Pragmatik aneb Psané paměti povětšinou podmračeného Padawana VII

Velice dobře si uvědomuji, že předcházející díl jsem zveřejnila před více než dvěma měsíci, a takovou pauzu již lze pokládat za ostudný a těžko odpustitelný prohřešek; přesto drze doufám, že mi bude odpuštěno, neboť časová mezera nebyla způsobena mým nezájmem o Vás, nýbrž přílišnou zaneprázdněností, která mi sebrala i můj volný čas.

Sama doufám, že takový stav byl pouze výjimečný, a že se Vám opět budu moci plně věnovat (s tím souvisí i pročítání Vašich povídek).

A ještě drzeji doufám, že si pamatujete, co se stalo v minulém díle... :D

Přeji všechno dobré a příjemnou zábavu při čtení,

Vaše Evelynne

STŘEDA, 01:42 ráno, vězeňská cela

A do pytle.

Tak tohle v plánu nebylo.

Na první pohled by se možná zdálo, že je vše v pořádku. Jsem na lodi se svými novými přáteli námezdními lovci, právě letíme hyperprostorem a máme namířeno na planetu Serenno, abychom tam uzavřeli nebývale výhodný obchodní kontrakt. Všechno je tedy jak má být.

Ovšem až na jeden drobný detail. A sice, že na již zmíněné lodi námezdních lovců právě letící hyperprostorem se nenacházím z vlastní iniciativy, nýbrž zcela proti své vůli.

Abych to upřesnil, jsem zavřený ve vězeňské cele.

A nemám světelný meč.

Sebrali mi i komlink.

A ten obchod není nic jiného než předání „toho zatracenýho jediskýho šmíráka“ hraběti Dookuovi, protože „ten už ví, jak z Jediů vypáčit ta jejich tajemství.“

Výborně. Přišel jsem z nájemných lovců vytáhnout nějaké tajné informace ohledně atentátu na kancléře, a místo toho budou tajné informace vytaženy ze mě.

Jo, jo. Kdo jinému jámu kopá…

Jenže Padawanům se obvykle příliš důvěrné informace nesvěřují, a já tudíž nevím nic, co by se mohlo Dookuovi byť jen zdaleka hodit.

Nezbývá mi tedy než doufat, že si to milý hrabě uvědomí dřív, než mě stihne umučit k smrti.

„Tak tohlenc je naše nová posila!“ zahlaholil U Výtržníka před několika málo hodinami značně podnapilý nájemný lovec, když jsem se k němu asi po čtvrtém zavolání konečně došoural, a on mě tak mohl představit svým kumpánům.

Bylo to dalších pět značně vyzbrojených výkvětů společnosti. Dva twi’leci, rodian, zabrak a člověk. Co se alkoholu týče, za svým druhem nezůstávali pozadu; v ruce drželi skleničku nějaké pálenky, z plných plic vyřvávali jakousi odrhovačku a pohupovali se při tom do úplně odlišného rytmu.

Vskutku strašliví a respekt budící vrahouni.

Jakmile ale zaslechli zmínku o novém potenciálním kolegovi, okamžitě zmlkli a blažený výraz byl ten tam.

„Posila? Vo čem to mluvíš?“ divil se rodian. Ostatní jen zmateně těkali očima střídavě na mě a mého objevitele. Ten si ale jejich reakcí nehodlal kazit radost.

„Posila je vod slova posílit, hňupe. Posila posiluje. A tohlenc je naše posila!“ zopakoval vesele a s těmi slovy mě bratrsky plácl po zádech. Což v jeho stavu znamenalo omračující ránu, po které jsem se několik vteřin nemohl nadechnout.

„Dyť já vim, co je to posila, Sarastere!“ odsekl rodian dotčeně. „Jen bych řek, že ti asi přeskočilo! Proč vůbec ňákou posilu sháníš?“

„Protože šéfová bude mít narozeniny a nesnáší bonboniéry,“ prohlásil Saraster.

Tak teď jsem se pro změnu tvářil zmateně já. A jako ten večer už po několikáté, musel jsem si přiznat, že logice námezdních lovců prostě nerozumím.

A ještě víc mě mátlo, že tohle nanejvýš matoucí vysvětlení mate jenom mě. Lovci byli v obraze.

Z toho by se jeden pomátl.

Nakonec jsem z jejich hovoru pochopil, že šéfová bude za několik dní slavit narozeniny a Saraster se jí chtěl zavděčit famózním dárkem, za který považoval nový samočinný blaster ráže 75. Prý není volně prodejný a těžko se shání. V blasterech se sice moc nevyznám, ale vůbec bych se nedivil, kdyby taková zbraň už nebyla zákonem povolená.

Sarasterovy naděje na velkolepé obdarování šéfové ale záhy pohasly, když si před necelými dvěma rotacemi nejnovější blaster ráže 75 pořídila sama. Zničený Saraster tak zůstal bez nápadu na dárek, a protože tonoucí se stébla chytá, jakmile se šéfová zmínila, že na provedení vraždy kancléře Palpatina možná bude potřeba o jednoho zloducha navíc, Saraster nelenil a jal se jí okamžitě nějakého shánět.

Jako jediný, samozřejmě, protože ostatní lovci jeho potřebu se zavděčit nesdíleli a raději doufali, že se celá věc promlčí, aby se s nikým dalším nemuseli dělit o zisk.

Saraster ale zřejmě staví zájmy šéfové nad svoje vlastní. A slovo MOŽNÁ v jejím sdělení asi přeslechl.

Řekl bych, že schválně.

„Tak co na něj říkáte?“ vyzval své přátele Saraster a významně pozvedl obočí. Lovci si mě jako na povel začali velice pomalu, důkladně a značně nepříjemně prohlížet. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat a jak bych se měl chovat.

V Chrámu nám říkali, že v takových situacích máme odstranit všechen strach a obavy a chovat se přirozeně a úplně stejně jako obvykle. Tak z nás nebude čišet nervozita a napětí a lépe si udržíme dojem vyrovnanosti, ať už se uvnitř cítíme jakkoli.

Tak jsem se choval jako obvykle. Jenom jsem tam stál a vydatně se mračil.

Po chvíli se ozval první z lovců.

„Ňákej moc mladej,“ namítl.

„A podezřele střízlivej!“ přidal se druhý.

„A taky ňák nasranej…“ upozornil třetí.

„To proto, že je střízlivej,“ mávl rukou další.

Ach jo. Tohle nejspíš budu mít na talíři do konce života. Ani většina Jediů nedokáže přejít můj obličej bez komentáře.

Akorát, že ti alespoň volí kultivovanější výrazy.

Pod tíhou narážek a s vidinou, že nová posila neudělá šéfové takovou radost jako blaster ráže 75, se Saraster rozhořčeně napřímil a začal mě bránit.

„Nasranej je. Ale na kancléře a to se nám hodí. Střízlivej je proto, že se furt nalejvá džusem a takhle mladej vypadá jen kvůli tomu osvětlení tady,“ sypal ze sebe jeden odzbrojující argument za druhým a já raději začal pomocí Síly hledat nouzový východ.

V tuto chvíli se totiž nezvratně potvrdilo moje podezření, že můj zastánce je idiot.

A není sám. Ostatní lovci se nad těmi nesmysly vůbec nepozastavili.

Zajímalo by mě, kde mistr přišel na to, že námezdní lovci jsou inteligentní. To bych tedy opravdu rád věděl.

Nebo jsou možná inteligentní, když zrovna nemají v krvi dvě promile. Taky možnost.

„Hele, a co seš vůbec zač?“ otázal se mě jeden z twi’leků.

„Je to novinář,“ předběhl mě Saraster. „Kvůli Palpatinovi ztratil fleka a teď mu to chce jaksepatří vrátit.“

„To je sice hezký,“ protáhl twi’lek, „ale my potřebujem zkušený zabijáky a ne ňákej vodpad vod novinářů, ať už je pomstychtivej sebevíc.“

„Bude se nám hodit,“ trval na svém Saraster.

„Ale jo, vo tom nepochybuju. Třeba ti napíše ňákej pěknej nekrolog, až tě šéfová vodpráskne za to, cos jí přived.“

Na to se všichni lovci hlasitě rozesmáli.

Není nic lepšího, než když se všichni baví na váš účet.

A ještě ke všemu o vás mluví ve středním rodě.

Takhle náročný den jsem ještě nezažil. Ráno jsem byl archivním poskokem Mistryně Jocasty Nu, k večeru Padawanem vyslaným na misi Radou Jedi, kterou můj názor na věc vůbec nezajímal, potom jsem byl obávaným kriminálníkem v MHD, fanouškem kluzáků, nedávno propuštěným novinářem a teď jsem zase dárek k narozeninám.

Skvěle.

Myslím, že nějak takhle se pěstuje schizofrenie.

A to jsem ještě netušil, že to zdaleka nejsou všechny role, které ten den ještě stihnu vystřídat.

„Proč jí nedáš třeba kytku?“ zabručel jsem rozmrzele.

„Kytku? Zbláznil ses?!“ zděsil se Saraster. „To si jeden trouba zkusil. Dal jí modré chridélie, že prej aby se jí hodily k pleti, blbec, a skončil s prostřelenou nohou!“

„Jo, vole, tohle nikdy nedělej!“ varovali mě důrazně i ostatní.

Raději jsem už nic neříkal. Psychologii a logice námezdních lovců přece nerozumím.

Až do této chvíle jsem považoval za obecnou a léty prověřenou pravdu, že ženy rády dostávají květiny, i když nikdo nechápe proč vlastně.

Zřejmě to ale neplatí o námezdních lovkyních.

Námezdní lovci se vůbec vymykají všem psychologickým principům.

Navíc musím uznat, že pro tak praktickou ženu, jako je námezdní lovkyně, přece jen nebudou zrovna květiny, jejichž jedinou funkcí je sladkou vůní zamořit celý pokoj a potom zvadnout, tím nejvhodnějším dárkem.

Začínal jsem rozumět Sarasterově frustraci pramenící ze složitého hledání daru, kterým by se zavděčil. Zároveň jsem ale také začínal mít dojem, že mu na šéfové záleží.

A to víc, než by bylo bezpečné, aby muži záleželo na ženě, která má ve zvyku svým potenciálním nápadníkům střílet do noh.

A zvlášť teď, když přešla na větší ráži.

Čím víc jsem o ní slyšel, tím méně jsem ji chtěl poznat. Zpočátku ve mně převládala zvědavost, kdo ta záhadná šéfová je, postupem času ale mou zvědavost nahradil rozum, který mi říkal, že bych se měl ztratit. Má blaster ráže 75, nesnáší bonboniéry a kvůli kytkám střílí po lidech. Jo, a má modrou barvu kůže. Asi nějaká twi’lečka.

Twi’lečka s blasterem ráže 75.

Navíc mi nemohlo uniknout, že se jí všichni bojí a mají k ní velký a pravděpodobně i vynucený respekt.

Není divu. Má blaster ráže 75.

Rychle jsem zhodnotil situaci. S výjimkou Sarastera mě námezdní lovci mezi sebe nepřijali a měl jsem mizivou šanci, že šéfová bude jiného názoru.

Podle všeho spíš hrozilo, že mi prostřelí nohu.

Blasterem ráže 75.

Nebo kvůli mně zastřelí Sarastera, a to bych nerad. Přece jenom mě zachránil před hrozbou žaludečních křečí, které by, nebýt jeho zásahu, způsobila místní specialita vydávaná za hranolky.

A taky mě zbavil drogového dealera.

Tak jsem se tedy smířil s tím, že informace o útoku na kancléře budu muset zjistit jinak, a začal vymýšlet výmluvu, se kterou bych se mohl vypařit dřív, než tady někomu půjde o život, když vtom jsem ucítil zvláštní změnu v Síle a automaticky jsem zpozorněl.

Něco se blížilo.

Okamžitě jsem se ponořil do Síly a sledoval okolí. Čas se zpomalil, ucítil jsem vnitřní klid a naladil se na jemné nuance, jakými Síla promlouvá.

Všude kolem sebe jsem viděl bavící se společnost, rozesmáté lidi rozličných druhů. Slyšel jsem útržky jejich rozhovorů, cinkání příborů od jídlem přeplněných stolů, slyšel jsem jejich dech i tlukot jejich srdcí. Všechny zvuky se smísily v ustálený hluk, který mi tepal ve spáncích rytmem všudypřítomné hudby produkované skupinou bithských muzikantů a jen sem tam ho přehlušil hlasitější smích či náraz skleničky o skleničku typický pro přípitek.

Vnímal jsem jejich pocity i barevná energetická pole jejich těl, jak se neustále propojují, slučují, rozpínají, a naplňují tak místnosti téměř hmatatelným duchem místní atmosféry.

U nedalekého stolu spadl příbor na podlahu. Barman přelil pití. Fanoušek kluzáků úlekem vyskočil a převrhl židli.

Viděl jsem jasné obrysy postav, jejich obličeje, rozeznával jsem jejich grimasy. Viděl jsem svého mistra, jak napjatě sedí na barové židli, viděl jsem Mistra Piella, jak vzhlédl od pazaaku a pozorně sleduje okolí.

Věděl jsem, že oba cítí totéž, co já.

Vysoká postava šéfové se nacházela už jen pár kroků od vchodu k Výtržníkovi. V jejím těle bylo rozpoznatelné soustředění Síly. Sice slabé, ale bylo.

A to znamená jen jedno.

Těsně předtím, než vstoupila dovnitř, jsem už věděl, s kým budu mít tu čest.

Aurra Sing svou modrou rukou prudce rozrazila dveře a překročila práh. V tom samém okamžiku se zarazila a pohledem plným obezřetnosti podezíravě přejela celou kantýnu. Celé to trvalo jen zlomek sekundy a málokdo by si toho všiml, ale její zaváhání, i když tak kratičké, bylo jasným signálem. Cítí soustředění Síly.

A je jen otázkou času, kdy přijde na to, že se to soustředění nachází ve mně a mých mistrech.

Věděl jsem, že mám nejspíš poslední možnost zmizet a už jsem se otáčel k odchodu. Vtom se ale naše pohledy setkaly a já jsem věděl, že to ví.

Tohle už je vážně k vzteku. Ze všech možných šéfových v galaxii musím narazit zrovna na tu jedinou, která byla kdysi cvičená v Síle.

Mistr Yoda tvrdí, že náhody neexistují, že je pouze Síla.

I Mistr Yoda ale musí uznat, že tohle není žádná Síla. Tohle je pech.

Aurra se samolibým úsměvem a dalšími dvěma lovci v patách zamířila k našemu hloučku. Neodpověděla na pozdravy jejích podřízených, ignorovala Sarasterovo radostné sdělení, že já jsem nová posila, která posiluje. Jenom na mě upřela dlouhý pohled svých zelených očí a s posměchem a chladnou krutostí v hlase nařídila: „Sejměte ho. Je to Jedi!“

Lovci, se kterými jsem si ještě před chvílí povídal se samým údivem nemohli vzpamatovat, ale jeden z pochopů Aurry Sing mi pohotově namířil blasterem přímo do obličeje. Na ostříleného a obávaného námezdního lovce zrovna nevypadal, ale ani takové není radno podceňovat.

Přece jenom by se mohlo stát, že se z těch dvaceti centimetrů trefí.

Náhoda je blbec.

A to i přesto, že podle Mistra Yody neexistuje.

Celým svým bytím jsem se upnul na Sílu. Přesně jsem vycítil, kdy lovec zmáčkne spoušť a v tom samém okamžiku jsem uhnul hlavou doleva a nahmatal svůj světelný meč, který jsem měl celou dobu rafinovaně schovaný pod širokou košilí.

Lovcova střela udělala díru do barové židle a jen těsně minula opilého devaroniana, který na ní seděl. V kantýně se zvedla vlna paniky.

Výkřiky lidí přehlušil bzučivý zvuk mé právě tasené laserové čepele a její jasně modré světlo ozářilo mé nepřátele.

Věděl jsem, že mistři mají dvě možnosti. Buď odhalí svou totožnost a přidají se k boji, nebo zůstanou skrytí, aby si i nadále udrželi výhodu důvěry ostatních lovců odměn a mohli mi pomáhat zpovzdálí.

Mistři zvolili druhou možnost. Cítil jsem v Síle jejich plnou podporu, vnímal jsem, jak Mistr Lui mi myslí otevírá dveře vedle barového pultu a Mistr Piell zase lovcům Sílou vyrazil zbraně z rukou tak šikovně, že nikdo nemohl pojmout sebemenší podezření, že jsem to nebyl já.

Okamžitě jsem zamířil k otevřeným dveřím. Mistři způsobili ještě několik dalších „nehod“, které jsem bohužel neměl možnost vidět, a které ještě znásobily paniku a značně tak zdržely námezdní lovce, kteří se vydali za mnou. Proběhl jsem skladem zeleniny k zadnímu východu, který vedl na rozlehlé parkoviště. Zamířil jsem k nejbližšímu speederu a několika chytrými triky, které nás učili v Chrámu, ho úspěšně nastartoval.

Lovci se vyřítili ven a začali po mě střílet. Některé střely mířily mimo, některé jsem musel odrážet mečem, dokud se mi nepodařilo se dostatečně vzdálit.

Lovci nečekali, aktivovali svoje speedery a vyrazili za mnou.

Speeder jsem nikdy neřídil. Zvolil jsem oblíbenou únikovou taktiku Mistra Skywalkera, která spočívá v tom, že v momentě útěku je úplně jedno, na co máte a nemáte pilotní průkaz. Prostě někde něco seberete a letíte.

Jak se to ovládá, zjistíte cestou.

Možná.

No, anebo taky ne.

Vymlel jsem se hned za druhou zatáčkou.

Jen díky jediským reflexům se mi podařilo ze speederu seskočit dřív, než s výbuchem narazil do zdi staré opuštěné továrny a dopadnout na zem ještě natolik šikovně, abych si nezlomil vaz.

I tak jsem ale upadl do bezvědomí.

A probudil se tady. Zavřený za silovým polem. Příšerně mi třeští hlava a mám docela ošklivě pohmožděná žebra. Naštěstí jsem si ale nic nezlomil a ani nemám prostřelenou nohu blasterem ráže 75.

Zatím.

Ačkoli se mi kličkování na speederu a následné ztracení se v coruscantských ulicích připadalo jako nejlepší provedení mého útěku, ukázalo se, že pokoušet se o prudké zatáčky se strojem, který neznáte, je chyba. Měl jsem prostě letět pořád rovně a doufat, že můj speeder typu SP 7931 bude rychlejší než speedery typu SP 7931 mých pronásledovatelů.

Možná by mi tímhle způsobem brzo došlo palivo, ale aspoň bych neomdlel.

A lovci mě samozřejmě nechali naživu, protože zajatý Jedi má pro Separatisty mnohonásobně větší cenu než mrtvý Jedi.

Jsem v háji.

Když jsem se probral, – počkat! Někdo sem jde…