Druhá série Mandaloriana má datum premiéry!
Druhá série Mandaloriana získává první oficiální trailer! No fakt! více »
Druhá série Mandaloriana má datum premiéry!
The Mandalorian se před rokem se svou 1. sérií dočkal zasloužené chvály a pozornosti diváků (ČSFD 85%), není tedy divu, že se okamžitě potvrdila druhá série. Rok uběhl celkem rychle a my se můžeme těšit na konkrétní datum, které si označíme v kalendáři více »
The Sims 4 se dočká expanze Star Wars: Journey to Batuu
Pravděpodobně znáte sérii The Sims a její poslední vydaný díl. The Sims 4, šest let stará hra, jejíž náplní je stavba domků a následné starání se o jejich obyvatele, Simíků. Právě tato hra se dočká dalšího rozšíření do řady, které je plně věnované Star Wars tématice. více »
Star Wars Squadrons a LEGO Star Wars: The Skywalker Saga na Gamescomu
Dnes začíná čtyřdenní videoherní akce s názvem Gamescom 2020. Jedná se o největší herní konferenci na světě, která v podstatě konkuruje akcím jako je E3. Letošní ročník se koná kompletně virtuálně a tudíž každý z vás může vidět nově zveřejněné herní trailery více »
Nový seriál Star Wars: The Bad Batch vyjde na Disney+ v roce 2021
Během příštího roku 2021 se můžeme těšit na vydání dalšího animovaného seriálu ze světa Star Wars, který bude dostupný přes streamovací službu Disney+. Tentokrát se jmenuje Star Wars: The Bad Batch. A o čem, že bude? více »

Pragmatik aneb Psané paměti povětšinou podmračeného Padawana IX

Reklama
Autor: Evelynne Storm
Přidáno:2. Listopad 2013 - 18:00
Přihlásit se k odběru

NEDĚLE, 17:00 odpoledne, ošetřovna

Nejsou žádné emoce, je jen klid.

Hm, velice moudrá a užitečná poučka. Její autor ale zřejmě nebyl každou chvíli zavřený na ošetřovně, jinak by zněla asi nějak takhle:

Nejsou žádné emoce, je jen klid; s výjimkou pobytu na lůžku během zotavování se z různých zranění a celé škály nemocí, známých i neznámých, od obyčejného nachlazení až po smrtelně nebezpečný virus. Tak.

Mám chuť jít přepsat jediský kodex. Novelizace jsou přece běžná věc!

Tedy všude jinde. Náš Řád si bohužel potrpí na tradice.

Nevím, čím to je, že jsem vždycky tak nevrlý, když mi něco je. Vím jen to, že stačí obyčejná rýma a moje sebeovládání je ve vážném ohrožení. Mračím se pak jako weequayský mechanik při směně a mám co dělat, abych se ovládl a nevrčel na všechny, kteří strčí hlavu do dveří, aby se zeptali, jak mi je.

Stačí, že vrčím na zdravotnický personál.

Nejvíc mě rozčiluje to zranění. Můj mistr tvrdí, že jakákoli podoba drobného utrpení je jenom prostředek Síly, jak nás pomocí vhodné lekce potřebně poučit do dalších dní našeho života a předejít tak mnohem většímu utrpení, které by jistě nastalo, nebýt předchozího poučení.

A tudíž vždy shledáme, že takové lekce jsou nám ku prospěchu a pro naše dobro.

Dobrá, no. Tak si to tedy shrňme, ať má mistr radost…

POZNATKY z mojí první a nedávno proběhlé mise:

Poznatek č. 1:

Co je horší než námezdní lovec?

Zamilovaný námezdní lovec.

Ponaučení plynoucí z poznatku č. 1:

Držet se dál od všech lovců, neboť nelze na první pohled poznat, zda jsou zamilovaní. (Nebo snad ano?)

Poznatek č. 2:

Co je horší než všichni námezdní lovci dohromady, včetně těch zamilovaných?

Aurra Sing.

Ponaučení plynoucí z poznatku č. 2:

Držet se dál od Aurry Sing. Ta se naštěstí poznat dá.

Poznatek č. 3:

Hrabě Dooku není ve dvě ráno tak bystrý jako obvykle.

Ponaučení plynoucí z poznatku č. 3:

ZAPAMATOVAT SI! – může se hodit.

Poznatek č. 4:

Svůj deník bych měl mít u sebe za všech okolností.

Ponaučení plynoucí z poznatku č. 4:

Jaké ponaučení? Tohle vím už dávno. Jenom jsem získal další důkaz, který to potvrzuje.

Poznatek č. 5:

Nejsem Anakin Skywalker.

Ponaučení plynoucí z poznatku č. 5:

Nelétat se stroji, které jsem nikdy předtím nepilotoval!

Poznatek č. 6:

Žádná bezvýchodná situace není tak bezvýchodná, jak se na první pohled zdá.

Ponaučení plynoucí z poznatku č. 6:

Každá bezvýchodná situace má nějaké východisko.

Poznatek č. 7:

Námezdní lovci nejsou zdaleka tak inteligentní, jak se traduje.

Vlastně ani zblízka ne.

Ponaučení plynoucí z poznatku č. 7:

Námezdní lovci nejsou zdaleka tak inteligentní, jak se traduje.

A zblízka už vůbec ne.

Poznatek č. 8:

Síla nás vede na každém kroku.

Ponaučení plynoucí z poznatku č. 8:

Všechno, co říká Mistr Yoda, je pravda. Dávat větší pozor, když mluví!

A poslední, VELMI DŮLEŽITÝ poznatek:

Zabraci mívají na hlavě rohy.

Ponaučení č. 1 plynoucí z velmi důležitého poznatku:

Nikdy se neprat se zabrakem.

Ponaučení č. 2:

Když už se musíme prát se zabrakem, nevolíme boj holými pěstmi.

Ponaučení č. 3:

Když nelze jinak a musíme se se zabrakem prát holými pěstmi (třeba proto, že náš světelný meč je v řídicí místnosti lodi, na které se se zabrakem pereme), snažíme se ho nemlátit do hlavy.

Ponaučení č. 4:

Když už nezbývá jiná možnost a musíme zabraka udeřit i do hlavy, vyhneme se oblasti, kde má rohy.

Ponaučení č. 5:

Pokud nedbáme ani na jedno z předchozích ponaučení, není divu, že jsme si právě probodli ruku.

Tak. Shrnuto.

Mistr se určitě plete. Možná mi něco uniká, ale já pořád nevidím souvislost mezi mou probodnutou rukou a tím, co je pro mě dobré!

Navíc jsem si probodl pravačku. Jako by už tak nebyla na ošetřovně příšerná nuda, první dva dny jsem strávil tím, že jsem civěl na deník a nemohl si do něj nic napsat. Další dva dny jsem se učil psát levou rukou, abych mohl přestat civět a něco napsat.

Buď je to normální, že netrénovaná ruka nemá cit pro pero a úhledné písmo, nebo je moje levá ruka extrémně levá.

Vlastně bych tenhle zápis ani nemusel šifrovat.

Tohle po sobě stěží přečtu i já sám.

Protože mi teprve dneska, po čtyřech dnech ležení, můj ošetřující lékař povolil procházku, neváhal jsem a hodlal jsem této možnosti využít co nejdřív. A i když mi povolil procházku pouze krátkou a výhradně po prostorách Chrámu, je to lepší než nic. Obzvlášť, když se na něm podobné protažení mých od ležení ztuhlých svalů snažím vyhádat už od pátku.

Hořečnatě mi vysvětloval, že bych si měl uvědomit, že tady neležím s probodnutou rukou, ale především s naraženými žebry a otřesem mozku.

Já jsem mu zase se stejným zápalem vylíčil, že pobyt na lůžku sice zmírnil moje bolesti žeber, ale začalo mě bolet všechno ostatní.

Vážnou a na vědomí vůbec nebranou stížnost jsem zakončil podrobným popisem toho, jak moc se dokáže nudit i pacient s otřesem mozku, zvlášť když si nemůže psát do deníku a všechny holocrony, které mu do pokoje natahal jeho mistr, už přečetl.

Ani tohle lékaře neobměkčilo a podle jeho nechápavého výrazu jsem usoudil, že na ošetřovně nikdy neležel víc jak dva dny, a taky nikdy neměl mistra, který by mu nosil holocrony.

Mohl jsem na něj zkoušet lecjaké argumenty a mohl jsem vrčet sebevíc, ale nic s ním nehlo.

Nevím, o co přesně takovým lékařům jde, ale dobro pacienta to rozhodně není.

Navíc jsem přece Jedi; sám dokážu určit, kdy jsem v ohrožení života, a kdy se můžu bez rizika projít.

(Ano, i tohle jsem zkoušel. A nezabralo to.)

Nejdřív jsem se zarazil, když mi s tou dobrou zprávou vrazil do pokoje, ale na nic jsem nečekal. Ještě aby mě podrazil a rozmyslel si to!

Dorazil jsem tedy oběd a vyrazil z pokoje.

Ve dveřích jsem narazil na pomocnou sestru a omylem jí z ruky vyrazil nějakou pipetu, či co to bylo.

Taky by mohla uhnout, když vidí, jak se potácím!

Jej… já to řekl nahlas.

Nejdřív se urazila, a pak za mnou vyrazila s nadáváním, že když se tedy tak potácím, měl bych zůstat v posteli a nevyrážet na procházky, nevrážet do chrámových zaměstnanců, natož je urážet a vyrážet jim z rukou pipety. Či co to bylo.

Možná teploměr.

To už jsem si ale razil cestu chodbou plnou malých ratolestí, nevšímaje si zaražených pohledů těch, které jsem cestou porazil.

Taky by mohli uhnout, když vidí, jak se potácím!

Kdepak. Všichni do jednoho patří do nepočetné a napříč galaxií nesmírně vážené skupiny osob citlivých na Sílu, ale pud sebezáchovy? Ten mají nulový.

Ideální předpoklad pro život Jedie, na druhou stranu.

Nedbaje paniky a čirého děsu, který se jim odrazil v očích, prorazil jsem improvizovaný zátaras sestavený z chrámových lékařů.

A narazil si při tom loket.

Tímto jsem ale porazil všechny zbývající odpůrce mého záměru se projít, a tudíž jsem už na žádný další odpor nenarazil.

Stejně bych ho odrazil.

Urazil jsem kus cesty a dorazil k Fontánce míru, abych si tam orazil, ale když jsem vyrazil směrem k jedné z mramorových laviček, překvapením jsem se zarazil.

Ten výjev mě málem porazil.

Fontánka vypadala jako vždycky. Nádherně.

Stojí v místě, kde se kříží dvě široké chrámové chodby, uprostřed kruhového atria obráceného do zahrady. Pootevřenými okny sem vanul příjemný jarní větřík vonící snad všemi květy, které jen v zahradě jsou, a skrz mozaikovitě vykládaná vitrážová okna sem pronikaly sluneční paprsky barevné jako duha a vesele tančily na vodní hladině, která se pak jejich přičiněním třpytila jako nejrůznější drahokamy.

Jako obvykle by mě zcela uchvátila, kdyby ale pod ní kdosi neseděl.

To by normálně nevadilo, přece jen si celou Fontánku nenárokuji pro sebe, jenže ten někdo mi byl povědomý.

To by taky nevadilo, v Chrámu znám kdekoho, ale tohoto návštěvníka bych tu teď rozhodně nečekal.

Popošel jsem kousek blíž, abych zjistil, jestli je to opravdu on, nebo jsem se jenom spletl.

Nespletl.

Blonďaté vlasy trčící na všechny strany důsledkem dorůstání nešikovného padawanského sestřihu prozrazovaly poměrně nedávno jmenovaného rytíře Jedi. Zaujatě si četl v nějakém datapadu a zřejmě vůbec nevnímal okolí. Atletická postava a jasně zelené oči by mu samy o sobě zajistily přízvisko „pohledný“; doplňoval je ale ještě zářivý úsměv, který se ukázal, když se dotyčný mimoděk usmál nad datapadem. K tomu se ještě ležérně opřel zády o opěradlo lavičky, na které seděl, s nedbalou elegancí sobě vlastní si prohrábl vlasy, a já měl jasno.

Nejsou žádné emoce, je jen klid, znělo mi v hlavě pořád dokola.

Nejsou žádné emoce, je jen klid.

Jen klid, Daimone. Jen klid.

Jenom klid.

Klid.

Do háje s klidem!

„Finley!“ zaječel jsem do majestátního ticha Chrámu a v rytmu ozvěny, která můj vřískot nesla klenbami přes celé patro, jsem rázoval vstříc našemu věhlasnému jasnovidci.

Blonďák sebou trochu trhl. Zřejmě nečekal, že tady na něj bude někdo takhle řvát.

Vlastně myslím, že ani původní stavitele Chrámu nenapadlo, že se tady bude někdy takhle řvát.

No co, zase na druhou stranu je tady tak výborná akustika, že by byla škoda ji občas nevyužít.

I já sám jsem se vyděsil, když se můj jek odrazil od stěn a vrátil se ke mně. Přece jenom čtyřdenní pobyt na lůžku udělá s hlasem svoje.

A tohle znělo, jako když se nemrtvý z hororového holofilmu sápe po své oběti.

Co se pudu sebezáchovy týče, Finley na tom není o nic líp než ostatní. Ani se nestačil dát na útěk, a už jsem se před ním zhmotnil v celé své nasupenosti.

„Hyuen?“ vykoktal překvapeně, zatímco jsem si ho zlostně měřil a snažil se popadnout dech.

Čtyřdenní pobyt na lůžku udělá s kondičkou svoje.

Už jsem se nadechoval, že mu hezky od plic sdělím své mínění o něm i jeho pitomých vizích, ale Finley se vzpamatoval dřív.

„Hyuene, kámo, ani nevíš, jak rád tě vidím!“ zářil. „Tvoje počínání během mise se stalo předmětem většiny rozhovorů! Všude se o tobě mluví s velkým uznáním. Zabodoval jsi, brácho!“

Cože? O mně se mluví? A s uznáním?

No jo, vlastně. Čtyřdenní pobyt na lůžku. S informovaností udělá svoje.

„Včera večer jsem přiletěl do Chrámu, ani jsem se nestačil zeptat, co je nového, a už jsem slyšel o vašem úspěchu. Ty i oba mistři jste zaváleli, kámo,“ mlel dál Finley. „Prý jsi ale skončil na ošetřovně, s otřesem mozku a zlomenou rukou, nebo co – to je mi líto, kámo… ale stejně, je to úspěch! Mám z toho takovou – prosílu! Kde jsou moje způsoby? Posaď se, kamaráde, ať to s tebou ještě nesekne, jsi nějaký bledý. No, sedni si! Nemám ti donést něco k pití?“

Tohle mě úplně vykolejilo. Jak jeho vřelý přístup, nepředstíraná radost a ohleduplnost, tak jeho neskrývané nadšení, že mě vidí.

Moc jsem se na něj chtěl zlobit. Opravdu moc. Ale najednou byl všechen vztek ten tam.

Tak jsem jenom naprázdno sklapl, abych na něj nezíral s otevřenou pusou, a jako v mrákotách se sesunul na lavičku, kterou mi Warren uvolnil.

„Dal bych si vodu, díky,“ poslal jsem ho pryč.

Potřeboval jsem být chvíli sám, všechno si ujasnit, vstřebat. Nejen fakt, že Warren Finley, kterému jsem málem vyhlásil krevní mstu, a který by vzhledem ke svým schopnostem mohl právem nosit nos nahoru, se ke mně chová tak mile; potřeboval jsem se srovnat se všemi událostmi posledních dní.

„Nebo radši čaj!“ zavolal jsem za ním ještě.

Tohle bude na dlouho.

Když Finley připlachtil zpátky i hrníčkem čaje, ze kterého se lákavě kouřilo, byl jsem už úplně klidný a schopný racionálního uvažování.

„Nezeptal jsem se tě, jaký ten čaj máš rád,“ omlouval se Warren, když mi podával hrníček, „tak jsem ti uvařil ovocný. Ten mají rádi všichni.“

Jo. Až na mě.

Mohl jsem si říct o zelený čaj, přesně tak, jak ho mám rád - zalitý vodou, která bude mít přesně 80 stupňů, dvě minuty louhovaný, se lžící medu a čtyřiadvaceti kapkami citronové šťávy – ale zase tolik času o samotě jsem nepotřeboval.

„Díky,“ procedil jsem skrz zuby svou vděčnost a zadíval se na jedovatě červenou tekutinu, ve které ještě plavaly kousky ovoce.

Tenhle čajový vynález asi nikdy nepochopím. Když se chci napít, napiju se. Když se chci najíst, najím se. Ale co má být tohle? 2v1??

„Díky,“ zopakoval jsem a opatrně pohnul lžičkou. Tím jsem zvířil semínka, která byla na dně. Bezva.

„Spoustu věcí o vaší misi jsem už slyšel,“ začal Finley, „ale stejně bych si to rád poslechl i od tebe, pokud jsi tedy ochotný se se mnou podělit o své dojmy.“

„Jo… klidně,“ broukl jsem. Aspoň ten čaj mezitím vystydne a já budu mít výmluvu, díky které se vyhnu jeho pozření. Hrnek jsem pro jistotu postavil vedle sebe na mramorovou lavičku, aby stydl rychleji.

Vyprávěl jsem Warrenovi o infiltraci mezi návštěvníky hospody U Výtržníkova žvance, o následném odhalení mojí osoby Aurrou Sing, nezvládnutém řízení speederu, uvěznění na lodi námezdních lovců, deníkovém plánu, jednání s hrabětem Dookuem a konečně i o přepadení lodi lovců mistry spolumisionáři na základě mého plánu a výpočtů.

Finley mě celou dobu zaujatě poslouchal. A zářil jako sluníčko.

Asi umím hezky vyprávět.

„To je… úžasné,“ blábolil Finley pořád dokola. „Mám z toho takovou radost, že to takhle dopadlo! Ale ne… jsem tak neomalený! Nechal jsem tě celou dobu mluvit a požadoval další a další informace a tobě tady málem vystydl čaj! Honem si ho vypij, příteli, než ti vychladne docela!“

Tomu taky nic neujde…

„To je v pořádku, mně to ne-,“ snažil jsem se.

„Ani náhodou! Jenom pij! Je výborný.“

Pochybuju.

„A udělá ti dobře.“

Zamlel jsem lžičkou. Zvedla se vlna semínek. Pochybuju.

Bohužel mi pod Finleyho starostlivým dohledem nezbylo nic jiného než se skutečně napít.

Ovoce jsem přecedil přes zuby, ale ta semínka mi drhnou v krku ještě teď.

„Proč mám dojem, že z toho úspěchu nemáš takovou radost, jakou bys měl mít?“ zeptal se mě po chvíli Warren a zatvářil se nezvykle vážně.

Taková změna mě překvapila. A jeho otázka neméně.

„Radost? Co to plácáš? Z čeho bych asi tak měl mít radost?“ spustil jsem pro změnu já. „Z toho, že nejsem schopný splnit misi bez problémů? Z toho, že jsem se málem zabil? Z toho, že jsem se nechal chytit námezdními lovci? Nebo že jsem si kvůli vlastní hlouposti probodl ruku?“

Nedokázal jsem to zastavit. Chrlil jsem na něj všechno, co se mi poslední dobou honilo v hlavě. Všechno, co mě trápilo. Ani svému mistru jsem se nesvěřil. Nešlo mi to. A teď ze mě slova prýštila sama od sebe a jako nezadržitelný vodopád se snesla na hlavu tomu nejnepravděpodobnějšímu posluchači.

Ale zřejmě to bylo to, co jsem potřeboval. Ne se snažit uklidnit a potlačit svoje emoce, ale naopak ze sebe všechno dostat ven. Vyzpovídat se.

Někomu, kdo má zájem naslouchat.

„Daimone… “ povzdechl si Warren, „proč černobílé věci vidíš černě? Poloplnou sklenici poloprázdnou?“

„Eh?“ nechápal jsem.

„Proč se zabýváš tím, co se nepovedlo, místo toho, aby ses radoval z toho, co jsi dokázal? Vždyť vaším úkolem bylo pouze zjištění bližších informací o atentátu na kancléře. Ale vy jste místo toho atentátu zcela zabránili! Dopadli jste všechny lovce, kteří za ním stáli, a díky vám teď sedí ve vězení!“

„Všichni ne. Sing zdrhla,“ připomněl jsem.

„Ta zdrhne vždycky,“ mávl rukou Finley. „Typické chování takových lovců. Na loď vtrhnou dva ozbrojení Jediové, osvobodí třetího, a jakmile začnou mít v boji navrch, tihle zbabělci se vypaří do jediného únikového modulu a svoje kumpány nechají na lodi. A záhy i shnít ve vězení. Ale to je jedno. Uvědomuješ si, že jsi dokázal mnohem víc, než se po tobě žádalo? Zachránil jsi život kancléře Palpatina. A nestalo by se to, kdyby ses nenechal tak hloupě chytit, jak ty říkáš. Nestalo by se to, nebýt TEBE.“

„Ne. Nestalo by se to, nebýt tvojí vize,“ oponoval jsem. Ať jsem se snažil sebevíc, do hlasu se mi vkradl náznak rozhořčení. Warren si ho musel všimnout a muselo mu dojít, že ho svým způsobem viním ze všeho, co se stalo, že v něm vidím původce celé mise, i když dobře vím, že to tak není.

Taktně to přešel.

„Daimone, asi ti to nedochází,“ mínil Finley, „ale udělal jsi na všechny velký dojem. Mistři z Rady mi včera nadšeně děkovali a mluvili jen o tobě.“

Tak počkat. Když má Finley noční můru o vybuchujícím Palpatinovi, jde se s úkolem za mnou, a když ho já splním, jde se s díky za Finleym? Zatraceně, co je tohle za systém?!

„Eh?“ žádal jsem vysvětlení.

„Asi se ptáš, proč nepřišli poděkovat tobě…“ uhodl Warren. „No, podle všeho čekají, až ti bude trochu líp a budeš v… řekněme… přívětivější náladě.“

Aha. Tak mého nemocenského rozpoložení se bojí už i Nejvyšší Rada. To jsou věci.

ZAPAMATOVAT SI! – může se hodit.

„Když nechtějí, abych byl nepříjemný, nemají mě posílat na takové mise, kde si můžu probodnout ruku,“ zabručel jsem. „A proč vůbec já? Jiní Jediové by to určitě zvládli taky.“

„To si právě nemyslím,“ odporoval Finley. „Všechno má svůj důvod, Daimone. Ty jsi tam měl být. A poslali tě tam proto, že jsem jim to poradil já.“

?!

Kodex nekodex, měl jsem chuť ho praštit.

A neudělal jsem to jenom proto, že by to vzhledem k mému zranění bolelo víc mě než jeho.

„Eh?!“ prskal jsem.

„Než mě začneš obviňovat, nauč se černobílé věci vnímat i z jejich bílé stránky,“ řekl Warren klidně a zvedl se z lavičky. „Pokud ani potom nezměníš názor na moje počínání, bude mi to líto, ale budu respektovat tvůj postoj. Pokud ho ovšem změníš, můžeme být přáteli.“

Usmál se. „Měj se, brácho.“

S těmi slovy se otočil a odcházel pryč.

A já se opět nezmohl na nic jiného než zírat za ním s otevřenou pusou.

Teď už asi hodinu ležím v posteli a přemýšlím nad vším, co mi Warren řekl.

Uznávám, že na tom něco je. Černá, bílá, poloprázdná, poloplná…

Hm.

Dobře. Odteď se budu snažit svět vidět jako hrníček ovocného čaje.

Ten je vždycky plnější, než bych si přál.

Ohodnoťte povídku:
Podrobné statistiky...
10 hvězd
10 hlasů
9 hvězd
3 hlasy
8 hvězd
0 hlasů
7 hvězd
0 hlasů
6 hvězd
0 hlasů
5 hvězd
0 hlasů
4 hvězdy
1 hlas
3 hvězdy
0 hlasů
2 hvězdy
0 hlasů
1 hvězda
0 hlasů