Gabon Hek: díl sedmý - Krixův soud

Tythoon, chrám Jediů…

Toho večera foukal studený vítr ze severozápadu. Na obloze se třpytily hvězdy, některé měly své planety, jiné zase ne. Noc se stahovala nad džunglí, která pokrývala skoro celou pevninu planety. Byly slyšet zvuky nejrůznějších stvoření. Od nejmenšího hmyzu, až po největší šelmy, které na Tythoonu žily.
Mladá padawanka Vantilla vyhlížela z balkónu Tythoonského chrámu Jediů, který byl zbudován krátce po zničení toho coruscantského. Cítila se konečně po několika dnech dobrodružství opět svobodná a jakoby znovuzrozená. Měla pocit, jako by jí tato planeta byla něco jako domov, i když byla od malička cvičená v enklávě na Dantooine. Na balkóně stála už dobrou hodinu, a měla pocit, že by tam stát vydržela i další hodinu. Nebo dvě. Nebo tři. Byla prostě ráda, že je v bezpečí na čerstvém vzduchu.
Hlavou se jí vířily nejrůznější myšlenky a vzpomínky z dobrodružství minulého týdne. Na její poměrně nízký věk si toho prožila tolik, jako někteří Jediové za celý život. Byla uvězněna v pirátském táboře, při útěku zabila i jejich vůdce, cestovala na Devaron až z Vanqoru, kde se zotavila na sotva dvě hodiny, aby čelila útěku z planety podobné této. Ve společnosti dvou nájemných lovců z planety utekla, a potom cestovala na Tatooine. Právě to ji zarazilo. Devaron je planeta, která patří do části galaxie zvaná Kolonie. Přitom Tatooine není po cestě na Coruscant, nebo Dantooine, ale je na druhém konci galaxie. Kdyby více studovala mapy, nebo se jenom podívala na mapu v lodním počítači Gabon Heku, tak by nemusela být spolu s jejím přítelem Alvinem v táboře písečných lidí a potom bojovat se sithským vrahem.

Rada potom přišla na to, že sithové je museli na Tatooine čekat, a zabrak jménem Krix se svým pilotem je tam odvezl. Od doby, kdy podala radě Jedi svoje hlášení, proklínala svou hloupost, a většinu času, kdy byla na Tythoonu studovala mapy a učila se polohy planet a hyperprostorové trasy.
Ještě více jí zarazilo, jak daleko se ve skutečnosti Tatooine nachází od Dantooine. Nebýt toho, nejspíš by si neprožili den v imperiálním vězení na Damascus. Ale i přesto, že všechno dávalo nějaký smysl, jedna věc ne. Temný pán ze Sith, Darth Denai, jí a Alvina nechal naživu. To jí nedávalo smysl. Proč? Proč by se s nimi člen Temné Rady obtěžoval? Proč je vůbec nechal naživu? Když se na to zeptala svého mistra Rodvina, poskytl ji zvláštní odpověď: „Sithové jsou velmi nebezpeční agresoři. Je možné, že jen chtěl získat další stoupence tím, že vás otestoval ve svém zařízení, a zjistil, jestli máte dostatečné předpoklady na to stát se Sithy. Možná byste už nesloužili řádu, ale učili se umění temné strany síly, nebo byste byli mrtví.“
Ať to bylo jakkoli, rozhodla se tím prozatím nezabývat. Teď přemýšlela o aktuálním problému, a to co udělat s Krixem. Poté co přiletěli na loď Yorven, byl Krix přepraven do lodního vězení a poté cestou zpátky odveden do Coruscantského vězení pro válečné zločince. Gabon Hek, pašerácká loď po smrti jeho kolegy Sagrada byla zabavena. Pilot lodi Hoptun Siho se nachází ve stejném vězení jako Krix a čeká na zahájení Nejvyššího soudu Galaktické republiky. Vantilla si nebyla jistá, co bude dělat, až se tam dostane. Bude ho obhajovat nebo ne? V případě neúspěchu by dostal ten nejhorší trest – smrt. Krix byl velmi užitečný, a byla přesvědčena, že by měl být propuštěn. Ale to co dělal ty měsíce předtím, to by ho mohlo dostat do cely smrti. Byla nervózní a trochu se bála, že by mohla z nervozity říct něco, co ani není pravda. Tu myšlenku hned zahnala. Byla přeci Jedi. Neměla by se bát takových věcí. Její mistr ji vždy říkal: „Nemysli na konce, které jsou špatné ve chvíli, kdy by mohly nastat. Právě takové myšlenky vedou často k neúspěchu.“
Uklidnila se a zhluboka se nadechla. Zadívala se opět na hvězdy a na měsíce, které byly v tu chvíli vidět. Dodávaly jí zvláštní útěchu, že určitě nebude křivě svědčit. Nemohla se z toho nijak vyvléct a ani to neplánovala. Byla Jedi. Jediové neutíkají z boje, když nemusí. Tu myšlenku vyslovila nahlas, stejně jako dítě v enklávě na Dantooine.
Už byla úplná tma a obloha bez mračen, díky tomuž mohly svítit i ty nejvzdálenější slunce. Ještě jednou se zhluboka nadechla a rozhodla se, že je čas jít spát. Přeci jen byla unavená, i když by se dalo říct, že celý den se jen procházela před chrámem a sledovala jediské učitele, jak cvičí své studenty v ovládání Síly a soustředění. Šla krátkou chodbou, jejíž stěny byly žlutočerveně nabarvené s různými rostlinami a stromy. V každé chodbě viděla podstavec a z něho holografickou hlavu nějaké bytosti, jako twi´leka nebo nautolana. Když se ptala jednoho mistra, který si hlavu prohlížel, co znamenají, řekl ji, nebo si to alespoň představoval, že to jsou portréty rytířů, kteří pomáhali chrám vybudovat, nebo se jinak zapsali do historie svými skutky. Příliš se o to nezajímala. Stejně bude na Tythoonu jen krátce, ale vůbec by jí nevadilo, kdyby se tam měla vrátit.
Došla do velkého sálu, v jehož prostředku viděla nějaké sochy a velký holokron. Jeho koberce byly červené a trochu zaprášené od neustálého chození rytířů sem a tam. Byla na horním patře sálu, z něhož mohla sestoupit dvěma poschodími, které se stáčely v oblouku kolem velkých soch, které byly zbudovány kolem obrovského holokronu. Na horním patře byly také velké dveře, které vedly k zasedací místnosti rady Jedi. Prošla kolem dveří a odešla jinou chodbou ze sálu. Několikrát zabočila a došla do ubikací. Její pokoj jí byl přidělen na konci dlouhé místnosti vpravo. Natáhla ruku a mávla s ní před senzorem. Dveře se otevřely a ona vstoupila prvně do úzké chodby, a potom do pokoje.
Pokoj byl malý a útulný, což jí úplně stačilo. Byl ve tvaru čtvrtiny kruhu. Postel tvořila malou část a byla umístěna tak, že ten kdo na ni ležel, měl výhled z oken na rozsáhlou džungli. Pak tu byl malý stolek se dvěma židlemi. Skříně byly nalevo od postele na nejdelší straně pokoje. Okna byla dlouhá a poskytovala velký výhled na okolní přírodu. Vantilla byla příliš unavená na meditování, a tak si lehla a sundala si roucho a zula boty a přikryla se měkkými peřinami. Byl to příjemný pocit. Nebylo jí zima ani teplo. Stejně byla příliš unavená, aby nad tím přemýšlela. Teď už se snažila jen usnout a na nic nemyslet. Proto zavřela oči a téměř okamžitě usnula.

Ráno…

Vantilla se vzbudila za doprovodu budíku na stolku vedle postele. Snažila se vypnout nepříjemné tóny, které jí probudily. „Proč nemůže člověka probudit třeba šumění moře?“ říkala si. Vstala z postele a protáhla si ztuhlé svaly. Promnula si oči a oblékla jediské roucho, které nosila. Ve sklenici na stolku měla ještě sklenici s vodou. Zvedla ji a vypila až do dna. Začala vycházet z pokoje a najednou se zarazila. Dostala zvláštní pocit, že ji něco chybí. „Co to mohlo být?“ ptala se sama sebe. Najednou ucítila, že se dotýká studené podlahy v chodbě. „Boty!“, řekla si. Vrátila se do pokoje a nazula se. Možná jí ten budík způsobil více než jen bolest hlavy. Zahnala směšnou myšlenku a vyšla z pokoje.
Naproti ní šel její mistr. Vantilla se zastavila a pozdravila: „Dobré ráno, mistře.“
„Dobré ráno, Vantillo“ opětoval ji pozdrav.
„Proč jste tady?“
„Změnil se čas řízení.“
„Opravdu? A kdy se koná?“
„Za tři hodiny. Měli bychom vyrazit. Jsi připravená?“
„Ano mistře, jen…“ zarazila se. Něco jí pořád chybělo. Nevěděla, co by to mohlo být. Boty měla, roucho taky, světelný m… Světelný meč! To je ono, to co jí chybělo.
„Omluvte mě, jen si pro něco skočím.“
„Pro meč?“ zeptal se Rodvin.
„Ano! Jak jste to věděl?“
„Nemáš ho na opasku“ odpověděl jí.
Rychle spěchala zpátky do pokoje. „Hlídej si své věci, Vantillo“ řekla si sama pro sebe. Vzala polštář do ruky a tam ležel. Dvojitý světelný meč, který si sestavila na Tythoonu, potom co jí sithové vzali ten první. Krom nového vzhledu měl ještě pevnější materiál a krystal Sigil, který jí dal její mistr potom, co přežila ty hrůzy, které jí způsobili sithové.
Vyšla z pokoje a její mistr tam pořád čekal.
„Dáváš si načas“ řekl jí.
Vantilla nasadila zmatený výraz. Nechápala to. Vždyť to netrvalo déle než dvacet vteřin. Pak si vzpomněla, že její mistr jí vždy učil, že je-li málo času, musí přidat, ať chce nebo ne. Ironie. Chtěl tím zamaskovat svojí vlastní nedochvilnost, které si Vantilla už mnohokrát všimla.
„Můžeme?“
„Ano.“
Společně vyšli z ubikací a dali se k přistávací rampě chrámu, kde na ně čekal raketoplán. Přešli velký sál a dali se ostatními chodbami. Po chvilce došli k venkovní části chrámu, kde se nacházel poměrně malý dvoumotorový raketoplán. Vantillu na chvíli oslepil náhlý svit slunečních paprsků. Zastínila si oči rukou a potom už si zvykla. U raketoplánu stála jedna osoba. Alvin. Poznala ho okamžitě. Nejen podle krátkých hnědých vlasů a vysoké postavě. Prostě ho cítila už na vzdálenost patnácti metrů. Za tu chvíli, co s ním byla, si k němu vytvořila zvláštní vztah.
Pohlédla na něho a usmála se. Alvin jí oplatil jen chabý úsměv. Za daných okolností to bylo celkem pochopitelné. Jeho dávný přítel, pak zrádce, a potom nečekaně zachránce byl souzen za válečné zločiny proti republice. Byly to vážné činy, jichž se Krix dopustil a jak už všichni moc dobře věděli, mohl dostat v případě, že by byl usvědčen, až trest smrti. Alvin z té myšlenky nebyl nijak nadšený, ale nebylo mu ho ani nijak zvlášť líto. Nevěděl, co bude říkat, až přijde jeho chvíle.
Přerušil proud myšlenek a zdvořile pozdravil: „Zdravím vás, mistře Rodvine. Jsem rád, že vás vidím.“
„Já tebe taky. Měli bychom si však pospíšit. Musíme přijít včas.“
„Zvlášť vy mistře“ neodolala Vantilla říct svou poznámku.
Rodvin na ni zamračeně pohlédl. „Možná nepřicházím vždy včas, ale můžeme si dát závod ve stíhačích. Pak uvidíme, kdo nepřiletí včas.“
Vantilla uznala, že měl pravdu a trochu se zastyděla. Rodvin byl jeden z nejlepších pilotů řádu. Často vedl vesmírné bitvy se svou eskadrou ve vesmíru, a bylo o něm dobře známo, že vždy dostihl svou oběť. Jeden Jedi kdysi řekl, že by mu sithové neunikli, ani kdyby skočili do hyperprostoru. Byť absurdní představa, s počtem nalétaných hodin však narůstala na pravděpodobnosti.
Alvin se zasmál vtipu a potom řekl: „Máme ovšem jen jeden raketoplán a ten moc rychle neletí.“
„To je taky důvod, proč bychom měli vyrazit ihned. Coruscant není sice vzdálený víc než několik parseků, ale raketoplánu to trvá jako banthě na závodech kluzáků.“
Po této pravdě všichni nastoupili do raketoplánu. Usadili se na měkkých sedačkách a Rodvin stiskl tlačítko na komlinku. „Jsme připraveni. Můžete odstartovat“ ohlásil pilotovi.
„Ano, rozumím“ ozvalo se z kokpitu.
Dveře se zaklaply a místnost osvítilo bílé světlo. V raketoplánu to bylo sice malé, i tak by se tu pohodlně vešlo deset lidí. Byl určen na krátké lety, proto taky v místnosti nebylo nic než sedačky, dveře a kanistr s vodou a plastovými kelímky. Vantilla seděla vedle svého mistra a Alvin se posadil naproti nim. Pohodlné sedačky a nulové přetížení vynahrazovaly pomalou rychlost, jakou obvykle raketoplán létal. Loď se mírně zachvěla a Alvin i Vantilla poznali, že opustili atmosféru. Teď už byli na orbitě. Ještě zadat souřadnice a můžou do hyperprostoru. Trvalo to tak minutu. Poté loď zpomalila, zapnula nadsvětelné motory a skočila do hyperprostoru.

Coruscant…

Celý let trval necelou hodinu. Po celou dobu měl Rodvin zavřené oči a snažil se užít si chvilku klidu. Potom si vzpomněl na jednu důležitou věc. Měl by říct Vantille a Alvinovi něco o soudcích.
„Vantillo, Alvine, poslouchejte mě.“
„Co se děje mistře?“ zeptala se Vantilla.
„Je tu jedna důležitá věc, o které bych vás měl poučit.“
„Týká se to nějak soudu?“ zeptala se znovu.
„Ne soudu, jako spíš soudců samotných“ odpověděl Rodvin.
„Co je s nimi?“ zeptal se nejistě Alvin.
„Včera večer mi poslali zprávu, že zjistili, kdo bude soud vést. Není to obvyklý postup, ale v tomto případě jsem to potřeboval vědět. Obával jsem se nejhoršího, což se nakonec stalo.“
Vantilla a Alvin na sebe zmateně pohlédli. Vantilla měla předtuchu, že to bude vážné, jenže netušila, jako moc.
„Co je to?“ zeptala se.
Rodvin pokračoval: „Poslali mi jména těch soudců. Budou tři. První z nich je ithorian jménem Grum Logos. Je to vážený muž, který si ale libuje v zatýkání vězňů. Mnohokrát měl vliv na rozsudek vězňů, a většinou jim dával doživotní tresty.“
Vantilla se zeptala: „Jak může být soudce, když tohle dělá bez soucitu k vězňům?“
„Má přesvědčivé argumenty, a navíc je velice zkušený v hledání faktů, které ostatní nevidí.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Další z nich je rodian jménem Bolakik Skurm. Má vysoké styky a je to velice nepředvídatelný tvor. Je skoro jako Logos s tím rozdílem, že se nemusí rozmýšlet dlouho, jaké argumenty použít. Pak je tu člověk jménem Gadrien Boss. Ten je z nich nejhorší, jestli to můžu říct o soudcích. Je velice vznětlivý, ovšem v mezích slušnosti. Vůbec se neohlíží na ostatní a prosazuje si svou. Vlastní velký majetek a nikdy, alespoň co já pamatuju, se nestalo, že by nějaký vězeň, kterého soudil Boss, byl propuštěn z vězení, aniž by tam strávil minimálně deset let.“
Alvin a Vantilla vstřebávali informace o soudcích, které jim teď podal Rodvin. Alvin vyslovil nahlas svoji myšlenku: „Krix nemá velké šance na přežití.“
Rodvin smutně přisvědčil: „Ano, to nemá. Jestli ho chcete zachránit, musíte vydat to nejlepší, na co přijdete. Nesmíte ale říct nic jiného než pravdu. Bez ohledu na to, jaké mají povahy, jsou velice inteligentní a dokážou poznat, kdy člověk lže, a kdy ne. Krixovy šance trochu vyrovnává taky to, že jste jediové, nebo přinejmenším padawani řádu Jedi. Uvidíme, jestli si svědectví Jediů budou vážit.“
S těmito slovy ukončil rozhovor, spokojený s tím, že budou mít ještě o čem ty další dvě hodiny přemýšlet.
Raketoplán sebou trochu otřásl a oni poznali, že vystoupili z hyperprostoru. Teď mířili k povrchu gigantické metropole, kde se odehraje proces jejich, dá se říct nerozvážného přítele. Raketoplán vstoupil do troposféry a piloti zpomalili tah motorů. Měli rozkaz přistát blízko senátní budovy, odkud už se sami pasažéři dopraví vznášedly. Raketoplán zatočil doleva potom mírně nahoru, aby se vyhnul tomu, že by narazil do tras vznášedel a speedrů. Piloti vysunuli podvozek a ještě víc zpomalili rychlost. Raketoplán poté hladce přistal na rampě a motory se vypnuly. Všichni tři vstali ještě před tím, než se otevřely dveře. Po jejich otevření se jim naskytl velkolepý pohled na Coruscantské budovy.
Vantilla jako jediná z nich na Coruscantu ještě nebyla a proto se taky těšila, dokonce i za daných okolností, že ho uvidí. Rozhodně se netěšila zbytečně. Pohled na velkolepé budovy ji uchvátil, neboť ještě nikdy neviděla takovou planetu posetou mrakodrapy a jinými stavbami. V tu chvíli bylo poměrně hodně zataženo, slunce však proniklo skrz silnou vrstvu mraků a osvítilo povrch planety. Vantilla trochu přivřela oči a rozhlížela se dál. Na obloze viděla pásy tmavých těles několik metrů od sebe. Poznala v nich vznášedla a motorky, ve kterých seděli lidé věnující se svým povinnostem a starostem. Byl to obyčejný den, jako každý jiný, pro ni však ne. Poprvé viděla planetu, o níž se tolik mluvilo. Pak si vzpomněla na černou stránku Coruscantu, a to na gangy, které ovládaly spodní patra. Republikové síly a policie s nimi neustále bojovala, sotva ale mohla vynakládat peníze do boje s takovou spodinou, když kdykoli mohli sithové zaútočit na republikovou flotilu, která byla nedaleko. Proto byli vojáci přesouváni na fronty jako Alderaan, nebo Taris, kde polovinu planety ovládala jedna strana, a polovinu druhá, nemluvě o pirátech a jiných nepřátelích, které tyto planety obývaly.
Vantilla ale neměla celý den na přemýšlení o celé galaxii. Uvědomila si to, jakmile ji její mistr zavolal: „Vantillo, musíme jít.“
„Ano, jistě mistře“ odpověděla narychlo.
Opustili přistávací rampu a šli dovnitř hangáru, kde stáli stráže a jiní zaměstnanci. Jeden z nich napřáhl ruku na znamení toho, aby se zastavili.
„Stát“ řekl „máte povolení na přistání?“ zeptal se trochu urážlivými tónem.
„Fedriku, to jsou rytíři Jedi. Mají se dostavit k soudu“ odpověděl muž stojící u konzole.
„Á, omlouvám se. Můžete pokračovat.“
„V pořádku“ odpověděl Rodvin.
Pokračovali nevelkým šedým sálem, kde čekali pasažéři a jiní lidé na své plavidla. Dali se k výtahu a Rodvin stiskl tlačítko na dveřích. Ty se hned otevřely a oni mohli vstoupit dovnitř. Pak dal na výběr první patro a výtah se začal pohybovat nahoru. Za deset vteřin se dveře otevřely a oni vstoupili opět do šedého sálu. Prošli jim a několikrát zabočili stejnobarevnými chodbami, až došli k průchodu na náměstí. Bylo kulaté a kolem jakési skály byl trávník a lavičky. Na některých seděli lidé. Zvědavě se podívali na trojici Jediů, která šla kolem. Vantilla si všimla, že plocha se vznáší ve vzduchu, nebo je jinak upevněna. Zabočili doprava a tam byla jiná plošina, kde viděli ozbrojenou stráž a několik mechaniků. Byl tam i stříbrný droid, který vybíral peníze za taxi. Momentálně tam byli dva taxíky.
„Zdravím“ oslovil droida.
Droid něco řekl, nejspíš něco, co měl zabudované v programu. Rodvin tomu nevěnoval pozornost a zeptal se: „Kolik k soudní budově?“
„20 kreditů“ odpověděl droid.
„Poměrně drahé“ pomyslela si Vantilla.
Rodvin předal peníze a potom odešli k bližšímu taxíku se žlutou barvou. Měl v sobě zabudovaný program, kde byla vyznačena místa s ostatními terminály. Droid na dálku povolil zvolení jednoho z terminálu. Rodvin usedl na místo řidiče a Vantilla si sedla vedle něj. Alvin se posadil dozadu a měl tak více místa. Když byli oba padawani připraveni, Rodvin stiskl na displeji volbu pro odjezd. Taxík se okamžitě nadzvedl a začal ujíždět pryč od terminálu.
Vantilla se celou cestu dívala na panorama Coruscantu. Obdivovala celé to prostředí a v mysli se jí zrodila jedna otázka. Zeptala se svého mistra: „Jak dlouho trvalo vybudovat něco takového?“
„Hodně dlouho“ poskytl ji mistr jednoduchou odpověď.
„Ano, ale jak dlouho?“ nenechala se odbýt Vantilla.
„Jak to mám vědět? Nebyl jsem tady, když ho budovali. Možná desítky, nebo stovky let. Na to se mě neptej.“
Vantilla to vzdala a pokračovala ve vyhlížení. Taxík několikrát zabočil, stoupal a klesal a přiřadil se do pruhu pro ostatní vozidla. Všechny mířili do tunelu, kde by se vydali kolem trosek chrámu Jediů. Jenže jejich taxík odbočil doprava a vznášel se mezi budovami. Na tyto stavby nesvítilo slunce, a proto měly temnější barvu. Taxík zabočil ještě jednou kolem jedné budovy a potom stoupal k plošině u budovy. Tam Vantilla, ještě než zastavili, rozeznala dalšího droida a jeden další taxík. Konečně přistáli a vystoupili.
Rodvin jim sdělil: „Půjdeme ještě chvilku pěšky, pak bychom měli dorazit k soudní budově.“
Alvin si celou tu trasu dobře prostudoval a skoro jim znal nazpaměť, takže mu bylo Rodvinovo sdělení zbytečné. Vantilla neměla ani potuchy, kudy se dát a velice snadno by dokázala na téhle planetě zabloudit. Jednou slyšela od jednoho Jediho: „Na Coruscantu se nachází všechno. Stačí jen vědět, kde hledat.“
A to byl problém. Kde hledat. Kdyby ji dal někdo úkol najít zločince v jeho doupěti a dopravit ho do nějakého vězení, přičemž by musela vyrazit okamžitě, nezbylo by jí, než se ptát kolemjdoucích: „Dobrý den, kde najdu vůdce Černého slunce a jak se vyhnu strážím?“ Doufala, že taková chvíle nikdy nenastane.
Už ušli několik kilometrů a Vantilla se musela zeptat: „Už tam budeme?“
„Už jenom kousek“ řekl jí její mistr.
Alvin, který trasu moc dobře znal, věděl, že ten kousek je dalších několik kilometrů. Ale kousek to byl.
Po deseti minutách konečně došli k náměstí podobnému tomu u senátní budovy. Šli ještě sto metrů rovně a potom stoupali po schodech. Jakmile vystoupali, Vantilla se zastavila. Velikost budovy Nejvyššího soudu Galaktické republiky předčila její očekávání. Měla symetrický tvar. Byla rozdělena na tři části – jednu část viděli vpředu, kde byl široký vchod do budovy a na něm položený velký kvádr, na který byl postaven o něco menší kvádr, pak ještě menší a na něm ještě menší. Vcelku bylo asi deset kvádrů, což byla vlastně patra pro různé soudní síně. Polovinu jednoho patra tvořila samotná soudní síň, ostatní výtah, chodby a jiné místnosti. Za touto skládačkou se ještě nacházela nízká budova kulatého tvaru, což byly cely pro dočasné vězně, kteří čekali na zahájení svého soudu. To byla druhá část. Třetí část tvořily kasárny pro vojáky a na nich položené kanceláře pro pracovníky.
Jak to tak Vantilla pozorovala, Krix může mít velký problém. Budova působila velmi vážně a byla už tehdy ráda, že tam nebude trávit celý svůj život. Došli k širokému vchodu, kde čekala stráž. Jakmile poznali rytíře Jedi, ustoupili, aby mohl pokračovat. Uvnitř byly zdi béžové s různými portréty, nejspíš soudců, kteří zde pracovali.
Vantilla se na jeden portrét zadívala. Poznala ithoriana a pod ním napsáno jméno Grum Logos.
„To je on“ ozvalo se za jejími zády. Když se ohlédla, tak k jejímu překvapení neuviděla svého mistra, ale Alvina.
„Máš představu, co se bude dít?“ zeptala se ho.
„Ani trochu. Nejspíš ale vyjmenují všechny jeho registrované zločiny, což zabere asi půl hodiny. Potom se budou soudit půl dne, jestli je vinný nebo ne a pak pětiminutové vyhlášení rozsudku.“
„To bude pěkně strávený den.“
„Hm, soudci se budou dohadovat hodně dlouho, jestli je vinný, nebo ne.“
„Budeš mu pomáhat?“ zeptala se Vantilla.
Na tu otázku se ho ptala už na Tythoonu, a on jí odpověděl stejnou větou: „Ještě nevím.“
Sklonil hlavu a přemýšlel nad tou věcí. Soud začne za hodinu a půl a jemu se to zdálo jako hodně času na přemýšlení. Jak sám ale později zjistil, tak nebylo.
Mezitím Rodvin stál u přepážky a hovořil s pracovnicí soudu.
„Soud se bude konat na pátém patře. Nejprve dorazí různí lidé, kteří budou celý soud nahrávat a zakreslovat podrobnosti a svědectví. Potom dorazí soudci a jejich stráž. Na to by měli přijít vězni a soud začne“ podala mu stručně celý začátek.
„Děkuji vám“ odpověděl Rodvin.
„Vantillo, Alvine, jdeme“ zavolal na ně.
Alvin a Vantilla se otočili a následovali ho k výtahu. Dveře do výtahu byli otevřené a oni do něho vkročili. Kamery uvnitř zachytily tři osoby a dveře se zavřely. Z reproduktorů se ozvalo: „Zvolte patro.“
Rodvin stiskl tlačítko s číslicí pět. Nejprve se ozvalo: „Páté patro“ a výtah se začal pohybovat směrem nahoru. Za chvilku se dveře otevřeli a oni vystoupili. Uprostřed patra stála zeď. Kolem ní vedla chodba a po stranách patra byly čtyři kanceláře. Rodvin zvolil cestu doleva a oni ho následovali, i když už chtěli jít doprava.
Zeď byla široká jen dva metry. Odbočili doprava. V dlouhé stěně byly široké kovové dveře, které měly vést do soudní síně. Bylo tam i několik černých židlí. Na nich sedělo několik lidí, kteří dorazili před nimi. Rodvin jich napočítal čtyři. Byli od sebe usazeni po dvou židlích. Rodvin ukázal na dvě židle a pokynul jim: „Sedněte si, já musím ještě něco zařídit.“
Potom se rozhlédl a šel k jedné z kanceláří. Stiskl tlačítko, aby upozornil osobu uvnitř, že na ni někdo čeká. Dveře od kanceláře se otevřely. Vantilla neviděla, kdo je uvnitř, protože všechny byli zakryté závěsy. Rodvin chvilku hovořil s osobou a potom šel dovnitř. Dveře se za ním zabouchly a oni se ocitli sami.
Ostatní si nevšímali dvojici Jediů, která stála na chodbě. Vantilla se usadila vedle tlustší ženy na židli a Alvin si sednul vedle ní. Muž vedle něho si ho nevšímal. Všichni byli zticha a čekali na zahájení se zavřenýma očima.
Vantilla si všimla holografických hodin, které byly nad dveřmi do soudní síně. Jedny označovaly Coruscantský čas, druhé pod nimi označovaly čas do zahájení soudu. Zbývala hodina a dvacet minut.
„Budeme dlouho čekat“ povzdechla si Vantilla.
„Čekal sem i déle“ odpověděl jí Alvin.
„Vážně? Kde?“
Alvin se zamyslel a pak řekl: „Jednou na Ord Mantellu, když jsme měli přepadnout oddíl separatistů, kteří vedli republikové zajatce. Čekali jsme čtyři hodiny, položeni do trávy s blátem.“
Vantilla byla obeznámena se situací na Ord Mantellu.
„Jaké to bylo, čekat tak dlouho?“
„Hrozné. Nemohli jsme se ani pohnout. Měl jsem hrozně ztuhlé svaly a pořád jsem měl nutkání se protáhnout. Navíc pořád šli jiní separatisté po stezce, kolem níž jsme čekali a my nechtěli na sebe upozorňovat. Dvakrát za tu dobu pršelo a nás nic nechránilo. Vojáci alespoň měli zbroj, já mě promočené roucho. Nás bylo dvakrát více než jich, a vzdali se bez boje, když viděli, že jsou obklíčeni. Rytíř Jedi se světelným mečem byl taky dobrý důvod se vzdát.“
„Kolika boji sis prošel?“ zajímala se Vantilla.
„Předtím, než jsem potkal tebe, asi pěti.“ Pak se zamyslel a začal vyjmenovávat planety, na kterých byl. „Poprvé na Alderaanu, pak to byla Nar Shadaa, kde zajali Krixe. Potom Ord Mantell, pak Belsavis a nakonec Taris. Tam to bylo obzvlášť ošklivé. Nebyly to takové boje, spíše jen bitky s piráty a přepadové akce. Ještě jsem ale nebojoval, kromě toho na Nar Shadaa, se sithy samotnými. Byli mnohem vycvičenější, než piráti s blasterovými pistolemi.“
„Můžeš mi o nich říct víc? O těch planetách, na kterých si byl.“
Alvin jí začal dopodrobna vyprávět o svých zážitcích a misích, kterých se zúčastnil. Takhle tam strávili hodinu povídáním si, přičemž si vůbec nevšimli nepřítomnosti Rodvina. Mezitím přicházeli další lidé a uvelebili se na židlích. Nebyly vůbec pohodlné, pokud by měli na nich čekat a nic nedělat. Vantilla ale byla zaměstnaná rozhovorem s Alvinem, a tak si toho vůbec nevšímala.
Pak se podívala na čas. Zbývalo patnáct minut. Najednou si všiml Alvin Rodvinovi nepřítomnosti a zeptal se: „Kde je mistr Rodvin?“
Vantilla, jakoby si najednou taky všimla, že její mistr nikde není, odpověděla: „To nevím. Co tam dělá tak dlouho?“ Otočila se směrem ke kanceláři, kde ho viděla naposledy. Potom viděla, jak se dveře otevírají. Rodvin z nich vystoupil a přešel k místu, kde seděli. Místnost se mezitím zaplnila tak, že několik lidí, kteří dorazili poslední, museli stát.
Vantilla se zeptala: „Kde jste byl tak dlouho?“
Rodvin se chystal něco říct, ale najednou se velké kovové dveře otevřely.
„Řeknu vám to potom. Teď musíme jít.“
Všichni lidé v místnosti vstali, když uslyšeli odemčení zámků. „Konečně“ pronesl někdo z nich.
Lidé začali vcházet do síně. Vantilla, Alvin a Rodvin chvilku počkali, než přejdou, a potom šli za nimi.
Soudní síň nebyla příliš velká. Její stěny byly béžové barvy. U vchodu do síně byly židle, které se snižovaly směrem dovnitř. Na konci byly vysoké stupínky pro tři soudce. Nalevo od nich byly dveře, kudy soudci přicházeli. Poslední dvě lavice v místnosti byly nejspíš pro vězně a pro stráž. Uprostřed mezi lavicemi byl stupínek pro osobu, která zrovna vypovídala. Vantilla se zatvářila trochu rozpačitě, když pomyslela, že bude nějakou dobu středem pozornosti. Pak se té myšlenky zbavila a řekla si v duchu: „Jsi Jedi. Nemáš se čeho bát.“
Židle se zaplnily lidmi a Rodvin ukázal na tři volná místa. Alvin si sedl doprostřed, Vantilla se usadila vedle něho a potom si sedl i Rodvin.
Těsně potom, co všichni usedli, vstoupila do soudní síně ozbrojená stráž. Vantilla pohlédla na osm vojáků, kteří se rozmístili po obvodu soudní síně a stáli jako sochy. Nepochybně však byli ve střehu v případě jakéhokoliv ohrožení. Každý z nich měl bílé brnění s helmami a žlutými pruhy. Měli nábojnicové pásy, oslňující granáty a nůž na levém stehně. Každý u sebe měl pušku na krátkou vzdálenost, která se nosila do omezených prostor. Byly hodně krátké a skoro vůbec nenesly žádnou váhu. Na pravém stehně měl každý blasterovou pistoli pro případ, že by primární zbrani došly náboje nebo nějakým způsobem selhala.
Dveře, kterými vcházeli soudci, se najednou otevřely. První vystoupil voják oděný do šedé zbroje s malou helmou a na ní položené brýle. Potom Vantilla spatřila postavu rodiana. Byl to jeden ze soudců se jménem Bolakik Skurm. Za ním šel další soudce, Vantilla v něm poznala člověka, který by měl být nejtvrdší z těch tří. Za ním šel ještě ithorian, který se jmenoval Grum Logos. Do soudní síně přišel ještě jeden ozbrojenec v šedém brnění, po něm se dveře zavřely.
Všichni v sále povstali. Strážci se postavili do rohů síně a soudci na svá místa. Gadrien Boss, nejvýše postavený soudce jim pokynul: „Posaďte se.“
Všichni na ráz sedli na svá místa. Boss měl na svém stupínku displej a zdálo se, že přetáčel stránky. Potom řekl: „Nejvyšší soud Galaktické republiky předvolává obžalované žoldnéře ve věcech krádeží, spolupracování s nepřítelem republiky, a neznámý počet zabitých příslušníků armády. Přichází zabracký žoldák Krix, a jeho spolupracovník Hoptun Siho.“
Náhle se dveře do místnosti otevřely s tichým zaskřípěním oceli. Vantilla viděla, jak dovnitř vchází několik osob. První šli dva ozbrojení vojáci v šedé zbroji s dlouhými puškami a pistolemi na nohou. Za nimi šly dvě osoby. Jako prvního z nich poznala Krixe, a za ním Hoptuna. Oba byli připoutáni řetězy na rukou i na nohou, a řetězem kolem jejích pasů, který je spojoval, aby nemohli nikam rychle utéct. Za nimi šli další dva strážci, za nimiž se taky dveře zavřely. Vantilla si všimla elektrických obojků kolem krku vězňů. Sloužili k tomu, aby vězni dostali šok v případě, že by se pokusili utéct. Každý však věděl, že to by bylo hodně obtížné, ne-li nemožné.
Strážci usedli na lavice a mezi dvěma z nich na levé lavici usedl i Krix. Na opačné lavici mezi strážci usedl i Hoptun Siho.
„Pánové Siho a Krixi“ začal Boss „byli jste obžalování ve věcech krádeží, několika vydírání a mnoho vražd příslušníků armády Galaktické republiky. Jste si vědomi věcí, z nichž jste obžalování?“
„Ano“ promluvili oba jednohlasně.
„Dobrá tedy. Můžeme začít. Soud předvolává prvního svědka, poškozeného obchodníka s plavidly Fina Noriho.“
Tak začal nejdelší a nejnudnější proces Vantillina života.

O dvě hodiny později…

Na místě svědka už byl desátý člověk, který povídal o problémech, které mu ti dva způsobili. Vantilla se hrozně nudila a odpočítávala čas. Už došla k dvěma tisícům vteřin a pak přestala počítat. Začala počítat něco jiného. Na stropě byly šedé čtverečky různých velikostí a umístění. Po pár minutách Vantilla spočítala i je a znova se začala nudit. Pozorovala Alvina vedle sebe. Zdálo se, že je plně soustředěný na výpovědi svědků, i když to mohl taky být nějaký Silový trik, jak neusnout. Rodvin s hlavou sklopenou podřimoval, nebo dokonce spal, ale Vantilla nějak věděla, že je vzhůru. Usnout u tak důležitého procesu se nehodilo ani na Jedie, pomyslela si. Vantilla se opravila. Natož na Jedie.
Výpověď svědka skončila a potom řekl soudce: „Dále soud předvolává svědka“ podíval se do svých záznamů „padawanku řádu Jedi Vantillu.“
Šok. To byla první věc, kterou Vantilla hned potom pocítila. Věděla, že dříve nebo později na ni dojde, ale teď když to bylo tady, byla jako ochromená. Jakoby poprvé stála v bitvě.
Postavila se a šla k místu, kde měla mluvit. Alvin a Rodvin jakoby najednou zpozorněli. Na řadě byla ona, a potom bude i Alvin.
Zastavila se a čekala na odpověď soudce. „Padawanko Vantillo, jste členka řádu Jedi, je to tak?“
Byla to naprosto zbytečná otázka, když to řekl před deseti vteřinami.
„Ano“ odpověděla mu Vantilla.
„A cestovala jste na své první misi spolu s padawanem Alvinem?“
„Ano“ řekla znovu.
„Dobrá. Začněme od začátku. Povězte nám vše od své první mise až do doby, kdy jste potkala obžalované.“
Vantilla se odmlčela a potom spustila. Vzala to celkem rychle, protože ji to netrvalo ani deset minut. Dávala si přitom pozor, aby nevynechala nějakou podrobnost. Když se ji někdo ze soudců zeptal na nějakou otázku, odpověděla okamžitě a bez váhání. Dostala se až k útěku z Damascus a potom skončila.
Bolakik Skurm se ji ještě zeptal na poslední otázku: „Jaký by měl být rozsudek obžalovaných podle vás?“
Ta otázka ji překvapila. Nedávalo ji smysl, že by mohla takhle ovlivnit jejich trest.
Po chvilce přemýšlení odpověděla: „Neznám Krixe a Hoptuna dlouho, a nevím, jakých zločinů se dopustili předtím, ale vím jistě, že mě a Alvinovi zachránili život, protože nevím, jak dlouho bych ještě v sithském vězení vydržela. Nemůžu říct jednoznačně rozsudek, ale nemám žádné nesympatie vůči obžalovaným.“
Na soudce to zřejmě žádný dojem neudělalo. „Dobrá tedy. Můžete se vrátit na své místo.“
Vantilla odešla zpět ke své lavici a usadila se. Soudce potom řekl: „Posledním svědkem je padawan řádu Jedi Alvin.“
Alvin vstal a odešel na místo svědka. Byl celkem v klidu. Vantilla v jeho tváři neviděla žádné rozpaky nebo jiné negativní emoce. Podobně jako Vantilla i on pověděl vše z jeho minulosti, co by se mohlo nějak týkat Krixe. Zopakoval i cestu s Vatnillou z Vanqoru až na Damascus. Trvalo mu to trochu déle než Vantille, jelikož měl za sebou trochu více zkušeností. Po chvilce se vrátil na své místo vedle Vatnilly. Pohlédla na něj a usmála se. Opětoval ji stejný úsměv. Jakoby říkal: „Mám nějaké tušení, že to bude dobré.“
Na to Boss řekl: „Teď budou vypovídat obžalování. Krix bude jako první.“
Krix šel na své místo, stále v řetězech. Nebylo třeba sundávat řetěz, který spojoval jeho a Hoptuna, neboť byl dostatečně dlouhý až přes půlku místnosti.
Krix povídal o svých činech. Když sloužil s republikou a Alvinem, a potom vypověděl asi devět misí, když pracoval s impériem. Zdálo se, že mluví pravdu, ale to poznali jen soudci. Oni měli zkušenosti v takových věcech, ne Vatnilla.
Po jeho slovech byl na řadě Hoptun Siho. Ve své výpovědi se vymlouval na to, že byl vždy v kokpitu lodi, a pilotoval ji. Prý se neúčastnil misí, ale zůstával uvnitř, aby loď nemohl nikdo ukrást nebo zničit. Těžko říct, jestli mu to soudci věřili, nebo Hoptun něco tajil, a oni prohlédli za roušku klamů. Dávalo to však smysl a Vantiila si myslela, že mluví pravdu. Nepopíral však svůj výcvik v zacházení se zbraněmi a své výborné schopnosti jak pilota, tak i střelce.
Jakmile skončil, posadil se na svou lavici.
Boss řekl na závěr: „Všichni svědci už vypovídali. Uděláme si hodinovou přestávku a pak vyhl…“
Větu nedokončil. Dveře do místnosti se nečekaně otevřely. Vantilla, Alvin i Rodvin se otočili, a stejně tak i všichni v místnosti. Soudci pohlédli na místo vstupu do síně, kde stále jediná osoba.
Všichni ji poznali, i přesto, že ji nikdy neviděli. Rodvin se s ní už ale setkal a poznal ji o zlomek vteřiny dříve, než ostatní.
U vchodu stála Satele Shan, velmistryně řádu Jedi.

Pokračování příště…

Prosím o hodnocení, komenty, a samozřejmě kritiku, abych věděl, co bych měl v dalších povídkách zlepšit.