V Říši mrazu I.

Budu rád za každý komentář :)


Když mi tvrdili, že na Mygeetu je zima, nevěřil jsem jim. Teď už jim věřím.


Ležel jsem na břiše na střeše jedné pobořené budovy. V ruce jsem držel odstřelovačskou pušku a skrze optiku jsem sledoval dění na mostu přede mnou. Na ostrůvku městské zástavby, který se jakoby vznášel nad prázdnotou. Ve skutečnosti celé toto město stálo na hřbetu pohoří. Města zde byla jako nikde jinde v Galaxii. Byla tvořená převážně mosty nad prázdnem, které spojovaly různě veliké ostrůvky městské zástavby, které byly tvořeny zpravidla pár budovami.
A o tohle místo jsme bojovali. Už dva celé, úmorné roky. Každou ulici v tomto zpropadeném městě jsme už minimálně třicetkrát dobyli a zase ztratili. Ne nadarmo je to nejdelší bitva klonových válek. Ale dnes se to má změnit. S novými posilami se naše velení rozhodlo ukončit tuto krysí válku jednou provždy. A to je důvod, proč tu ležím zasněžený vrstvou sněhu a pozoruju hlídky droidů na druhé straně mostu.
Asi metr ode mě seděl další voják opřený o zeď tak, aby jej nepřátelské hlídky nespatřily. Byl tu proto, aby mě bránil v případě, že by nám nepřátelé vpadli do zad. I když jsem si byl vědom, že bychom se těžko ubránili, byl jsem mnohem klidnější, že tu je. Minimálně proto, že jsem měl s kým mluvit. „Jak dlouho ještě?“ zeptal jsem se ho, abych prolomil ticho. „Dvě hodiny. Nechápu, proč nás sem vyhnali tak brzo, mohli jsme být ještě v teple tábora.“ V tom jsme se shodli.


Minuty pomalu ubíhaly a já se snažil neusnout. Ticho, které zde bylo by se dalo krájet. Začaly se mi zavírat oči, netrvalo dlouho a usnul jsem. Dle mého odhadu jsem spal jen pár minut, když mě vzbudila má jednočlenná ochranka zataháním za rameno. „Nespi!“ „A proč ne? Potřebuju nabrat síly“ odpověděl jsem nevrle. „Takhle spíš umrzneš, osle!“ odpověděl stejným tónem. Chtěl jsem se hádat, ale nakonec bychom došli k závěru, který mi byl jasný už teď, a to že měl pravdu.
„No, dobře… Kolik času nám ještě zbývá?“ zeptal jsem se rozespale. „Tak tři minuty, chrápal jsi pěkně dlouho,“ odpověděl. No, moje odhady o délce spánku budu muset poupravit. Zatímco jsem měl ústa dokořán otevřená od toho, jak jsem pořád zíval, jsem připravoval pušku. Dalekohledem jsem pozoroval federační hlídky, které se srocovaly na druhé straně mostu.


„To bude cílů!“ pochvaloval jsem si až do chvíle, kdy se na obzoru objevil první tank. „Do hajzlu!“ zděsil jsem se. Na další očumování potenciálních cílů však již nebyl čas, protože náš velitel dal rozkaz k útoku. Na most vyběhly desítky mariňáků. Rozhořela se silná palba a na obě strany létaly stovky výstřelů. Několik droidů se složilo k zemi, stejně tak několik klonů. Já nelenil a okamžitě začal střílet po každém mechaňákovi, který se hýbal. Jedna rána za druhou kosila další a další plecháče. Cítil jsem se nepřemožitelný, což se mi také stalo osudným. Odkudsi z budovy na druhé straně mostu vyletěla raketa.
S hrůzou v očích jsem sledoval, jak se blíží. Nebyl jsem schopen udělat jediný pohyb. Měl jsem za to, že je to můj konec. V tu chvíli raketa narazila do budovy asi půl metrů pod mou pozicí. Celá podlaha, na které jsem ležel, se rozlétla. Mě samotného výbuch vymrštil dva metry vysoko. Hlavou jsem narazil do stropu a obklopila mě temnota.


Kdybych na sobě neměl helmu, pravděpodobně bych už byl mrtvý, naštěstí jsem ji na hlavě měl a tak přežiju, snad. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem opět přišel k sobě. Podle trosek, které ležely kolem mě i na mě, jsem pochopil, že jsem se propadl o patro níž. Asi půl metru přede mnou ležela má puška rozbitá na několik kusů. „Sakra!“ zaklel jsem při pohledu na to neštěstí. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mou milovanou zbraň půjde nějak opravit, postupně jsem se však smiřoval s realitou, že jsem o ni přišel.
K mému překvapení mě s výjimkou levé nohy nic příliš nebolelo. Pokusil jsem se zvednout, ovšem bezvýsledně. Levá noha nejenže neskutečně bolela, navíc jsem ji nemohl zvednout. Otočil jsem se, abych se podíval, co mi brání v pohybu. Na noze mi ležel kus kovu. Tahle kovová troska měla na délku i na šířku jeden metr, takže se nelze divit, že jsem nebyl sto pohnout s končetinou. Aby to však ještě bylo horší, spadla na mě tak šikovně, že jedna hrana proděravěla chránič nohy a zabodla se hluboko do masa. Všude kolem byla krev. Jinak bílý chránič na nohy byl nyní celý červený.


Přemýšlel jsem, jakým způsobem se z této šlamastiky dostat. Ovšem stále více a více na mě doléhala skutečnost, že sám na to nestačím. Náhle se na okraji průrvy o patro víš, kterou vytvořil výbuch rakety, zjevil můj ochránce. Vypadal, že je na rozdíl ode mě v pořádku. „Hej! Jsi celej?“ zakřičel shora. „Vypadám na to?“ odpověděl jsem a ukázal na louži krve. „Ehm, dobře… Počkej, doběhnu pro pomoc!“ slíbil a zase zmizel. „Neboj, já ti nikam neuteču, brouku!“ zakřičel jsem za ním, ale myslím, že už mě neslyšel.
S vidinou brzké pomoci jsem zalehl a čekal. Z vteřin se stávaly minuty, z minut hodiny…