru

„Pane Haunte, zavazadla jsme umístili do speederu podle vašeho přání,“ oznámil co nejuctivěji sluha. Přikývnul jsem na znamení, že jeho slova beru v potaz, a mávnutím ho poslal pryč. Při odchodu se ukláněl tak přehnaným způsobem, že jsem se cítil minimálně jako císař pěti hvězdných systémů.

Nu což. Dobře vychované služebnictvo je zřejmě na takovém plavidle považováno za nezbytnost. Cena ostatně luxusu víc než odpovídala. „Pan Haunt“ samozřejmě nebylo mé pravé jméno, ale používal jsem ho už tak dlouho, že se stalo něčím na způsob mojí druhé identity. Začal jsem se vysvlékat z luxusních společenských hadrů, do kterých jsem byl nucen se nacpat, abych zapadl na palubě mezi hordou snobů.

Proč jsem si vlastně vybral tenhle létající palác? Nejspíš za to mohla má arogance a chuť se předvádět. O týden dřív jsem se plazil v žumpách nezrekonstruovaných oblastí Tarisu, páchl jsem hůř než osik a s blasterem v ruce jsem čekal, ze kterého rohu na mě vyskočí jaká zmutovaná příšera. A pak jsem toho bohatýho parchanta, který mě do téhle díry dostal, zabil. Myslel si, že udělá dobrý obchod, když začne dovážet nezbytné předměty pro nesoběstačné tarisianské kolonisty. Moje vibročepel si to nemyslela. Samozřejmě, dobrým blasterem nepohrdnu, ale pokud tím neohrozím zakázku, rád si vychutnávám pocit z oběti, když do ní vrazím dvacet centimetrů duraoceli. Ušklíbl jsem se při té vzpomínce. Škubal sebou jako ryba na háčku.

A tak jsem zbohatl. Jeden zámožný hutt toho chlapíka totiž vážně neměl v lásce a vypsal na něj velikou odměnu. Nikdy jsem se nedozvěděl kvůli čemu, ale kredity přišly na účet hned hodinu po odeslání snímků mrtvoly, takže jsem neměl důvod se ptát. Na Tarisu v ten den kotvily dvě lodě. Jedna byla stará, nákladní, a smrděla stejně jako já. Tou druhou předtím přiletěla moje oběť. Odtud pro změnu páchlo bohatství. Nevěděl jsem, co mohla pohledávat na té všemi zapomenuté planetě. Už tím, že jsem za tučnou úplatu vstoupil na její palubu, jsem vyvolal všeobecné zhnusení. Rázoval jsem si to po červených kobercích, zatímco ze mě odpadávalo bláto a vznešeným dámám kolem náhle uprostřed konverzace zůstávala otevřená ústa.

Bavil jsem se tím. Také jsem se bavil, když jsem odrážel útoky ochranky místo vibročepele tučným svazkem bankovek. Vidíte, říkal jsem si s pohrdáním k okolí, tyhle drobné jsou jediný rozdíl mezi námi.“ Nakráčel jsem do obchodu s oblečením. Chvíli jsem si znalecky prohlížel vystavené obleky a prodavač trnul hrůzou, kdykoliv se má špinavá ruka některého z nich dotkla. Nakonec jsem se zářivě usmál a objednal si to nejdražší, co měli. Dodnes mám pocit, že při vyslovení požadované částky mi musel trochu ztuhnout výraz v obličeji. Peníze jsem následně ovšem nonšalantně vysolil, převzal oblek, koupil si letenku, pronajal pokoj. Byl ze mě džentlmen se vším všudy a sadou zbroje v zavazadlech navíc.

Měl jsem teď dost času na uvažování, co dál. Trasa naši loď zavedla i k planetě Tatooine, což se mi náramně hodilo, a protože nedostatek financí mě momentálně nenutil vzít hned další zakázku, rozhodl jsem se, že nadešel čas splnit mé dávné předsevzetí.

Přistáli jsme se v přístavu Mos Eisley. Vyjádřil jsem svůj podiv nad tím, že moji spolucestující zřejmě vyhledávají ty nejhorší díry, nejdřív Taris, teď tohle. Jeden z džentlmenů, který se uráčil s „panem Hauntem“ komunikovat, mi vysvětlil, že to není vůbec náhoda. „Ve světech jádra je tohle teď moderní turistika. Lidé vyhledávají dobrodružství, kterého si na Imperiálním centru nebo Alderaanu moc neužijí.“
„A vy nehledáte dobrodružství?“ povytáhl jsem skepticky obočí. „Proč tedy létat na Tatooine?“
„Drahý pane, já hledám něco daleko více vzrušujícího! Já hledám historii! Jsem archeolog,“ rozhorlil se pán. „Na univerzitách v civilizovaných končinách se už člověk dnes neprosadí,“ povzdechl si a otřel kapesníkem své potící se holé temeno. „Pracemi o historii Coruscantu by jeden zaplnil knihovnu, ale zapomenuté světy jako je tento! Tam je třeba objevovat skrytý potenciál!“
„Špatný svět,“ usmál jsem se od ucha k uchu. Víc jsem to nekomentoval a zanechal jsem zmateného archeologa samotného, pevně přesvědčen, že ho někdo okrade či zastřelí v momentě, kdy vystrčí nos z výstupní rampy.

A tak jsem se převlékl do mého tariského oblečení, čistě vypraného samozřejmě, a vydal jsem se na pouštní planetu, se speederem, zavazadly a blasterem u boku. Neprozradil jsem dosud, co mě na Tatooine lákalo. Mé motivy nebyly nepodobné práci archeologa, s nímž jsem se setkal. Přiletěl jsem hledat staré, zaprášené kosti, to tedy v nejlepším případě, že je sucho uchovalo. Můj otec mi vyprávěl něco na způsob rodinné historky. Jak v době před stovkami let, když mandaloriani bývali mnohem početnější, konali mezi sebou soutěže. Soutěže v lovu kořisti, samozřejmě, protože čím jiným se mohl zabývat mandalorianský válečník? Ti nejlepší si mezi sebou rozebrali nejnáročnější zakázky v galaxii. Mnohé z úkolů se rovnaly sebevraždě, a opravdu, kdyby všichni lovci uspěli, jak by se pak určoval vítěz? Otec mi vyprávěl o muži, který přijal zakázku na nejvyššího kancléře Republiky, ten neuspěl, ale předtím, než byl nucen uprchnout, záběry jeho přestřelky v senátní budově oblétly celý holonet. A dostal se z té smrtelné pasti živý, což byl výkon sám o sobě. Dva další přijali zakázky na jedijské mistry. Jeden uspěl, druhý ne. Jiný měl zase ulovit živého rancora pro nějakého hutta, nepříliš tradiční zadání, které však pro jeho obtížnost přijal. Výsledkem byl mrtvý mandalorian a rancor se zažívacími problémy.

Ale náš prapředek, vyprávěl mi otec, dostal jiný, neméně obtížný úkol. Měl ulovit v té době nejzámožnějšího muže v galaxii. Ten navíc trpěl naprostou paranoiou a obklopoval se soukromou armádou, skla v jeho domech i vozidlech musela být zásadně neprůstřelná, ventilace obsahovaly filtry proti jedům, ochutnávači snědli pravděpodobně víc jídla, než on sám. Můj předek s ostrahou bohatého muže změřil síly několikrát, ale nikdy nedosáhl úspěchu.

Začal tedy útočit na další zdánlivě nezranitelné místo své oběti - její bohatství. Útočil na sídla firem, obchodní zástupce, plavidla, táhla se za ním spoušť zkázy, kouře a mrtvol. Trvalo to roky a samozřejmě musel příležitostně brát i jiné zakázky aby se uživil a mohl nakupovat potřebné výbušniny. Po nějaké době ovšem nejbohatší muž už tak bohatý nebyl. Jeho paranoia se měnila v šílenství, zatímco můj předek v mandalorianské zbroji dál terorizoval jeho okolí a pronásledoval ho ve snech. Když situace došla tak daleko, že musel začít propouštět některé oddíly své ochranky, rozhodl se, že zmizí. Podle legendy, vyprávěl můj otec se smíchem, se vydal neregistrovanou lodí, zcela sám, na pouštní planetu Tatooine. Putoval do hlubin pouště, vezl si s sebou zásoby vody a jídla na celé roky. Pak se doslechl o tvorovi jménem sarlacc, který právě v takové poušti žije. Jednalo se prý o obrovskou obludu zahrabanou hluboko v písku a ukrytou před světem, která loví náhodné kolemjdoucí. Protože kořist je v poušti vzácná, má extrémně pomalý metabolismus. Nebožáky prý trávil celé stovky let, proto se mu každý obloukem vyhýbal.

Zchudlému bohatému muži se ta myšlenka usadila v hlavě a hlodala v ní. Po měsíci prý onoho sarlacca vyhledal a nechal do jeho hltavého chřtánu uložit všechny své zásoby, než se tam sám spustil. Dospěl k rozhodnutí, že nikde jinde nebude víc v bezpečí, než v útrobách monstra, kterému se všichni vyhýbají. Svému nejvěrnějšímu důvěrníkovi vše řekl a požádal ho, aby ho za deset let z útrob sarlacca přišel vysvobodit, věřil, že do té doby můj předek svůj hon vzdá.

„Nikdy by se nevzdal! Byl to mandalorian, a skvělý mandalorian, opravdový predátor!“ hřměl otec, když historku vyprávěl. „Jenže nemusel čekat deset let. Pronikl až k tomu, o němž se dozvěděl, že se mu bohatý muž svěřil se svým novým bydlištěm. Ten mu vše řekl, že kořist čeká na odlehlé planetě Tatooine uprostřed pustin v chřtánu netvora. Náš předek se samozřejmě tak absurdní historce vysmál a po mučení muže zabil. Nic jiného z něj však nedostal a nevěděl, co si počít dál. Ze zvědavosti se tedy na Tatooine opravdu vydal. Říká se, že toho sarlacca našel. S jetpackem na zádech vyletěl nad chřtán, shlédl dolů, a pološíleného, možná vlastně spíš úplně šíleného, bohatého muže našel.“

Tady se otec opět začal smát a tvrdil, že i náš předek se začal tehdy nad propastí smát. „Uvažoval, že dolů hodí granát, jenže to by neměl žádný důkaz, že hon dokončil. Snesl se tedy dolů, chtěl kořist zabít vibročepelí, všechno řádně zdokumentovat a vyletět s jetpackem zase pryč. Jenže bohatý muž měl u sebe blaster, o čemž náš předek neměl ani tušení. S šíleným jekotem hrůzy, že se jeho osud naplní, bohatý muž několikrát vystřelil a zasáhl jetpack, který se rozletěl na kusy. Jsem si jistý, že svoji kořist náš předek nakonec ulovil. Bez jetpacku s ní však zůstal zaživa pohřbený v sarlaccovi, a nikdo se tak nikdy nedozvěděl, že svůj poslední lov završil.“

Vyrazil jsem tedy do Mos Eisley. Potřeboval jsem sehnat nějakého znalého domorodce, proto jsem zamířil do kantýny. Uvnitř hrála bithská kapela jazz, pár desítek podivných individuí popíjelo různobarevné drinky. Zamířil jsem za hospodským, ignoruje chlápka s prasečím rypákem, který mě pozoroval. „Jednou šílenýho mrelfa,“ požádal jsem, abych neurazil, že si neobjednám. Pak jsem spustil: „Říká vám něco potvora jménem sarlacc?“
„Sarlacc, huh?“ otázal se hostinský nepříliš inteligentně. „Proč hledáš sarlacca?“
Položil jsem na stůl balík kreditů a mlčel jsem.
„Jo, znám sarlacca. Velká huba a spousta chapadel. Jednoho jsem viděl.“
„Kde?“ zeptal jsem se.
„Počkejte, zadám vám souřadnice. Jabba Hutt tam občas pořádá popravy.“

O minutu později jsem měl souřadnice uložené v datapadu. V klidu jsem dopil šíleného mrelfa, bithská kapela mezitím změnila skladbu. Ve vchodu jsem se málem srazil s velkým wookiem, který mě vyprovodil svým typickým zavytím a už jsem byl na parném slunci. Nebo vlastně na dvou, jak jsem si povšiml na obloze.

Nastartoval jsem speeder a vyrazil udaným směrem. Zneklidnily mě nečekané hlídky stormtrooperů, které prohledávaly všechny příchozí i odchozí, kvůli mému brnění v zavazadlech mi však naštěstí problémy nedělaly. A to jsem myslel, že mandaloriany nesnáší všichni. Jakmile jsem se ocitl v pustině, do zbroje jsem se převlékl. Panovalo nesnesitelné vedro, které by zbroj měla omezit, navíc jsem slyšel nepěkné zvěsti o jedovatých škorpionech, wompských krysách a písečných lidech, proti všem těmto problémům ovšem pancíř pomáhá. Podtrženo, sečteno, nepěkná krajina, pomyslel jsem si chmurně.

Cestou jsem spatřil nejdříve něco jako malou temnou skvrnku. Ze zvědavosti jsem mírně pozměnil kurz a přibližoval se ke skvrnce tak dlouho, dokud nevyrostla v obrovský, nevzhledný, pojízdný stroj. Tedy předpokládám, že pojízdný, byť právě nyní stál, měl otevřená vrata a před ním stála hrstka jawů, podivných bytůstek, s nimiž jsem měl tu čest již dříve. Více mě ovšem zarazila další bytost, kterou jsem poznal: lidský, holohlavý, archeologický muž.

„Och, pane Haunte!“ zářivě se usmál, když si mě též všimnul, neměl jsem totiž nasazenou helmu. „Patrně byste nevěřil, vzhledem k vašemu skepticismu, jaký poklad jsem zde objevil! Prý špatná planeta! Och, je to úchvatné!“
„Co vás tak zaujalo? Tohle?“ kývnul jsem hlavou směrem k haldě rezavého šrotu, kterému jawové říkali droidi.
„Přesně tak! Podívejte se na trup a hlavu tohohle modelu!“ ukazoval nadšeně archeolog. Díval jsem se, nic tak závratného jsem ovšem neobjevil. „To je přece část droida HK z období Staré Republiky! Ten droid může být starý čtyři tisíce let! Jak je vůbec možné, že ho stále používají! To je barbarské, za tenhle kus by mi na Coruscantu utrhali ruce,“ zapomněl archeolog v rozčilení používat oficiální název Imperiálního centra.
„Tak ho kupte,“ navrhl jsem se sarkastickým úšklebkem. Za toho nebožáka jsem doufal, že jawové nepoznali míru jeho nadšení, jinak mu naúčtují tolik, že se možná ani nedostane ze systému.

Náhle nehybným vzduchem Tatooine bleskl rudý výboj. Jeden jawa se zhroutil do písku. Pak další a další výstřely svištěly všude kolem. Ohlédl jsem se. Četa stormtrooperů se rychle blížila. Jawové spustili zděšený pokřik. Nasadil jsem si přilbu s průzorem ve tvaru T. „Rychle za mnou, jestli chcete žít!“ zařval jsem na archeologa. Ten váhal.
„Ale... Ale... Model HK!“
Vytáhl jsem blaster a přesně mířenou ranou ustřelil droidovu pojistku. „Pokud si dobře vzpomínám, je to droid zabiják, že?“
„Ano, ten nejlepší v dějinách!“ konstatoval nadšený archeolog. Z lysiny se mu řinulo mnohem víc potu než minule.
„Skvěle!“ konstatoval jsem a hodil jsem po HK svůj blaster. „Střílej na ty vojáky!“ rozkázal jsem mu a doufal, že poslechne. Poslechnul. Popadnul jsem archeologa za ruku a táhnul ho pryč, ani nevím proč. Příčilo se mi nechat ho tam zmasakrovat spolu s jawy. Ohlédnul jsem se a viděl, že droid se úspěšně kryje a opětuje palbu, takže stormtroopeři se nezmohli na víc, než vyslat za námi několik výbojů. Jeden mě zasáhnul do zad, ale neucítil jsem bolest, takže jsem nejspíš nebyl zraněn.

„Rychle, musíme se ukrýt!“ vykřiknul jsem.
„Kde?“
„Asi vím,“ odpověděl jsem, když jsem spatřil mírnou propadlinu v písku. „Pořád za mnou, věřte mi!“
Nezmýlil jsem se. Stačilo pár kroků v písečné prohlubni a něco sebou začalo hýbat. Písek se rozestupoval a já spatřil nejdříve chapadla a následně obrovskou tlamu. Oba jsme do ní působením gravitace zajeli.

Byla tma. Smrad jsem přes helmu necítil, ale uměl jsem si ho živě představit. Zhruba na místě spánku jsem měl na přilbě připevněnou svítilnu, takže když jsem se vzpamatoval, zapnul jsem ji a my se mohli rozhlédnout. Archeolog mezitím přestal bědovat. Viděl jsem kostry všech možných i nemožných druhů. Viděl jsem roztodivné předměty z různých kultur a archeolog je viděl taky. Ale hlavně, viděl jsem pozůstatky muže v kompletní mandalorianské zbroji, velice staré, ale přesto docela podobné té mojí. „Tak je to pravda,“ zasmál jsem se. Kostra vedle něj měla v hrudi zabodnutý vibromeč, můj prapředek zjevně ještě nepoužíval vysunovací čepel na zápěstí tak, jako já.
„Co to je?“ zeptal se archeolog, otřeseně, ale s nadějí vyvolanou mým smíchem.
„Vaše historie,“ smál jsem se dál. „Myslím, že stovky let historie.“

Vše jsem displejem přilby vyfotil a připevnil si k opasku meč mého prapředka jako trofej. I archeolog uzmul mrtvým několik drobných předmětů. „Tak, teď jen počkáme, až se ta bestie bude příště krmit, a zmizíme odsud,“ sliboval jsem. Netrvalo to ani tak dlouho. Nahoře vysvitlo světlo, jak sarlacc otevřel ústa. Řekl jsem svému společníkovi, ať se mě pevně chytí a zažehnul jsem jetpack. Lépe řečeno, pokusil jsem se zažehnout jetpack. Nic se nestalo. Když jsem ho znervózněle prozkoumal, zjistil jsem, že výboj, který mě zasáhl, do něj propálil velkou, černou díru. Byli jsme uvězněni. Netuším proč, ale i tehdy jsem se vydržel hodně, hodně dlouho smát.

Baterka ve svítilně dávno došla, přivykli jsme temnotě. Jediné štěstí, že bohatý muž si s sebou tenkrát přivezl opravdu hodně nestravitelně balených zásob. Byl jsem podstatně víc vzdělán v historii, než když jsem do chřtánu vlezl, archeolog se zase naučil mandaloriansky. Občas k nám přibyla nějaká mrtvola, ale s těmi nebyla žádná řeč. A tak jsme seděli a mluvili jen my dva. Až jednoho dne jsme nad sebou zaslechli zvuky střelby. Něco tak povědomého mě probralo z letargie. Bestie otevřela tlamu. Spadla k nám jedna mrtvola. Pak druhá. Pak se ozval křik a dovnitř dopadl muž. Hýbal se.
„Vy žijete?“ zeptal jsem se nadšeně, proti světlu jsem musel mhouřit oči a nic jsem neviděl.
„Jo, snad,“ zachrčel nově příchozí.
„Co se stalo? Kdo jste?“
„Jmenuju se Fett. Asi mi selhal jetpack.“

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
0 hlasů
9 hvězd
1 hlas
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
2 hlasy
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů