Skrze Sílu II.

Quidus ležel na podlaze mezi stoly. Pod ním se rozrůstala krvavá kaluž. Nad ním stál bledý holohlavý pau`an a cenil špičaté zuby na své okolí. Za tímto zjevem se tyčil kapitán. Oči třeštil hrůzou na tu scenérii.

Inniny pocity zastínil smutek s lítostí a Silou se šetrně dotkla umírajícího. Hned, jak to udělala, jí to došlo. Veškerý hněv z jídelny se stáhl k ní. Lapil ji. Pau`an sevřel rty. Probodl dívku pohledem. „Ne,“ hlesla. Inkvizitor se nepřirozeně rychle pohnul. A svíral miraluku na zemi. Byla v šoku. Na povrch se jí draly vzlyky. Co to provedla? Teď si uvědomila, že Inkvizitor má plášť potřísněný jídlem.

„Co to má znamenat, pane?“ vydal ze sebe přiškrceným hlasem kapitán, který kulil oči div, že mu nevypadli z důlků.
„Je zběhlá v používání Síly, nejspíš špion,“ štěkl pau`an v odpověď. Ale než někdo stačil něco říct, z davu čumilů se vyřítil P8 ochoten bránit svou majitelku. S řevem se na něj vrhl a spražil ho vysokým napětím. Pau`an zavrčel, miraluka vypískla, stěna negativních emocí odhodila droida přes celou místnost.

„Vstávej, špíno!“ procedil mezi zuby Inkvizitor a popadl Inn za vlasy. Ta se zmítala v bolestivém sevření, jak ji táhl kantýnou.
„Ale jak je to možné?“ vydechl nevěřícně kapitán. Pau`an nic neříkal, jen strhl pásku, která měla skrývat Inniny slepé oči. Miraluka okamžitě stáhla ruce k místu, kde byly očekávány prázdné důlky. Jak ji mohl tak ponížit? Pro její rasu je velmi nezdvořilé být viděn bez pásky. Jídelnu zaplavil překvapený šepot a důstojník jen zalapal po dechu. Zoufalá Inn se zmítala v Inkvizitorově držení a neovladatelně vzlykala. Kdyby měla oči, plakala by.

Pau`an využil všeobecného údivu a dokud nikdo nic nenamítal, odvlekl bezbrannou dívku pryč. Cesta akademií byla nezvykle dlouhá a pro miraluku značně nepohodlná. Když už se postavila na nohy, Inkvizitor jí je zákeřně podrazil. Nakonec dorazili k vězeňským celám. Ano, byla to akademie, ale i vojenská základna. Pau`an mrštil s Inn do nejbližší volné cely. Schod bezvládně přeletěla a tvrdě dopadla na zem. Zmohla se jen na hlasitý vzlyk.

Dveře se rychle zavřely a dívka si všimla, jak se chomáč jejích vlasů pomalu snáší na podlahu. Nehnutě si prohlédla celu, ale jakmile se chtěla podívat dál, Inkvizitorova zášť ji zahnala zpět. Zůstala ležet tam, kde dopadla, schoulila se do klubíčka a snažila se nevnímat svět.

Myslela na Quiduse a ostatní z jídelny. Doufala, že kvůli ní nebudou mít problémy. Vzpomněla si i na P8, ale věřila, že Jeba nebo někdo se o něj postará. Jak mohla být tak sobecká? Nadávala sama sobě. Co Quidusova rodina? Twi`lek měl se ženou dvě malé děti, takže jeho manželka nemohla kvůli potomkům pracovat.

Nakonec Inn vstala. Ze zástěry si vyrobila provizorní pásku, aby zakryla odlišnost od lidí. Řekla si, že nesmí propadnout panice a že se musí nějak zabavit. Než však stačila vymyslet další činnost, dveře cely prudce vyjely nahoru. Za nimi stáli strohý důstojník a tři stormtroopři, kteří na miraluku mířily svými blastery. Jeden ze stormíků vešel dovnitř a nasadil jí pouta. „Jdeme,“ pronesl nadřazeně důstojník. Stormík Inn popostrčil pažbou. Zřejmě se mu nelíbilo mlátit drobnou dívku. Vězenkyně se zařadila do středu formace.

Připadala si jako zločinec, když jí doprovázelo tolik vojáků. Odvedli ji do výslechové místnosti a nechali ji tam spoutanou sedět. Za krátkou chvíli vešel do temné výslechovky kapitán a za ním tiše vplul Inkvizitor. Kapitán dosedl na židli prohlížeje dokumenty na datapadu. Inkvizitor s rukama složenýma za zády se postavil do rohu za Inn tak, že měl přehled o dění v místnosti.

„Jméno,“ prolomil ticho kapitán.
„Innab Aowe,“ tiše hlesla.
„Věk.“
„19 let.“
Inn se zapřísáhla, že na všechno popravdě odpoví.
„Místo narození.“
„Alpheridies.“
„Proč jste se přestěhovala na Mandalore?“
„Impérium zkonfiskovalo firmu rodičů a poslalo nás sem.“
„A vyrůstala jste na venkově u pěstounů, když rodiče zemřeli?
„Ano.“
„Pro koho pracujete?“
„No… pro vás, pokud vím.“
Inkvizitor se uchechtl.
„Nedělejte si ze mě blázny!“
Inn sebou leknutím trhla.
„Ale-“
„Ticho! Nikdo se vás na nic neptal! Zkusme to jinak.“

Výslech musel trvat několik hodin. Miraluce byla zima, měla velkou žízeň a hlad. Snažili se ji dostat do co nejpříjemnější pozice. Znova a znova se jí ptali na ty samé otázky. Začali těmi zřejmými, na její jméno, rodinu, a vždy to ukončili otázkou: „Pro koho pracuješ?“ Když se jim odpověď nelíbila, zopakovali celý proces od začátku.

Inn už z toho byla zoufalá. Nechápala, co se tu dělo. Skoro by bylo snazší přiznat se k něčemu, co pravda nebyla. Ale miraluka přísahala, že to nikdy neudělá. Snad posté padla otázka: „ Pro koho pracujete?“
„ Pro nikoho, já se jen snažím uživit mytím nádobí,“ vykřikla zoufale dřív, než ji umlčeli.

Kapitán se podíval na Inkvizitora a oba dva beze slova odešli. Zastavili se hned na chodbě, agent se otočil na kapitána: „Jako miraluka určitě umí manipulovat se Sílou, která z ní vyzařuje, proto se nemůžu spoléhat na mé vyslýchací metody. Nechám to tedy zcela na vás, kapitáne. Stejně mám už velké zpoždění. Odlétám, sbohem.“ Kapitán jen nevěřícně zíral na odcházejícího pau`ana a nemohl uvěřit svým uším. Dlouho tam ale nestál. Slíbil si, že Inkvizitora nezklame a zjistí, co je ta holka zač.

Markus Lyell byl stormtrooperem sloužícím na vojenské akademii na Mandalore. Většinou doprovázel vysoké hodnostáře, aby se cítili bezpečně a především důležitě. Do armády vstoupil s naivními sny o vždy vítězící spravedlnosti a o hrdinských činech. Nyní hlídal jednoho ze dvou vězňů, o které akademie momentálně pečovala. Byl to pašerák rasy lvích lidí, bothanů, který už Impériu škodil nějakou dobu. Ten si to zasloužil, ale ta mladá dívka, kterou dneska Inkvizitor zatkl, ne. To byl Markusův názor a podle nadřízených žádný neměl.

Ona prý byla miraluka, ale nechápal, co je na tom špatně. Obvinili ji ze špehování, ovšem v jídelně je toho málo, co špehovat. Kapitán ji nechal odvést do speciální „výslechové“ místnosti. Chudák, teď za hukotu neznámého stroje křičela bolestí. Markusovi se začalo dělat blbě od žaludku, jak na to myslel. Když s miralukou skončil, odnesli ji zpět do cely. Doufal, že už ji mučit nebudou.

Jemná tráva se vlnila v poryvech větru. Na úpatí hory se rodina s malou holčičkou rozhodla pro piknik. Kamenný sráz je chránil před větrem a spokojená miralucká rodinka si užívala krásného dne. Matka připravovala jídlo, mezitím co otec s dcerou zmizeli mezi skalami.

„Inn, slyšela jsi někdy o Jediích a Sithech?“ zeptal se mladý muž své dcerky a podal ji ruku, aby mohla vylézt na velký plochý kámen.
„Jasně, učíme se o nich ve škole,“ zněla bezstarostná odpověď. Stáli před tmavou škvírou mezi balvany, která vedla do útrob hory. Taťka vzal Inn za ruku a vešli dovnitř.
„Jediové učí, že Sílu ovládneš pomocí soustředění a vnitřního klidu. Sithové si zas zakládají na negativních emocích,“ putovali temnou chodbou.
„A co je správně?“ vyzvídalo děvčátko.
„Všichni rozdělují Sílu na temnou a světlou. Podle mě nic takového není. K Síle nemůžeme přistupovat bez emocí jako stroje, ale ani ji nesmíme využívat pomocí zloby a nenávisti,“ zákrut chodby byl zalit mléčným světlem.
„Takže pomocí radosti Sílu používat můžeme?“

Před nimi se otevřela obrovská kopulovitá jeskyně, jejíž strop byl uprostřed propadlý, a tak mohlo dovnitř proudit světlo. Ve středu rostl košatý listnatý strom, který chráněn horou, byl v perfektním stavu. Zem porůstal měkoučký mech. Dívenka vydechla údivem jako pokaždé, když tu byla. Na tomto místě Síla vyvěrala silněji, a proto ho měly miraluky tak rádi.

„Jistě, to právě myslím, když si necháme emoční odstup jako Jediové, nejsme schopní pochopit Sílu v takovém rozsahu,“ otec s dcerou došli ke stromu a lehli si do mechového polštáře. Jejich konverzace byla zvláštní. Nejvyšší hodnoty pro kulturu miraluk byly vzdělání a inteligence. Tahle rodina nebyla výjimkou, i takhle malá holka se dokázala bavit na vysoké úrovni.

První vjem, který Inn ucítila, byla ostrá bolest šířící se z její ruky. Ležela na lavičce zpět v cele. Vzpomněla si na zvláštní sen, jenž se jí zdál. Jeden z výletů, které s rodiči podnikali, ale proč zrovna tenhle?

Pomalu se posadila. Bolelo ji celé tělo, ovšem předloktí levé ruky cítila ze všeho nejvíc. Všimla si, že jí ho někdo obvázal. Pak si uvědomila proč. Otřásla se hrůzou a stulila do klubíčka, při tom málem převrhla misku vedle sebe. Byla to již studená polévka. Dychtivě ji vypila, hlavně aby žádná kapka nepřišla nazmar. Měla šílený hlad. Innin žaludek se hlasitě dožadoval dalšího jídla, jako by to miska studeného vývaru ještě zhoršila.

Připadala si bezmocná, neměla sílu spřádat plány na útěk. Co Impérium schvátí, již nenavrátí. Na mysli ji vytanulo lidové pořekadlo. Rozhodla se, že to nějak přečká, byl to hodně špatný plán, ale v tomhle stavu lepší nevymyslela. Nakonec si lehla na lavici a během momentu usnula hlubokým spánkem.