Star Wars Jedi: Fallen Order má první gameplay video.
Měli jsme příležitost vidět Star Wars Jedi: Fallen Order v pohybu. Dnes večer v průběhu E3 2019 nastoupili herní vývojáři a přední tváře Respawnu s představením prvního gameplaye spolu s ujištěním oficiálního data vydání. více »
Máme oficiální data nových Star Wars filmů!!!
Na Twitteru zveřejnili přibližné termíny vydání filmů od dnešního dne až do roku 2025. Nebudeme tedy muset čekat jako mnozí fanoušci deset nejistých let, jako dělí Star Wars VII: Síla se probouzí (2015) od Pomsty Sithů (2005). více »
Zemřel Peter Mayhew, legendární Chewbacca
Smutnou skutečností se stalo, že náš svět opustil herec Peter Mayhew, který si zahrál legendárního a všemi oblíbeného co-pilota Chewbaccu. více »
Star Wars Jedi: Fallen Order a VR Vader: Immortal
Dnešní informace se týká připravované hry od studia Respawn Entertainment, která nese název Jedi: Fallen Order. více »
Teaser trailer k epizodě IX
Na Star Wars Celebrations byl představen teaser trailer k epizodě IX více »

V předvečer Dne Vyvoleného

Reklama
Autor: Yellyman
Přidáno:7. Prosinec 2013 - 23:19
Přihlásit se k odběru

Před dávnými časy, v předaleké galaxii...


Pluh projel sněhovým popraškem a zanechal za sebou chemií zprasený marast. Zir Boton si dopnul límec a pozoroval, jak oranžový majáček mizí za rohem. Špatně se mu dýchalo, permanentní smog mu lezl na nervy čím dál tím víc.

Na Coruscantu často nesněžilo. Když už se tak ale stalo, byl to průšvih. Permabeton namrznul a obyvatelé metropole, zvyklí na zcela jiné podmínky, začali s naraženými kostrčemi přeplňovat zdravotní střediska. Radní ryčeli vzteky a domáhali se vysvětlení, jak je to možné? Kdo za to může? Hoši z komunálních služeb nad tím však jen bezradně lomili rukama a opřeni o studené zdi garáží čekali, až jim technici přeštelují mašiny, které v mrazu ne a ne nastartovat. Pozemní doprava zkolabovala, jediné, co zůstalo v provozu, byla podzemka.

Když přecházel silnici, snažil se dělat co nejdelší kroky. Štvalo ho to. Nebyl to ani týden, kdy si koupil nové boty a teď mu je rozežírala posypová sůl. Víc si přát ani nemohl.

Míjel rozsvícené výlohy. Z každé z nich se chechtala kulatá tvářička klučiny v potrhaných šatech. Den Vyvoleného byl nejmladší z republikových svátků, slavil se teprve pár let, od doby, co se rozpadlo Galaktické Impérium, to ale očividně nikomu nebránilo, aby si na něm nepostavil byznys. Ulice byly plné motivu Dvou sluncí, typického znaku planety, kde se ten kluk víc jak před sedmdesáti lety narodil. Krom toho, že prý byl kdysi jedi, kterého v posledních dnech Staré Republiky zabil Darth Vader o něm však Zir nic nevěděl a upřímně: bylo mu to fuk. Jediné, co pro něj Den Vyvoleného znamenal, byly měsíce spoření na dárky pro své dvě dcery. Taková blbost!

Zapadl do hračkářství. Minul pult s tlustým vousáčem v obnošeném modrém triku a zaplul mezi regály. Sáhl do kapsy pro holopad, našel poznámky, otevřel soubor. Starší chce maketu světelného meče s autentickou sadou zvuků odseknutých končetin. To se plácne přes kapsu.

Vyhledal příslušné oddělení. Pečlivě vyrovnané stály tam v krabicích desítky jílců všech tvarů a velikostí. Zamyšleně prohlížel jeden za druhým, hledal ten s modrou čepelí. Konečně. Z ceny se mu sice podlomila kolena, utěšoval se ale, že je to jen jednou za rok. Vrazil hračku do košíku a zamířil k pokladně. Mladší dcera totiž chtěla šlechtěnou domácí wampu, tu tady nesežene.

„Jen bych vás rád upozornil, že tato maketa není vhodná pro děti mladší tří let, není doporučeno přibližovat se s ní k elektronickým zařízením, jakožto i ke zvířatům a může vyvolat alergickou reakci,“ informoval ho znuděně prodavač. Zir mu nevěnoval pozornost, nechal si z karty odsát malé jmění a vypadl zpět na mráz.

Už se viděl doma, až zastele děcka a s horkým čajem zasedne za kreslící aparaturu. Byl ve skluzu: už včera měl odevzdat skicu k připravovanému komiksu a zase to nestihl. Měl toho až nad hlavu. Od doby, co se mu ztratila žena, toho měl pořád až nad hlavu. Přestal si už vyčítat, že s ní tehdy nešel. Nemohl tušit, že se jí něco stane, šla přeci jen do práce. Prý ji unesli. Na Coruscantu jeden nikdy neví.

V zamyšlení zahnul do postranní uličky. Nebyla dobře osvětlená a většinou úplně vylidněná. Jemu to ale nevadilo. Nikdy se mu tu nic nestalo a byl doma dřív, než kdyby to obcházel po hlavní. Proto ho skoro až vylekal něčí nářek. Přes smog nebylo daleko vidět. Obezřetně se vydal po zvuku.

„No to se podívejme,“ ozval se kus od něj hrubý hlas: „Záchrana přišla!“

Zir bez hnutí hleděl na dva weequaye, kterým se u nohou krčil malý kluk. Obličej měl celý od krve, šaty roztrhané. Třásl se bolestí a zimou.

„Co čumíš?“ řekl jeden z nich.

Zir sklopil oči.

„Pakuj se!“ druhý výhružně udělal krok k němu. S hlavou zabořenou mezi ramena se otočil a zmizel za rohem. Slyšel jejich posměšný smích.

Ještě chvíli kráčel tak, jak je opustil, pak náhle podřepl. Z kapsy vytáhl maketu světelného meče. Nikdy dřív by ho to ani nenapadlo, teď mu to ale připadalo zcela přirozené. Skvělý nápad! Vyndal ji z obalu. Chladný jílec byl celkem těžký. Tak nějak si vždycky představoval, že váží opravdový meč. Odhodlaně se napřímil. Nebyl žádný srab a tohle nebylo poprvé, co se postavil bezpráví. Měl to v krvi.

Jak nejtišeji mohl, aby mu sníh nekřupal pod nohama, se přesunul zpátky, zády opřel o zeď. Slyšel, jak ti dva po klučinovi chtějí kdovíco. Tělem mu projela vlna znechucení, vy smradi!

Vypustil z nozder vzduch. Soustředil se.

Cítil ji. Byla všude kolem něj, tak jako vždycky. Odjakživa byla.

Otevřel oči, byl připraven.

„No to snad nemyslíš vážně?“ weequay si založil ruce v bok: „Ty si nedáš pokoj?“

Zir nehnul ani brvou, jílec pevně v ruce. Už se neschovával.

„Potřebuješ lekci, příteli?“

Oba nechali naříkajícího kluka být a vyrazili směrem k němu.

Vycítit správný okamžik nebylo složité. Natáhl volnou ruku před sebe a trhnul zápěstím vpravo. Mohutnější z těch dvou zavrávoral, uklouzl a plácl s sebou do sněhu. Kumpán se zarazil. Těkal pohledem z nadávajícího vazouna na Zira a zpátky. Skoro bylo slyšet, jak mu to v hlavě šrotuje.

„Nemůžeš bejt…“ vydechl.

„Chceš si to ověřit?“ Zir dal všechno do toho, aby se mu hlas ani trochu nezachvěl a aktivoval meč. Ve smogu vypadala modrá čepel jako z jiného světa, mísila se s ním, líně se vlnila.

„Já toho hajzla roztrhnu!“ prskal velký a zvedal se na nohy.

Menší propadl panice: „Ser na to!“

„Cože?“

„Ser na to, povídám, a zdrhej!“

Vzal čáru. Velký se spěšně ohlédl, a když spatřil, oč kráčí, dlouho se nerozmýšlel a byl taky ten tam.

Zir vypnul hračku. Jednoduchý jak facka. Měl chuť se rozesmát. Rozhlédl se po klukovi, po tom se ale slehla zem. Využil příležitost, pašák. Dítě ulice. Tak už to chodí.

„Dobrá práce.“

Ze smogu se vynořila matná postava. Zirovi poklesla ramena: „Zase ty?“

„Pořád já,“ řekla klidně postava.

„Proč mě pronásleduješ?“

„Nepronásleduju. Jsem stále s tebou, jsem tvou součástí.“

„M-hm, kolikrát jsi mi tohle už říkal?“ Zir otráveně uložil jílec zpět do obalu.

Postava byl člověk, muž kolem třiceti s rozcuchanými tmavými vlasy a pečlivě zastřiženou bradkou. Na to, že nebyl, působil docela živě.

„Mnohokrát, uznávám,“ řekl: „Zdá se mi totiž, že to pořád nechápeš.“

„Možná, že to nechci chápat.“

„Proč?“

Zir mu pohlédl zpříma do očí.

„Povím ti proč, taky poněkolikátý. Nechci s tim nic mít. Jsem spokojenej tak, jak jsem. Nemám zájem o nějakej vyšší princip nebo co to je, je mi to fuk. Se Sílou ať se trápěj jiný lidi, ne já.“

„Teď se ti ale hodila…“ utrousil muž.

„Hele… to proto, že potřeboval pomoc! A nepřekrucuj to!“

„Nemůžeš jen brát, Zire, musíš i dávat. A dávat Síle znamená zasvětit jí celý život, tak jako mnozí před tebou i mnozí po tobě.“

„Říká kdo?“

„Jediové…“

„To je vono! Kašlat na ně! Kdo určil, že oni budou rozhodovat, jak se Sílou zacházet a jak ne?“

„Jde o tisíciletí prověřenou věc. Prevence. Nemáš-li správný výcvik, snadno propadneš Temné straně.“

„Kdo jinej než jediové to ale takhle rozdělil? Co když to tak ale není? Síla je jednotná, nedělitelná. Buď ji využíváš celou, nebo nic, tak to řikám já a nikdo mě nepřesvědčí o opaku!“

„Máš úžasný dar, Zire. Jsi v Síle nezjistitelný.“

„Proto mě nechávaj na pokoji…“

„Musíš se přihlásit ty sám. Dřív, než bude pozdě.“

„Tak poslyš, Fissku, už toho mám dost. Vim, co dělám. Nejsem včerejší. Je mi přes padesát, už jsem ledasco zažil. A už kolik let ti řikám, ať mi dáš pokoj! Od tý chvíle, co ses mi poprvý ukázal ti říkám, ať-mi-dáš-pokoj!“

„Nemůžu!“

„Proč ne?!“

„Protože chci, abys udělal správnou věc!“

„To proto, že jseš můj táta, co?!“

„Ano!“

„Tak jsi mě neměl opustit! Měl jsi mě vychovávat pořád, nebo nikdy!“

„Víš dobře, že to nešlo…“

„Tak nešlo? A zbouchnout mámu, to šlo?“

„Zire…“

„Táhni do hajzlu! Zmiz! Mám tě dost! Od mala jsem věděl, jak se o sebe postarat a ty mi nebudeš tvrdit, že ne!“

„Zire…“

„JDI DO PRDELE!“

Ozvěna nesla ta slova zaplivanou uličkou. Matný muž sklopil hlavu.

„Udělal jsem ve svém životě řadu chyb. Víc, než jsem měl. Nechci, abys ty byl další.“

„Jasně…“

„Nikdy jsem netvrdil, že Řád jedi je dokonalým společenstvím. Myslím ale, že by ti mohl pomoci. Síla je mocná, umí být však také nebezpečná.“

Zir už chtěl opět nasupěně oponovat, Fissk ho ale pohybem ruky zarazil.

„Máš pravdu. Nikdo jiný než ty nemá právo rozhodovat o tom, jak se zachováš. Jestli chceš, opustím tě. Jen nezapomeň: nikdo jiný než ty neponese odpovědnost za tvé činy. Nechtěj, aby tě minulost pronásledovala tak, jako mě.“

Splynul se smogem. Neudělalo to ani lup.

Zira bolela hlava. Vždycky, když byl rozrušený, bolela ho hlava. Pitomej den. Vyrazil směrem k domovu, svému okolí ale nevěnoval pozornost.

Matt Fissk. Jak toho chlapa nesnášel. Nejenže se mu pořád pletl do života, mentoroval, poučoval. Tím nejhorším proviněním ale bylo, že byl jeho otcem. Řekl mu to, když se viděli poprvé. Že prý když se krátce po převratu skrýval před císařskými, mu přístřeší poskytla nějaká mladá, naivní holka. Zamilovala se do něj. A on jí udělal dítě. Omlouval to tím, že byl na dně, už jen za tu větu by mu ale dal Zir do držky. Jak mohl? Ještě té noci se vytratil, nikdy už ho neviděla. To mu ale taky řekl on. Matka sama to nepřiznala, říkala, že jeho otec padl v boji s Impériem. Co by dal za to, aby to byla pravda!

A pak tu byla ta věc se Sílou. Uměl ji používat od mala. Sám tomu přišel na kloub. A netoužil po tom, aby mu někdo nařizoval, co má dělat a co ne. Párkrát přemýšlel, jestli si Fissk říkal to samé, když byl členem Řádu. Jestli ho štvala ta uniformnost, pravidla. Jeho totiž rozhodně ano. Měl jich plné zuby!

Radši být na vlastní pěst, vázán pouze svědomím. Temná strana Síly… nikdy ho neděsila. Nevěřil na ní. Nebál se, že by propadl „zlu“, nebo tak něco, měl silné morální zásady. Ty ho chránily. Vždyť i tehdy, když ztratil ženu, nesešel z cesty. Ovládl se. Věděl, že pomsta nic nevyřeší.

Vědomě vytěsnil Fisska z hlavy, s trochou štěstí se už neukáže. Zvládne-li dodržet slovo.

Musí ještě do zverimexu pro tu wampu. A doma ho čekají holky. Klid a mír. Práce. Při té představě se zklidnil, dokonce se mírně pousmál.

Obyčejný život.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
6 hlasů
9 hvězd
9 hlasů
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
0 hlasů
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů