Pole ztracených snů

Budu opět rád za každý komentář :)


3664 BBY


Jabiim
Paprsky ranního slunce tančily po listech rostlin rostoucích na rozlehlých polích. Různé druhy bylin se probouzely k novému životu. Z listů padaly kapičky rosy na rozbahněnou zem zmáčenou dlouhým deštěm. Celá příroda ožívala, po zemi začala pobíhat všemožné zvířata. Po dlouhé době, kdy toto místo sužovaly prudké deště, se sem navrátil život.

Jeden z brouků, který se zrovna šplhal na květ rostliny, uklouzl a spadl na list, ze kterého tím oklepal kapky rosy. Kapky ale nedopadly až na rozbahněnou půdu. V cestě jim stála blasterová puška, kterou ve svých studených rukou držel mrtvý voják v zablácené zbroji, která snad kdysi byla zářivě bílá. Vedle něj ležel další voják tentokrát ve zbroji černé s rudými pruhy, na které ležely nánosy bahna a kusů rostlin. Ačkoli byl už nějakou dobu po smrti, stále měl oči otevřené, oči, které viděly jak krutý je osud vojáka.


Kousek vedle něj ležel další a další. Celé obrovské pole bylo pokryto tisícovkami mrtvých, na které stále čekají jejich příbuzní a známí, ale kteří už se nikdy nevrátí domů. O kus dál stékající bláto vyplňovalo jeden z mnoha zákopů, které brázdily krajinu a které poskytovaly jediné domovy vojákům před tím, než kvůli rozkazu lidí sedících daleko odtud v pohodlí vyběhli na zteč a stali se jednou z mnoha obětí nepřítelových střel. Na dně těchto jam ležely mimo dalších věcí datapady, nyní už taky překryté vrstvou hlíny, do kterých si vojáci s nadějí zapisovaly a zážitky a naděje. Deníky, které už nikdo nebude číst.


Některé části pole byly rozorány výbuchy dělostřeleckých granatů, které bombardovaly vojáky ukryté v zákopech ve snaze zlomit je, nebo jích co nejvíce zabít. Většina těchto děl stála zničená a opuštěná v celých řadách. Většina byla vyřazena kvůli poruchám způsobených deštěm. Nyní tu stojí jako pomníky lidského utrpení a bolesti. Některé už zarůstají rostliny a dávají tak příležitost vzniku nového života míst těch tisíců, které vzaly…


__________________________________________________________________________________


O dva měsíce dříve.


Deník neznámého vojína:


Den 1.:
„Tak konečně jsem tady, v pekle. Nikdy bych nevěřil, že v Galaxii existuje takovýhle místo. Jediný plácek, kde se můžeme utábořit, jsou kilometrový zákopy, které se táhnou krajinou, kam jen oko dohlídne. Já měl to štěstí, že mě strčili až do druhé linie. Spát budu v blátě, paráda!“


Den 2.:
„Z těch vybuchujících dělostřeleckých granátů mě už bolí hlava. To dunění je vážně k zbláznění. Zákop v první linii už skoro vymazali z povrchu zemského. Docela lituju těch, co tam musí zůstávat. A nejlepší je, že jen co skončí s palbou nepřátelé, začnou střílet naše děla, což je ještě větší balzám na uši! No, snad brzo zvítězíme… Nebo se tu z toho já zblázním.“


Den 3.:
„Dneska nás poslali do toho, co zbylo z prvního zákopu, abychom pomohli zraněným. Bylo to strašný. Ležely tam kusy těl, do bláta se míchala krev, všude byl slyšet nářek a křik zraněných nebo umírajících. Některé části byly zasypané a my museli lézt přes sutiny, čímž se z nás stávaly perfektní cíle. Já měl docela štěstí, protože odstřelovač si vybral místo mě chlapíka kráčejícího přede mnou. Takhle nahnáno jsem ještě nikdy neměl. Tohle je na tom to nejhorší, člověk může mít sebelepší výsledky, ale o vašem životě vždycky rozhoduje ten, co mačká spoušť. Nakonec jsem se od tama nějak vyhrabal a vrátil se zpátky ke svému bahnitému lůžku. Vrátilo se nás dohromady deset… Ze čtyřiceti dvou.“


Den 8.:
„Několik dnů jsem nic nepsal, protože nebyl čas. Budu se snažit si zapisovat toho co nejvíc, ale moc toho nebude. Podařilo se mi navázat přátelské vztahy přátelství s jedním výsadkářem, docela milý chlapík. Navrhl jsem mu, že by nás mohl někdy navštívit… Až bude po válce. Manželka bude nadšená! Ale jinak se snažím se tu s nikým moc nebavit. Spousta lidí tady umírá.“


Den 15.:
„Člověk by řekl, že když už máme tak vyspělé roboty a lodě, nebude už třeba, aby lidé umírali ve válkách, ale pravda je jiná. Čím vyspělejší je civilizace, tím víc a krutějším způsobem umírají lidi. Taková je smutná realita. Píšu to proto, že dneska jsem poprvé zažil, jak se voják cítí, když proti němu běží útočící linie. A člověk tam jen stojí, chráněný zákopem a mačká spoušť. Když o tom pak uvažuju, kolik životů jsem ukončil, co z nich mohlo být, jsem z toho smutný. Ale na druhou stranu, pokud bych je nezabil já, zabili by oni mě. Válka je vážně hnusná.“


Den 26.:
„Ty jejich útoky se stále stupňují. Předevčírem jsme vyklidili druhou linii obrany a teď se držíme jen deset kilometrů před hlavním městě. Ale prakticky se nic nezměnilo, stále hniju v zákopu. Jediný co je jinýho je moje místo k ležení.“


Den 28.:
„Včera se naše jednotky pokusily vybojovat zpátky část ztracených pozic… Nikdo se nevrátil. Nálada se stále zhoršuje, dochází nám zásoby. Včera se Imperiální flotile podařilo zničit naše zásobovací lodě. Pomalu tu chcípáme hladem a jediný posily, který k nám přichází, jsou místní dobrovolníci, kteří chtějí bránit svou vlast. Často to bývají ještě děti. Je to zoufalý.“


Den 39.:
„Máme jediný štěstí, že chtějí zabrat to město v pořádku a proto nás nemůžou vybombardovat z orbity. Podle předpovědí by brzo měl ten strašný déšť ustat. To by bylo super, rád bych zase viděl slunce. Musím ale přiznat, že až teď jsem konečně docenil veškeré výhody mého bahnitého lůžka, je totiž neuvěřitelně měkké a když se člověk otočí na druhý bok, déšť z něj spláchne nánosy bahna.“


Den 44.:
„Dneska jsem se bavil s jedním místním dobrovolníkem. Bylo mu teprve 16 let! Celý život před sebou, život, který může kdykoli ukončit výstřel z blasteru, nebo děla. Já sice ve dvaceti osmi letech nejsem taky žádný stařík, ale i tak…“


Den 51.:
„Konečně se počasí umoudřilo natolik, aby naše stihačky mohly vzlétnout. Sice stále prší, ale to nevadí. Dnes slavíme, protože díky naši vzdušné podpoře jsme dobyli zpátky první i druhou obrannou linii. Chlapi slaví jako bychom vyhráli celou bitvu, ale tady už člověk musí brát každý den s tím, že se už možná nedožijou zítřka. Velení se rozhodlo rozdat zbytky proviantu a někteří naši vojáci jsou dost opilí. Všichni ale tak trochu tuší, že Impérium na nás brzo zaútočí.“


Den 60.:
„Bombardovali nás ze stihaček a děl po pět dní. Zákopy už nejsou použitelné. Zničili naše letiště i stihačky. Všechny naše děla jsou zničená. Velká část našich jednotek se shromáždila u poslední obranné linie. Za několik minut máme zaútočit na Imperiální linie se vším, co nám ještě zbylo. Můj kamarád od výsadkářů stále ještě žije, naštěstí! Pro případ, že bychom všichni padli, by si mělo velení zapamatovat, co se nám tu stalo a jak strašlivou cenu jsme za to zaplatili… To je jediná šance, že nám to neudělají znova.
Je docela brzo ráno, ale skrz mraky je už vidět slunce, konečně po 60ti dnech zase vidíme slunce! No nic, už nás svolávají… Doufám, že to budu mít část dopsat.“


Toto byl poslední záznam…