Máme oficiální data nových Star Wars filmů!!!
Na Twitteru zveřejnili přibližné termíny vydání filmů od dnešního dne až do roku 2025. Nebudeme tedy muset čekat jako mnozí fanoušci deset nejistých let, jako dělí Star Wars VII: Síla se probouzí (2015) od Pomsty Sithů (2005). více »
Zemřel Peter Mayhew, legendární Chewbacca
Smutnou skutečností se stalo, že náš svět opustil herec Peter Mayhew, který si zahrál legendárního a všemi oblíbeného co-pilota Chewbaccu. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order a VR Vader: Immortal
Dnešní informace se týká připravované hry od studia Respawn Entertainment, která nese název Jedi: Fallen Order. více »
Teaser trailer k epizodě IX
Na Star Wars Celebrations byl představen teaser trailer k epizodě IX více »
Informační zpráva o vývoji webu z 10. 2. 2019 / omluva
Nové informace ohledně dalšího směřování webu. více »

Příběh Halta Mikkensona, část třetí: Výprava

Reklama
Autor: Halt01
Přidáno:1. Leden 2014 - 22:00
Přihlásit se k odběru

Ano, tady zas já.

Ačkoli jsem si řekl, že se pokusím pospíšit si se psaním... no prostě dopadlo to jako vždy, když si dám něco za úkol (špatně).
*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*

Smyslem života je trpět, říká se....

Tohle přísloví, pořekadlo, ustálené slovní spojení, výplod mysli nějakého zhrzeného, odmítnutého panice, říkejte si tomu, jak chcete, mi vždycky přišlo jednoduše ujetý. Ovšem na základě událostí posledních několika dní nejspíš budu muset svůj postoj k němu přehodnotit.

Abych vám to vysvětlil, musím vás ve svých vzpomínkách vzít o pár planetárních rotací zpátky.


„Scote, prošel jsem celej tábor, ale Naddona buď sežral gutkurr, nebo fakt nevim!" zvolal jsem za chůze vkráčeje do Scotova velitelského stanu, roztahovačně umístěného v prostředku nedávno čerstvě zbudovaného sletiště povedené bandy pašeráků a lovců různých ras a původů.

Scot odložil datapad na skládací stůl, jenž byl atakován hromadou lejster ať už v elektronické, či ustupující, byť stále ještě hojně zastoupené, durapapírové podobě.

„Do hajzlu," klel si obyvatel stanu pro sebe.

Těžko říct, jestli to byla vina mě, obvyklého posla špatných zpráv, či oné hromady "úředních" (bůhvíproč tomu Scot tak vznešeně říká) prkotin obsahujících spisy ohledně dodávek jídla, počtu zbraní a v neposlední řadě taky nějaký smlouvy s naším weequaiským přítelem, která stále čekala na vyplnění a podepsání.

Nevěděl jsem, co jinýho říct, tak jsem jenom stál a bezpřítomně sledoval skvrnu na protější plátěné stěně, kterou pravděpodobně utvořil list spadlý z vnější strany stanu a osvícený rylothským sluncem.

"Super, to ještě scházelo," pravil konečně naproti sedící.

„Půjdu ho hledat," nadhodil jsem do zatuchlého ovzduší řízlého aromatem poledním sluncem rozpálené plachtoviny.

Pouze s vynaložením velkého úsilí jsem převládal úsměv. Tohle je moje šance si vzít modráska bokem a rozmluvit mu tu cvokárnu. Když ho najdu.

„To je blbost. Tebe potřebuju tady. Za dva dny rozjíždíme útok na Denon. Pošlu pátrací tým," znělo mi v odpověď.

Další věc! Oddálit útok!

„Ale noták," zvlídnil jsem tón hlasu. „Jsem ten nejlepší, co to může udělat a ty to víš." Vždycky jsem byl skromnej.

„Tuhle větu říkáš až moc často," povzdechl si Scot a promnul si oči. „Proč ho chceš tak mermomocí hledat, když víš, že na to mám speciálně zaškolený lidi?" doplnil.

Eeh. Proč vlastně? Jasně, chci ho buď získat na svou stranu a když to nepůjde jinak, tak se ho prostě zbavit. Ale řekněte to Scotovi...

Chvilku jsem jen stál a koukal, přemýšleje nad co nejlepší výmluvou.

„Je to můj dobrý přítel," vypravil jsem ze sebe pod návalem úzkosti, když už jsem nemohl přijít na nic jinýho.

„Jsi špatný lhář, Halte."

Tak to si vyprošuju. Já jsem skvělý lhář. Mé lži a klamy, od „Jistěže mi nejde jen o to, dostat tě do postele. Opravdu tě miluju." přes „Jo, máš pravdu. Ty její umělý kozy jsou fakt hnusný." až po „Ty jsi těhotná? No to je opravdu super! Ne, vážně mám radost!" mi byly baštěny skoro vždy bez jakéhokoli podezření.

Můj jediný nadřízený se mi zadíval do očí.

Možná si řeknete, že jsem slaboch, když uhnu pohledem po pár vteřinách, ale Scotův kukuč je prostě smrtonosně propalující.

„Ale Scote... Dej mi šanci," začal jsem měnit taktiku.

Upřený pohled byl zopakován. „Jednou na ty svoje hlouposti doplatíš," pravil po chvíli odevzdaným tónem jeho majitel, mávaje rukou k východu.

Přísahám, že v tu chvíli bych ho nejraději objal.

„Za pár dní jsme zpátky, neboj."


No... Přiznám se, že ta předpověď mi trochu nevyšla. Choulím se pod vlhkým, temným úbočím skály. Venku prší, mám monokla, roztržený ret, naražený žebra a pocit, že mi něco klíčí ve vlasech se stává čím dál tím intenzivnější.

Jsem na cestě třetím dnem a jediný, co jsem zatím objevil, byl fakt, že bych se měl přestat pouštět do bezhlavých, předem nepromyšlených akcí.

Jelikož v táboře (ach, jak rád bych se tam vrátil!) nikdo o Naddonově zmizení neměl šajna a tudíž odpovědí na moje otázky mi byl ve většině případů věnován jen překvapený pohled, musel jsem se vydat naslepo.

Tím se dostáváme k tomu, co jsem říkal o útrpném údělu života.

První den svého v budoucnu strastiplného putování jsem se obtěžkán batohem s výživovými tabletami, vodou, trochou oblečení, nožem, provazem, dekou, mapou a hrstkou kreditů vydal směrem k nejbližšímu většímu výskytu života označeného na mapě. Pokreslený papír nelhal a k večeru jsem dorazil k malé vísce. Své pátrání jsem započal v hostinci nevalného vzevření, ovšem jsem jaksi propadl uvolněné atmosféře a po noci strávené sezením u stolu, pitím corellianské whiskey a pokukováním po spoře oděných twi'leckých tanečnicích, jsem se u onoho stolu také probudil... Bez batohu.

No a pak to šlo od desíti k pěti. Vrátit jsem se bez mapy nemohl. Neměl jsem peníze na nájem lodě nebo speederu. Neměl jsem komlink, (což jsem zjistil, když jsem rukou zajel do podezřele splasklých kapes - ukradli mi i kapesník!) byl jsem prostě v háji.

V zoufalosti jsem se pokusil okrást tholothianskou prostitutku, jenže si toho všiml její dvoumetrový besaliský pasák. No a proto jsem zmlácenej.

Spousta lidí mi říká, že mě jednou moje štěstí opustí. Myslím, že ten den právě nastal. Mám chuť Scotovi rozkopat držku za to, že mě nechal jít.

Teď jsem necelejch pár kiláků od tý proklatý vesnice, možná kdybych - moment.

Slyším kroky.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
9 hlasů
9 hvězd
1 hlas
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů