V objetí války

Takže. Konečně se mi po velmi dlouhé době povedlo povídku dopsat. Zvolila jsem si opět pro mě neobvyklý druh povídky -zkusit by se mělo všechno- takže to bude místy trochu kostrbaté a divné. Myslím, že je opět trochu kratší, ale nejsem si jistá. Snad se zalíbí.
Nesmím zapomenout zmínit, že mi Coudy pomohl najít chyby a nesrovnalosti v původní verzi. Ještě jednou děkuji ;)
Ještě jsem slíbila Sevovi, že poznamenám, že mi pomohl vymyslet jméno hlavní postavy, takže ti tímto děkuji, Seve. A radši ještě jednou zmíním, že, pokud se -jakože jo- to jméno shoduje s tím Orkinovým projektem, je to čistě Sevova vina ;)
Komentáře potěší… :)

ˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉˉ-_-ˉ

Jako reportér jsem se protloukal, kde se dalo. Psal jsem články o nově objevených zvířecích druzích, o spodních podlažích Coruscantu, o chudobě na jiných planetách i o politických intrikách. Dokonce jsem klesl natolik, že jsem psal pro bulvární plátky, v nichž nebylo nic než lži a pomluvy. Není to moc dávno, co jsem se dostal k práci válečného reportéra. Od té doby se můj život zcela změnil.
Potkával jsem lidi, které bych nikdy nepotkal, spatřil jsem zvěrstva, kterých jsem nechtěl být svědkem a objevil jsem slabiny republiky, kterých bych si jindy nevšiml. Nejhorší slabinou bylo samotné centrum dění – Coruscant.

Kvůli své vzdálenosti od slunce byl chladnou planetou. Většina obyvatel ani netušila, že se o termoregulaci starala gigantická orbitální zrcadla, která redistribuovala tepelnou energii. Obrovská masa lidí, kteří žijí na planetě, musela samozřejmě pít. Planeta tedy měla vybudovanou vodní síť napájenou rozpouštěním polární čepičky Coruscantu, voda byla následně rozváděna po celé planetě složitou soustavou potrubí, která vedla pod zemí i v nižších podlažích.
Separatistům by bohatě stačilo, kdyby infiltrovali planetu a jednoduše způsobili menší poruchu oněch zrcadel. Coruscant by se následně ponořil do zimy, na kterou by valná většina obyvatel nebyla připravena. Obyvatelé by byli bez vody, protože by potrubí zamrzla. Ulice by ovládly gangy z nižších podlaží, všichni by v zoufalé panice přežít začali krást, ničit a možná i zabíjet. Jediové -roztroušení na stovkách planet- by situaci nedokázali zklidnit, jejich Řád by padl a republika by se rozpadla zevnitř. Separatisté by ušetřili za bitevní droidy a válku by stejně vyhráli, protože by obyvatelé galaxie přestali důvěřovat jak Jediům, tak Republice, tak i senátu.

Co jsem se stal válečným zpravodajem, několikrát do měsíce jsem opouštěl tento zářný svět a navštěvoval republikové světy, na kterých se střetla armáda klonů s droidy. Všude byly jen trosky a spoušť. A mně zbyly jen oči pro pláč. Tolik zmařených životů. Tolik zničených planet.
Navštěvoval jsem planety chudé i bohaté, velké i malé, pouštní i ledové. Každá měla jiný počet sluncí a jiný počet měsíců, každá vlastní kulturu a vlastní historii. Jedno však měly společné, všechny postihla válka mezi světlem a tmou. Každý, kdo má oči, vidí, co se děje. Válku vede jen Republika a separatisté, přesto do ní byly zataženy desítky ne-li stovky světů a miliardy obyvatel galaxie.
Na těchto světech jsem se vyptával zubožených obyvatel na hrůzy a zvěrstva, kterých byli svědky. Někdy se mi poštěstilo potkat i vojáky Republiky, takže byly mé informace ještě podrobnější.
Bohužel válka nejen, že dávala lidem jako já práci, ale více než dávala, samozřejmě brala. Brala domovy, rozdělovala rodiny a ničila dokonce celá města. A jednou i na mě došla řada. Měl jsem práci, měl jsem přítelkyni a domov, byl jsem šťastný. Ale pak mi válka vzala pro mě nejcennější věc.

Celá tragédie započala na jedné z planet, na kterou jsem pronásledoval válku. Procházel jsem bitevním polem a snažil jsem se nevnímat spoušť kolem sebe. Dešťové kapky dopadaly na má ramena a dotvářely tak ponurou atmosféru bitevního pole. Všude byly části zbroje a kusy bitevních droidů. Těla již byla naštěstí odvlečena. Po bojišti se procházeli i chudí obyvatelé sbírající šrot, kvůli výdělku. Stále ještě tu bylo několik vojáků republiky, takže jsem se mohl přeptat, co se stalo. Připravil jsem si datapad a vyrazil jsem jejich směrem. Marvenyah šla mlčky v mých stopách a rozhlížela se po bojišti. Poprvé jsem ji vzal s sebou, aby věděla, co má práce obnáší.
Má práce se jí zjevně nezamlouvala už od chvíle, kdy jsme na planetě přistáli. Celou dobu byla neobvykle potichu, oči měla vytřeštěné, vlasy zplihlé a make-up se jí roztekl po tváři. Přesto neztratila nic ze své krásy. Měla tělo twi’lecké tanečnice, obličej togrutské krásky a ten hlas – no prostě dokonalost sama.
U skupinky v bílé zbroji jsem se zastavil. Každá kapka, která dopadla na zbroj vojáků, vydala nepříjemné plesknutí. Nadechl jsem se a jednomu z vojáků jsem poklepal na rameno. Otočil se a k mému překvapení vypadal naprosto totožně jako druhý muž bez helmy. „Páni,“ vydechl jsem úžasem. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tupě zírám s pusou dokořán a vytřeštěnýma očima. Muži se rozesmáli a jeden z nich začal ochotně vysvětlovat, že jsou klony. Během výkladu jsem si opět uvědomil, že mi klesla brada, takže jsem zaťal zuby a soustředil jsem se, aby se to neopakovalo, přičemž jsem si zapisoval nové poznatky do datapadu pokrytého kapkami. Chvíli mi trvalo, než jsem všechny informace pobral.
„Dobře,“ řekl jsem po chvíli přemýšlení o nových poznatcích, „jsem Rell Tarkolai - válečný reportér - a rád bych se dozvěděl něco o průběhu bitvy.“
Klon s nárameníkem se mírně uchechtl: „Bylo to vostrý,“přeměřil si mě chladným pohledem, „nepřál bych ti to zažít. Nebylo to nic pro vyžle, jako jsi ty.“
Nyní jsem se mimoděk také přeměřil, měl pravdu. Oproti vojákům jsem vypadal jako klučina ve špatně padnoucím vodou-nasáklém plášti. Jeden z vojáků se trochu vzdálil a vypadal, že s někým mluví. Nikdo tam však nebyl. Nejspíš jsem ho pozoroval velmi zaujatě, neboť se za ním ohlédl i jeden z klonů, kteří zůstali ve skupině, a řekl: „Má v helmě zabudovaný komlink,“ poklepal si na přilbu, „v boji je to jednodušší než, když je připevněný na zápěstí.“
Pousmál jsem se nad svou neznalostí a zakroutil jsem hlavou. Poznamenal jsem si to do datapadu a ohlédl jsem se na přibíhajícího se vojáka. Před tím, než se zastavil, si sundal helmu a odhalil tak jizvu, táhnoucí se zpod levého oka přes tvář, zasahující až na horní ret. Pokaždé, když na jizvu dopadla kapka, objevil se mu tik v koutku levého oka. Zasalutoval a spustil: „Pane, právě jsem obdržel varování, že sem ze severozápadu míří droidi.“
Muž s nárameníkem pohlédl směrem k horám na obzoru: „Ze severozápadu? Jsou si jistí? Nic tam nevidím!“ Jeho chladný pohled vystřídal neúprosný žár, nasadil si přilbu a rychle zkontroloval zbraň. Totéž udělaly i zbylé čtyři klony.
Jeden z nich mě chytil za kabát a vláčel mě za kus skály, druhý tentýž manévr provedl s vystrašenou brunetkou. Náhle však padl výstřel. Klon vedoucí Marvenyah se zhroutil na mokrou zem a ostatní se ihned začali krýt. Má milá zpanikařila a zůstala stát jako přibitá.
Zatímco muži v bílé zbroji hledali, odkud výstřel přišel, já jsem vystartoval, popadl jsem Marv za ruku a běžel jsem s ní zpět k místu, kde jsme byli aspoň částečně chráněni. Lasery okolo syčely, jak na ně dopadaly kapky, ale jako zázrakem se nám všechny střely vyhnuly. Skryli jsme se za balvan, za nímž se krčil i jeden ze zbývajících klonů. Brunetka se posadila, ztěžka oddychovala, po tváři jí kanuly slzy a mísily se s dopadajícími kapkami deště. Neměl jsem čas se na ni soustředit, rozhlížel jsem se, jestli nás nemohou zasáhnout. Jediné, na co jsem myslel, bylo zachránit Marvenyah.
Mé oči pendlovaly mezi vojákem v bílé zbroji a okolní krajinou, sedící Marv jsem si příliš nevšímal, přesto jsem si nakonec sedl k ní, poté, co mě klon okřikl, abych nepřekážel. Usedl jsem vedle ní na promočenou zem, ale jen co jsem ji chtěl obejmout, abych ji uklidnil, ucukla. Vzal jsem ji za ruce a odhalil tak, že jí jeden z výstřelů prošel břichem. To není možné, jen to ne!
„Marv,“ smutně jsem kroutil hlavou a začal jsem ronit slzy. „Marv,“ opakoval jsem stále, „Marv, neumírej mi. Prosím, teď ne.“
Drobná brunetka zvedla ruku a pohladila mě po tváři. „Miluji tě,“ řekla.
„Já tebe taky,“ podařilo se mi říct mezi vzlyky. Naposledy jsem ji políbil na rty a poté zemřela. Zmizela z mého života, jako když se mlha rozplyne a vy zjistíte, že jste najednou sami. Seděl jsem vedle jejího těla a plakal jsem. Proč ona?

Myslím, že jsem buď přestal vnímat, nebo jsem rovnou ztratil vědomí, protože další co si pamatuji, je, jak se nade mnou sklání zbylé tři klony a diskutují, co se mnou. Pomalu jsem se nadzvedl a jeden z nich mi pomohl vstát.
„Jste v pořádku, pane Tarkolaii?“ přeptal se klon s jizvou.
„Ech, ano,“ fyzicky ano, psychika je něco jiného, „jsem.“
„Máte loď? Nepotřebujete odvést?“ zajímal se.
„Em, ano, mám loď,“ odpověděl jsem nepřítomně.
„Jste si jistý, že jste v pořádku?“ ujišťoval se ještě muž.
„Ano, ano jsem,“ přitakal jsem a otočil jsem se k odchodu.
„Pane,“ ozvalo se mi za zády, „co s ní?“ kývl bradou k tělu přikrytému látkou.
Pocítil jsem nával smutku a nedokázal jsem zadržet slzy. Odvrátil jsem se a jen jsem bezmocně máchl rukou. Odkráčel jsem směrem k zapadajícímu slunci - zkroušený a sám. Osud si se mnou nehezky pohrál.

***

Koukám z okna svého bytu v jedné z mnoha výškových budov zde, na Coruscantu. Vysoké věže halí nazlátlý opar pozdního odpoledne. Mrakodrapy vrhají dlouhé stíny jeden na druhý a rozmařile se koupají v té záplavě oslnivého jasu.
Vzdušné ulice ve Věčném městě nemají jen délku a šířku, ale i hloubku. Bezednou, závratnou.
V šikmých paprscích žlutého slunce se jimi proplétají tisíce vznášedel a speederů, bachratých náklaďáků i elegantních sporťáků a dotvářejí tak naprosto nezaměnitelný obraz města, jež vládne nejen světu, na kterém se nachází, ale takřka celé galaxii.
Rozhlížím se a nasávám do sebe tu nádheru. Užívám si ji.
Poslední sluneční paprsky dopadají na rudou, zakrvácenou podlahu. Každá kapka krve, stékající po konečcích mých prstů, mě příjemně hřeje, poté ji gravitace nechá spadnout a ona s tichým šplouchnutím dopadá na podlahu. Stále hledím na zlaté moře slunečních paprsků. Po tváři mi stéká slza a má kolena se podlamují. Pomalu klesám na zkrvavenou zem. Přede mnou se zjevuje Marvenyah - krásná jako vždy. Slyším její sladký, opojný hlas, jak mě volá…
Sbohem, světe…